O historickém dědictví lze mluvit pouze v křesťanském západním prostoru. Jistě i v asijském prostoru existují tradice, a sice mnohem starší než u nás. Podílejí se však na bezčasí tamní existence, a také tam, kde se úzce navázalo na západní existenci, v Japonsku, si dějiny podržely mytologický charakter. První článek dnešní (1940) japonské ústavy zavazuje k víře, že císař, tenno, pochází od slunečního božstva. Pojem historického dědictví, spojený s vědomím času a vzdorující mytologizaci, je možný pouze tam, kde je myšlení - vědomě či nevědomky - určováno Božím vstupem do dějin na určitém místě a v určitém čase, totiž vtělením Božím v Ježíši Kristu. Zde se dějiny stávají vážné, aniž by se svatořečily. Boží ano a Boží ne k dějinám, jak je slyšíme ve vtělení a ukřižování Ježíše Krista, vnáší do každého okamžiku dějin nekonečné, nezrušitelné napětí. Z dějin se nestává nosník pomíjivosti, ale život a umírání Ježíše Krista je činí teprve časnými. Právě ve své časnosti jsou to Bohem přijaté dějiny. Otázka historického dědictví tedy není nadčasovou otázkou věčně platných hodnot minulosti. Spíše si zde sám člověk postavený do dějin skládá účty z přítomnosti, jak byla přijata Bohem v Kristu.
Otcové, to pro nás nejsou předkové, jimž se vzdává kultická úcta; zájem o genealogie přechází příliš snadno do mythologie, jak ví již Nový zákon (1Tim 1,4). Otcové jsou svědky Božího vstupu do dějin. Ničím neodůvodnitelná skutečnost zjevení Ježíše Krista před devatenácti staletími je tím, co náš pohled obrací zpět k otcům a udržuje bdělost pro otázku historického dědictví.
Dějinný Ježíš Kristus je kontinuitou našich dějin. Protože však Ježíš Kristus byl zaslíbeným mesiášem izraelsko-židovského národa, sahá řada našich otců před Ježíšovo zjevení do dějin izraelského lidu. Západní dějiny jsou z Boží vůle neoddělitelně spojeny s izraelským národem, nejen geneticky, ale v pravém trvalém setkání. Žid udržuje otevřenost otázky Krista. Je znamením svobodného vyvolení z Boží milosti i zavrhujícího hněvu. "Pohleď na dobrotu a vážnost Boží" (Řím 11,22). Vyhnání Židů ze Západu muselo vést k vyhnání Krista, vždyť Ježíš byl Žid.
Zcela jiným a nanejvýš nepřímým způsobem patří k našemu historickému dědictví řecko-římská antika. A opět jiný poměr máme k naší vlastní předkřesťanské národní minulosti.
Antika má dvojí vztah ke zjevení Ježíše Krista. Je to doba, kdy se naplnil Boží čas, kdy se Bůh stal člověkem; je to svět, který na sebe vzal Bůh ve vtělení, svět, jímž si Bůh posloužil při šíření křesťanské zvěsti. Odvolání apoštola Pavla na práva římského občana a na císaře zřetelně ukazuje, že je Řím postaven do služby Kristu. Současně však je pro antiku nejposvátnější znamení Kristovy přítomnosti, kříž, symbolem největší ostudy a opuštěnosti Bohem. V tomto dvojím vztahu ke Kristu se nám antika stává historickým dědictvím, ve své blízkosti a svém odporu ke Kristu.
Reprezentantem spojení a asimilace antiky s křesťanstvím se stává římské dědictví, reprezentantem odporu a nepřátelství ke Kristu se stává řecké dědictví. Zatímco národy západní části Západu, Francie, Holandsko, Anglie, Itálie hledaly v antice především římské dědictví, je vztah Němců k antice určován převážně řeckou kulturou. Zatímco římské dědictví proniká do naší doby v nepřerušené tradici díky římskokatolické církvi, v reformaci záhy došlo k návratu k řeckým pramenům. Poměr západních národů k antice je positivně fundamentální. Antika se stává pevnou životní formou, zvláště ve výchově a politice, jejichž obsah je křesťanský. Francouzští, holandští, angličtí humanisté slouží smíření antiky s křesťanstvím. V Německu se silně pociťovalo napětí popř. zlom mezi antikou a křesťanstvím v jednostranné lásce k řeckému dědictví, pro západní humanisty téměř pohoršlivé. Od Winkelmanna po Nietzsche se zde řecké dědictví aktualizuje vědomě protikřesťansky. Důvod tohoto vztahu k antickému dědictví, jenž je v Německu tolik odlišný od západních národů, spočívá nepochybně v podobě, jakou nalezlo evangelium v Německu vlivem reformace. Nietzsche mohl vyrůst pouze na půdě německé reformace. Odpor přirozenosti proti milosti ostře oponuje smíření přirozenosti a milosti v římském dědictví. Z této pozice mohl být Nietzsche - pro západní národy nepochopitelně - hodnocen pozitivně německou reformační teologií.
Pravé antické dědictví existuje na Západě jen ve vztahu ke Kristu. Oddělena od tohoto vztahu zůstává antika nadčasovou muzeální záležitostí. Historickým dědictvím ve vlastním smyslu se antika stává pouze v Kristu. Tam, kde Kristovo vtělení vstupuje mocněji do popředí křesťanského poznání, tam se hledá smíření mezi antikou a křesťanstvím. Tam, kde křesťanské zvěstování ovládá kříž Kristův, tam se silně zdůrazní zlom mezi Kristem a antikou. Protože však Kristus je jak vtěleným tak ukřižovaným a jako takový chce být poznán stejnou měrou, zůstává i správné přijetí historického dědictví antiky stále ještě neuzavřeným úkolem Západu, při jejímž společném řešení se sblíží i západní národy a Němci.
Svérázně rozdílně od vztahu k antice nemá naše národní (völkische) minulost k nám vztah historického dědictví, ale přirozeně vyrostlé souvislosti. Důvodem je dále neodvoditelná skutečnost, že německé - ale i anglické, francouzské - dějiny existují až od setkání s Kristem, a sice v podobě římského křesťanství. Ani oddělení od Říma jako sídla papeže nevedlo ani v Anglii ani v Německu k návratu k vlastní předkřesťanské minulosti. V Anglii dokonce zůstává římské dědictví v podstatě nedotčeno až dosud. Nové reformační učení na tom vůbec nic nezměnilo. V Německu narušuje roztržka s Římem i základy římského historického dědictví. Ale ani zde nikoho nenapadlo postavit na jeho místo vlastní předkřesťanskou minulost. Důvodem není nezodpovědné národní sebezapomenutí, ale prostá skutečnost, že zde žádné skutečné historické dědictví neexistuje. Novější pokusy navázat na tuto předkřesťanskou minulost jdou ruku v ruce s mytologizací dějin, jaká už nemůže mít v západním prostoru vyhlídky na trvání. Naše vlastní předkřesťanská národní minulost nám tak sice zůstává přirozenou jako druhu nebo, chceme-li, jako rase. Historickým dědictvím však není a už nikdy se nemůže stát.
Docela jinak se ale věci mají s naší vlastní křesťanskou minulostí. Ta je historickým dědictvím, a sice společným dědictvím Západu. Ježíš Kristus učinil ze Západu historickou jednotu. Velké milníky dějin mají západní dimenzi. Jednota Západu není nějaká idea, ale dějinná skutečnost, jejímž jediným základem je Kristus. Velká duchovní hnutí se odnynějška vztahují na celý Západ. Dokonce i západní války usilují o jednotu Západu. Nejsou to vyhlazovací války jako v předkřesťanské době a ještě dnes v asijském prostoru; nejsou to proto, dokud to chtějí být západní války, nikdy války totální. Totální válka si poslouží všemi myslitelnými prostředky, které by mohly sloužit účelu sebezáchovy národa. Všechno je správné a dovolené, co slouží vlastní věci. V západních válkách se odnepaměti rozlišovaly dovolené a nedovolené, oprávněné a zločinné prostředky vedení války. Zřeknutí se možná účinných, ale protikřesťanských prostředků zabíjení nevinných, mučení, vydírání atd. bylo možné na základě víry ve spravedlivou vládu Boží nad světem. Válka vždycky zůstávala něčím jako vzýváním Božího soudu, jemuž se byly obě strany ochotny podřídit. Až tam, kde se ztratí křesťanská víra, musí člověk užívat všech - i zločinných prostředků, aby si vynutil vítězství své věci. Tak se z rytířské války, jejímž cílem byla jednota mezi křesťany pod Božím soudem v dějinách stává totální zničující válka, ve které je ospravedlněno všechno, co slouží vlastní věci, i zločin, a v níž je nepřítel, ozbrojený nebo bezbranný, považován za zločince. Teprve totální válka ohrožuje jednotu Západu.
Jednota západu díky postavě Ježíše Krista je dědictvím, které přijímáme z raných dob našich dějin. Papež a císař zápasí o utváření této jednoty. Nesporný je Kristus jako poslední jednota stojící nad oběma dvěma. V papežství si nárokuje nejvyšší křesťanská autorita, zástupce Krista na zemi, i nejvyšší politickou moc za účelem zřízení Božího království na zemi. Císařství odvozuje ze své nejvyšší politické autority současně i nárok na nejvyšší křesťanskou pravomoc. Formou západní jednoty je pro papeže římská církev, pro císaře říše. Císař a papež nevyhledávají válku druhého, ale zápasí společně a proti sobě o jednotu církve a říše, o jednotu ve víře a v politické formě Západu. Ve svém nejhlubším nároku mohou pouze společně zvítězit nebo společně padnout. Spolu se západním rozkolem ve víře upadá i císařství. Corpus christianum, křesťansko-západní dějinný řád, řízený a udržovaný papežem a císařem z pověření Ježíše Krista, se rozpadá s reformací. Dědictví středověku proniká až do naší doby v podobě římské církve. Římská církev však je papežství. Toto poznání vyslovila ve velkolepém protestu právě v době vnitřního německého úpadku. Je jejím nepřeslechnutelným nárokem, že existuje jen jedna církev a jedna víra a že křesťanstvo potřebuje viditelnou hlavu, arcipastýře, který je vede a který se s otcovskou péčí ujímá věřících. Dokud však existuje papežství, nemůže uhasnout ani touha po ztracené západní říši, corpus christianum, v níž císař a papež jsou společně strážci jednoty křesťanského Západu.
Reformací se rozpadla jednota víry. Nikoli proto, že by to Luther byl chtěl, jemu šlo naopak zcela o pravou jednotu církve. Poznal však pod mocí biblického slova, že jednota církve může existovat pouze v Ježíši Kristu, který žije ve svém slově a svátosti, nikoli však v politické moci. Tím rozbil stavbu církve založené na římské tradici. Pouze papež, který se bez výhrad podrobil biblickému slovu, mohl být pastýřem sjednoceného křesťanstva. Protože se však papež, vázán tradicí, nemohl podrobit, rozbila se jednota křesťanstva. Corpus christianum se rozkládá na své pravé součásti: corpus Christi a svět. Ve své církvi nevládne Kristus mečem, ale pouze svým slovem. Jednota víry existuje pouze pod pravým slovem Ježíše Krista. Meč však patří světské vládě, která svým způsobem, když správně koná svůj úřad, slouží témuž Pánu Ježíši Kristu. Existují dvě království, která, dokud svět světem stojí, nesmíme nikdy směšovat, ale ani od sebe odtrhovat: království kázaného slova Božího a království meče, království církve a království světa, království duchovního úřadu a království světské vrchnosti. Jednotu církve a víry nemůže nikdy vytvořit meč, nikdy nelze národům vládnout evangeliem. Ale Pánem obou království je Bůh zjevený v Ježíši Kristu. Ten vládne světu skrze úřad slova a úřad meče. Jemu jsou zodpovědní nositelé těchto úřadů. Existuje pouze jedna církev, a tou je církev víry řízená pouze slovem Ježíše Krista. To je pravá katolická církev, která nikdy nezanikla a je ukryta i v římské církvi. Ta je tělem Kristovým, corpus Christi, pravá jednota Západu. Otázka politické jednoty Západu Luthera nepálí. Je přesvědčen, že je stále zaručena císařem. Teprve když si na něm jeho přátelé těžce vynutí uznání práva na ozbrojený odpor knížat proti císaři, ukáže se i politický zlom. V Lutherově linii by ale bylo třeba asi říci, že politická jednota existuje ve správném vykonávání vrchnostenského úřadu na všech místech a že pravá vrchnost nachází právě v uznání pravé jednoty víry nejpevnější základ jednoty. Třicetiletá válka nakonec odhalila politickou roztříštěnost Západu v důsledku rozkolu ve víře. Wesfálský mír zpečetil konfesijní rozkol jako západní osud a dědictví. V uznání v něm založené společné, lidsky už nezrušitelné viny a bídy západního křesťanstva si současně razí cestu nové vědomí jednoty Západu, existující vzdor tomuto rozdělení a v něm. Vina západního křesťanstva vůči Ježíši Kristu neměla jakožto společná vina zničit existující jednotu Západu ve jménu Ježíše Krista, vzývaného na obou stranách.
Přesto velmi rychle začíná na celé linii velký proces sekularizace, na jehož konci dnes stojíme. Na protestantské straně se ve špatně pochopeném luterském učení o dvou královstvích nalezl argument pro osvobození a svatořečení světa a přirozené oblasti. Vrchnost, rozum, hospodářství, kultura si nárokují právo na autonomii, nechápou ji však v protikladu ke křesťanství. Naopak právě zde se koná vlastní, reformačním křesťanstvím požadovaná bohoslužba. Původně reformační zvěst, že svatost člověka není ani v sakrálním ani profánním o sobě, ale pouze skrze milostivé Boží slovo odpouštějící hříchy, upadla zcela v zapomnění. Reformace se oslavuje jako osvobození člověka v jeho svědomí, jeho rozumu, jeho kultuře, jako ospravedlnění světského o sobě. Biblická reformační víra v Boha radikálně odbožštila svět. Tím je připravena půda pro rozkvět racionálních a empirických věd, a zatímco přírodovědci sedmnáctého a osmnáctého století ještě byli věřícími křesťany, zůstal po zmizení víry v Boha pouze racionalizovaný, mechanizovaný svět.
Na katolické straně se proces sekularizace stal rychle revolučně proticírkevním, ba protikřesťanským. Tak také v katolické Francii došlo poprvé k výbuchu revoluce. Francouzská revoluce je a zůstává až po dnešní den signálem moderního západu. V nejúžasnější koncentraci zde najednou vyplouvají na denní světlo s elementární silou myšlenky, požadavky, hnutí mnoha následujících generací. Kult ratio a zbožňování přírody, víra v pokrok a kritika kultury, povstání buržoazie a povstání masy, nacionalismus a nepřátelství k církvi, lidská práva a diktátorský teror - toto všechno chaoticky propuká jako něco nového v dějinách Západu. Francouzská revoluce odhaluje osvobozeného člověka v jeho hrozivé moci a jeho nejstrašnější deformaci. Osvobozený člověk, což zde znamená: osvobozený rozum, osvobozená třída, osvobozený lid. Francouzská revoluce způsobila na celém Západě hluboké zemětřesení tímto obrazem nového člověka a hrůzu z propastí zmatení. To skutečně nové bylo cítit se všemi svými zaslíbeními, a lidé se přesto báli především opakování hrůz. Ale dobrovolně či s odporem bylo nutno uvolnit prostor novému.
Osvobozený rozum se povznesl k netušené velikosti. Jeho užívání vytvořilo atmosféru pravdivosti, jasu. Do předsudků, společenské zatemněnosti, prolhaných forem a tupé blaženosti citů zavál svěží zdravý vzduch rozumového jasu: Intelektuální poctivost ve všech věcech, také v otázkách víry, byla cenným statkem osvobozeného rozumu a patří od té doby k nezadatelným mravním požadavkům západního člověka. Pohrdání epochou racionalismu je podezřelým znamením nedostatku potřeby pravdivosti. To, že intelektuální poctivost není posledním slovem o věcech, že jasnost rozumu je často na úkor hloubky skutečnosti, přece nikdy neruší vnitřní závazek používat rozumu poctivě a čistě. Zpět před Lessinga a Lichtenberka už nemůžeme.
Osvobozená ratio však ukázala svou nezměrnou sílu ani ne tak v otázkách víry a života, ale v odhalení tajemné korespondence mezi zákony myšlení a zákony přírody. Ratio se stává pracovní hypotézou, heuristickým principem a tím vede k nesrovnatelnému vzestupu techniky. Zde se jedná o něco v dějinách světa principiálně nového. Od egyptských pyramid přes řecké chrámy, středověké dómy až po osmnácté století byla technika záležitostí řemesel. Sloužila náboženství, králům, umění a každodenním potřebám lidí. Technika novověkého Západu osvobodila se od jakéhokoli postavení služebníka, svou podstatou není služba, ale vláda, a sice vláda nad přírodou. Je zplozena úplně novým duchem a s jeho vyhasnutím také zase skončí, s duchem násilného podrobení přírody pod vládu myslícího a experimentujícího člověka. Technika se stává samoúčelem, má svou vlastní duši, jejím symbolem je stroj, ztělesněné znásilnění a vykořisťování přírody. Až proti novověké technice se proto pochopitelně obrací odpor naivní víry. Ta zde cítí lidskou pýchu, která chce vytvořit anti-svět proti Bohem stvořenému světu a ve vítězství techniky nad časem a prostorem vidí protibožskou opovážlivost. Dobrodiní techniky bledne za jejími démoniemi.
Nelze přehlédnout, že technika vyrostla pouze na půdě Západu, a to ve světě určovaném křesťanstvím a zvláště reformací. Když pronikne do orientálních zemí, nabývá úplně jiný smysl tím, že ztrácí svou samoúčelnost. Technický vývoj například v islámském světě zůstává zcela ve službě víry v Boha a výstavby islámských dějin. Ibn Saud prý v jednom interview řekl zhruba toto: "Neuzavírám se evropské civilizaci, ale užívám ji tak, jak to odpovídá Arábii, arabské duši a vůli Boží. Nechal jsem z Evropy dovézt stroje, ale irreligiositu nechci. Muslimské národy musí procitnout ze svého spánku. Potřebují zbraně, ale nejsilnější zbraní je víra v Boha, pokorná poslušnost božských zákonů. Nenávist nepochází od Boha; Evropa naplněná nenávistí se zničí svými vlastními zbraněmi."
Tím, co vedlo k triumfu techniky, je osvobození rozumu k vládě nad stvořením. Technický věk je pravým dědictvím našich západních dějin, s nímž se musíme konfrontovat a před které se nemůžeme vrátit zpátky.
Z osvobozené ratio pochází objev věčných lidských práv. Byla objevena v právu na svobodu, které se rodí s každým člověkem, v rovnosti všech před zákonem, v bratrské svázanosti všeho toho, co nese lidskou tvář. Z věčného práva své přirozenosti se člověk osvobozuje z tupého tlaku, státního a církevního poručníkování, společenského a ekonomického znásilňování, nárokuje si právo na lidskou důstojnost, na svobodné vzdělávání, uznání svých zásluh, spatřuje v druhém člověku bratra nebo nepřítele lidských práv. Centralistická a absolutistická vláda, duchovní a společenská tyranizace, stavovské předsudky a privilegia, mocenské nároky církve se za této bouře hroutí. Německá humanismus, idealismus. Znevýhodněné třídy se dávají do pohybu. "Pro žádnou část národa ani pro jakéhokoli jednotlivce neexistuje ani privilegium ani výjimka z všeobecného práva Francouzů". "Zákon je výrazem obecné vůle". (Prohlášení lidských práv). Nejprve si buržoazie vytvoří rovnoprávnou pozici vedle rodové šlechty jako šlechta díky svým zásluhám. Ratio si prosadí své právo proti krvi. Buržoazie a ratio patří od té doby neoddělitelně k sobě. Za buržoazií se však pozvedá hrozivá a temná masa, čtvrtý stav, v žádném jiném jménu než právě ve jménu masy a její bídy. Miliony, které nešlechtí a nemůže šlechtit nic než jejich nezaviněná bída, vznášejí svou žalobu a svůj nárok vůči šlechtě rodové i zásluhové. Masa pohrdá zákony krve stejně jako zákony rozumu a vytvoří si zákon bídy. Je to násilný zákon s krátkou životností. Stojíme dnes na vrcholu a v krizi tohoto pozdvižení.
V pozoruhodném kontrastu k dosavadním myšlenkám, zaměřeným na celé lidstvo, se francouzská revoluce stává hodinou zrodu novověkého nacionalismu. Pokud předtím existovalo národní vědomí, bylo určováno podstatně dynasticky. Revoluce však byla osvobozením lidu od absolutismu l état c est moi. Revoluční pojem národa vznikl v protikladu k přepjatému dynastickému absolutismu. Lid se cítil dospělý vzít své dějiny vnitřní i vnější sám do svých rukou, nárokoval si své právo na národní svobodu a rozvoj, právo na vládu nesenou národem. "Pramenem každé suverenity je národ" (Prohlášení lidských práv). Národ je revoluční pojem, staví stranu lidu proti vrchnosti, vznikání proti bytí, organického proti institucionálnímu. Je to myšlení zdola proti myšlení zhora. Je tedy jedním z groteskních historických omylů označovat Prusko za rodiště a reprezentanta nacionalismu. Neexistoval žádný státní útvar, který by se stavěl vůči nacionalismu s větší cizostí, ba nepřátelstvím, než Prusko. Prusko bylo stát, ale ne národ.Hájilo věc vrchnosti, bytí, instituce. Hájilo je ovšem narozdíl od Ludvíka XIV. ve smyslu výroku Bedřicha Velikého: "Já jsem prvním služebníkem státu". Prusko hledělo na záležitost německého národa s podezřením, které se v pravých pruských kruzích projevovalo až do doby založení říše a ještě později. Prusko cítilo zdravým instinktem revolučnost v pojmu národa a odmítalo jej. S nacionalismem potíralo Prusko revoluční grande nation a rozšíření revoluce do Německa. Nacionalismus vyvolává jako protipohyb internacionalismus. Oba jsou stejnou měrou revoluční. Prusko postavilo proti oběma hnutím stát. Nechtělo být ani nacionalistické, ani internacionalistické. Myslelo tím západněji než revoluce.
Prosadila se však revoluce. Technika, hnutí mas a nacionalismus jsou západním dědictvím revoluce. Všechny tři spolu úzce souvisí a současně jsou v tvrdém protikladu. Jakkoli technika plodí masy a masy opět požadují rozvoj techniky, technika sama však je věcí silných, duchovně nadřazených osobností. Inženýr a podnikatel nepatří k mase, a je otázka, zda rostoucí zmasovění nepovede natrvalo k takové nivelizaci duchovních kvalit, že se technika zastaví a to znamená zhroutí. Technika a masa vznikly v národních korporacích a jsou na ně vázány, ale mají nezastavitelnou tendenci překonat hranici nacionalismu. Masa a nacionalismus nemají rádi rozum, technika a masa je antinacionalistická, nacionalismus a technika jsou nepřítelem mas.
Francouzská revoluce vytvořila novou duchovní jednotu Západu. Ta spočívá v osvobození lidí jako ratio, jako masy, jako národa. V zápase o osvobození se všechny tři spojují, po dosažení svobody se stávají nepřátely na smrt. Nová jednota tedy již v sobě nese zárodky rozpadu. Dále se ukazuje - a v tom se projevuje základní zákon dějin -, že touha po absolutní svobodě vede člověka do nejhlubšího otroctví. Pán stroje se stává jeho otrokem, stroj se stává nepřítelem člověka. Tvor se obrací proti Tvůrci - podivné opakování prvotního hříchu! Osvobození masy končí hrůzovládou gilotiny. Nacionalismus vede neodvratně k válce. Osvobození člověka jako absolutní ideál vede k sebezničení člověka. Na konci cesty, na kterou nastoupila francouzská revoluce, stojí nihilismus.
Novou jednotou, kterou vnesla francouzská revoluce do Evropy a jejíž krizi dnes prožíváme, je tedy západní bezbožnost. Ta se úplně liší od ateismu jednotlivých řeckých, indických, čínských a západních myslitelů. Není to teoretické popírání Boží existence. Tato bezbožnost je spíše sama náboženstvím, a sice náboženstvím z nepřátelství k Bohu. Právě tím je západní. Nemůže se zříci své minulosti, musí být podstatně náboženská. Právě to ji činí lidsky viděno tak beznadějně bezbožnou. Západní bezbožnost sahá od bolševického náboženství až do středu křesťanských církví. Právě v Německu, ale také v anglosaských zemích, je to důrazně křesťanská bezbožnost. V podobě všech možných křesťanství, ať už nacionalistických, socialistických, racionalistických nebo mystických, se obrací proti živému Bohu Bible, proti Kristu. Jejím Bohem je nový člověk, ať už "továrna na nového člověka" je bolševická nebo křesťanská. Fundamentální rozdíl oproti všemu pohanství spočívá v tom, že tam se uctívají bohové pod lidskou podobou, zde se však pod podobou Boha, ba Ježíše Krista uctívá člověk.
Velký Lutherův objev svobody křesťana a římskokatolický blud o podstatně dobrém člověku skončili společně zbožňováním člověka. Zbožňování člověka však je - správně pochopeno - proklamací nihilismu. Rozbitím biblické víry v Boha a všech božských přikázání zničí člověk sám sebe. Povstává vitalismus bez zábran, zahrnující v sobě rozklad všech hodnot a nacházející spočinutí až v konečném sebezničení do nicoty.
Západ se stal od francouzské revoluce v podstatě nepřátelským církvi. Výpady proti církvi jsou v moderních demagogiích zvláště úspěšné. Celou Evropou prochází široká fronta antipatií k církvi. Je-li počet výstupů z církve přesto nápadně malý, ukazuje to na důležitou skutečnost: totiž na dvojznačnost nepřátelství k církvi. Západní bezbožnost nelze prostě ztotožnit s nepřátelstvím k církvi. Vedle křesťansko-nábožensky zabarvené bezbožnosti, kterou jsme označili jako beznadějnou, existuje nadějná bezbožnost, která mluví proti církvi a proti náboženství. Ta je protestem proti pobožné bezbožnosti, která zničila církve, a tím v jistém, třebaže negativním smyslu uchovává dědictví pravé víry v Boha a pravé církve. Sem patří Lutherův výrok, že Bůh možná raději slyší proklínání bezbožných než haleluja zbožných. Tato nadějná bezbožnost je stejně jako beznadějná bezbožnost specificky západním jevem. Vzdor podstatnému nepřátelství k církvi jen relativně zřídka dokonaný úplný rozchod s církví je třeba chápat na tomto pozadí: Jedni hledají v pobožné bezbožnosti ještě určitou poslední oporu před pádem do prázdnoty; tomuto pádu však zřídkakdy uniknou. Druhé chrání jejich nadějná bezbožnost před tím, aby dopustili roztržku s místem možné pravé víry v Boha. právě tak není jednoznačná ani skutečnost výstupu z církve. I k němu může vést beznadějná nebo nadějná zbožnost, nehledě vůbec na otázku, zda není za určitých okolností možné, ba dokonce nutné z pravé víry v Boha vystoupit z církve.
Na tomto místě je třeba vzít v úvahu zvláštní vývoj v anglosaských zemích, zvláště v Americe. Ačkoli je americká revoluce skoro současná s francouzskou a politicky s ní souvisí, liší se nejhlubším způsobem. Nikoli osvobozený člověk, ale docela naopak Boží království a omezení všech pozemských mocí suverenitou Boží je základem americké demokracie. Narozdíl od déclaration des droits de l homme je opravdu charakteristické, jestliže američtí historikové mohou říci, že ústavu unie psali mužové, kteří věděli o dědičném hříchu a o zlobě lidského srdce. Pozemští mocní, ale také lid jsou odkázáni do svých mezí kvůli vrozené lidské touze po moci a kvůli výhradní moci Boží. S touto z kalvinismu pocházející myšlenkou se pojí - podstatně protichůdná - idea pocházející ze spiritualismu dissenters utíkajících do Ameriky, že Boží království na zemi nemůže vybudovat stát, ale pouze obec věřících. Církev proklamuje principy společenského a politického řádu, stát dá k dispozici prováděcí technické prostředky. Obojí navzájem si úplně cizí argumentace ústí v požadavek demokracie, a blouznivecký spiritualismus se stává určujícím pro americké myšlení. Tím se vysvětluje pozoruhodný jev, že na evropském kontinentě se nikdy nepodařilo zdůvodnit demokracii křesťansky, zatímco v anglosaských zemích se právě demokracie považuje za pravou křesťanskou státní formu. Pronásledování a vyhnání spiritualistů z kontinentu zde mělo politicky těžké důsledky. Jestliže přesto i anglosaské země trpí těžkými projevy sekularizace, pak jejich původ není ve špatně pochopeném rozlišování dvou úřadů popř. dvou království, ale naopak v nedostatečném rozlišování úřadu a království státu a církve blouznivci. Nárok obce věřících na budování světa podle křesťanských principů končí, jak dostatečně ukazuje pohled do seznamu newyorských církví, úplným propadnutím církve světu. Důvodem, proč přitom nedochází k radikálnímu nepřátelství k církvi, je nikdy nedotažené rozlišování úřadů. Bezbožnost zůstává skrytější. Připravuje tak církev ovšem i o požehnání utrpení a následné možné obrody.
Se ztrátou jednoty vytvořené postavou Ježíše Krista stojí západ před nicotou. Uvolněné síly zuří jedna proti druhé. Vše, co existuje, je ohroženo zničením. Nejedná se přitom o jednu krizi mezi jinými, ale o zápas konce časů. Západní svět cítí jedinečnost okamžiku, v němž stojí, a vrhá se do náruče nicoty, křesťané mezi sebou mluví o tom, že je blízko Poslední soud. Nic, do něhož se Západ valí, není přirozený konec, odumření, úpadek kvetoucích národních dějin, ale je to opět specificky západní nicota, tzn. buřičská, násilná, nepřátelská k Bohu i k člověku. Jako odpadnutí od všeho existujícího je to největší rozvinutí všech protibožských sil. Je to nicota jako božstvo; nikdo nezná její cíl a její míru, vládne absolutně. Je to tvůrčí nicota, která vdechuje všemu existujícímu svůj protibožský dech, probouzí je ke zdánlivě novému životu a současně z něho vysává jeho vlastní podstatu, až se rozpadne jako mrtvá schránka a odhodí. Život, dějiny, rodina, lid, jazyk, víra - v této řadě lze pokračovat do nekonečna, protože nicota neušetří nic - se stávají obětí nicoty.
Při pohledu do propasti nicoty hasne otázka historického dědictví, jehož převzetí znamená současně zvládnutí v přítomnosti a předání budoucnosti. Neexistuje žádná budoucnost a žádná minulost. Existuje už jen okamžik zachráněný z nicoty a snaha ulovit příští okamžik. Již včerejšek upadá do zapomnění a zítřek je příliš daleko, aby nás dnes zavazoval. Břemeno včerejška se shazuje tím, že se oslavuje šerý dávnověk, úkolu zítřka se uniká tím, že se mluví o nastávajícím tisíciletí. Nic neulpí a nic nelze vzít za slovo. Film, který je zapomenut již po svém skončení, je znamením hluboké zapomnětlivosti této doby. Události světového historického významu zanechávají v zapomětlivé duši stěží nějakou stopu stejně jako neslýchané zločiny. Budoucnost je předmětem hry. Loterie a sázky, které spolykají nepředstavitelné množství peněz, mnohonásobek denního chleba dělníka, hledají v budoucnosti jen nepravděpodobnou náhodu. Ztráty minulosti a budoucnosti rozkolísává život mezi nejbrutálnějším požíváním okamžiku a dobrodružným hazardováním. Každá vnitřní výstavba, každý proces pomalého zrání v osobní nebo profesionální oblasti je záhy přerušen. Neexistuje žádný osobní osud a proto žádná osobní důstojnost. Vážná napětí, vnitřně nutné čekací doby se nesnášejí. To se projevuje stejně v oblasti práce jako v oblasti erotiky. Z pomalé bolesti je větší strach než ze smrti. Hodnota utrpení jako utváření života prostřednictvím ohrožení smrtí se nechápe, ba pohrdá se jí. Zdraví nebo smrt zní alternativa. Skutečné napětí se nesnáší. Ticho, trvalé a podstatné skutečnosti se přecházejí jako bezcenné. Namísto "velkých přesvědčení" a hledání vlastní cesty nastupuje lehkomyslné plachtění po větru. V politické oblasti se bezohlednému využívání okamžiku přezdívá machiavelismus a hře vabank se říká heroismus a svobodný čin. Co není machiavelistické ani heroické, v tom se dokáže vidět jen "pokrytectví", prostě proto, že se už nechápe pomalý, namáhavý zápas mezi poznáním, co je správné, a nutnostmi přítomné chvíle jakožto pravá západní politika, k níž patří zřeknutí se mnohého a skutečně svobodná zodpovědnost. Tím se osudově zaměňuje silné a slabé, dějinná vazba s dekadencí. Protože neexistuje nic pevného, rozpadá se v každé formě základ dějinného života, důvěra. Protože se nedůvěřuje pravdě, nastupuje na její místo sofistická propaganda. Protože se nedůvěřuje spravedlnosti, prohlašuje se za spravedlivé to, co je užitečné. Ale také nevyslovená důvěra k druhému člověku, spočívající na stálosti, se stává podezíravým pozorováním lidí navzájem. Na otázku, co zbývá, existuje jen jedna odpověď: Úzkost z nicoty. Nejúžasnější, co dnes pozorujeme, je, že se člověk tváří v tvář nicotě vzdává všeho: vlastního úsudku, lidství, bližního. Tam, kde se tato úzkost bez skrupulí využívá, tam neexistují žádné meze dosažitelného.
Před definitivním pádem do propasti může uchránit pouze dvojí: Zázrak nového probuzení víry a moc, kterou Bible označuje jako "ten, kdo tomu brání" (2Tes 2,7), tzn. moc řádu, vybavená velkou fyzickou silou, která se úspěšně postaví do cesty těm, kdo se řítí do propasti. Zázrakem je shůry - mimo všechno historicky dosažitelné a pravděpodobné - zasahující záchranný čin Boha, který tvoří nový život z ničeho, je to vzkříšení mrtvých. To, "co tomu brání", je moc působící v dějinách na základě Boží vlády nad světem a kladoucí meze zlému. "Ten, kdo tomu brání, není Bůh sám, není bez viny, ale Bůh si jím poslouží, aby uchoval svět před rozpadem. Místem, kde je zvěstován tento zázrak Boží, je církev. "Ten, kdo tomu brání", je státní moc k udržení řádu. Jakkoli rozdílné jsou ve své podstatě, přesto se vzhledem k hrozícímu chaosu o sebe úzce opírají, a nenávist ničivých sil se obrací stejnou měrou proti oběma z nich jako svým smrtelným nepřátelům.
Západ se právě chystá odmítnout své historické dědictví jako takové. Západ se stává nepřítelem křesťanství. To je jedinečná situace naší doby, a je to pravý úpadek. Uprostřed rozkladu všeho existujícího stojí křesťanské církve jako strážcové dědictví středověku a reformace, především však jako svědkové Božího zázraku v Ježíši Kristu "včera, dnes a navěky" (Žid 13,8). Vedle nich však stojí "ten, který tomu brání", tzn. onen zbytek moci k udržení řádu, která ještě účinně vzdoruje úpadku. Úkol církve nemá obdoby. Corpus christianum se rozpadl. Corpus Christi stojí uprostřed nepřátelského světa. Světu, který se odvrátil od Krista, poté co jej poznal, musí církev dosvědčit Ježíše Krista jako živého Pána. Jako nositelka historického dědictví je uprostřed čekání na Poslední soud zodpovědná se dějinnou budoucnost. Výhled ke konci všech věcí nesmí ochromit její historickou zodpovědnost. musí svěřit do rukou Božích stejně tak konec jako možnost, že dějiny poběží dál; s obojím nepřestává počítat. Tím, že církev zůstává věrna svému poslání, tzn. kázání zmrtvýchvstalého Ježíše Krista, zasahuje smrtelně ducha zničení. "Ten, který tomu brání", moc k udržení řádu, však vidí v církvi svého spojence, a všechno, co je ještě uchováno z prvků řádu, vyhledává blízkost církve. Právo, pravda, věda, umění, vzdělání, lidskost, svoboda, láska k vlasti se po dlouhých oklikách vracejí ke svému původu. Přitom se ukazuje, že církev je tím působivější, čím centrálnější je její zvěst, a její utrpení je duchu zničení nekonečně nebezpečnější než snad ještě zbývající politická moc. Svou zvěstí o živém Pánu Ježíši Kristu však církev zřetelně ukazuje, že jí nejde prostě o uchování toho, co bylo. Nutí právě i moci řádu ke slyšení, k obrácení. Přesto od sebe neodhání ty, kdo k ní přicházejí a vyhledávají její blízkost. Přenechává vládě Boží nad světem, zda dopřeje zdaru silám řádu a zda církev s nimi - v dobře uchovaném rozlišení a přece v upřímném spojenectví - bude smět odevzdat budoucnosti historické dědictví, na němž spočívá požehnání i vina otců.
Přeloženo z Ethik, München 1956, s.30-46. Pro mladší čtenáře už je asi třeba říci, že Dietrich Bonhoeffer byl výrazným luterským ekumenickým konzervativním teologem, nikoli modernistou, jak by se mohlo zdát těm, kdo četli několik útržků z Listů z vězení. Protože staroluterská církev neměla volné farářské místo, připojil se k Vyznavačské církvi, což opět nebyla nějaká odbojová organizace, ale faráři a věřící, kteří trvali na starém reformačním a obecně křesťanském vyznání proti pokusům je "aktualizovat" v duchu doby. Proto je četba Bonhoefferových spisů dnes aktuální, zatímco trapnost tehdejších aktualizací je evidentní.
_______________________________________________________________
"Průkopníkem se tu vedle vývoje izraelské víry od monolatrie, uctívání jen jediného Boha, k monotheismu jako přesvědčení o existenci jen jednoho jediného Boha, stala filosofická teologie Řeků. Ta byla zvláště také podmínkou srozumitelnosti a přijatelnosti křesťanské zvěsti o zjevení jediného Boha všech lidí (1Tes 1,9n, srov. Řím 3,29n) v Ježíši Kristu pro ty, kdo nebyli židy. Z tohoto hlediska se zde nejedná o dědictví, od něhož by se křesťanstvo církve pocházející z pohanů mohlo beze všeho - a bez dalekosáhlých a závažných následků - distancovat. Tuto skutečnost evangelická teologie počínaje Albrechtem Ritschlem a jeho školou, z níž vzešel i Karl Barth se svým odmítáním "přirozené teologie" , hodnotila a podávala často falešně. Ducha helénismu a zvláště filosofické teologie nelze jen tak lehce vyhnat z pojetí křesťanství jako vnější faktor, falšující údajně čistě morální zvěst evangelia. Přinejmenším křesťan z pohanství a církev křesťanů z pohanství nemohou tuto skutečnost posuzovat takto nediferencovaně, aniž by zničili předpoklady svého obrácení k Bohu židů jako k jedinému Bohu všech lidí."
Wolfhart Pannenberg, Systematische Theologie I,82
(Rozšířené znění)
Tento dokument byl vypracován v souvislosti s německým a rakouským vyznavačským konventem, který zasedal od 13. do 15. října 1997 ve Schladmingu (Štýrsko). Schváleno tam bylo nejdříve zkrácené znění pod titulem "Schladmingské prohlášení k tématu manželství a alternativní formy života".
Rozšířené znění představuje teologické prohloubení "Schladmingského prohlášení" určeného široké veřejnosti. Bylo schváleno v Kaselu 9. února 1998 vedoucími Konference vyznávajících společenství v evangelických církvích Německa. Dokument byl zaslán m.j. všem katolickým a evangelickým biskupům v Německu. Z katolické strany se setkal s opravdovým zájmem (např. biskup Lehmann pro jeho studium ustanovil zvláštní komisi, jiní biskupové pozvali signatáře k podnětným rozhovorům). Uveřejňujeme tento dokument jednak pro podnětný obsah, jednak jako příklad ekumenismu v obraně základních hodnot. Ekumenismus by nám neměl splývat se soběstřednými diskusemi na eklesiologická témata!
(1. Moj.1,27)
Sociálně etické základy západních národů jsou v rozhodující míře utvářeny biblickým zjevením, podle něhož je člověk v manželském vztahu muže a ženy obrazem Božím.
Tyto základy však byly v posledních dvou staletích stále silněji narušovány, protože se moderní společnost odvrátila od autority trojjediného Boha a od mravních měřítek daných jeho Slovem. To bohužel platí i o mnohých křesťanských rodinách a společenstvích.
Tato tendence je dnes vyostřována tím, že také významní teologové a vedoucí církevní orgány popírají závaznost manželství jako jediné formy sexuálního soužití. Místo toho se zasazují o uznání a žehnání alternativních forem soužití, např. homosexuálních, a prohlašují je za legitimní alternativy. Tím se tyto církve stávají obhájci fatálně chybného sociálně-historického vývoje, jehož katastrofální důsledky lze sotva ještě zvrátit.
Vzhledem k tomu, že se mnohá církevní vedení zdráhají autoritativně vyjádřit platnost nařízení božského zákona a evangelia, cítí Evropský vyznavačský konvent jako nutnost přihlásit se veřejně ke slovu s následujícím svědectvím, jak to již udělala v dřívějších prohlášeních k podobným tématům Vyznávající společenství.
Potvrzujeme v něm spolehlivost Svatého Písma právě také v jeho výpovědích o vztahu různých pohlaví a jejich božského určení.
Zároveň zavrhujeme tvrzení, že tyto výpovědi buď nejsou autentické nebo jsou pouze kulturně-historicky podmíněné nebo byly do nynějška církví špatně interpretovány, pročež by vyžadovaly přizpůsobení se moderním danostem s přihlédnutím k novým vědeckým poznatkům o člověku.
Naše svědectví je chápáno současně jako výzva k zamyšlení nad sebou, pokání a obnovu skrze sílu milosti Boží.
I. Manželství v článku víry O stvoření
1. Stvořením člověka k obrazu svému (1.Moj 1,27) Bůh současně určil vztah muže a ženy jako osob se stejnou důstojností, přesto ale rozdílné podstaty, a ustanovením manželství povolal oba k trvalému svazku (1.Moj 2,18-24, Mal 2,14).
2. Manželství má prototyp ve vztahu lásky mezi Bohem Otcem a Synem v Duchu svatém. Proto poznají muž a žena pravou vážnost svého manželského vztahu při pohledu k trojjedinému Bohu.
Tomu odporuje pojetí, že by mohlo být manželství nahrazeno jinou, člověkem vymyšlenou formou života.
3. Jako Bohem ustanovený stav - svatý stav manželský! - má manželství jeho zvláštní požehnání a jím určený cíl. (1.Moj 1,28). Z toho vyplývá poslání církve oddáním před Bohem a jeho obcí s plnou mocí požehnat novomanželský pár napomenutím, modlitbou a vzkládáním rukou , poté co si oba slavnostně slíbili věrnost.
Tomu odporuje pojetí, že by církev směla žehnat také alternativním formám společného života, i když neodpovídají zvláštnímu cíli Bohem ustanoveného manželství.
4. Muž a žena jsou - vzhledem k tomu, že společně mají osobní důstojnost jakožto obraz Boží - ve stvoření a spasení jeden druhému rovni, přesto jsou odlišní ve svých pohlavně-specifických vlohách, ve svých darech a úlohách s tím spojených, jakož i ve svém vzájemném poměru.
5. K této rozdílnosti patří ustanovení muže jako hlavy ženy (1 Kor 11,3 a 7, Ef 5, 21-25), hluboce založené ve vztazích uvnitř Boží Trojice (Bůh Otec jako hlava Boha Syna). Z toho plyne, že muž nese konečnou zodpovědnost za utváření života v rodině, zatímco žena se mu dobrovolně podřizuje v uznání jeho pověření pečovat o rodinu, které se projevuje v jeho milující oddanosti (1 Petr 3, 6a). Tento prapůvodní řád se zrcadlí - třebaže v podobách pokřivených hříchem - téměř ve všech lidských kulturách.
Tomu odporuje jak feministická teze, že pohlaví mají ve všech oblastech stejný charakter a místo, tak i feministický mýtus o matriarchální převaze ženy nad mužem - arogance, která vedla ke vzniku pokřesťanského přírodního pohanství.
6. Při stvoření ustanovil Bůh monogamní manželství (1 Moj 2, 21 a 23). Podstata manželství je zakotvena v pohlavně specifické polaritě muže a ženy a v jejich vzájemném doplňování svých povolání a darů.
S tím je neslučitelné pojetí "otevřeného manželství" (s více partnery najednou) a také praxe sukcesivní polygamie (tj. uzavírání nových manželství po rozvodu). Právě tak Boží stvořitelské vůli fundamentálně odporuje partnerství osob stejného pohlaví- ať již mezi muži nebo ženami - analogické manželství.
Proto jsou ostře odsuzována jak ve Starém Zákoně (srovnej 3 Moj 18, 22 a 20,13) tak v Novém Zákoně (Ř 1,26-28.32 a 1 Kor 6,9 a 1 Tim 1, 9n).
7. Člověku daný sexuální pud slouží podle vůle Stvořitele rozmnožování lidského rodu (1 Moj 1,28) a tělesně-duševnímu společenství manželů v lásce. (1 Moj 2,24).
V ostrém rozporu s tímto dvojím účelem je, je-li viděn pud izolovaně pouze ve vztahu ke smyslovému ukojení, jak se to děje v novodobé oslavě principu slasti jako domněle základního lidského práva. Právě tak personálnímu charakteru společenství lásky odporuje funkcionalizace manželství chápaného pouze jako "role". Oba falešné trendy mají dehumanizační (odlidšťující) následky.
8. Manželský vztah mezi manželskými partnery trvá podle původní Boží vůle po celý život. (Mat 19,6 a 8). Tomu odpovídá potvrzení a požehnání manželství církevním sňatkem a jeho občanskoprávní uznání státem.
Neslučitelný s tímto křesťanským pojetím manželství je jak rozvod (Mat 19,7-9), tak i náhrada, popř. doplnění tohoto vztahu nezávazným partnerstvím. Bible nazývá tyto praktiky "cizoložstvím" a "smilstvem" (1 Kor 6,16-18).
9. Hříchem prvního lidského rodičovského páru utrpěl manželský stav ustanovený Bohem hlubokou ránu, stejně jako i sám pád do hříchu se již stal převrácením řádu určeného manželům (nedbáním postavení muže jako hlavy rodiny) (1 Moj 3, 6b a 17).
10. Tím, že se muž a žena odvrátili od Boha a jeho přikázání, ztratili schopnost opravdově milovat ve vzájemné péči a oddanosti jeden druhého z Jeho lásky (1 Moj 3,12). Manželský vztah byl otráven nedůvěrou, nevěrou a vykořisťujícím egoismem.
11. Ztrátou bezprostředního poznání Boha ztratil člověk také poznání své vlastní podstaty jakožto obrazu Božího, včetně své pohlavnosti (Ř 1,13-25). Z toho vzniklo zbožňování, která vedlo k tomu, že člověk uspokojoval svůj pud nepřirozenými formami, jako je především homosexualita (Ř 1, 26n) a ještě hrubší perverznosti (3 Moj 18,23-30). Muž a žena se tak dostali pod vládu satana.
12. Ježíš ve své řeči na Olivové hoře předpověděl, že na konci časů nabude vrchu vzpoura proti božímu zákonu (anomia) (Mat 24,12). Při svém druhém příchodu k soudu Ježíš plně odhalí, že vedle chamtivosti a modloslužby vylučují hříchy smilstva dotyčného z království nebeského (Gal 5,19-21 a 1 Kor 6,9n, Žid 13,4a a Zj 21,8). Moderní, dokonce nábožensky schvalovaná sexuální vlna může být ve své orientaci na slast, egoimus a nemírnost považována za přímo apokalyptické konečné stadium neposlušnosti, která začala v ráji (2 Tim 3, 1nn).
13. Ježíš Kristus svým zvěstováním a jednáním (Jan 2, 1.2.11) potvrdil původní stvořitelský řád manželství v jeho nezvratnosti (Mat 19, 6-9) a svým vykoupením jej postavil na základ nového stvoření. Závazný apoštolský řád života obce (Žid 13,4b a Ef 5,21-33 a 1.Petr 3, 1-7) se řídí Ježíšovým příkazem.
Proto moderní morální teologie bloudí a svádí k bludu, když se odvolává na Ježíšovo dvojpřikázání lásky - s vynecháním jeho dalších výroků! - a přenechává utváření sexuálních vztahů pouze lidské zodpovědnosti jednotlivce a jeho libovůli.
14. Svým vítězstvím nad hříchem na kříži zlomil Ježíš Kristus zotročující moc hříchu také v jejím důsledku pro cizoložství (Jan 8,34 a 36) a svým následovníkům nabídl život v čistotě a pravé lásce (Gal 5,22 a 24 a 1 Kor 6, 11-13.19n).
15. Zahlazením viny umožnil Kristus, aby se ulehčilo i svědomí zatíženému pohlavními pochybeními všeho druhu a manželství rozbitá těžkou vinou byla uzdravena vzájemným odpuštěním (Tit 2,11-14 a Žid 9,14).
16. Jako jedinou legitimní alternativní životní formu k manželství Ježíš ustanovil stav svobodný pro království Boží (Mat 19, 12b). Tím - jak vykládá apoštol Pavel - umožnil těm, kteří se neoženili, aby mu cele obětovali život v službě a aby jejich dobrovolná zdrženlivost byla zvláštním poukázáním na věčné hodnoty (1 Kor 7,32-34).
17. Tím, že se Kristus stal člověkem, nabyl stvořitelský řád manželství hlubšího smyslu a tím účasti na řádu spásy. Apoštol Pavel označuje (Ef 5,32) manželství jako božské mysterium, ve kterém se zrcadlí láska Ježíše Krista k jeho církvi vykoupené krví. (Ef 5,25-28). Křesťanské manželství a rodina tak tvoří předmostí pro Boží cíl.
Tím všechny sociologické pokusy, které hodnotí manželství pouze jako jednu historicky vzniklou formu lidského společenství mezi jinými, ztrácí zcela právo sloužit jako rámec církevně teologických směrnic.
18. Obec Ježíše Krista nabízí jako "Boží rodina" manželům a rodině zvláštní domovské právo. Tím rodina dochází k naplnění vlastního cíle. Z apoštolského řádu obce si může vzít příklad utváření vztahů doma, především v analogické struktuře kefalé (hlavy - Ef 5,23n). Když muž a žena rozeznají svou nad- a podřazenost (1 Kor 11, 7-9) odpovídající vztahu Krista k obci a když ji ve vzájemné úctě vezmou zcela vážně, pak přijme muž rád svoji úlohu odevzdat se v lásce své ženě, úlohu, ve které se musí mnohého zříci, stejně jako i žena bude ráda přijímat autoritu svého muže a bude se jeho vedení dobrovolně a radostně podřizovat.
Tím odporujeme "křesťanskému feminismu" šířícímu se i v evangelikálních kruzích, který zastává na základě chybného odvolání se na Gal 3,28 myšlenku zaměnitelnosti pohlavních "rolí" v rodině a v církvi.
19. Vzájemná služba lásky mezi manželi získává podněty ze síly Ducha svatého (1 Kor 6,19) přebývajícího v obci. On totiž je v Trojici poutem lásky mezi Bohem Otcem a Synem a jeho ovocem je láska (Gal 5,22).
Proto odpověď na moderní manželskou krizi spočívá v tom, že obec a všichni její členové jsou nově naplněni posvěcující a oživující silou Ducha svatého. To je také učiní způsobilými vydávat svědectví ve svém pervertujícím okolí.
20. V církvi se služba představeného (biskup, farář, diakon) nevyčerpává pouze příslušnými předpisy. Spíše má služebník církve i zvláštní zodpovědnost sloužit obci v Kristu jako vzor posvěcováním vlastního života a řádným vedením svého manželství (1 Tim 3,1-7 a Tit 1,5-9 a 1 Petr 5,3). Jen za tohoto předpokladu mohou církevní služebníci věrohodně plnit svou - zvláště dnes naléhavou - povinnost ujmout se ohrožené instituce manželství a rodiny odborně doprovázející pastýřskou péčí a pedagogikou obce (1 Tim 4,16).
Není tedy možné, aby se ani vedení církví ani církevní obce smířily s tím, jestliže se v poslední době praktikuje i na farách životní styl se střídáním partnerů popř. homosexualita, a před církevní veřejností se to obhajuje jako údajně soukromá věc.
21. Život obce je povzbuzován a rozvíjen zvláštními dary milosti, jimiž Duch svatý vyzbrojuje její členy k rozmanitým službám. Přitom je možné nově objevit a zužitkovat i specificky rozdílné vlohy mužů a žen (Mat 28,1-10; 1Tim 2, 10.15; 5,3-16). Podle Pavla je darem Boží milosti i vědomé zřeknutí se manželství (1Kor 7,7).
To se přehlíží tam, kde se ženy v obci rovnostářsky dožadují svého domnělého práva zastávat takové služby, které jsou podle apoštolského řádu určeny mužům (1Kor 14,33-36; 1Tim 2, 12). Přitom se zneuznává zvláštní požehnání, které Duch svatý daroval a chce dále dávat církvi a skrze ni světu tím, že právě ženské a mateřské vlohy ženy postavil do své služby (Luk 1,48; Mat 26,13; Sk 18,26; 1Tim 2,15; 2Tim 1,5).
22. V obci Ježíše Krista jsou nám ve Slově a ve svátostech dány protředky milosti, abychom mohli přinést svůj hříchem narušený život, své neuspořádané myšlenky a pocity, obzvlášť také svá poraněná manželství pod uzdravující moc Ducha svatého.
23. Ve svátosti křtu, koupeli znovuzrození (Jan 3,5; Tit 3, 5), je náš starý, hříšný člověk vydán spolu s ukřižovaným Kristem na smrt, a spolu s ním jsme vzkříšeni k novému životu (Řím 6,1-11). Když ve víře přijmou tuto obnovující událost, mohou i lidé s homosexuálními sklony zakusit spolu s pastorační a terapeutickou pomocí proměnu své existence a dospět k novému životnímu stylu ve shodě s Božím řádem (1Kor 6,9.11). V pravidelné zpovědi jsou stále znovu ujišťováni, že jim jsou odpuštěny jejich hříchy - i v myšlenkách a fantaziích - a ve sv.večeři mají jistotu trvalé účasti na Kristu.
Toto zaslíbení, potvrzované dnešními zkušenostmi, vyvrací dogma o nezvratnosti homosexuálních dispozic, přejímané často i církvemi.
24. Obec je povolána k tomu, aby svým svědectvím ve slově a celým způsobem života, odpovídajícím Ježíši Kristu, byla ve společnosti zkažené duchem doby vzorem pro etickou orientaci a zdrojem uzdravujícího vlivu (Mat 5,13-16).
Proto se církev nesmí přizpůsobovat tomuto světu a jeho stále se měnícím hodnotovým měřítkům (Řím 12,2), ale naopak má pevně setrvat při věčně platném "slovu života" (Fil 2, 15n), z něhož je sama stvořena.
VÝZVA
Ukázali jsme rozsah nebezpečného úpadku tradičních řádů pro manželství a rodinu, ale i trvalou platnost biblického svědectví o Bohem chtěném vztahu mezi mužem a ženou. Proto se obracíme s naléhavou výzvou na křesťanskou a světskou veřejnost:
*Obracíme se na vedení církví: Berte vážně svůj pastýřský a učitelský úřad, obzvlášť v zodpovědnosti za manželství a rodinu na půdě Písma a vyznání. Odporujte s autoritou všem snahám - projevujícím se dnes dokonce i na synodech - zneplatnit tyto biblické příkazy uznáním a žehnáním "alternativních forem života" - jako především partnerství lidí stejného pohlaví a volné partnerství.
*Neboť církev, která na tomto rozhodujícím místě obětuje biblický řád, opouští svůj apoštolský základ a vylučuje se tím sama ze společenství una, sancta, catholica et apostolica ecclesia, církve nicejského vyznání.
*Obracíme se na vlády států a na zákonodárné orgány: Nenechte dosud ústavně chráněné instituce manželství a rodiny dále zbavovat obsahu! Posilněte je naopak odpovídajícími sociálními programy, které zajistí zvláštní ochranu manželství a rodiny, např. skutečným vyrovnáváním nákladů na rodinu!
*Obracíme se na odpovědné pracovníky ve sdělovacích prostředcích a na umělce: Nestaňte se nástroji rozkladu sexuální morálky až po otevřené rozšiřování pornografie! Uskutečněte naopak rozhodný obrat - znáte přece osudové následky zde rozpoutané "velmoci sexuality" (Christa Meves) - až po vražedné zneužívání dětí!
*Obracíme se na školy a pedagogy: Respektujte při formování předmětu "sexuální výchova" i křesťanské učení o morálce i pocit studu u žáků! Dbejte - při moudrém rozdělení úloh - prvořadé zodpovědnosti rodičů!
*Obracíme se na křesťanské rodiče samotné: Doprovázejte při výchově Vašich dětí citlivě jejich rostoucí sexuální vědomí! Připravujte je především Vaším vlastním příkladem na jejich budoucí úlohu manželů.
*Obracíme se na církevní služebníky a na spolupracovníky v obcích: Dodávejte v kázáních, v pastoraci, ve vyučování a diakonii odvahu k péči o manželství a o rodinu podle biblických řádů!
*Konečně se obracíme na bezprostředně dotčené, totiž na manžele a na ty, kteří se na manželství připravují: Nenechte si své pohlavní vztahy určovat duchem doby. Řiďte se pouze podle nezměnitelného řádu Božího! Avšak tam, kde byl Váš život poškozen Vašimi vlastními chybami, se pokojně obraťte k milosti uzdravení darované nám v Ježíši Kristu! Nechte se znovu zasáhnout Jeho láskou, neboť láska všechno snese, všemu věří, všeho se naděje, láska všechno vydrží. Láska nikdy nezanikne... (1 Kor 13,7n).
Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista (1 Tes 5,23).
Za Evropský vyznavačský konvent:
Biskup Dr.theol.h.c. Oskar Sakrausky
Za Konferenci vyznávajících společenství:
Pastor Burghard Affeld Farář Hanns Schrödl
Za Teologický konvent
Prof.Dr. Peter Beyerhaus D.D Biskup D.Dr. Joachim Heubach