Johann Sebastian Bach a bohoslužebný život jeho doby

Volkmar Walther

Přednáška k Bachovu jubileu

 Po celém světě se v roce 250 výročí smrti Johanna Sebastiana Bacha připomíná jeho obsáhlé dílo a jeho význam až po naši dobu. V liturgickém ohledu je vzhledem k bohoslužebné obnově evangelických církví důležitá otázka, jakou roli hrál bohoslužebný život v Lipsku v Bachově době, a čemu se z toho můžeme přiučit pro dnešní bohoslužebný život. Günther Stiller popisuje ve své disertaci "Johann Sebastian Bach und das Leipziger gottesdienstliche Leben seiner Zeit" (Berlin 1970) toto téma z hlediska církevního historika. Následující výklad se opírá o zmíněnou disertaci.

1. Bohoslužebný život v Lipsku v první polovině 18.století

a) Prameny

 Luterská ortodoxie, vládnoucí v Lipsku hluboko do 18.století, se postarala o zvláště věrné uchování luterské bohoslužby. Zásadní význam pro liturgickou podobu bohoslužeb měla i v 18.století agenda knížete Jindřicha (1540). V době působení Johanna Sebastiana Bacha se při bohoslužbách užívalo nové vydání z r.1712. Cenné podrobnosti o podobě bohoslužeb nám poskytuje "Historie der Kirchen Ceremonien in Sachsen", vydaná pietisticky orientovaným saským farářem Christianem Gerberem, která popisuje a kriticky hodnotí různé liturgické zvyklosti v tehdejším Sasku a přitom někdy vyzdvihuje liturgické zvláštnosti Drážďan a Lipska.

b) Zintenzivnění bohoslužebného života počátkem 18.století

 Kolem r. 1700 se "vítězně prosadil" racionalismus (Graff), duchovní postoj, který nakonec rozhodující měrou přispěl ke zhroucení až dosud bohatého bohoslužebného života v luterské církvi. Důsledky byly: pokles počtu účasti při bohoslužbách a večeři Páně. Zcela jinak vypadala v té době situace v Lipsku. R.1694 se v obou hlavních chrámech sv.Mikuláše a sv.Tomáše slavily bohoslužby s večeří Páně navíc v týdnu, a sice ve spojení s obvyklými ranními bohoslužbami každou středu u sv.Mikuláše a ve čtvrtek u sv.Tomáše. 7./8. března 1694 se zavedlo poprvé přijímání v týdnu. Toto opatření bylo nutné, aby se odlehčilo stále stoupající účasti při sv. večeři o hlavních bohoslužbách v neděli a ve svátek. Kvůli nedostatku místa v obou hlavních chrámech byl obnoven starý kostel bosáků, neužívaný od reformace (1699 "Neukirche", od 1880 "Matthäuskirche"). K tomu patří i r.1705 kostel při sirotčinci, 1710 otevření "Peterskirche", neužívané od reformace, 1713 kostel při lazaretu, 1710 opětovné užívání universitního kostela sv.Pavla (dosud od reformace užívaného jen při akademických příležitostech), 1705 přístavek na severní straně sv.Tomáše, 1721 renovace oltářního prostoru kostela sv. Tomáše. Se zavedením bohoslužeb s večeří Páně o všedních dnech bylo současně spojeno zintenzivnění zpovědní praxe. Bez předchozí příležitosti ke zpovědi se totiž nekonaly žádné bohoslužby s večeří Páně. Protože se v Lipsku během celého 18.století praktikovala pouze individuální zpověď, začalo se od 8.března 1694 také ve všední dny "sedět ve zpovědnici" ("Beichte sitzen").

 V době superintendenta Stemlera (1755-1773) se příležitost ke zpovědi rozšířila v úterý u sv.Mikuláše a ve středu u sv.Tomáše na celý den. I v ostatních městských kostelích slyšíme příležitostně o nárůstu příležitostí ke zpovědi. Rozšířil se také počet zpovědnic.

 Nemůže být pochyb o tom, že bohoslužebný život v Lipsku v první polovině 18.století stál ve znamení stálého oživení. Bylo by zcestné chtít označovat tento svět ortodoxního luterství, jak se s ním setkáváme v oné době v Lipsku, jako mrtvý nebo snad jen strnulý a zkostnatělý.

c. Nedělní bohoslužby

 Celý veřejný život města Lipska byl o jednotlivých nedělních a svátečních dnech ještě po celou první polovinu 18.století a daleko za ni určován bohatstvím bohoslužeb, již čistě početně velkým, jak tomu již na mnoha jiných místech dávno nebylo. Bohoslužebný život v Lipsku byl ještě bohatší a rozmanitější než v Dráždanech. V obou hlavních lipských chrámech v každém případě nezřídka střídala jedna bohoslužba druhou, zvláště o svátcích. V Bachově době se jitřní konaly o všech svátečních dnech v 5 hodin, o obyčejných nedělích až v půl šesté. První veřejné bohoslužby ve městě se každých čtrnáct dní konaly v 6 hodin. V 7 hodin začínalo v obou hlavních kostelích "ranní kázání", čímž se míní hlavní nedělní bohoslužby. Tyto bohoslužby obsahovaly vedle kázání vždy sv.večeři s přijímáním a trvaly 3-4 hodiny. Polední bohoslužby vždy trvaly hodinu a půl a končily v 13.15. Také odpoledne všech nedělních a svátečních dnů byla v Lipsku během celého 18.století bohatě opatřena bohoslužbami a pobožnostmi.

d. Bohoslužby o všedních dnech

Bohoslužby se konaly od rána do večera nejen o nedělích a svátcích, ale i v jednotlivých všedních dnech byla v Lipsku až hluboko za polovinu století různá příležitost k návštěvě bohoslužeb a pobožností. Podle plánu přesně stanoveného pro všechny kostely města bylo možno denně dopoledne i odpoledne navštívit bohoslužby a pobožnosti v různých kostelích.

 Ranní bohoslužby ve středu u sv.Mikuláše a ve čtvrtek u sv.Tomáše byly mimoto spojeny se slavením sv.večeře, přičemž se pak vždy dodržovala plná liturgie sv.večeře, jak byla obvyklá i o obvyklých nedělích. Čistě početně tak neobyčejně bohatý bohoslužebný život města Lipska představuje v tehdejším Sasku velkou zvláštnost. To výslovně potvrzuje Christian Gerber, když píše: "Blažený, kdo může bydlet ve městě, kde se každý den koná veřejná bohoslužba." Proto je možno konstatovat, že bohoslužebný život v Lipsku, utvářený luterskou ortodoxií, byl ještě stále plný živé síly a že je proto zcela nepřiměřené charakterizovat pozdně ortodoxní luterství jako již strnulý nebo dokonce už mrtvý svět.

e. Církevní rok

 Počet bohoslužeb a pobožností v týdnu se ještě podstatně zvyšoval v takových týdnech, kdy dodatečné svátky padly na některé dny v týdnu, což se tehdy nezřídka stávalo. Celé bohatství bohoslužebného života v Lipsku se projevuje i bohatým uspořádáním církevního roku, jakým se už dnes luterská církev nevyznačuje. Samozřejmostí bylo ještě po celé 18.století třídenní trvání tří vrcholných svátků vánoc, velikonoc a letnic. Téměř stejnou vážnost měly v církevním roce ještě svátek Nového roku, Epiphanias (Zjevení), svátek očišťování Marie (2.únor), svátek zvěstování Marii (25.březen), nanebevstoupení, Trojice, svátek Jana Křitele (24.června), svátek navštívení Panny Marie (2.července) a sv.Michaela (29.září).

 O všech těchto svátcích se při hlavních bohoslužbách zpívala latinská preface, která je zvláštním charakteristickým znakem svátečních dnů už v Bugenhagenově církevním zřízení.

V jak vysokém kursu ještě stále stály 3 mariánské svátky, slavené od reformace jako svátky Kristovy, naznačují i zčásti opravdu obsažné Bachovy kantáty na tyto dny (např. BWV 1 a 147).

 Zvláštním svátečním dnem v průběhu církevního roku se stal, především v 18.století, svátek reformace, slavený 31.října.

Nařízen byl nejprve v kurfiřství saském při příležitosti 150 výročí Lutherových tezí. Od r.1715 je tato sváteční bohoslužba dne reformace postavena na roveň hlavním bohoslužbám jiných svátků. Pravidelně se koná "Communion". Zvláštní pozornosti se v 18.století těšily dny apoštolů. Poté co v Sasku byly dny apoštolů generelně zrušeny r. 1681, mohly se v Lipsku konat jako "poloviční slavnosti".

 Doba adventní byla v Lipsku ještě stále "uzavřenou dobou", která se držela zcela ve znamení očekávání a přípravy na vánoce (nekonaly se svatby). Při hlavních nedělních bohoslužbách tohoto období církevního roku se vždy v bezprostřední návaznosti na čtení epištoly zpívaly litanie. Také se neměla "v kostele konat žádná Music". Narozdíl od postní doby však bylo lze "o všech čtyřech nedělích uhodit" do varhan.

 Doba vánoční byla uváděna nešporní bohoslužbou v předvečer 1.svátku vánočního a trvala až do očišťování P.Marie, kdy se naposledy zpívaly vánoční písně. Nový rok a Epiphanias se slavily cele ve světle svátku vánoc. Liturgické slavení posledního večera v roce, jak je dnes známe, ještě v Bachově době v Lipsku neexistovalo.

 Nedělí Invokavit (o popeleční středě není nic známo) začínalo v Lipsku pašijní období jako "přísné postní období". V tomto období církevního roku byla vrchností zakázána - podobně jako v adventě - všechna hudba v kostelích a domech (a nesměly se konat svatby). O hlavních nedělních bohoslužbách se - jako v adventní době - vždy zpívaly litanie v návaznosti na epištolní čtení, přičemž se nehrálo ani na varhany. Zvláště liturgicky bohatě uspořádány byly poslední neděle a svátky v postní době, totiž Květná neděle, Zelený čtvrtek a Velký pátek. O hlavních bohoslužbách neděle Palmarum se místo evangelia zpívaly od oltáře pašije podle Matouše. Varhany o této neděli mohly hrát pouze o hlavních bohoslužbách. O nešporních bohoslužbách předchozího dne jakož i o všech dalších bohoslužbách této neděle a také už během přijímání při hlavních bohoslužbách varhany nehrály. Také Zelený čtvrtek se slavil jako den zvláště vynikající z postní doby, a sice plnými hlavními bohoslužbami dopoledne v obvyklý čas bohoslužeb, ovšem bez litanií. Liturgie sv.večeře byla mimořádně bohatá. Kázalo se na slova ustanovení. Při večerních bohoslužbách nehrály varhany, protože se tyto bohoslužby konaly jako nešpory následujícího Velkého pátku. O hlavních bohoslužbách Velkého pátku se zpívaly pašije podle Jana. Partii Krista toho dne zpíval subdiakonus, zatímco o Květné neděli archidiakonus. Varhany o Velkém pátku mlčely. Vrcholem těchto bohoslužeb bylo (od r.1721 u sv.Tomáše a od r.1724 střídavě u sv.Mikuláše) uvádění pašijního hudebního oratoria. Starou tradicí také bylo, že na Zelený čtvrtek zavírali řezníci masné krámy. Zvláštní význam měly i kurfiřtem nařizované všeobecné postní, modlitební a kající dny, které se držely jako velké svátky.

K živému ztvárnění církevního roku patřilo v Lipsku během celého 18.století také dodržování liturgických barev pro různá období církevního roku a liturgická roucha, která nosili duchovní a zpěváčci sloužící u oltáře. Rovněž je dosvědčeno, že se nosila různá mešní roucha odpovídající obdobím církevního roku. Tak se například o Zeleném čtvrtku "oblékalo administrátorovi zelené mešní roucho". Pro Velký pátek čteme: "Administrátor si tohoto dne oblékne černé mešní roucho." O Epiphanias se zachovala poznámka: "O tomto svátku se užívá mešní roucho s mouřenínem". Také o Květné neděli si "administrátor obléká zelené mešní roucho". Toto roucho nosil pouze liturg sloužící u oltáře. Ostatní liturgové nosili bílou rochetu přes černý talár. Navíc je doloženo, že se mešní roucho nosilo nejen během části se slavením večeře Páně, ale během celé bohoslužby. Z poznámky ke svátku Invokavit plyne, že i zpěváčci střídali liturgická roucha podle církevního roku: "Chlapci oblékají při svaté večeři od této neděle po celý půst černé a bílé pláště."

 Bohaté liturgické uspořádání církevního roku s jeho mnohými svátky a zvláštními tradicemi je tedy nepřehlédnutelným znakem bohoslužebného života v Lipsku v první polovině 18.století, což je třeba bezpodmínečně vidět, chceme-li správně pochopit a zhodnotit Bachův vstup do tohoto světa luterské ortodoxie a jeho bohoslužebnou tvorbu v tomto městě.

2. Posouzení bohoslužebného života v Lipsku v první polovině 18.století

a. Bohoslužby a zbožnost

 Jak zřetelně ukazuje pietisticky orientovaný farář Christian Gerber, je tato bohoslužebná praxe zcela živá. Liturgické tradice, které podržela nebo vytvořila reformace, se věrně uchovávají. To šlo až tak daleko, že se při bohoslužbách v obou hlavních lipských kostelích až do roku 1787 během zpěvu slov ustanovení stále zvonilo zvonky. Činil tak kostelník klečící u oltáře vždy při konsekraci chleba a vína. (Užívání těchto zvonků dosvědčuje i Rost). Jednalo se přitom o zvláštní tradici, která nebyla zdaleka obvyklá všude v Sasku. Přísné dodržování adventní a postní doby jakožto doby pokání, jakož i přísné svěcení neděle a věrná účast luteránů na bohoslužbách dělala hluboký dojem na zahraniční návštěvníky. To, že se luterská ortodoxie tak účinně zasazovala za živé utváření církevního roku, je třeba cenit tím výše, že nejen racionalismus, ale i pietismus rozhodujícím způsobem přispěl k podceňování a úpadku církevního roku. Budiž zde poukázáno na pietistického faráře Gerbera, který na liturgickou tradici hledí s hlubokým nepochopením. Ačkoli ví, že "obecný lid ještě velmi lpí na vnějších věcech a drží na pěkné oltáře, mešní roucha, svíčky , ozdoby na oltáři a kazatelně, křižování a takové věci, a nejen obecný a podobný lid, ale i mezi předními osobami" se najdou takoví, "kteří si velmi cení vnějších věcí, a myslí si, že tím je Bůh zvláště ctěn", a vůbec nemůže pochopit, že "mnohý kostel, zvláště ve velkých městech, má dost mešních rouch a oltářních ozdob", přesto by chtěl "voskové svíce, hořící za jasného dne, mešní roucha a všelijaké látky na oltář a kazatelnu" odstranit; všechny tyto věci jsou prý "zbytečné a úplně neužitečné", a "mohlo by se nejen ušetřit mnoho peněz a použít je k potřebnějším věcem, ale i obecný lid by byl odvrácen od oceňování vnějších věcí". Vzorem Gerberových návrhů na reformu bohoslužeb je pouze apoštolská doba, nikoli však doba reformační. Proto také Gerber bojuje proti množství svátků, a ačkoli se v jeho době už neslavily mnohé Lutherem ještě uchované svátky, jako Nalezení a Povýšení kříže, narození a nanebevzetí Marie aj., přesto se diví tomu, "proč také nebyl zrušen svátek mudrců z Východu, očišťování Marie, Jana Křtitele, navštívení Marie a Michaelis".

 Srovnáme-li všechny tyto tendence, pocházející z pietismu a v důsledku rozkládající luterskou bohoslužbu a její liturgické tradice např. s úsilím racionalisticky orientoveno superintendenta Rosenmüllera, který působil od r.1785, najdeme často pozoruhodné shody. Například v jeho "pastorální instrukci" z r.1788 se říká: "Zda se slova ustanovení zpívají nebo recitují, je v zásadě jedno. Ale peníze, které se vydávají za voskovice, kazule a mešní roucha, by bylo možno použít užitečněji." Také pro lipské poměry je třeba zdůraznit, že "vlastní pro liturgii rozkladné tendence, vedoucí nakonec k úplnému zpustošení bohoslužby, nevycházely nikdy z ortodoxie samotné", ale že právě ortodoxie s velkou věrností chápala, uchovávala a slavila bohoslužby jako duchovní událost" (F.Kalb, Die Lehre vom Kultus der luth. Kirche zur Zeit der Orthodoxie, Berlin 1959, s.8 a 149).

b. Bohoslužby a liturgický řád

 Pozdní ortodoxie, panující v Lipsku téměř během celého 18.století, důsledně hájila zachovávání existujícho církevního řádu. Již počátkem 18.století však lze pozorovat, že tam, kde v církevním a bohoslužebném životě obcí získává vliv racionalismus, dochází rychle k uvolnění a nakonec k úplnému rozkladu existujících bohoslužebných pořádků. Tento proces rozkladu, doložený pro celou první polovinu 18.století, není v Lipsku vůbec patrný. V Lipsku se s úplnou samozřejmostí setrvalo při starých luterských bohoslužebných řádech 16.století. Tak posuzuje Philipp Spitta s nepochopením bohatství liturgických forem lipských bohoslužeb v Bachově době a označuje luterský bohoslužebný řád jako "přetvoření katolické mše".

Jitřní a nešpory

 V 18.století se v obou hlavních kostelích zpívaly jitřní a nešpory věrně středověké tradici z velké části latinsky, a sice jako chorová modlitba v oltářním prostoru. Zpívali žáci tomášské školy a "choralisté" za spoluúčasti liturga. Tak to také odpovídalo přáním a praxi reformátorů. V Lipsku byla rovněž známa praxe, konaná opět reformátory podle starocírkevního řádu, podle níž ze tří duchovních konajících bohoslužbu sloužili dva jako lektoři pro epištolu a evangelium, jakož i pomocníci při rozdílení svátosti oltářní. Co se týče liturgické podoby části se sv.večeří, byly tu dva různé pořádky, jeden pro hlavní bohoslužby o obvyklých nedělích a jeden pro hlavní bohoslužby o svátcích, kdy se liturgie sv.večeře utvářela bohatěji.

 Nemůže být tedy pochyb o tom, že luterská ortodoxie se svým věrným hájením důsledného praktikování tradičního bohoslužebného řádu má velké zásluhy o uchování luterské bohoslužebné tradice a sice v epoše, kdy na bohoslužebný život obcí útočily a všude působily silně rozkladné tendence jak z racionalismu, tak z pietismu. Je třeba plně souhlasit s Friedrichem Kalbem, když na konci svého pojednání dospívá k závěru: "Máme všechny důvody vděčně ocenit horlivost ortodoxních otců o "pěkné bohoslužby Páně"."

c. Bohoslužba a svatá večeře

 Podstatným kritériem pro posouzení bohoslužebného života je účast při svaté večeři. V bohoslužebném životě v době Johanna Sebastiana Bacha - přinejmenším v Lipsku - nelze mluvit o krizi této svátosti. Studium pramenů spíše působí dojmem, že radost z večeře Páně v Lipsku zažívala právě počátkem 18.století ještě větší oživení. S výjimkou přijímání nemocných se sv.večeře udílela zásadně při veřejných bohoslužbách obce. Snahy o oddělení slavení sv. večeře od vlastních hlavních bohoslužeb obce a její následné konání v malém kruhu, všeobecně patrné zvláště od vpádu racionalismu do bohoslužebného života, se v Lipsku projevily až počátkem 19.století. Naproti tomu po celé 18.století byla v Lipsku pevným středem bohoslužebného života o všech nedělích a svátcích pravidelná hlavní bohoslužba podle starého luterského bohoslužebného řádu s oběma svými vrcholy, kázáním a slavením svaté večeře. I přes rostoucí význam přijímání o všedních dnech vykazují třicátá a čtyčicátá léta nejvyšší počet přijímajících o hlavních nedělních bohoslužbách.

 Celkově je v Bachově době v Lipsku při téměř neměnném počtu 29.000 obyvatel mezi r.1720 a 1750 třeba počítat s 45.000 a 50.000 komunikanty. To představuje 150%ní účast. Častá účast při sv. večeři byla vítána a považována za pravé znamení živé zbožnosti. Podle Gerberova názoru zaujímalo vysoké ocenění sv.večeře právě v luterské církvi jeho doby jednoznačně vedoucí pozici. Ví dokonce o venkovských církevních obcích, kde mnohý kazatel měl každou neděli sto a více komunikantů.

 Živá účast při svaté večeři byla v důsledku zjevným plodem genuinně luterského poznání, působícím živě až do pozdní ortodoxie, že totiž svátosti prostředkují zvláštním způsobem přítomnost Kristovu. (Kalb).

 Je dokonce možno říci, že tato živá praxe sv.večeře je zřetelným znamením, v jaké míře ještě stále existoval těsný vztah mezi teologickou reflexí a praktickým životem. Luterští dogmatikové totiž ve shodě se svým vysokým oceněním svátostí probírali ve svých dogmatických systémech velmi podrobně právě teologii svaté večeře. Oproti jiným teologickým směrům trvali teologové luterské ortodoxie na tom, že svátosti jsou tajemstvím milosti, včetně toho, že se Bůh chce dát najít i tělesně. Když se pokoušeli spoutat tento zázrak tělesné přítomnosti pojmem materia coelestis, vytvořili základ svátostné zbožnosti, která se v luterské církvi stala tak pozoruhodně živou.

 Právem zdůrazňuje Preuss (H.Preuss, die Geschichte der Abendmahlsfrömmigkeit in Zeugnissen und Berichten, Gütersloh 1949): "Jako v prvotní církvi se sv.večeře opět pociťuje jako předjímka věčné blaženosti, neboť tam se jen dokončí, co již zde začalo. A protože tomu tak je, proto zaznívají líbezné tóny luterské radosti z večeře Páně."

 I v lipských vydáních zpěvníku zaujímají písně k večeři Páně pozoruhodný prostor mezi chrámovými písněmi.

 Z toho, že Johann Sebastian Bach vybral většinu písňových veršů v pasážích kantát poukazujících na svátost oltářní právě z oddílu písní "O slovu Božím a křesťanské církvi", je patrné, jak fundamentální význam měla tato svátost v životě a myšlení evangelických křesťanů v epoše ortodoxie. Luterská církev tehdy ještě byla stále církví slova a svátostí.

 Vedle zvěstovaného slova stála svátost oltářní jako "nejsvětější mystérium těla a krve Kristovy" a "pravý zdroj milosti a nevyčerpatelná studnice milosrdenství" skutečně ve středu hlavních bohoslužeb o nedělích a svátcích. Na základě tohoto vysokého oceňování svátosti je třeba chápat i zvyk, převzatý od středověké církve, že se během rozdílení svaté večeře používalo zvláštních pláten, aby se zabránilo rozlití. Tento obyčej, vykonávaný v Lipsku "čtyřmi altaristy a školáky", byl zrušen až r.1830 u sv.Tomáše a 1832 u sv.Mikuláše a v Novém kostele.

 Za nejlepší formu nasměrování pobožnosti k tajemství svaté večeře se považoval zvyk, zavedený Lutherem, že se při přijímání zpívají písně k večeři Páně.

 Během hudby ke svátosti se měli členové obce, kteří nejdou ke sv.večeři, modlit děkovné modlitby a přímluvy za komunikanty. Zdá se, že zlozvyk, rozšířený na mnoha místech, že účastníci bohoslužeb odcházeli již po kázání, zlozvyk doložený již ve Wittenberku za Luthera, se asi v Lipsku vůbec neprojevoval. Myšlenka oddělit část se svatou večeří od hlavní bohoslužby, se v Lipsku za celou epochu ortodoxie vůbec neozvala. Pevná sounáležitost svaté večeře s hlavní bohoslužbou je vyjádřena v jedné dochované mědirytině. Ukazuje pohled do nitra kostela sv.Tomáše. Zde jsou oba dva středy hlavních bohoslužeb, kázání a sv.večeře: V hustě zaplněném chrámu káže pastor z kazatelny, zatímco současně jiní dva duchovní rozdílejí u oltáře sv.večeři.

 I Gerber zdůrazňuje, že k hlavní nedělní bohoslužbě v Lipsku pevně patří přijímání, narozdíl od zřejmě uvolněné praxe v Drážďanech.

 Nezodpověditelnou otázkou je, zda někteří členové obce chodili ke sv.večeři i bez zpovědi a absoluce. Reformátoři včetně Luthera znají jak přistupování k přijímání bez předcházející zpovědi, tak i zpověď bez následujícího přijetí sv.večeře. V 17. a 18.století panovalo pojetí, že přistoupení ke sv.večeři má předcházet zpověď a absoluce.

 Při všem vysokém oceňování svaté večeře, patrném v Lipsku, není jistě náhodou, že Bachovy kantáty, ačkoli se vztahují k textu kázání, v takové míře poukazují na svátost oltářní. Tyto kantáty jsou svým způsobem vzorový příklad dnes vznášeného požadavku, aby "se v kázání, modlitbě a písni nezapomínalo na vztah bohoslužby slova ke svátosti oltářní", protože "slovo a svátost tvoří v Lutherově církvi bohoslužebnou jednotu", jako již "Lutherova kázání často na konci vykazují pastýřské napomenutí ke svátosti" (Knolle, Erneuerung des heiligen Abendmahls, in: H.Sasse, Vom Sakrament des Altars, Leipzig 1941, 271). To bylo Bachovi, který měl ve své knihovně také sbírky Lutherových kázání, patrně známo. Tento vztah ke svátosti oltářní, který se u Bacha stává zjevným, je podtržen ještě tím, že Bach také ke svaté večeři zaměřoval kající písně, protože "ospravedlnění hříšníka, zpečeťované ve svátosti, předpokládá poznání a vyznání hříchů", takže "napomenutí ve svědomí a zpytování svědomí... jsou nutné předpoklady nabídky svátosti" (Knolle, tamtéž s.280).

 Toto zdůrazňování hříchu a pokání v žádném případě nezatlačovalo ani nepřehlíželo eschatologickou souvislost a radostný charakter sv.večeře, jak působivě ukazují Bachovy kantáty se svým bohatstvím znějícím pravou radostí ze sv.večeře a jásavým díkem. Připomeňme si jen kantáty BWV 1, 49, 140 a 180. Především obě kantáty komponované pro 20.neděli po Trojici, BWV 49 a 180, dávají zaznít nejjasnějším a současně nejněžnějším tónům pravé radosti ze svaté večeře.

Eucharistická zbožnost luterské ortodoxie je tedy nedocenitelná, a to tím spíše, že pietismus k jejímu oživení nepřispěl prakticky ničím.

 Preuss zdůrazňuje, že si "při hledání příkladů pietistické eucharistické zbožnosti povšiml, jak poměrně nepatrnou roli tato svátost vlastně v pietismu hraje, " a "jedinou významnou výjimkou jsou Ochranovští se svou planoucí ježíšovskou zbožností" (Preuss, tamtéž, s.21).

Gottfried Arnold "dokonce mínil, že čím je křesťan dokonalejší, tím méně potřebuje svatou večeři, která prý je jen pomůckou pro slabé" (tamtéž s.22).

Také v Lipsku se "hned poté, co se mezi lidmi rozmohlo pietistické hnutí, ozývaly stížnosti lipských duchovních, že návštěva bohoslužeb a účast na svatých úkonech už není u stoupenců pietismu tak pravidelná jako dříve". Protože také racionalismus působil na eucharistickou zbožnost jen destruktivně, náleží pouze luterské ortodoxii veliká zásluha, že v době všeobecné ochablosti ve víře hájila živou eucharistickou zbožnost.

3. Výsledek a výhled

 Bohoslužebný život v Lipsku v době Johanna Sebastiana Bacha lze správně ocenit pouze tehdy, když se ještě krátce podíváme na projevy rozkladu bohoslužebného života, který se šíří nejprve velmi pomalu od druhé třetiny 18.století, pak ale stále mocněji od r.1785.

 K rozhodujícímu podnětu k sekularizaci bohoslužebného života došlo v době působení superintendenta J.G.Rosenmüllera (1785-1815). Tento vedoucí duchovní města se od počátku svého lipského působení velmi cílevědomě zasazoval za hlubokou proměnu bohoslužebného života města. Zvláště ve svých kázáních se stále snažil zprostředkovat účastníkům bohoslužeb myšlenky osvícenství. Je typickým zástupcem osvícenství, který vidí smysl bohoslužeb pod aspektem poučování. Proto se domnívá, že je nutno změnit liturgii a rozejít se s tradicí. V zápisníku kostelníka od sv.Tomáše se od r.1785 často objevují poznámky ke změně liturgie. Tak například byly latinské písně a moteta nahrazeny německými. V postní době a o kajících dnech se zavedla hra na varhany. Vrcholem bylo zavedení zcela nového zpěvníku r.1796. Teprve tento zpěvník je možno označit jako vlastní lipský zpěvník osvícenství.

 Osudný proces rozkladu je zřetelný na mnoha rozhodnutích. R.1787 poprvé zavedl - na žádost vojenské posádky - všeobecnou zpověď. Tím byl v Lipsku učiněn rozhodující krok k rozkladu soukromé zpovědi a k zahnání přijímání do slavností sv.večeře oddělených od bohoslužby obce. V jednom kázání o Janu Křtiteli 1792 požaduje odstranění zpovědnic. Oficiálně byla všeobecná zpověď povolena teprve r.1799, čímž ovšem nebyla zrušena soukromá zpověď. Udržela se až do 19.století.

 K dalšímu rozchodu s tradicí došlo r.1795, kdy bylo zrušeno nošení mešních rouch. R.1787 zmkly mešní zvonky a r.1788 bylo dovoleno křtít děti s vynecháním exorcismu.

 S odstraněním latinských písní a liturgických zpěvů byly nahrazeny německými i dosud uchované latinské intonace a kolekty. S tím odpadlo i Nicaenum, které se zpívalo latinsky. Nejdéle se udržely o svátcích latinské preface, které však byly o vánocích 1795 zredukovány a o letnicích 1812 zrušeny.

 Liturgie hodin, kterou zpívali choralisté a která měla mnoho latinských prvků, se však udržela až do r.1824, poté co od r.1797 začínala až v 6.30 a konala se jen za kazatelnou, nikoli v choru. Zpívání epištol a evangelia bylo nahrazeno předčítáním, protože se Rosenmüllerovi zdálo směšné.

 Vlastní příčina všech těchto rozkladných jevů má základ v osvícenské teologii nesené duchem racionalismu. Protože tato teologie nakonec chápala celou bohoslužbu už jen jako instituci pro poučování lidu, ztrácel se stále více smysl pro liturgii. Důsledkem tohoto liturgického nezájmu byla redukce církevních svátků počátkem třicátých let 19.století. S odstraněním mešních rouch zmizel smysl pro jakoukoli vnější formu bohoslužeb, takže bylo možno označovat i takové úkony jako znamení kříže při konsekraci svátostných látek nebo při udílení požehnání jakož i vkládání rukou, zpočátku ještě uchovávané při absoluci u všeobecné zpovědi, jako pověrčivé úkony.

 Při všech těchto reformách je patrná tendence bohoslužby co možná zkrátit. Určité části liturgie se mohou vynechat nebo podstatně zkrátit. Tak například může kvůli hudbě odpadnout vyznání víry nebo preface. Také modlitby se značně zkrátily. Polední nebo nešporní bohoslužby o nedělích a svátcích stále častěji odpadaly. Všechna tato omezení nabídky bohoslužeb a pobožností jsou znamením, v jak velké míře poklesla návštěvnost bohoslužeb. I v Lipsku se prosadil racionalismus soudící, že bohoslužby slouží poučování lidu, a "kde se se dosáhlo osvícení /=poučení/, tam už jsou bohoslužby vlastně zbytečné". Tak konstatoval lipský subdiakonus Enke, "že naše městské kostely jsou už po několik let navštěvovány méně než jindy".

 Vzdor přírůstku obyvatel klesá prudce účast při večeři Páně. Rosenmüllerovo mínění, že se zavedením všeobecné zpovědi budou "mnohé osoby pilněji přicházet ke zpovědi a k přijímání sv.večeře", se ukázalo jako tragický omyl. Právě na konci Rosenmüllerova lipského působení dosahují počty komunikantů nejnižší úrovně. Nezřídka se stává to, co bylo v Bachově době v Lipsku ještě úplně nemyslitelné: Bohoslužby o nedělích a o svátcích se stále častěji konají bez svátostné části, protože nejsou žádní komunikanti. O vánocích 1835 přijímá jeden, o druhém svátku šest lidí. Tento vývoj nutně vedl k tomu, že se večeře Páně stále více oddělovala od hlavních bohoslužeb. Z toho je patrné, jak zhoubný vliv měl racionalismus na lipský bohoslužebný život. Až teprve tento vývoj vedl ke skutečné svátostné krizi luterské církve. To, že v Bachově lipském období nebyl tento vývoj vůbec patrný, je zásluhou luterské ortodoxie, která byla velice živá a tvořivá. Na půdě vysoce živé bohoslužebné tradice je třeba vidět Bachovu kantátu jako organicky vyrostlé a vpravdě liturgické dílo, které svůj úkol plnilo stejným způsobem a stejnou intenzitou jako kázání. Jen proto, že tehdejší lipské boholsužby představovaly takový živý jev, napájený z centra reformace, mohla církevní hudba dojít takového pozdního rozkvětu. Je to bohatý liturgický potenciál, který je nutno zužitkovat vzhledem k nedostatkům současné liturgické praxe v evangelických církvích - i v Lipsku!