Antonín Salač
CAŘIHRAD A PRAHA R 1452
(Jednání o církevní unii)
Došlo 27. února 1956
Diskuse o práci se konala na schůzi VIII. sekce ČSAV dne 25. dubna 1956
V zimě r. 145 1-52 n. I. objevil se v ulicích Cařihradu cizinec, jenž živě poutal na sebe pozornost zvědavců. Současník Ubertino Puscolo vymaloval jeho zevnějšek křiklavými barvami v latinské básni, která je zachována, ale špatně vydána. Nazývá jej monstrum hominis, bartarus, haereticus quidam Boömius; přišel vyhladovělý, v hrubých šatéch, s dlouhými střapatými vlasy, dokonce po celém těle chlupatý, praví Puscolo. Gennadios, jenž byl tehdy οικουμενικος διδασκαλος a vůdcem církevní oposice, se však přece cizince ujal, zkoumal jeho pravověrnost a konečně mu dovolil, aby kázal v jednom z velikých kostelů cařihradských. Toto kázání bylo namířeno ostře proti Římu a vybičovalo nenávist italského „básníka“ až k šílenství.
Abychom porozuměli dalšímu vývoji věci, musíme stručně přehlédnout politické a církevní poměry v Cařihradě a v Praze.
Císařství byzantské‘ které bylo tehdy omezeno na nepatrné území, nemohlo se cítit v bezpečí ani za pyšnými hradbami hlavního města a bylo nuceno hledati pomoc na západě. Tu byla v cestě veliká překážka, církevní schisma. Předposlední císař byzantský, Jan VIII., byl nucen k trpkému kroku, aby se totiž osobně dostavil na synodu sjednocovací, která se obyčejně nazývá florentskou; mimochodem řečeno, cestovní výlohy musily být hrazeny od strany italské. Za těchto poměrů chápeme snadno výsledek jednání; císař laudabiliter se subiecit, papež byl uznán za hlavu také církve východní a schisma mělo být likvidováno. Ale již za vyjednávání se ozývala oposice z řecké strany. V Cařihradě našla zejména v řadách mnichů úrodnou půdu, takže konečně sám patriarcha cařihradský se dal na útěk a velmi vzdělaný, nadaný, ale ctižádostivý a bezohledný Georgios Scholarios, klášterním jménem Gennadios, se postavil v čelo oposice. Tak stály věci v Cařihradě. Císařství bezprostředně ohrožené a bezmocné, náboženské spory (sedisvakance).
Jak tomu bylo v Praze? Husitské hnutí, jestliže zjednodušujeme situaci, se rozdělilo na dva hlavni proudy, radikální a umírněné. Radikální strana byla poražena v bratrovražedné bitvě u Lipan r. 1434, umírnění, kteří si říkali utrakvisté (podobojí t. j. způsobou přijímající), pokoušeli se najíti dohodu s Římem. Neměli biskupů, a přece chtěli obdržeti pro své kněží t. zv. successio apostolica — t. j. posvěcení od biskupa — věc, která byla čím dále tím nesnadnější. Konečně zvolili utrakvisté Jana Rokycanu za pražského arcibiskupa, avšak Řím tvrdošíjně odmítal jeho vysvěcení. Tak vznikla také v Praze sedisvakance de iure. Politické poměry se zjednodušily; v osobě Jiřího z Poděbrad našli umírnění vedoucího, který dovedl udržeti na uzdě nejen zbytky radikálů, nýbrž i mocnou stranu katolickou.
Řekli jsme, že se Gennadios ujal ubohého poutníka; učinil tak nikoliv jen z lásky k lidem. Zamýšlel totiž získati pro byzantskou církev nové proselyty v zahraničí a snad i spojence v nastávajícím rozhodném zápase s Turky. Příchozí, jenž se sám jmenuje Petr Platris, jinak Cesis, „Anglikos“, byl lehko přístupný‘ přestoupil dokonce k církvi orthodoxni a obdržel při tom nové křestní jméno Konstantinos. Orthodoxní ponechali mu dokonce i kněžskou hodnost, nazývají ho ιερευς και διδασκαλος. Když ho Gennadios důkladně poučil a zase od něho byl informován o církevních poměrech v Čechách, pojal smělý plán unie české utrakvistické církve s orthodoxní církví cařihradskou a X přistoupil ihned k jednání o uskutečnění této unie.
Připravil otevřený list s textem řeckým a paralelním zněním latinským, který byl adresován všem lidem dobré vůle a zejména pražským utrakvistům a zcela otevřeně zval k sjednocení církve. Tento list byl podepsán sedmi církevními hodnostáři a opatřen voskovou pečetí, jejíž vzezření zejména u lidí nezasvěcených mohlo vyvolati a také skutečně vyvolalo dojem, že tento dokument pochází od patriarchátu cařihradského. Jak už řečeno, vznikly oba texty, řecký i latinský, v Cařihradě, podpisy zaujímají celou šíři pergamenu a dokazují tak authentičnost jak textu řeckého, tak i latinského. Důkladné srovnání mi ukázalo, že latinský text, který byl pro adresáty nejdůležitější, poněvadž řecky znali málo, nebo vůbec nic, se odchyluje od textu řeckého v některých bodech.
Ruský učenec prof. Pal‘mov publikoval v nové době text dvou dalších dokumentů, které se přímo vztahují na tento začátek vyjednávání. Pal‘mov hledal další dokumenty v archivu patriarchátu cařihradského, avšak marně, zvěděl však při tom, že patriarcha jerusalémský Dositheos vydal r. 1698 v rumunském městě Jasi knihu s titulem Τομος αγαπγς κατα των Λατινων, kde tyto dva dokumenty jsou otištěny. První z nich se jmenuje Λιβελλος a obsahuje v podstatě vyznání víry kněze Konstantina, druhý má název Εκθεσις a obsahuje zejména vyznání církve orthodoxní.
Náš Konstantin neuměl řecky; Ubertino Puscolo praví zcela jasně, že Konstantin v Cařihradě kázal latinsky a pak že jeho kázání bylo od jednoho Itala překládáno do řečtiny. Můžeme s jistotou říci, že také Λιβελλος složil Konstantin původně latinsky a že byl pak tento text přeložen do řečtiny. Tak se vysvětluje zcela jednoduše, že čteme v řeckém textu ο αρδευωω, slovo, které se v bibli vůbec nevyskytuje; v Epištole ke Korintským I 3,6 nit. čteme jiné slovo: ο ποριζων. Konstantin citoval Vulgatu a napsal rigavit, jeho překladatel nehledal citát v řeckém textu, nýbrž užil prostě k překladu slova tehdy běžného. Exempláře knihy Dositheovy jsou tak vzácné, že jsem sám teprve po dlouhém shánění dostal — díky vzácné ochotě kolegy Pippidiho v Bukurešti — tuto knihu do ruky a mohl text Dositheův srovnati s vydáním Pal'movovým. Závažné chyby byly obsaženy již v textu, který měl sazeč Dositheův před sebou; kdo nese na nich vinu, zdali Konstantin sám, nebo jeho překladatel nebo patriarcha Dositheos, nevíme. Sazeč Dositheův řecky neuměl, jak máme v knize samé výslovně řečeno. Některé chyby ve vydání Pal‘movově padají na vrub Pal‘mova samého. Rukopis řeckého překladu tohoto Λιβελλος — zdali také latinského originálu, nevíme — byl uložen původně asi v archivu cařihradském, pravděpodobně v archívu tamějšího patriarchátu, a z něho přetištěn (po př. přepsán) do knihy, z níž Dositheos čerpal svůj text. Část archivu cařihradského patriarchátu byla přenesena do Jerusaléma a uložena asi v archivu tamního patriarchátu. Mé dotazy v Jerusalémě zůstaly bez výsledku, nedostal jsem vůbec odpovědi. Pokud se týče Εκθεσις, je jisté, že při jejím vypracování měl Gennaclios lví podíl nebo spíše, že sepsal sám celé znění. Není pravděpodobné, že by si byl dával tuto námahu Jen proto, aby vysvětlil pravoslavné náboženství jen samému Konstantinovi; Εκθεσις, která zní zcela obecně, je míněna jako jakási příloha k otevřenému listu prvému. V tomto případě musíme předpokládati, že Εκθεσις byla přeložena do latiny a že také tento latinský překlad spolu s řeckým originálem byl svěřen Konstantinovi. V Praze se neobjevila posud žádná stopa po tomto dokumentu, právě tak jako ani po Λιβελλος.
Takto vyzbrojen nastoupil Konstantin zpáteční cestu, zase po pevnině, tak jako při cestě do Cařihradu. Kdy přišel do Prahy, nevíme, právě tak nevíme, co se tehdy dělo na universitě. Odpověď pražských utrakvistů na list církevní obce cařihradské je zachována, a to dokonce ve dvou podobách, z nichž první je datována z 29. 9. 1452, druhá o šest týdnů později ze 14. 11. 1452. Obojí znění je psáno latinsky, obojí je dávno známé a uveřejněné, žádné z nich není podepsáno ani opatřeno pečetí, obsah je v podstatě týž, dokonce i slovní výraz je velmi podobný. Rukopis prvního znění pochází z konce 18. nebo spíše ze začátku 19. stol., nemůže to být tedy originál, jak bylo nedávno mylně tvrzeno. U jednoho současníka, Vaška Valečovského, čteme tvrzení, že odpověď pražských utrakvistů nebo Rokycany padla do rukou římského papeže a že od něho byla poslána do Čech. Kolega prof. Urbánek ukázal ve svém stejně důkladném jako rozvážném díle o době Jiřího z Poděbrad, že v této době podobný postup — že by totiž papež poslal originál listu takového významu nazpět
— je prostě neslýchaný; on sám myslí spíše na opis.
Existence dvou znění pražské odpovědi zůstala dosud nevysvětlena. Jak bylo řečeno, obsah je týž, slovní výraz téměř shodný, také adresáti zůstávají titíž: císař byzantský, Gennadios, který je nazýván patriarchou, řecká církev. Jak již bylo řečeno, není v listě cařihradském o byzantském císaři ani zmínky; pražská odpověď je adresována především císaři, který je jmenován v adrese na prvním místě. Je patrné, že se v Praze dívali na celou věc jako na záležitost vysoce politickou, jak jí také byla. Zkoumáme-li blíže titulaturu císařovu v obojím znění, tu se ukazuje, že je v prvním znění zatížena nejhrubšími chybami, ve druhém znění je správná. Víme, jaký význam byl přikládán v Cařihradě otázkám t. zv. protokolu, zejména pokud se týče osoby císařovy, a to až do samého konce; titulatura prvního znění byla by vyvolala v Cařihradě opravdové pobouření.
Ale proč je druhé znění datováno o celých šest neděl po prvním? Na tuto otázku podávají nám tehdejší politické poměry, tak jak jsou vylíčeny v díle prof. Urbánka, jasnou a jednoznačnou odpověď. Právě tenkrát se cítil Jiří z Poděbrad dosti silný, aby přistoupil k rozhodnému vyřízení svých protivníků, na jedné straně radikálních protestantů, na druhé straně katolíků, kteří byli vedeni chytrým a mocným Oldřichem z Rožmberka. Polní tažení Jiřího z Poděbrad se utvářelo jako triumfální průvod, koncem září 1452 vrátil se Jiří do Prahy jako vítěz, který nebyl nucen svésti ‘ani jedinou bitvu, jako obecně uznaný pán v zemi. Teprve potom přikročil k úpravě náboženských poměrů v Čechách; právě v této době je datováno prvé znění.
Slovní výraz obojího znění nás ani zdaleka neuspokojuje, kritické zásahy do textu jsou vždy naléhavě potřebné. Jak jest vysvětliti tento stav textu? Druhé znění je nám zachováno v opise téměř současném, zhotoveném od zkušeného opisovače; musíme předpokládati, že už jeho předloha byla velmi špatná a dokonce mezerovitá. Musíme uvážiti, že bylo největším zájmem říšského správce Jiřího z Poděbrad, Rokycany a celé utrakvistické církve, aby tato vyjednávání zůstala tajná, ale zase v nejvyšším zájmu Oldřicha z Rožmberka a celé strany katolické, aby znali tuto odpověď. Oldřich z Rožmberka byl „knížetem“ dávno před Machiavellim; nelekl se nikdy možnosti užíti nekalých prostředků tam, kde selhávaly cesty čestné. A tak odkoupil pravděpodobně opis dokumentu od písaře nebo jiného pomocníka; zhotovení této kopie musilo být provedeno tajně a bylo spojeno s velikým nebezpečím pro pachatele, kdyby byl býval zastižen, snad dokonce bylo zhotoveno jen po paměti. Tak chápeme neuspokojivý stav latinského textu, který je nám zachován. Tento text měl býti nejprve přeložen do řečtiny a teprve pak dokument podepsán a opatřen pečetí. Tak se vysvětluje, že žádné z obou znění nám zachovaných není ani podepsáno ani opatřeno pečetí.
Jak máme posuzovati tvrzení Vaška Valečovského? Jestliže katolická strana chtěla proti Rokycanovi užíti dokumentu, jehož text se dostal do jejich rukou s takovými obtížemi a pravděpodobně i s finančními obětmi, musila při tom svého „pomocníka“ všemožně krýt. Proto rozšířila pověst, že obdrželi originál od‘ papežské stolice. Vaněk Valečovský měl osobní důvody k nenávisti proti Rokycanovi, s katolíky, ač sám utrakvista, byl v přátelských stycích, a tak jim pomohl tuto pověst dále rozšiřovati. Tak se katolíci dověděli, že na list byla poslána odpověď, ale téměř nic více. Neboť návrh pravoslavných na spojení církevní není v odpovědi ani přijímán ani odmítán, nýbrž jen zdvořile pozdraven se sdělením, že Konstantinovi byly dány ústní vzkazy, které má v Cařihradě vyříditi a pak dále jednati.
Jisté je, že Konstantin nastoupil dlouhou cestu do Cařihradu, poněvadž jinak by byla bývala pověst o zásilce papežově ihned dementována. O dalším osudu kněze Konstantina není nic známo; zdá se, že se nikdy o tom nic nedovíme.
Ruští slavjanofilové, ke kterým patřil historik Gil‘ferdsing a Pal‘mov, chtěli spojovati tato vyjednávání s trváním tradic cyrilometodějských, v kteréžto věci nemůžeme se přidržeti jejich mínění; tato vyjednávání byla jen episodou, byla zmařena časovými poměry.
O 111 let později učinila lutherská církev ve Wittemberce pokus vstoupiti do vyjednávání o církevní jednotu s pravoslavnou církví cařihradskou; zřejmě byli k tomu pobídnuti vydáním listu církve cařihradské pražským utrakvistům podle kopie, kterou pořídil nebo dal poříditi císařský rada Kašpar z Nydbrucku; avšak tehdy přerušil ekumenický patriarcha Zygomalas tato jednání, která byla vylíčena před několika lety jedním z německých kolegů.
ČESKÝ PŘEKLAD ŘECKÝCH DOKUMENTŮ