E.Schlink se začal aktivně angažovat v otázce Ruské pravoslavné církve v roce 1958, přestože kontakty a pozitivní vztahy s východním pravoslavným křesťanstvím měl již dříve. Největší úspěch byl dosažen roku 1961, kdy se otevřela cesta k novému ekumenickému dialogu - se Schlinkem jako vůdčí osobností po dobu více než dvaceti let.
Ruská pravoslavná církev se na rozdíl od Cařihradské a Řecké pravoslavné církve neúčastnila ustanovujícího zasedání Světové rady roku 1948. Měla pro to několik důvodů. Ve svém Poselství křesťanům celého světa, kde vysvětlovala svůj postoj, poukázala na neslučitelné rozdíly mezi racionalisticko - protestantským Západem a pravoslavným Východem, na ztrátu víry protestantských církví ve věčné křesťanské ideje, na pohrdání apoštolskými a patristickými principy, od roku 1937 na odsunutí otázek víry ve prospěch světských a politických zájmů, a hlavně na základní rozdíl mezi pravoslavným chápáním církve a pohledem Světové rady.
Nicméně dokonce v této základní otázce metropolita Nikolaj, ředitel zahraničního odboru moskevského patriarchátu, naznačoval generálnímu tajemníkovi Visser t Hooftovi potřebu flexibilnějšího postoje.
"Naše odmítnutí neznamená, že bychom neměli zájem o aktivity ekumenického hnutí. Ruská pravoslavná církev v tomto ohledu neztrácí naději v milosrdné znovusjednocení všech křesťanských konfesí či orgánů s ní skrze Boží pomoc... Z tohoto důvodu bychom Vás rádi požádali o průběžné informování o činnosti Světové rady církví a o zasílání relevantní literatury, zpráv ze shromáždění a konferencí, memorand etc., týkajících se všech témat."
Tímto očividně vyjádřil ochotu tento postoj později přehodnotit, a Světová rada zůstala ze své strany otevřená.
Toto přehodnocení nakonec nastalo roku 1958, a E. Schlink hrál v rozhodnutí Ruské církve požádat o členství ve Světové radě církví významnou roli.
Byl to výsledek řady významných událostí předcházejících šesti let.
V roce 1952 se Martin Niemoeller jakožto první vůdčí osobnost německého protestantismu vypravil do Ruska. Oficiálně navštívil katredrálu Nejsvětější Trojice a klášter v Zagorsku, významné místo pro církev i národ, a setkal se s patriarchou Alexijem Moskevským. Znovu se pak setkal s metropolitou Nikolajem v Budapešti a Vídni v roce 1954. Téhož roku patriarcha Alexij přijal šest representantů evangelické církve z východního a západního Německa, a pozdravil je slovy, která pronesl metropolita Platon okolo roku 1800: "Zdi mezi jednotlivými konfesemi nedosahují až k nebi." A k tomu patriarcha Alexij dodal: "Jsem přesvědčen, že Ježíš Kristus přijímá jako své vlastní děti všechny z těchto zde, to znamená všechny křesťany, kteří v Něj věří a poslouchají Ho. To je širší než pravoslavná církev." Roku 1956 se pak odehrála v Rusku další podobná návštěva německých křesťanů. Schlink byl v tomto sbližování zapojen čtyřmi způsoby.
Zaprvé vzbudil pozornost jeho projev před komisí pro víru a řád v Lundu roku 1952. A. Vedernikov, editor časopisu Žurnál Moskevského patriarchátu, ocenil Schlinkův důraz na eschatologické panování Kristovo, což chápal jako výraz hlubší spirituální skutečnosti, než jaká byla v ekumenickém hnutí dosud patrná. Domníval se, že důvodem k takovému projevu byl strach z atomového holocaustu na Západě. Toto téma ale bylo ve Schlinkově teologii vždy základním. Nejdůležitější však byla skutečnost, že tato apoštolská zvěst byla pronesena opět na oné klíčové komisi Světové rady církví, a že moskevský patriarchát si to začal uvědomovat. Ruská pravoslavná církev je silně eschatologicky zaměřená v pohledu k Boží lásce na konci časů.
Patriarchát musel také vědět o polemice nad protichůdnými eschatologiemi, kterou Schlink inicioval a která vedla k shromáždění Světové rady církví v Evanstonu. Schlink byl vybrán, aby pronesl klíčový projev právě z tohoto důvodu. V jednom článku, napsaném před zasedáním v roce 1954, Vedernikov užil Barthův výrok, ve kterém je o křesťanské naději řečeno, že "... na rozdíl od všech jiných začíná v bodě, kde ostatní končí..." Vedernikov svůj článek uzavřel slovy : "Tato jediná naděje je Kristus, Spasitel světa. Prozařujíc cestu, vedoucí k církvi, zahání lidský strach, zmenšený již naší vírou v Kristův vykupitelský čin. " Schlink ve svém evanstonském projevu zdůraznil stejnou myšlenku. "Vzkaz světu", vydaný na tomto shromáždění, výslovně přijal toto Schlinkovo téma; další věc, která pozitivně zapůsobila na vůdčí osobnosti ruské pravoslavné církve.
Zápas uvnitř Světové rady církví v Lundu a Evanstonu a Schlinkovy projevy vytvořily osu, po které se Ruská církev "otočila" ze své izolace ke vstupu do moderního ekumenického hnutí.
Schlink byl ale angažován v ruské otázce i jinými způsoby. Vzhledem k úspěchu prvotních drobných kontaktů mezi německými a ruskými křesťany se Evangelická církev v Německu roku 1958 rozhodla vyslat větší oficiální delegaci do Ruska a k moskevskému patriarchátu. Schlink jako člen této delegace přednášel v Zagorsku ve slavném klášteře Nejsvětější Trojice a církevní akademii profesorům i studentům na téma " Změny v pohledu protestantské církve na Východní církev" a sloužil bohoslužby v seminární kapli. Navíc po návratu na západ přiblížil evangelické církvi v Německu a Světové radě církví výsledky své cesty.
Celá návštěva trvala tři týdny, od 26. března do 16. dubna 1958. Vedoucí delegace byl Dr. Ernst Wilm, president Westfálské církve, spolu s ním ředitel zahraničních věcí EKD, president Dr. Adolf Wischmann, dále Hans Joachim Iwand z Bonnské Univerzity, Heinrich Vogel z Berlínské Univerzity, a Schlink z Heidelbergu - tito tři posledně jmenovaní dlouholetí přátelé a spolupracovníci ve Vyznávající církvi.
Na programu cesty bylo šest center pravoslaví v Rusku a Litvě : Moskva, Zagorsk, Kyjev, Leningrad, Riga, a Jelgava (Mitau). Delegaci oficiálně přijal patriarcha Alexij, během cesty ji doprovázel metropolita Nikolaj. Všichni přednášeli na symposiu. Během návštěvy se zúčastnili více než 25 bohoslužeb.
Po návratu do Německa Schlink publikoval o této cestě dva tématické články, a Heinrich Vogel napsal krátkou knihu. Jejich nadšení z právě získaných zkušeností s pravoslavnou spiritualitou a jejich optimismus ohledně dalších vztahů s touto církví byl zřejmý. Působilo to, jako kdyby se právě vrátili z nového, exotického světa, ve kterém objevili křesťany tak rozdílné, a se kterými přesto vytvořili neuvěřitelně hlubokou a živou jednotu. Tato zkušenost stála v ostrém kontrastu s mezinárodní situací té doby. Západní svět a Sovětský svaz byl uprostřed studené války, a západní propaganda zdůrazňovala zhoubnost marxistické ideologie, stejně jako vnější sovětskou bojechtivost a vnitřní útisk.
Schlinkova podrobnější zpráva "O nejnovějším ekumenickém postoji moskevského patriarchátu", publikovaná roku 1958 v Oekumenische Rundschau, rozebírala nejen probíhající
teologické sbližování, ale i spirituální vitalitu církve
v ruské společnosti.
Členové delegace pochopitelně věděli, že po II. světové válce komunistický režim zrušil některá opatření, patriarcha byl opět volený a znovu bylo povoleno studium teologie. Omezení ale stále zůstávala, a tato skupinka jela do Ruska s úmyslem zjistit, nakolik církev přežila.
To, co nalezli, nebyly pouhé střepy, ale - Schlinkovými slovy - "živá církev, v pomalém, ale přesto viditelném procesu obnovy - a nejen staré ženy, stále lpící na církvi, ale lidé obou pohlaví a různého věku, také i spousta dětí, přestože ony ženy tvoří nejpočetnější skupinu. Seznámili jsme se s mnohými výjimečnými mladými kněžími, převory a biskupy, kteří se již předtím stali fyziky, inženýry, nebo také učitely, a potom, když bylo možné získat teologické vzdělání, stali se mnichy či kněžími. Setkali jsme se tu rovněž s velmi šťastnou a křesťansky otevřenou novou generací mladých teologů, velice vnímavých. Naše očekávání byla obrovsky překonána. Našli jsme církev, která je stále silně zakořeněna v životě národa. "
Samozřejmě církev je nucena žít v mezích vládních restrikcí. Návštěvníci nalezli v Moskvě na zhruba deset tisíc lidí jediný kostel, v Leningradě na více než dvě stě tisíc, a viděli i obrovská území venkova bez jediného kostelíka. Nicméně, na cestě do Zagorska byly podél cesty, dlouhé šedesát mílí, čtyři vesnické kostely. Přestože o nedělích bylo slouženo bohoslužeb několik, jedna za druhou, a přestože se konaly pravidelně i každý všední den, nezdálo se, že by i přes fakt nižšího počtu kostelů bylo procento účasti ruských věřících zásadně nižší než v sekularizovaných městech západní Evropy.
V první fázi cesty skupina zamířila do Litvy, kde slavila Velikonoce (v souladu se západním kalendářem). Kázali v osmi plných kostelích. V závěru putování pak sledovali pravoslavné slavení Velikonoc v Moskvě. Viděli ženy, přinášející o předcházející sobotě do kostelů chléb, používaný k oslavě v rodinách, aby byl požehnán. Lidé přicházeli o velikonoční neděli do kostela časně ráno, aby si zajistili místo k stání, a v době začátku bohoslužby byl kostel přeplněn a zástup se rozšířil do ulice. "Absolutně něco jiného, než co jsem čekal, " řekl o tom Schlink. "Opakovaně zaznívalo volání v ruštině Kristus byl vzkříšen , skoro jako vojenský rozkaz, ano, jako varující výstřel, který neslábl, dokud nebyl přehlušen zpěvem bratří, odpovídajících Skutečně byl vzkříšen ! "
Vyjadřuje názor celé skupiny označil Schlink zkušenost z Ruska jako úplně odlišnou od toho, co zažili v Německu za nacistického režimu. Přes stejné omezování církve jako zde, lidé byli svobodní k veřejnému přihlášení se ke křesťanství a církev svobodná ke hlásání evangelia, neomezovaná pronikáním pohanské mytologie, jaká byla vyžadována nacisty. Tak Ruská církev "zůstala veskrze pravoslavnou, a proto vydržela nevýslovné utrpení. "
Zvláště působivý byl fakt nadšení, se kterým byli přijímáni kněžími a lidmi na bohoslužbách, i když přicházeli náhodně a neohlášeni, a to, že byli dokonce pozváni patriarchou ke sledování proskomidie kněze k liturgii před ikonostasem.
"Málokdy jsem zakusil tak zásadním způsobem, jak společenství víry a lásky boří zdi mezi konfesemi. To, co jsme zažili, bylo víc než jen prostá ruská pohostinnost - která je sama o sobě výjimečná pro svou srdečnost. Bylo to ekumenické křesťanské společenství. V tomtéž duchu bratrské lásky se událo i přijetí samotným patriarchou. Setkali jsme se i s upřímným zájmem o pravidelná mezicírkevní teologická setkávání. V tomto, a mnoha dalších rozhovorech s členy pravoslavné církve byla znovu a znovu vyjadřována touha po míru a naděje, že mírové společenství křesťanů by mohlo nastolit mír i mezi národy. To bylo samozřejmě v jedné linii se sovětskou mírovou propagandou, a přesto slova církve byla jiná, charakterizovaná mírem Vzkříšeného, daného těm, kteří mu náleží. "
Když se přiblížil čas odchodu, patriarcha uspořádal setkání, na kterém řekl: "Všichni jsme děti jednoho a téhož Otce. A stejně jako děti milují otce každé svým způsobem, také my milujeme našeho Boha různými způsoby. Ale On miluje všechny z nás stejně."
V květnu téhož roku slavil Moskevský patriarchát výročí čtyřiceti let od svého obnovení po pádu carské vlády. V této souvislosti metropolita Nikolaj na akademii v Zagorsku přednášel na téma "Pravoslaví a současný svět" , kde pronesl významné prohlášení o postoji Ruské pravoslavné církve ke Světové radě církví.
"Ruská pravoslavná církev nevidí překážky, které by bránily odpovědět na přání Světové rady církví a setkat se s jejími představiteli k výměně názorů ohledně otázky smyslu a podoby dalších kontaktů. Plně souhlasíme s deklarací delegace pravoslavné církve na Světovém setkání v Evanstonu a schvalujeme setkání s představiteli Světové rady církví, protože cítíme, že zcela samozřejmou součástí našeho náboženství, a tudíž naší povinností, je sloužit obnovení jednoty všech křesťanů uprostřed církve Kristovy. Tento vysoký cíl by měl podle našeho názoru ovlivnit základní postoj pravoslavných církví jiných zemí ve vztahu k ekumenickému hnutí. "
V srpnu 1958 představitelé Ruské pravoslavné církve jednali se zástupci Světové rady církví o budoucích ekumenických vztazích. Následujícího roku, 1959, přijeli členové moskevského patriarchátu do Evangelické akademie v Arnoldshainu. Tento čin podnítil řadu ekumenických dialogů, ve kterých byl Schlink vůdčí osobností.
Poslední způsob, kterým se Schlink zapsal do tohoto procesu sbližování, byl jeho projev z roku 1959 "Význam východní a západní tradice pro křesťanskou církev" , který přednesl před ústředním výborem Světové rady církví v Rhodes. Ústřední výbor pak jednal na téma nedávného zlepšení vztahů s Ruskou církví, a nového římskokatolického ekumenického koncilu, vyhlášeného papežem Janem XXIII začátkem roku.
Schlinkův hluboký respekt k východní ortodoxii byl jasně vysloven na setkání v Rhodes. Na rozdíl od obecně povýšeného postoje západních církví vůči Východu Schlink zdůraznil dva důležité ekumenické přínosy pravoslaví. Během své historie trvalo na tom, že církevní dogma vychází z bohoslužby, v kontrastu k západním církvím, které v tomto ohledu připustily relativní autonomii. Východní církve byly navíc historicky zdrženlivé vůči tvoření nových dogmat, ve srovnání se západem, kde byla dogmata vyhlašována poměrně snadno. Držíce se pevně základních křesťanských myšlenek mají nyní východní církve v ekumenických vztazích větší svobodu.
"Jsem tudíž přesvědčen, že v základních bodech východní a západní tradice doplňuje jedna druhou, a je schopna varovat a ochránit se navzájem před specifickými nebezpečími, inherentními v jejich pozicích. Důležitost Východní tradice pro Západní křesťanství nesmí být podceňována. Mohlo by také být prospěšné podívat se z nového úhlu na rozdíly mezi římskokatolickou církví, reformačními církvemi a svobodnými protestantskými skupinami. Dle mého názoru je proto absurdní, aby se Západ snažil "hlásat víru" ve východní církvi.
Během staletí se ale různé křesťanské tradice natolik vzájemně odcizily, že první krok, který musí každý z nás udělat, je pokusit se porozumět důležitosti té druhé tradice. Naší první otázkou musí být, jaké ovoce Ducha vidíme v jiných tradicích, které jsou založeny na společných základech všech církví, jmenovitě na zvěsti apoštolů. Naším úkolem dnes ve Východní a Západní církvi je udělat to, a udělat to lépe než středověké koncily... (a) lépe než korespondence ze 16. století mezi Tuebingen a Cařihradem... Náš hlavní zájem musí být objevit duchovní síly, skryté v odlišných tradicích, a hledat jednotu církve ne v uniformitě, ale ve společenství rozdílných tradic."
Jakožto slovo člena delegace německé církve do Ruska a jako výsledek skutečného společenství, které tam viděl, Schlinkův vzkaz Západu byl výzvou k přijetí Ruské pravoslavné církve jako staršího sourozence v jedné křesťanské rodině.
V záznamech z tohoto setkání je zapsána jedna velice zajímavá odpověď pravoslaví Schlinkovi: "Prof. Istavridis zmínil přednášku Prof. Schlinka jako příklad skutečnosti, že častěji ti "mimo dům" jsou schopni popsat jej lépe než jeho obyvatelé."
Jako teolog byl Schlink nejen nadšený analytik a systematik, ale byl i překvapivě empatický ohledně živé zbožnosti jiných křesťanských a církevních tradic.
V několika málo letech byla vytýčena nová ekumenická cesta. Vrchol tohoto vývoje byl dosažen v New Delhi na zasedání Světové rady církví roku 1961, kde byl Schlink delegátem, a kde byla přijata žádost Ruské pravoslavné církve o členství.
Schlinkův význam pro Ruskou ortodoxní církev byl veřejně uznán v roce 1962, kdy mu Institut Sv. Sergije pro teologii pravoslaví v Paříži udělil čestný doktorát, Schlinkův již třetí.
Ocenění bylo oplaceno. Ze Schlinkovy Ekumenické dogmatiky je zřejmé, jak hluboce východní pravoslavná tradice ovlivnila jeho teologický náhled. Jeho koncept jednoty církve, jak byl později rozvinut v dogmatice, má své základy hlavně v pravoslavném konceptu apoštolské tradice v Písmu a vzájemném uznání různých církví.
Tento vliv pravoslaví poznamenal Schlinka nejen během jeho čtyřletého intenzivního angažování se v této otázce, ale i během jeho účasti na následném rozšířeném dialogu EKD s Ruskou pravoslavnou církví a v letech spolupráce s jinými pravoslavnými církvemi ve Světové radě církví.
Z knihy Eugene M.Skibbe, A quiet Reformer, s.83-89, přeložil Martin Vokoun.
Právě před 250 lety se v Americe ustavilo první luterské společenství. Slavnostní nálada však v Evangelicko-luterské církvi Ameriky (ELCA), k níž patří 5,2 z 8,4 milionů amerických luteránů, nepanuje. Církev se nachází v krizi. Přes tisíc farářů a několik biskupů podepsalo manifest, v němž si stěžují na tendenci ELCA podřizovat svá vyznání "sociálním a náboženským ideologiím. Když takové ideologie nabudou vrchu, bude Boží slovo umlčeno a vytlačeno z církve; náš lid, ponechaný sám sobě, bude připraven o pravou útěchu, která pochází z evangelia".
Jiné pojetí
Americký historik A.Noll, evangelikální luterán, říká, že právě v naší dezorientované éře připadá luterství zvláštní úkol, a sice kvůli specificky luterskému pojetí dějin. "(ostatní protestanté) ... se od luteránů mohou učit, že Boží péče se neměří na dny, týdny a měsíce, ale na desetiletí a staletí". Mají však luteráni ještě toto "delší historické hledisko"? Jsou tedy, jak Noll říká, "chráněni před nestabilitou a novotami a přehnanou důvěřivostí ignorance"? Církevní úřady a teologické vysoké školy se už těmito kvalitami pochlubit nemohou; přeochotně se sklánějí pod tlakem feministů, podléhají pokušení kopírovat sociální aktivismus prestižnějších anglosaských denominací. Tím ELCA ztrácí svůj luterský profil, protože zapomíná na jeden ze svých největších pokladů: učení o dvou "říších" (tj. jasné rozlišení oblastí působení duchovními a mocenskými prostředky, red.), které by ji mělo uchránit před tím, aby duchovní a světské "vařila v jednom hrnci", jak říká Luther. Přestává být "katolickou" (obecnou) církví a stává se partají.
Proto významní luterští myslitelé odcházejí. Brilantní teolog Richard John Neuhaus se stal katolickým knězem. Nyní se obrátil ke své církvi zády patriarcha amerického luterství: Profesor Jaroslav Pelikan, který vydal 30 z 54 svazků amerického vydání Lutherových spisů, přestoupil k pravoslavné církvi, mezi jiným proto, že ta má ještě to, čím by se podle Nolla měla vyznačovat i ELCA: věrnost tradici, která svědčí o tom, že se chápe Boží působení v dějinách. V Americe jakož i v jiných západních zemích - zvláště Francii - pravoslaví vzkvétá, protože se drží výroku svého nejvýznamnějšího systematického teologa Jana Damašského (675-749): "Neposouváme věčné meze, které vytyčili naši otcové, ale pěstujeme tradice tak, jak jsme je přijali."
Církevní historik Pelikan, jemuž je 74 let a má 35 čestných doktorátů, není jediným luterským teologem, který konvertoval k pravoslaví. Tucty mladších pastorů a studentů teologie to učinily nebo zamýšlejí učinit. Totéž platí o rostoucím zástupu kněží a diakonů anglikánské církve, tedy mužích, jejichž denominace - stejně jako luterská - by měla vědět, že není moudré upadat do teologické extáze vždycky, když duch doby žene po návsi novou svini.
Pravoslaví patří k nejrychleji rostoucím společenstvím víry v USA (1997 5 milionů). I evangelikálové, zčásti celé obce, přestupují k americkým odnožím východních církví. Jedním z nich je Franky Schaeffer, syn velkého evangelikálního teologa Francise Schaeffera, jiným je Peter Gillquist, dříve jeden z nejznámějších představitelů misijního díla Campus pro Krista. Jeden biskup Antiochenské církve vysvětil Gillquista archimandritou jím založené Evangelikálně pravoslavné církve.
Evangelikální pochod do pravoslavných církví?
Daniel Clendenin označil za důvod "evangelikálního pochodu na východ" dojem, kterým na protestanty působí vědomá kontinuita pravoslaví s apoštolskou minulostí a vznešenost liturgického mystéria, odlišujícího se od střízlivosti protestantských bohoslužeb. ELCA sice na rozdíl od jiných amerických protestantských církví nestrádá velkou ztrátou členstva, ale ztratila kapitál, který činí pravoslaví tak přitažlivým a který by měl být i majetkem luteránů: poklad nezvratných výroků víry a tradice učící církve a navíc nadčasová duchovní estetika liturgie, tedy stručně pouta, podle nichž lze poznat časově ani zeměpisně neomezenou jednotu těla Kristova: Církev je věčná, duch světa rychle pomíjí. (...)
ELCA sice vězí v krizi víry, ale dobrou zprávou je, že velký počet pastorů povstal s manifestem proti bludům v jejich církvi. V manifestu se m.j. píše: "Zavrhujeme blud, že nazývat Boha Otcem je lidský výmysl, nebo že by bylo správné používat výrazy nahrazující trojiční pojmosloví... Zavrhujeme blud liberálního křesťanstva, které nahrazuje pravou katolickou jednotu kázaného slova a svátostí politicky vydedukovaným multikulturismem a inklusivismem (znamenajícím otevřenost na všechny strany)... Zavrhujeme blud definující Boží evangelium jako svobodu seberealizovat se a dělat si, cokoli se mi zachce... Zavrhujeme blud, který definuje duchovenský úřad jako "pomáhající profesi" a tím činí z biskupů a farářů psychologické poradce a sociální aktivisty... a soudí, že způsob života a vztahů ordinovaných duchovních nemá vzorovou funkci a tak omlouvá nemorální jednání..."
A ještě jedna dobrá zpráva: Tito američtí faráři, věrní svému vyznání, nejen mluví, ale i jednají. Autoři výše uvedených tézí se spojili v bratrstvo, "Společnost svaté Trojice". Její členové se zavazují ke zbožnému životu v poslušnosti Krista, k věrnosti Bibli a vyznáním, vzájemné zpovědi a rozhřešení, k reformě církve a jednotě křesťanstva. Společnost svaté Trojice roste; má členy již v téměř všech částech USA, v Africe a Austrálii. Čtvrt tisíciletí po svém založení je luterská církev v Americe sice nemocná, ale schopná regenerace a tedy živá.
(Převzato zkráceně z IDEA Spektrum 16/1998)
Redakční dodatek: Pluralistickou dezorientaci v ELCA lze dobře ilustrovat na "ekumenické otevřenosti", s níž loni v létě hlasovala její Churchwide Assembly pro navzájem se zčásti vylučující návrhy. 66, 1% hlasů podpořilo plné církevní společenství s anglikánskou ECUSA, jehož podmínkou je přijetí biskupských svěcení v apoštolské sukcesi (ke schválení ovšem bylo třeba 66,7%, nové hlasování bude zřejmě v roce 1999). Návrh na plné společenství s třemi reformovanými církvemi získal 81% a Společné prohlášení k učení o ospravedlnění, tj. významný krok k jednotě s Římskokatolickou církví, získalo 97%. (Tyto údaje čerpáme z MD des Konfessionskundlichen Instituts Bensheim, 6/97, s.110).