(prosloveno ke studentům všech fakult university v Bonnu 2.prosince 1934 v Godesberku)
Milí kolegové!
Shromáždili jste se zde v očekávání přednášky. Dovolte mi vyjádřit již v úvodu, odkud musí pocházet každé mluvení o křesťanském vyznávání. Je totiž zcela nemožné, abychom sami ze sebe mluvili správně o křesťanském vyznávání, a sice nemožné jak co se týče obsahu, tak co se týče síly křesťanského vyznávání. Jako každé vyznávání, tak je i každé mluvení o vyznávání v rozhodujících věcech právě nikoli přednáškou, ale pouhou reprodukcí. Aby to bylo odpočátku jisté, dovolte mi vyjít ze slov Písma - aby totiž jasně vyniklo, že toto východisko není pouze formálně, ale i obsahově závazné - všechno, co je v dalším výkladu rozhodující, má pocházet z textu Písma.
V Matoušově evangeliu slyšíme z plnosti instrukcí 10.kapitoly, kdy Ježíš vyslal své učedníky, přikázal jim a řekl:
Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské.
Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasků, neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť "hoden je dělník své mzdy." Budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim i národům. Když vás obžalují, nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit, neboť v tuto hodinu vám bude dáno, co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch vašeho Otce.
Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život. Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno, ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného, amen, pravím vám, že nebudete hotovi se všemi izraelskými městy, než přijde Syn člověka. Žák není nad učitele ani sluha nad svého pána. Stačí, aby žák byl jako učitel a sluha jako jeho pán. Když hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho čeleď!
Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj, nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni, a "nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina." Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden, kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej, kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Kdo přijímá vás, přijímá mne, a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.
A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou, bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle. Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi, kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.
(Mat 10,7.9.10.18-25.34-40.28.32.33)
I.
S výhradou, že dobře víme o jedinečnosti izraelského lidu, založené v Božím vyvolení, a jedinečnosti jeho hodiny rozhodnutí, smíme říci: Ježíš posílal své učedníky v podobné hodině jako je ta naše. Šlo tehdy o to, zda si Bůh v Izraeli podrží své místo nebo ne. Podobně jde i dnes o to, zda si Bůh podrží své místo v našem národě nebo ne. Tehdy se usilovalo o Ježíšovo uvěznění a odstranění. Stejně tak i dnes je snaha Krista zajmout a odvést z naší církve. Tehdy se nad ním pohoršovali, a pohoršují se i dnes. Jestliže ho tehdy zlikvidovala židovská samospravedlivost, pak jej dnes vyhání naše samospravedlivost. Tehdy přijal jeden národ veliké věci od Boha, větší než kdy jaký národ přijal. S výhradou vědomí o zvláštním daru Boží milosti Izraeli - žádný jiný národ jinak nebyl Bohem vyvolen jako národ, Izrael byl současně národem i církví - však lze říci: I náš národ přijal od Boha veliké věci; velké věci přijal i v posledních letech, v nichž mu Bůh daroval nové historické možnosti a nový vhled do přirozených základů národní existence. Ale jako se tehdy pro dar zapomnělo na dárce, který vše působí, a oslavovala se vlastní spravedlnost, tak se i dnes zapomíná na trojjediného božského dárce a místo Krista se oslavují a uctívají dějiny a místo Ducha svatého krev a rasa. Toto pohanství proniklo i do německé evangelické církve, a nejvyšší úřední místa se stávají pomahači a exponenty tohoto pohanství tím, že neprotestují jednoznačně proti tomuto zbožňování, svým mluvením i mlčením, činy i plány.
Bůh však nezavrhl pouze Izraele pro jeho samospravedlivost. Zavrhl již i celé církve a nechal je zmizet. Kde jsou dnes kvetoucí prvokřesťanské církve Malé Asie? Vládnou tam Turci. Kde je kvetoucí církev Itálie? "Hyn ist hyn, sie haben nu den Papst" (Luther). Nebude se za pár let říkat: Kde je evangelická církev v Německu, v zemi reformace?
Situace tehdy a dnes si odpovídají. Tehdy i dnes platí příkaz k vyznávání. V rozhodující hodině Izraele poslal Ježíš každého ze svých učedníků a neptal se nikoho, zda je teologem nebo jaké má povolání, zda je zralým mužem nebo mladíkem, - jen když ho následovali, jen když něco tušili o jeho mesiášském poslání. Ze všech stavů a věkových skupin posílá Kristus své svědky v rozhodující hodině i dnes. Voláni jsou nejen teologové, ale i studenti jiných fakult, nejen oficiální zástupci církve, ale celá církev od mládeže po starce. Vyznání se dnes žádá od jednoho každého, kdo něco ví o Ježíši Kristu. I každý z vás musí vyznávat, protože i dnes je skutečně nouze nejvyšší. Musíte lidi, s nimiž se setkáváte, prosit, zapřísahat, varovat. Musíte oslovit své spolužáky v posluchárně, své kamarády při sportu a příbuzné a přátele ve svých domovech a musíte vyznávat a mluvit o tom, co vám snad zatím bylo příliš svaté na to, abyste o tom mluvili s druhými. Je přece pozoruhodné, že ani Augsburské vyznání nepodepsali teologové, ale laici.
Nemyslete si, že je soukromou věcí každého, zda vyznává nebo ne. Nemyslete si, že děláte něco pouze pro druhého, když ho voláte a varujete. Když vyznáváme nebo nevyznáváme, jde naopak současně o naši vlastní blaženost v nebi. Vyznání je přikázáno Ježíšovým slovem. Je nemožné být sám ještě křesťanem, když tento příkaz neposlouchám. Kdo dnes mlčí, již přestal být křesťanem, již se lehkomyslně připravil o svou vlastní blaženost. Neexistuje žádné privátní křesťanství stranou nasazení vlastní osoby ve svědectví před bližními. Platí zde totéž, co Bůh kdysi řekl Ezechielovi:
"Lidský synu, ustanovuji tě strážcem izraelského domu... Řeknu-li o svévolníkovi: Zemřeš - a ty bys nepromluvil a svévolníka nevaroval před jeho svévolnou cestou, abys ho přivedl k životu, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. Jestliže budeš svévolníka varovat, ale on se od své svévole a své svévolné cesty neodvrátí, zemře pro svou nepravost, ale ty jsi svou duši vysvobodil" (Ez 3,17a,18-19).
II.
Jak Ježíš dělá ze svého lidu vyznavače? Jak Ježíš učedníky při rozeslání vyzbrojuje?
"Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasků, neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty..." Ježíš jim nedává ani peníze na živobytí, ani prostředky na stravu a ubytování, ani dostatek šatstva. V tomto ohledu narážíme na chladné Ne. Předpoklady tělesného života se vůbec neberou v úvahu, ba zakazuje se i ohled na ně. Ale jak by to mělo jít bez toho? Ježíš říká jen: "Dělník je hoden své stravy" a dává jim tím na cestu nikoli jídlo, ale jen slovo. Kdo jim však má dát jídlo? Co zaručuje, že tu bude vždy někdo, kdo se o to postará? Na tyto otázky se neodpovídá. Ježíš mlčí.
Nedává však vyznavačům na cestu ani žádné školení. "Budou vás vodit před vládce a krále kvůli mně". Jak bude moci potom prostý učedník odpovídat? Ježíš jim nedává instrukce, jak překonat námitky a hájit svou věc, jak začít obhajobu a vyvrátit obvinění. I zde opět jen chladné Ne. "Nedělejte si starosti, jak a co budete mluvit".
Ale jak má najít správná slova ten, kdo neumí mluvit? Jak má laik přednést správný teologický úsudek? Ježíš říká jen: "V tu hodinu vám bude dáno, co máte mluvit", "mluví ve vás Duch vašeho Otce".
Tento poukaz k Duchu svatému může mnohým připadat jako opravdu neurčitá věc. Co si pod tím měli představit? Co věděli o Duchu svatém před letnicemi? Tento Ježíšův poukaz skutečně nebyl zárukou, které by se bylo možno chytit.
Ježíš nezajišťuje ani nejzákladnější vnější podmínky života, dokonce ani samotný život, ale posílá do nástrah a existence utečence. Dokonce "vydá na smrt bratr bratra".
Jak máme potom vyznávat, když nejsme trpěni? Jak mají učedníci kázat, když budou zabiti? Co bude potom z vyznávání a z těch, kteří by ještě tolik potřebovali kázání? I na tyto otázky odpovídá Ježíš Ne tím, že mlčí. Říká jen: "Budou (doslova: musí) vás všichni nenávidět."
Toto Ne na všechny otázky: co potom? co bude s vyznavači? - je v řeči při rozeslání ve všech aspektech. Dokonce ani možnost získat si sympatii lidí Ježíš učedníkům neponechá. Ani přátelství a respekt neponechá Ježíš svým učedníkům, tedy to, z čeho každý člověk, z čeho i každý z nás více nebo méně žije. Nebylo by možné aspoň tomuto se vyhnout? Jak má člověk vydržet vnější nejistotu vyznávání, když se toto vyznávání neprojevuje aspoň jako laskavost k druhému a nesetkává se opět s laskavostí? Ježíš proti tomu staví: "Nepřišel jsem uvést
pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce..." Rozruch a zápas je Ježíšovým cílem. Nenávist a hádky musí být účinkem svědectví. Existující společenství se musí rozpadnout až po rodinu: "Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden"
Ježíš tak posílá učedníky do úplné nejistoty. Jako obklopuje své učedníky ze všech stran svými slovy - svým Ne! a posílá je do nicoty, tak i nás. Když požaduje naše vyznání, tak vytrhuje i nás ze základů našeho vlastního bezpečného života - a který život by nebyl jistý, dokud je to ještě náš vlastní život? S ohledem na pozemské věci je ovšem jistá jen nejistota. Ježíš ukončuje všechny naše úvahy, které chtějí zvážit a změřit následky a účinky našeho svědectví. Nesmíme se ptát: Je nás dostatečný počet, abychom se toho mohli odvážit? Jsme dost působiví a výřeční, aby nás druzí brali vážně? Máme vyhlídky, že v boji vydržíme a vyjdeme z církevního zápasu jako vítězové? Ježíš kategoricky zakazuje všechny takové otázky: co pak? co z toho bude? Mluví dokonce naopak spíše o záruce, že podlehneme a prohrajeme a ještě k tomu žádá, aby to nemělo žádný vliv na povinnou poslušnost vůči povinnosti vyznávat, stejně jako žádný jiný možný důsledek. Nepromění se přátelství v nepřátelství, nepromění se úcta v pohrdání? Nebudeme mít nevýhody v zaměstnání a v postupu? Nebudou nás podezřívat? Nevyloučí nás z kolektivu, který jsme si oblíbili? To vše je úplně bez významu vedle Božího příkazu.
To platí dokonce i o nejtěžší a nejbolestnější otázce, která trápí nás Němce, jimž se vlast stala nejvyšším pozemským darem a kteří touží po jednotě Německa: nevzejde z toho nejednota, když budeme dnes vyznávat? Nepovstanou z vyznávání nové trhliny, které rozdělí náš lid? To je otázka, která byla pro Luthera vždy největším pokušením, pokušením, jemuž Melanchthon po určitý čas podléhal. Ale ani tato otázka, která má přitažlivý půvab nesobecké služby, nám není Ježíšem dovolena. Otázka: Není možné dnes mlčet kvůli národu? naráží u Ježíše na naprosté Ne. Když vysílá a současně říká: ""Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč", pak tím zakazuje mlčet kvůli pokoji. Je tím znemožněno určovat si sám kvůli pokoji okamžik vyznávání. Vyznávání v okamžik, který jsme si sami zvolili, již je vzdor a neposlušnost, protože se tím Ježíšovo slovo podřizuje procesům tohoto světa. Můžeme tuto naši německou starost jen předložit Bohu v modlitbě, ale nesmíme nikdy dovolit, aby byla důvodem nebo překážkou našeho vyznávání. Vezměme moc modlitby vážně, je důležitější než všechny naše kalkulace o účincích a důsledcích našeho konání. Nikdy však nebude dovoleno, aby naše poslušnost nebo neposlušnost závisela na nějakém pozemském statku, i kdyby to byl ten nejcennější. Není žádný důvod k omluvě vůči Božímu rozkazu, a rozkaz vyznávat byl zcela jistě vydán. Kdo hledá důvody pro vyznávání, neuslyší je. Kdo hledá cíle, které by se vyplatily, bude hledat marně. Kdo se ptá na to všechno, již v samém počátku pochybil pravé vyznávání. To všechno jsou pokušení, která přivedou vyznávajícího k pádu. Kdo přemýšlí o takovýchto otázkách, již podlehl pokušení.
Tuto pozemskou nejistotu vyjadřují luterské vyznavačské spisy velkým a trvalým mlčením. Dovolte mi, abych v našem konfesijně nesourodém kruhu poukázal právě na tyto vyznavačské spisy. Jsou přece i za hranicemi luterské teologie všeobecně vzorem pro teologickou strukturu každého křesťanského vyznávání vůbec, přičemž teologickou strukturou je třeba rozumět zásadní vztah vyznání k Písmu svatému, k církevním Otcům, k církvi, dějinám atd., který již předchází bližšímu vymezení jednotlivých nauk. Narozdíl od většiny pozoruhodně synkretistických "Vyznání roku 1933" mlčí luterské vyznavačské spisy o politických a kulturních událostech let 1530 až 1580. Není přitom pochyb, že by tehdy bylo možné brát vážně a zmiňovat velmi hluboké a - pro existenci německé říše a celé západní kultury nanejvýš osudové - politické události. Pomysleme jen např. na turecké nebezpečí. Ve vyznavačských spisech se nenajde přihlášení ani k nějakým konkrétním státně nebo kulturně politickým událostem, ani názor, že by se k takovému dění mělo ve vyznáních zaujmout nějaké stanovisko - ať už ve smyslu odpovědi nebo teologického výkladu. V článcích vyznání se ani jasně nevyjadřuje, v jaké historické situaci nouze a za jakých dějinných očekávání byly formulovány. S odhlédnutím od několika málo výroků v předmluvách a doslovech jednotlivých spisů bychom o tom všem nevěděli nic bližšího, kdybychom neměli jiné dokumenty mimo tyto vyznavačské spisy. Články jsou tak málo určovány otázkou osobního údělu vyznavačů, že nejen jejich doba, ale ani nikdo z těch, kdo je sepsali, ani sám Luther, není předmětem luterského vyznání. Jako podnět svědectví jsou patrny pouze bludné nauky a zápas o svobodu Božího slova a víry, nikoli však situace a osobnost svědků. Ježíšův zákaz uvádět nějakým způsobem osud vyznavače a následky jeho vyznávání do aktu svědectví se zde respektuje působivým mlčením nauky o všem, co by po desetiletích a staletích nebylo stejně důležité, co by nebylo nutno v každé situaci vyznávat v zásadě přesně tak.
III.
Jen jedno je jisté, pověření: "Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské." Učedníkům byla jistá pouze tato slova a skutečnost, že je nevyslovil jen tak někdo, ale Ježíš. Víc než tato slova nemůže být jistého ani pro ty, kdo vyznávají dnes. Všechno ostatní zůstává nejisté.
Tato slova o přicházejícím Božím království, o blížící se Boží vládě, se mají při vyznávání opakovat a rozvíjet. To lze čekat od každého člověka a in concreto je to s ním třeba proskloňovat. Nikdo a nic nemá být ušetřeno, co by chtělo uniknout těmto slovům. Všechno jim je třeba podrobit. Slova o Bohu jako jediném králi a jeho přicházejícím království je třeba konfrontovat se všemi zvyky a míněními, se všemi osudy a charaktery, až do skrytých koutů jednoho každého života. Bůh vznáší svůj nárok bez výjimky a jeho vláda přijde na všechno tělo jako zloděj v noci.
Je třeba žárlivě střežit, aby tato zvěst byla vzata vážně až do všech důsledků. Přicházejícího Pána však nebereme vážně už tehdy, když ho nebereme vážně jako Stvořitele. Odmítáme jej jako Stvořitele, když jej postavíme se spojkou "a" vedle jeho darů. Všechno, co daroval, i naše dějiny a náš národ, je mu třeba zcela podřídit. Bůh není obsažen ve svých darech a nenajdeme ho v nich. Bůh Stvořitel přišel na tento svět pouze v Ježíši Kristu a neznáme Stvořitele, pokud neznáme Ježíše Krista.
Přicházejícího Pána nebereme vážně ani tehdy, když jej neuznáme a nectíme jako jediného, kdo zde může rozkazovat. Pouze on určuje, co je dobré a zlé, a určil to ve svém slově. Všechno, co jsme ochotni označovat jako dobré, hrdinské a pozitivní, je třeba bezezbytku vystavit měřítku božského vládce a nemilosrdně jasně označit jako hříšné, pyšné a sobecké, jako čin, který zůstává v oblasti hříchu a zkázy. Naše jednání je v každém případě zlé, a nemůžeme dokonce ani pravdivě poznat, co je dobré a zlé, leda ze zjevení Boží vůle v Božích přikázáních. Dobré je pouze to, co činil Ježíš, a co se z tohoto činu přičítá v milosti člověku bez veškeré jeho zásluhy.
Proto nemůžeme budoucí království tohoto Pána jako království věčného života a věčného pokoje zvěstovat jinak než tím, že nahlas a zřetelně poznáme a vyznáme náš život jako smrt a všechen pokoj tohoto světa jako nedostačně překonaný boj. O přicházejícím království nebeském nemůžeme mluvit jinak, než když charakterizujeme řády tohoto světa jako stále se hroutící a stále zřizované nouzové pořádky, které nejsou věčným řádem blížícího se království nebeského. Zvěst o přicházejícím království Božím bereme vážně pouze tehdy, když bez ohledu na všechny následky označíme každé užití slova "věčný" pro věci tohoto padlého světa jako zapření přicházejícího nebeského království a tím samého Boha. Žádná říše, žádný národ, žádný řád tohoto světa není věčný. Žádná pozemská moc není věčná. Všechno Bůh podrobil pod kletbu smrti a pomíjivosti, kterou nemůžeme zrušit, ani tím, že se tváříme, jako by neexistovala. Věčný je pouze Trojjediný Bůh a jeho nové stvoření v Ježíši Kristu, které bude viditelné v budoucím království nebeském. Podstata tohoto světa však bude přepadena a odzbrojena příchodem nebeského království jako hrozným soudem. Žádný lidský čin, žádné pozemské dílo pak nebude moci obstát. Každé lidské dílo je hříchem a musí pominout. Pak zůstane jediný: Ježíš Kristus. Jen jediný čin pak bude mít cenu jako stavební kámen věčného království: Poslušnost a smrt Ježíše Krista. Zůstane jen jeho čin a činy, kterých se ujme a řekne: Já jsem je učinil, protože jsou učiněny ve víře v Boží odpuštění a pro můj kříž. Boží přicházející království nenaváže na nic než na Syna a na ty, kdo se kvůli Synovi nazývají Božími dětmi. Ale všechno, čím člověk je a co činí sám ze sebe, zůstane nevhodné a bude muset pominout. Tím však platí i pro naše poslání v každou hodinu: bylo by úplně prázdným a nesmyslným, kdyby je nebyl dal Ježíš Kristus. Jen v něm se Bůh ukazuje jako Bůh a království nebeské jako Boží království. Bez něho bychom nebyli poddáni Bohu, ale ďáblu, bez něj bychom nikdy nežili v království a pokoji Božím, ale byli bychom hrozně zavrženi. Slovo o přicházejícím nebeském království je proto políčkem každé lidské vznešenosti a velikosti, každé ctnosti a hrdosti, a neptá se na to, zda je tato hrdost oprávněná nebo neoprávněná. Totéž slovo o nebeském království však je útěchou pro ty, kdo ztroskotali, balsámem pro pohrdané, blažeností pro zoufající, kteří vědí o Ježíšovi jako Kristu a Božím Synu. V každém případě však tato spásná slova o tom, že se přiblížilo Boží království, znamenají současně volání k pokání, a není-li v našem textu volání k pokání připojeno jako bylo ke zvěsti o přicházejícím království Božím, pak jen proto, že je již se vší ostrostí obsaženo v této zvěsti: Slyšte, lidské děti, přiblížilo se nebeské království! Neslyšíte to totiž vůbec, když nečiníte pokání.
Když to vyznáváme, když to voláme, když tato slova s lidmi neúprosně proskloňujeme ve všech pádech konkrétního života, varujeme je jimi, prosíme, zapřísaháme - pak se stáváme blázny, a já nevidím opravdu žádnou možnost, jak uniknout výtce bláznovství. Protože když to vyznáváme, pak bereme to, co není vidět, jako to nejskutečnější. Pak zvěstujeme budoucí věci jako nejpřítomnější, označujeme to nejvzdálenější jako to nejbližší. Vyvoláváme spory a nenávist a ještě říkáme, že to slouží pravému pokoji. Ano, stáváme se skutečně blázny, a jak by mělo být možné, aby nás nazývali křesťany a přitom nenazývali blázny? Vzdor všemu úsilí nemůžeme přece slovo, jehož zvěstování nám je uloženo, předávat tak, aby bylo jasné a vzbuzovalo souhlas rozumnějších lidí. Je nám poručeno zvěstovat je, ale není nám dána síla probouzet pro ně pochopení a zajistit mu věrohodnost. Dokonce i otázka, zda nám také porozumějí, je pokušením, je hledáním vnější jistoty. Něco jiného je Boží přikázání, které musíme vyznáváním poslechnout, a opět něco jiného je dílo Ducha svatého: jedině on budí porozumění, souhlas a víru, kdy a kde se mu zlíbí. Nemáme co se ptát, zda nás budou poslouchat, ale jen, zda my posloucháme.
Vyznávat tedy neznamená nic jiného než stát se nositelem slova, které řekl Bůh. Stejně jako šíp nebere s sebou na svůj let toulec, v němž vězel, jako s sebou nebere luk, který ho vystřelil, jako šíp v letu neuvažuje, zda má stoupat nebo padat, odbočit doleva nebo doprava, ale letí, kam jej střelec vystřelil, tak ponechte na Bohu, aby nás vystřelil jako živé šípy. Služme mu cele bez pohledů dozadu nebo stranou, jemu, který nás nasadil a posílá podle své libosti. A jako šíp zasáhne podle toho, jak jej střelec vyslal, a míření a zásah ponechává na střelci, tak nechte na Bohu, aby nás vystřelil jako živé šípy podle svého uvážení. Na něm je cíl, pro nějž chce naše vyznání. Není to naše, ale jeho věc, zda je naše svědectví přesvědčivé nebo směšné, zda povede k obrácení nebo k zatvrzení, zda naše svědectví učiní blahoslaveným nebo zarputilým. Nikoho z nás nesmí zmást v plnění jeho povinnosti, i kdyby Bůh nepoužil naše volání k obnově německé církve, ale jen - jako světlo blesku - k osvětlení velkého zhroucení evangelické církve v Německu. To všechno je Boží věcí, a i zde se můžeme jenom modlit, aby se nestalo to druhé. Nikoli se ptát: Proč a nač?! To jsou Boží otázky. My se máme ptát pouze: nezapomněli jsme na Boží pověření? Máme odpovědět jen tím, že je vezmeme doslova a vykonáme a na sebe zapomeneme.
V luterských vyznavačských spisech se vyjadřuje tato pasivní jistota vyznávajícího tím, že nechtějí být ničím jiným než výkladem Písma. Písmo svaté je "jediným soudcem, pravidlem a měřítkem, podle kterého jakožto jediného prubířského kamene se mají a musí poznávat a posuzovat všechny nauky, zda jsou dobré nebo zlé, správné nebo nesprávné " (Formule svornosti, epitome, O souhrném pojmu 7). Aby se však pod rouškou výkladu Písma přece jen nestal opět z vyznavače obsah vyznání, zdůrazňuje se výslovně, že vyznavačské spisy jsou pouze učením Písma. Velký katechismus je "z celého Písma stručný výtah a výpis" (Nová předmluva 18), v prvních třech hlavních článcích je "stručně, zhruba a co nejjednodušeji sepsáno... všechno, co máme v Písmu" (Předmluva 18). Vyznání neslouží k zevšeobecnění vlastních náboženských zážitků a vedení a subjektivních svévolných poznatků z Písma - existuje totiž i výklad Písma z lidské svévole, s nedovoleným upřednostňováním textů a rušivým vytrháváním z kontextu -, ale tím, že je "v něm pojato všechno, co se v Písmu svatém zeširoka probírá a co je nutné, aby člověk křesťan věděl ke své věčné blaženosti" (Formule svornosti, Eppit., O souhrném pojmu 5), vede člověka, který by se chtěl sám držet v šíři Písma, k tomu, aby nevyznával buď vůbec nic nebo skutečně rozhodující a celou pravdu Písma. Tím, že je vyznání takovouto shrnující reprodukcí Písma, vystupuje jako učení z Písma a stává se opět klíčem k Písmu, průvodcem labyrintem bohatství jeho myšlenek a výroků. Potud se vyznání stává i normou. Norma však nemůže znamenat pramen. Pouze Písmo svaté Starého a Nového zákona jako "čistá, průzračná studna Izraele" (Solida declaratio, 3) je normou v tomto smyslu, a vyznání má normativní význam jen v odvozeném smyslu tím, že je nutným opakováním a výkladem Písma slovy vyznávajícího.
Proto je třeba nakonec říci: Vyznání je jisté jen jako trinitární akt Boží, který se zmocní člověka a působí lidský akt vyznávání a provází jej. Ježíš dal svým učedníkům na cestu spolu s pověřením současně i zaslíbení božského Ducha, "který bude skrze vás mluvit". Platí to přesně tak i dnes, že Bůh zvnějšku přistupuje skrze své slovo, Ježíše Krista, k tomu, koho si přeje jako svého svědka, a otevírá jej zevnitř a činí jej svědkem skrze svého svatého Ducha. Bůh dává obsah víry a vzbuzuje víru. Bůh ukazuje, co se má vyznávat, a dává darem vyznávání tím, že otevírá ústa a dává odvahu k činu. Bohu samému buď sláva!
IV.
Co z toho máme? Ano, taková je otázka těla, otázka přirozeného člověka, která stále znovu přichází. A i nejzbožnější lidi bude stále šeptem přepadat: Co z toho mám, že vyznávám?
Opravdu, máme z toho něco. Ježíšova slova mluví i o tom. Ale to, co z toho máme, je podivné vlastnictví: máme z toho to, že už něco nemáme, co jsme předtím měli. Máme z toho, že je nám něco vzato, co jsme měli, a toto odnětí je bohatstvím. Máme z toho, že už nejsme nad Ježíše, - že přestáváme být více než on. "Žák není nad učitele ani sluha nad svého pána. Stačí, aby žák byl jako učitel a sluha jako jeho pán." Učedníkův pokrok je krokem do pozadí. Už se nepyšní před Ježíšem, ale následuje ho, nese za ním svůj kříž. Když nás tedy nazývají blázny, tak se nám dostává té cti, že nás nazývají přesně tak, jako nazývali Krista, že už nejme moudří, zatímco Kristus byl považován za posedlého. Předhazují-li nám nelaskavost a ďábelství, pak se nám dostává té cti, že se dostáváme do stejné souvislosti jako on: "Když hospodáře nazvali Belzebulem, čím spíše jeho čeleď!" Považovali-li ho za škůdce, může pak vyznavače udivovat, že je také pranýřují jako rozvraceče národa a svůdce mládeže? Jestliže nás politicky pomlouvají - a Bůh ví, že to jsou pomluvy - neděje se nám stejně jako jemu? Vždyť ani Ježíš nebyl obžalován a odsouzen jako vyznavač, jímž byl, ale jako politický rebel, jímž nebyl. A kdyby nás měli "vydat smrti", jak to text říká? - Přátelé, mlčme o tom, protože takové cti nejsme hodni.
Nepochopitelně velké však je to, že nejen učedník už není nad svého mistra, ale už ani mistr není nad svého učedníka. Ježíš říká: "Kdo přijímá vás, přijímá mne," a nestydí se ztotožnit sám sebe s námi. Stejně jako ten, kdo ho přijímá, přijímá Boha Otce, tak se Syn nestydí nechat si posloužit v nás a nazvat nás svými bratry. Říká-li však toto jednou, pak to říká pro všechny časy. Neslibuje to jako ten, kdo putuje po zemi, aniž by to dodržel i jako vyvýšený ze země. Říká-li to Kristus na zemi, pak to platí i o Kristu v nebesích. Tím jsme nejen skloněni do jeho ponížení, ale také strženi vzhůru do jeho slávy. Pak nejsme, když vyznáváme, pouze sráženi vahou jeho kříže, ale současně osvobozeni a vykoupeni mocí jeho vzkříšení. Vzkříšený a Vyvýšený pak je s námi. Máme-li z vyznávání to, že se stáváme menšími a děláme kroky do ústraní, pak z toho současně máme, že nás ustanoví jako krále, stejně jako on žije a kraluje navěky. A on na svých učednících potvrzuje slova: "Kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej".
Ale aby se nechlubilo žádné tělo - a existuje i vyznávající "tělo"! - abychom si nebrali nic, co nám může být pouze dáno, připomíná nám náš text výslovně, že rozhodnutí o tom všem ještě nepadá s naším vyznáváním. Definitivní rozhodnutí o nás a naší účasti na kříži a vzkříšení padne až při soudu. Padne tehdy, až se Kristus přizná k nám. Rozhodující není naše přihlášení ke Kristu, ale jeho přihlášení k nám. Vezměme na vědomí, že Ježíš může mluvit i o těch, kdo říkají "Pane, Pane", o křesťanských vyznavačích a divotvorcích, které zavrhne (Mat 7,21nn). Zná vyznání a také zapření "před svým nebeským Otcem", a kdo z nás by mohl vstát a říci: Moje vyznání bylo nezištné, poslušné a pravdivé, moje vyznání bylo skutečně křesťanským vyznáním? Naše vyznání jako takové nepomůže, stejně málo jako dobré skutky, které Bůh slíbil odměnit. Naše vyznávání zůstane vždycky pošetilým, zbabělým koktáním a stále novým sklouzáváním do pokušení vnější i vnitřní jistoty. I křesťanské vyznávání. Je totiž pouze jediné vyznání, které lze nazvat skutečně křesťanským vyznáním: a to je vyznání Ježíše Krista (genitivus subjectivus!) samého. Jen jediný mohl uprostřed pokušení křesťanského vyznávání stát a obstát, totiž Syn Boží, my však jsme všichni padli a padáme stále znovu. Unikneme-li pokušení starostí: Co z toho bude?, pak upadneme jistě do pokušení oběti: My jsem vyznavači!, a zůstaneme-li zde pokorní, pak jsme jinde ustrašení a ústupní. Jen Ježíš Kristus vyznával, aniž by padl. Musíme v něho věřit i jako ve vyznavače, a jeho vyznání musí být připočteno k našemu koktání. Nestaneme se vyznavači jinak než jak jsme se stali spravedlivými: Božím rozhodnutím, a nikoli naším skutkem - a také vyznávání je jeho skutkem. Nestaneme se vyznavači jinak než tím, že Bůh nebude hledět na nás, ale na Ježíše Krista, svého vyznavače. Musíme uchopit jeho vyznání jako štít a držet jej před sebou, aby Bůh neslyšel naše ubohá slova, ale pouze slovo Kristovo a zaměnil jeho slova s našimi slovy. Naše vyznání buď stojí ve stínu vyznání Krista, skrytého uprostřed mezi svým vyznáním na zemi a svým budoucím vyznáním v soudný den, nebo to není žádné vyznání. Jako pouze náš čin to je vždy domýšlivé, prázdné, zavádějící žvanění.
Proto je křesťanské vyznání vždy současně vyznáním hříchů. Vyznávat, to znamená volat o milost jako pokoušený a hříšník v plné solidaritě spolu s nevěřícím bratrem, kterého prosíme a varujeme, a chválit Ježíše Krista jako jedinou záchranu. Nemáme ve vyznání žádné měřítko, které bychom potřebovali přikládat jen k druhému, abychom změřili a odečetli, kde bloudí. Vyznávání není srovnávání s následným sdělením výsledku srovnání. Už nevyznáváme, jestliže naše vědění, i kdyby to bylo vědění o Kristu, stavíme vedle uloženého slova, to ale znamená vedle živého Krista, který zůstává v našich slovech skutečným Kristem pouze jako ten, kdo nás trestá a omilostňuje. I ten, kdo zde hledá víc, najde méně. I ten, kdo zde chce být jistý, již propadl pokušení spojenému s vyznáváním. Vyznávající není nikdy nikým jiným než ten, koho varuje, ba dokonce nikým jiným než ten, kdo varování neposlouchá a opovrhuje svědectvím. Rozdíl zde není v tom, že on něco má a ten druhý ne, ale rozdíl zůstává v tom, že jednoho má Bůh a druhého ne. A kdo by se nechtěl dostat do pevné ruky z virváru svého života? Kdo by nechtěl někomu patřit? Geneze vyznavače je genezí bezmocnosti, ne genezí pomocníka nebo svépomoci. Vyznání je opakování uloženého slova tím, že je současně vyznáním hříchů a sice nejen vyznáním jednotlivých přestoupení, ale vyznáním toho, že jsme hříšníky. Vyznání je nutně přiznáním, že já, vyznavač, se bez Krista prostě neobejdu.
Ve vyznavačských spisech se to vyjadřuje tím, že totéž slovo confessio označuje jak vyznání víry, tak vyznání hříchů. Nutnou jednotu obojího dokumentuje plně to, že se zde nepřednášejí na stejné rovině vedle sebe různé biblické nauky, ale že učením luterských vyznavačských spisů je v rozhodujících věcech evangelium, to znamená učení o milostivém ospravedlnění hříšníka. Tím je zakázáno, abych vyznával, aniž bych přiznával. Není možné vyučovat ospravedlnění, aniž by se vždy mluvilo o zhrozemém svědomí a o vnímání Božího hněvu. Je zde možné pouze vyznávat jako jeden z těch, kdo jsou strženi do hříchu a topí se v něm. Evangelium vyznáváme skutečně pouze tehdy, když se jej stále znovu chytáme "jako stromu nebo větve ve velkém proudu, v silném, mohutném proudu, pod vlnami smrtelné úzkosti" (Apol.art.IV). Jenom v jednotě svědectví a přiznání je "ovoce rtů" "obětí chvály" přinášenou Bohu (Žid 13,15).
V.
Křesťanské vyznávání je tak ohrožováno z obou stran, vnější touhou po jistotě a vnitřním přeludem jistoty, starostí a bezstarostností, světskými otázkami a zbožným nekladením otázek. Jestliže se v poslušnosti jedině jistého slova vyznává mezi oběma pokušeními křesťansky - to však vždy znamená: ve víře v odpuštění kvůli vyznávajícímu Kristu, pak je toto vyznávání vždy nutně vyznáním církve, nikoli jednotlivce.
V textu, z něhož jsme vyšli, je to vyjádřeno skutečností, že Ježíš vysílá své učedníky ze společenství a po naplnění jejich poslání je opět přijímá do společenství. V paralelním textu Markova evangelia se to vyjadřuje i tím, že Ježíš své učedníky rozesílá po dvou (Mk 6,7).
Totéž platí i o nás. Jak bychom měli mluvit, kdybychom předtím neslyšeli? Jak bychom měli slyšet, kdyby nám to druzí neřekli? Jak bychom měli vědět o svém poslání, kdyby nám církev nedala Písmo svaté přinejmenším ke čtení? Ale i když jsme slyšeli nebo aspoň četli, přijdou hodiny, kdy se nám Bible jeví jako spletitá, její slovo jako suché, a kdy jednoduše nemůžeme věřit, že nám platí nejen slovo o soudu a hněvu, ale i slovo milosti v kázání. Přijdou hodiny, kdy každé slovo povstává proti nám, kdy nás každé naslouchání kázání a četba Písma pouze posilují v našem zoufalství. Jak bych pak mohl věřit, kdyby bratrovi nebylo dáno pověření odpouštět mi hříchy a osobním slovem mě ujistit o božské milosti? - Kdyby služebník slova nesměl přímo říci, že Boží slovo platí také a právě mě? Jak bychom mohli v nouzi, když na nás dopadá naše nehodnost, ještě věřit, že Ježíš Kristus zemřel i za nás, kdyby nám církev nesměla ve svaté večeři podávat jeho Tělo a jeho Krev, takže ochutnáváme Kristovu laskavost a máme účast na ní samé? Jak bychom se my kolísaví mohli odvážit vyznávat a doufat, že zůstaneme při vyznávání pevnými v Božím pověření, kdyby nám Bůh skrze církev předtím osobně ve křtu neslíbil na všechny časy, že nás bude pevně držet, i když klopýtneme?
A dále: jak máme uniknout tomu, abychom přece jen zase nesvědčili sami o sobě, když vyznáváme? - abychom přece jen nezůstali subjektivisty, třebaže subjektivisty výkladu Písma, ale přece jen subjektivisty, kteří hájí svou věc a nikoli věc Boží? Nejsme ještě vyznavači, i když kážeme jednotlivá biblická slova. To dělal i ďábel, když pokoušel Ježíše. Je možné docela dobře zapřít Boha a být věrný jen sám sobě tím, že vyučujeme slovům Písma, ale vyjímáme je podle vlastního uvážení z celku a vykládáme podle vlastní libosti. Jak bychom měli tomu všemu uniknout bez výkladu Písma a učení církve? Církev koriguje sobeckou vázanost zbožného poznání a vytrhuje nás ze svévole našeho vyznávání. Musíme naslouchat s bratrem a z tohoto společenství zvěstovat Boží slovo.
Právem to luterské vyznavačské spisy vyjadřují zvláště pojmem consensus a berou tak vážně shodu církevní přítomnosti s minulostí. Celé Písmo a celá církev patří ve vyznání k sobě. Chceme vyznávat jako celá svatá křesťanská církev, jako svatí všech dob vyznávali a ještě vyznávají. Proto takový počet citátů z církevních Otců a dokladů, "že takové bylo i mínění starých Otců" (např. Apol II,41). Proto ale také takový počet podpisů pod Concordií a různými jejími vyznavačskými spisy. Vyznání není ještě dílem jednotlivcova výkladu Písma, ale společenství věřících. Proto také vyznání není jen svědectvím církve, ale nadto i znakem církve, ale v odvozeném smyslu, tím, že učí a zabezpečuje obě znamení církve, slovo a svátost. V tomto smyslu však je i samo znamením církevní jednoty.
Protože vyznávání je vždy církevním vyznáváním, proto se i v samotné církvi a zvláště skrze moment consensu maximálně rozvíjí pokušení křesťanského vyznávání.
Co by bylo svůdnější než vyhlídka a možnost uchovat v bezpečí církev - ne sebe sama! Jak nezištné to přece je, zachovat církevní obci pokoj, který "potřebuje", aby se mohla "vyváženě rozvíjet"? Jak milé je to přece, vyhýbat se všemu, co by mohlo zatarasit přístup k lidem, kteří "ještě nejsou tak daleko", aby snesli pohoršení zvěsti? Nikdo přitom nebude popírat, co řekl Ježíš, nikdo si nepřipustí výtku, že neví, co to je vyznávání, pouze nebude vyznávat v každém okamžiku a před každým, kvůli církevní obci, kvůli zachování církve, - a přece je tím zapřen Pán Bůh. Co je konečně v církvi svůdnější než právě její consensus, než zážitek společenství, které nás nese a posiluje? Společenství je pevné, když znejistíme, ukáže nám cestu, když nevíme kudy kam, v něm dospějeme k rozhodnutí, když se nemůžeme rozhodnout. Snímá s nás břemena, zodpovědnost a vinu. Když consensus takto postupně vstoupí na místo slova, stane se právě on, stane se právě církev největším pokušením.
Bůh však chce, aby církev byla v nejistotě stejně jako jednotlivci. Posílá ji do vnější nejistoty jako každého. Církev musí i ve svém skrytém postoji před Bohem být tak nejistá jako každý. I pro ni může být jistotou pouze Boží slovo a tím Kristův čin. O všem ostatním nemůže říci nic jistého a v žádném jiném ohledu si nemůže nárokovat jistotu. Nepotřebuje vědět, jak přežije následující roky. Musí jí stačit zaslíbení, že ji brány pekelné nepřemohou. Nepotřebuje vědět, ba nesmí vědět, že je zbožnější a lepší než jiná lidská společenství. Musí jí stačit, že jedině Ježíš Kristus je milý Bohu, a že v něho smí věřit. Církev nemůže jako vyznávající církev, to znamená jako církev Ježíše Krista, být nikdy ničím jiným než skřípající lodí, která zdaleka nerozrazí hladce vlny, ale padá do propastí vln a zase je vynášena na jejich hřebeny. To, že si přitom uchová směr a nepotopí se, je v každé minutě zázrak.
Německá evangelická církev však chce být něčím větším, a proto je něčím menším. Nevyznává-li nebo nebo vyznává-li jen potud, pokud to neohrožuje bezpečné uchování jejího stavu, pak přestává být církví, pak se jako Izrael stává kurvou. Žádný národ jako takový, žádný stát se jí v tomto zavrženém smyslu nemůže před Bohem stát natolik jako církev, popřípadě kdysi izraelský národ, vyvolená církev staré smlouvy. Církev, v jejímž consensu se nanejvýš vystupňovalo pokušení křesťanského vynávání, je dnes před námi. Consensus však nemůže být nikdy motivem a obsahem křesťanského vyznávání vedle Božího slova. Citáty z Otců stojí ve vyznavačských spisech zpravidla za citáty z Písma, následují se skromným "také", jsou měřeny Písmem a v případě nutnosti zavrženy jako "seno a sláma". Křesťanský consensus stojí pod slovem, přichází v úvahu jen tehdy, pokud znamená shodu ve správném výkladu Písma. Mimo toho je hlas jednomyslnosti hlasem pokušitele. A jestliže skloněni pod křížem najdeme consensus jen s málokterými, pak musíme vyznávat s nimi. A kdybychom jej neměli v naší době najít s nikým, pak musíme vyznávat s Otci naší církve. A i kdyby - abychom to zásadně domysleli do konce - měly přijít situace, jaké tu ještě nikdy nebyly, pak je třeba se toho odvážit na pouhé slovo Písma. Není žádných osob ani instancí v tomto světě, s nimiž se shodovat jako s takovými by byla conditio sine qua non křesťanského vyznávání. Slovo samo určuje, s kým se máme shodovat a s kým musíme bojovat. Rozhodující je a zůstane pouze Boží pověření.
Ježíš poslal své učedníky do synagogálních obcí. Posílá i vás do obcí církve, která nechce žít z pouhého odpuštění a proto umírá.
Milí přátelé, jsem u konce. Neslyšeli jste přednášku. Vynechal jsem perly vlastní vědecké práce, které člověk tak rád předvede jako host na cizí universitě. Pokusil jsem se pouze vyložit Ježíšova slova, opakovat je slovy naší doby. Bylo třeba pouze předat jedno oslovení, poté co nás oslovil Ježíš Kristus. Proto nyní také nezáleží na tom, abyste si pamatovali přednášejícího, ale abyste si pamatovali Ježíšův příkaz. Pokoušel jsem se předat rozkaz. Nyní musíme společně tento rozkaz poslechnout. Ježíš Kristus promluvil. Nyní je třeba podle toho jednat.
Ještě dvě poznámky:
V tomto okamžiku není pravděpodobný brzký zdar nového, vyznavačsky věrného uspořádání celkového stavu evangelické církve v Německu. Toto nové uspořádání nebude jistě vánočním dárkem roku 1934, nebude ani záležitostí několika let. Každý zúčastněný, i každý z nás, se totiž musí naučit odzákladu jinak myslet. Situace je zvláště v těchto týdnech vážnější než jindy, a máme všechny důvody být pesimističtí vzhledem k pozemským faktorům, kterých se lze nadít. Je třeba výslovně varovat, aby nám skutečný stav věcí nezakryla přílišná pozornost k množství církevně politických událostí dne, které svým stálým střídáním zklamání a malých úspěchů a nadějí otupují naši mysl. Mnozí totiž bohužel podléhají závislosti na sugesci vnějšího církevně politického dění, která uspokojuje ze dne na den tím, že nabízí dostatek senzací a přímo filmové napětí. Střízlivému pohledu se však dnes může nutné úsilí o reformaci německé evangelické církve v hlavě i údech jevit pouze jako pozemsky viděno prohraná a bezperspektivní záležitost. Jestliže Ježíš vysílá své učedníky ke svědectví do nicoty úplné nejistoty, jak nám říká řeč o rozeslání, pak už dnes tato nejistota pro nás není teorií. Bylo-li zpochybnění naší pozemské existence pro nás donedávna zajímavým vzdáleným kontextem nebo mrazivým okrajovým fenoménem našeho mluvení o "riziku víry", pak už dnes není poukaz na toto zpochybnění řečnickým efektem, ale holou skutečností. V samotné církevní situaci nemůže dnes střízlivý pozorovatel vidět žádné povzbuzení a důvod k radostnému vyznávání. Já aspoň nedokážu žádný objevit. Je zde skutečně hodina, kdy musíme vyznávat jen proto, že to Bůh přikazuje. Stůjme tedy bez iluzí o situaci a o sobě, spíše v pozoufání nade vším kromě přicházejícího Božího království, pouze na Božím rozkazu, studujme v Písmu den za dnem a čiňme podle toho!
Nedávají-li pozemksé vyhlídky žádné důvody k radostnému vyznávání, pak bych chtěl naproti tomu vidět důvod k radosti v tom, že na nás v naší době dopadají pokušení s grandiózní napokrytostí a přímo omračující naivní jednoznačností. Bylo málo dob, kdy bylo vyznávání tak bezprostředně spojeno například s rizikem ztráty farářského úřadu, platu a cti jako dnes. Už dávno se v evangelické církvi Německa tak nezastřeně vzájemně nevylučovalo vyznávání a jistota, a falešná jistota vyznání se nešířila tak důkladně jako dnes. Je velmi paradoxní vidět v tom důvod k radosti, a neodvážil bych se to jistě říkat jako svévolnou řečnickou paradoxii, jako paradoxii, kterou bych si sám zvolil, kdyby to výslovně nedovolovalo Písmo svaté: "Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků" (Jak 1,2-4). Máme se nyní radovat z naší trpělivosti, naší pevnosti, naší dokonalosti? Vždyť klopýtáme z jednoho pokušení do druhého a nedokážeme vzdorovat jednomu, aniž bychom hned upadli do druhého. Nedokážeme odolat pokušení starosti o budoucnost, aniž bychom hned podlehli pokušení duchovní pýchy, a nejsme právě tak schopni jako hříšníci sklonit se před protivníkem, aniž bychom s ním hned navázali přátelství a tlumili riziko a pohoršení vyznávání a vyhýbali se mu. Radost ze zkoušek nemůžeme opravdu odůvodnit naší trpělivostí a pevností. Ty jsou věcí budoucnosti, nemáme je a nevytvoříme je. Důvodem radosti nejsou budoucí vlastnosti, ale víra, a zase ne naše kolísavá víra, ale Kristus rozšafné (= prozíravé) víry. Pokušení smějí být podnětem k radosti, protože vítězství nad pokušeními je už dávno vybojováno na kříži. Působí naši pevnost, protože Kristus zůstal pevný, když byl pokoušen. Působí trpělivost pro jeho trpělivost. Proto buďme bez obav a vzdorujme. Dříve než jsme pokoušeni, již jsou naše zkoušky překonány v Kristu. Dříve než se staneme pevnými a trpělivými, jsou již předpoklady toho, abychom se osvědčili, definitivně upevněny v něm. Ba dokonce, dříve než jsme byli, byly zápasy našeho dnešního života a naší německé evangelické církve již dobojovány na Golgotě. Proto buďme radostní uprostřed nouzí, úzkosti a zkoušek! S pohledem upřeným na Krista se smějme nepřátelům a nazývejme ďábla jménem. Vždyť i když kolísáme a padáme: "Pán je věrný; on vás posílí a ochrání od zlého" (2Tes 3,3).
Theologische Existenz heute, Eine Schriftenreihe herausgegeben von Karl Barth und Ed. Thurneysen, Mnichov 1935, Heft 20