Málo témat bývá nyní ve společnosti a církvi tak intenzivně a kontroverzně diskutováno jako téma homosexuality1. Píši tento příspěvek v Anglii, kde diskuse uvnitř anglikánské církve právě získala novou dimenzi, když biskupská konference znovu prohlásila, že praktikovaná homosexualita (a rovněž i homosexuální životní společenství na faře) je neslučitelná s kněžským slibem a posláním faráře. Homosexuálně orientované nátlakové skupiny nyní vyvíjejí kampaň ke zmaření tohoto rozhodnutí.
Brizanci situace ilustruje jiný případ: Ve společenství jednoho mého přítele - anglikánského faráře v srdci Londýna se přihodilo toto: jeden ze tří farářů církevního společenství byl částečně uvolněn pro pastorační péči o homosexuálně orientované lidi. Na podzim roku 1991 svolal skupinu, která na základě duchovního programu pocházejícího z USA hledá obnovu a spásu skrze Krista2. Tento program se stal známým v londýnské scéně "homosexuálního osvobození" (gay liberation) a projednávalo se to i v tisku. Jedna militantní skupina označovaná "Outrage" (pobouření) několik týdnů poté rušila nedělní ranní bohoslužbu pískáním a vlastní, podle výpovědí faráře, částečně blasfemickou litanií. A to nikoli pro nějaké politické výroky, nýbrž jen pro duchovní nabídku! Mluvit o možné obnově v oblasti homosexuality je už patrně chápáno jako ohrožení.
Ale nerad bych se nadále věnoval otázkám hodnocení homosexuality v církvi a ve společnosti. Toto téma je totiž naléhavé a osobní v mnohem větší míře, než v jaké bychom o něm mohli pojednat na této rovině. V dalším textu mi spíše půjde o to umožnit pochopení vnitřní problematiky, s nímž bychom my - jako křesťané - měli k homosexuálům přistupovat v duchu evangelia.
1. Ke vzniku homosexuální orientace
Navzdory mnohým dřívějším informacím (např. v Newsweek a v Time Magazine a následně i v německém tisku), podle kterých bylo už vědecky prokázáno, že homosexualita je geneticky podmíněná (tudíž vrozená), zastávám přesvědčení, že vznik homosexuální orientace je psychologicky vysvětlitelný. A že proto musíme vycházet z nabytí homosexuálního zaměření po narození.
Údajné vědecké výsledky jsou v odborných kruzích nanejvýš sporné3, jako poznámka na okraj nechť je zmíněno následující: I kdyby se jednoho dne prokázalo, v což nevěřím, že homosexualita je do té míry geneticky podmíněna, že člověk musí nutně homosexuálně smýšlet, ještě by to automaticky nemařilo biblickou etiku. Že je něco v člověku uloženo, ještě neznamená, že je to morálně neutrální nebo dobré. Mnohem spíše je nutné se v takovém případě, stejně jako při různosti temperamentů, stále znova tázat, jak bychom se měli zachovat s ohledem na biblické poselství. Pád člověka má jistě i nadosobní dimenze. To, že je ve mně něco už od mých předků, mě nezbavuje povinnosti nést odpovědnost za vlastní životní rozhodnutí.
Další problém teorie dědičnosti spočívá v úvaze, že by se "homosexuální gen" v průběhu lidských dějin pravděpodobně už sám vyselektoval. To znamená, že by lidí s takovým genem (pokud vůbec existuje) stále ubývalo. Pozorování však takové domněnky nepotvrzuje.
Spíše to všechno ukazuje k tomu, že homosexuální cítění je získané. To ještě ale neznamená, že by si homosexuál toto cítění vědomě zvolil. Ani to nepotvrzuje jednoduchou teorii svedení, která byla dříve tak často akceptována a hájena. Moje názory na toto téma se opírají o následující faktory: a) prozkoumání homosexuálních citů ve vlastním životě, b) duchovní rozhovory se stovkami homosexuálně smýšlejících lidí, především mužů. Dlouhodobý kontakt s některými z nich. (Moje žena hovoří většinou s ženami, které se na nás obrátí.), c) prostudování psychologické literatury k tématu.4
Z toho všeho pro mě vyplývá následující obraz vzniku homosexuálního cítění5: Homosexuální zaměření je symptomem jisté hluboko uložené krize identity. Je výrazem, nikoli příčinou poruchy. Není vědomě zvolené ani chtěné, nýbrž jde o pokus, jak překonat poruchu osobnosti. Abychom porozuměli homosexualitě, musíme pochopit faktory, které ji způsobují. Hrubě řečeno, u homosexuálních mužů existují poruchy hlavně ve dvou oblastech: a) ve vztahu otec-syn a b) v horizontálním vztahu chlapec-chlapci.
a) U mnoha mužů, později homosexuálně smýšlejících, je v dětství a v pubertě silně narušen vztah k otci. Nepodaří se vůbec nebo jen fragmentárně vybudovat most identity (v angličtině "bonding") mezi otcem a synem. Otec buď není doma (přetížený v zaměstnání, rozvedený s matkou), o chlapce se nezajímá vůbec nebo jen nepatrně a je příliš autoritářský. Pro zdravý vývoj pohlavní identity je ale nezbytné, aby dospívající chlapec dosáhl pozitivního vztahu ke svému otci. "Otec je strojvedoucí, až vyrostu, chci se také stát strojvedoucím." A ze strany otce: "Ty jsi můj syn. Mám tě rád. Ty a já, my chlapi, to zvládnem.!" Toto "bonding" je velice důležité, protože otec (nebo nějaká důležitá otcova zásada) představuje v životě dospívajícího "primárního" muže. Postoj a struktura vztahu zde nacvičená jsou určující pro celý další život. Nyní je obecně ve společnosti na základě různých vlivů vztah k otci krajně problematický. Mnozí z těch, kteří se mají stát otci, sami nikdy otcovství neprožili. Ve svém citovém oploštění nedokáží svým synům zprostředkovat vřelost muže k muži a bezpečí, což je nezbytné, aby se mohla rozvíjet a posilovat mužská identita. Právě v rozhodujících letech jsou mnozí přetíženi a přenechávají výchovu dětí svým ženám. V případě mužů s pozdější homosexuální orientací je ale takový otcovský vztah často obzvláště škodlivý. Někdy není porucha způsobena otcem, nýbrž vychází od syna, který z nějakého důvodu otce odmítá (např. protože matka ho zcela postavila proti otci a získala ho v manželské krizi na svou stranu). Nezřídka ovšem odmítnutí pramení od otce, který si o svém synu vytvořil určitý obraz, jemuž syn nevyhovuje6. Pokud se k narušenému vztahu vůči otci přidá ještě zvlášť intenzivní vztah k matce (takže chlapec se citově identifikuje s matkou proti otci a obecně se staví na stranu žen proti mužům), bude pro něj dvojnásobně těžké vnímat se jako chlapec mezi chlapci a udržet si takovou pozici.
b) Tím se dostáváme k druhé poruše. Je často podmíněna poruchou výše zmíněnou, v mnoha případech má ale právě tak determinující důsledky jako a). Neboť je velmi dobře možné nedostatek nabyté identity ve vztahu k otci vyrovnávat jinými náhražkovými vztahy. Pokud se chlapci přesto podaří uhájit si své sebevnímání: "Jsem chlapec jako všichni ostatní, jsem muž mezi muži!", může si rovněž velkou poruchu ve vztahu k otci alespoň částečně neutralizovat. V mnoha případech se však ještě uplatní i jiné faktory. Přehnaná péče ze strany matky (Nesmíš si jít hrát ven, nebo nastydneš!) nebo nějaký handicap v podobě nemoci (např. astma) staví často chlapce už záhy mezi jeho vrstevníky na okraj (zbabělec, maminčin mazánek apod.). Posměšky, kterým musí mnozí čelit (až po pravidelný výprask na cestě do školy) v nich zanechávají pocit vyvrženosti: "Jsem jiný než ostatní!" Takové struktury se často umocňují jako zákeřný koloběh. V určité fázi (předpubertální období a puberta) jsou obzvláště důležité dva faktory, aby byl chlapec uznáván ve světě ostatních: tělesné vlastnosti (sportovní založení, výška, síla) stejně jako odvaha (ráznost, smělost). V této fázi porovnávání sebe s druhými se buduje pocit sounáležitosti s ostatními. Dívky jako chlapci shledávají právě teď opačné pohlaví "hloupým" atd. Odtud čerpají dospívající jakousi svou energii specifickou pro to které pohlaví7. Pokud je chlapec negativně poznamenán už při svém získávání mužské identity (na základě neuspokojivé rodinné situace - v angličtině dysfunctional family), je při svém vstupu do miniatury mužského světa stejně starých chlapců od samého počátku handicapován. Často se relativně rychle vzdává a zpěčuje se ze strachu, že nevyhoví měřítkům síly (jako např. ve sportu). Tak je stále více odsouván na okraj, jinak řečeno do role diváka, který by přitom tak rád spolupracoval, ale netroufá si. Touží po tom, být jednoduše jedním z nich, být při tom, ale nemůže, protože se sám uzavírá nebo je uzavřen. To může být zakoušeno jako skutečné utrpení a vysvětluje to rovněž (vedle často intenzivních traumatických zážitků odmítnutí otcem v raném dětství) depresivní sklony mnohých mužů. Negativní pocity vlastní méněcennosti ve vztahu k specifickým mužským vlastnostem vede často k trvalému vnitřnímu stesku, jenž se může stát stěžejní problematikou dospělých homosexuálů. Z toho, co bylo řečeno, je patrné, že sebelítost a negativní sebehodnocení (obzvláště sebe jakožto muže) mohou vést k značnému poškození duševního zdraví. Kde jen je řešení?
Zatímco ostatní dospívající mladí muži, kteří také mají své problémy, mohou v oblasti svého základního sebevnímání jakožto mužů svou mužskou identitu v průběhu let stále více posilovat, pozdějšího homosexuála tenhle problém stále provází. On se vlastně probojuje k specifiky mužské identitě, bude v ní však zatížen svým dřívějším psychickým vývojem. Zdá se mu nemožné (a nezřídka už vzhledem k negativním zkušenostem s otcem a jinými reprezentanty mužského světa i nežádoucí), zcela se "ponořit" a stát se mužem mezi muži. Přesto zůstává úkol a přání centrálně se protnout s mužstvím. Namísto cesty integrace (prohloubení: vše mužské, to jsem já sám, je to ve mně) nastupuje cestu pouhé participace (účast: vše mužské, co vidím v jiných, bych rád napodobil, dotkl se toho, a tak to přijal za své). Tak vzniká homosexuální přání: homosexuální touhy, živené negativním sebehodnocením a traumatickými zkušenostmi a poháněné idealizací ostatních mužů, kteří mají a ztělesňují všechno to, co mně chybí, představují v podstatě pokus setkat se s mužstvím. Jsou v nejhlubším smyslu pokusem o vlastní uzdravení. Proto je homosexuálové také pociťují jako přirozené. Proto také vyvolává každé tvrzení o změně, a pokud možno dokonce o "vyléčení" často tolik strachu a agrese. Když přijdu o tohle, co mi ještě zbyde? V mnoha mně známých případech došlo k následujícímu: po zkušenosti silně narušeného vztahu k otci a po izolaci od příslušníků téhož pohlaví začal jeden dospělý intenzivně jevit i sexuální zájem o mladistvé. První skutečné přijetí dospělým mužem se projevilo sexuálně. To, že je později náročné neinterpretovat vždycky akceptování, přátelství a vřelost sexuálně, je nasnadě.
Nejhlubší tragičnost spočívá v tom, že cesta praktikované homosexuality nevede k nalezení toho, co homosexuál vlastně hledá. Neboť každé sexuální setkání s jiným mužem, jakkoli může být pociťováno uspokojivě, není s to vyplnit vnitřní prázdnotu, popř. centrálně integrovat mužskou energii. Tak po každém setkání stále ještě zůstává hledání. A právě věčné hledání charakterizuje život homosexuálů. Dokud se nevyřeší tento vnitřní konflikt, zůstávají mechanismy negativního sebevnímání, sebelítosti, specifických pocitů méněcennosti a nepřetržité touhy po mužském přijetí a vřelosti aktivními. A potud budou aktivními i silná homosexuální přání jakožto pokusy o vlastní uzdravení. Vše doposud řečené je jen velmi hrubým náčrtem. Mnohé faktory (jako třeba zneužití v raném dětství, negativní formativní slova, dětské přísahy) nelze na tomto místě zmiňovat.
Pro homosexuálně zaměřené ženy představuje často sexuální zneužití mužem (většinou z rodiny nebo z okruhu známých) traumatickou zkušenost, jež může vést ke strachu (odporu) a útěku před mužskou sexualitou, která je vnímána jako brutální a založená na převaze (ale může vést i k sebepohrdání a psychologické závislosti na mužích). Homosexuální orientace je u žen především výrazem hledání ochrany a bezpečí.
2. Kroky k překonání
Možné vnitřní kroky k uzdravení logicky vyplývají z dosud vyloženého. Nejde v prvé řadě o změnu homosexuální orientace, nýbrž o zpracování vnitřní, často bolestně pociťované problematiky. Přitom je důležitá vlastní motivace člověka hledajícího radu. Ta může být zčásti velmi oslabená (Není vůbec žádných pochyb, že to stejně nedokážu!), bývá však nezřídka i silná na základě vnitřního poznání, že dřívejší cesta skutečně nevede k naplnění. Omezené prostorové možnosti mi dovolují důležité kroky nastínit jen náznakově. Stěžejní je sebepřijetí jakožto muže nebo ženy. Negativní sebevnímání (jsem méněcenný, nečistý) je zapotřebí prolomit. Je dobré, že mě Bůh stvořil jako muže (popř. ženu; žalm 139). Všechno, co chce znemožnit toto základní přijetí specifické identity vlastního pohlaví, musí být pojmenováno a před Bohem překonáno. K tomu poslouží následující postup: Poznání (analýza: Co je příčinou poruchy, jak se projevuje?), obrácení (akceptování Bohem daných skutečností, odvolání sebezničujících dětských přísah apod.), uzdravení konkrétních poranění a nemocí duše (Boží pravdou a Božím pohledem na tyto záležitosti) a usmíření (ze srdce odpustit všem, kteří přispěli k mé nemoci - to je náročný proces!), rozhodnutí (odhodlám se od nynějška jednat správně a upustit od všech hříšných a sebezničujících jednání a postojů - to je také náročný proces), nová orientace myšlení (Co je nyní pravdivé? Co odpovídá dobré vůli Boží?). Pokud člověk uskuteční takové kroky v atmosféře pravého přijetí a lásky na půdě evangelia, dostaví se i v jeho citové struktuře pozitivní obrat. Cit je v člověku to nejkonzervativnější - mění se jako poslední. Ale člověk je díky Boží milosti schopen jednat správně (bez nátlaku) a objevovat v novém postoji nové bytí. Základem pro novou orientaci je 1.Kor 6,11: "Takoví jste někteří byli. Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista (začlenění do Krista, nový základ existence) a Duchem našeho Boha (postupné dílo posvěcení a obnovy)".
Zde je zapotřebí mnohého povzbuzování a podpory. Ale též stále nové ochoty k obrácení (odklon od starých vzorců myšlení a jednání) a poctivost k sobě samému. Jako první krok se nemá ohlašovat přijetí vztahu k opačnému pohlaví, nýbrž nejprve je třeba učit se být mužem mezi muži (bez pocitů méněcennosti), popř. spočívat v ženské identitě. Vnitřní stesk musí být překonán. To si může vyžádat dlouhou dobu. Ale je to uskutečnitelné. Teprve potom lze také z pozice intenzity identifikace odhalovat nově (a vlastně poprvé) opačné pohlaví a stát se oceňovaným. Spontánní, sporadická zamilovanost do člověka opačného pohlaví se v této fázi vyskytuje často a ukazuje, že "dozrávání" pokračuje. Zajisté jsou to první začátky zdravé, vyléčené pohlavní identity.
3. Naše duchovní odpovědnost
Z toho, co bylo řečeno, je zřejmé, jak velký význam má duchovní vedení. Poruchy v oblasti pohlavní identity zasahují do hloubky. Povrchní pastorace už nepomáhá. Je třeba stále zprostředkovávat lásku, akceptaci, povzbuzování, společně s opravdovým přijetím biblických rad, které jsou přece pomocí k životu. Bylo by dobré, kdyby v našich společenstvích (jako v Korintu, 1Kor 6,9) vládla taková otevřenost, že by byl každý znám i ve své slabosti, v tom, odkud přichází. Pokud nemůže nést tento úkol celé společenství, pak jsou důležité dvě duchovní struktury: jednak osobní vedení s možností zpovědi, s opravdovou upřímností, vytrvalostí, se skutečným zájmem o člověka jakožto dlouhodobá a přátelská pomoc, a za druhé malá skupina, v níž je možné zakusit bezpečí a přijetí. Oba elementy jsou komplementární. Při překonávání nutkavostí (sexuální žádostivost) je nepostradatelná závaznost zpovědi (1Jan 1, 7-9). Pouze v duchovní dimenzi lze nalézt sílu proti tělu, světu a ďáblu. Duchovní péče vyžaduje dlouhý dech. Duchovní pastýř však musí mít též nezbytný odstup od toho, kdo u něj hledá pomoc. Nesmí sebou nechat manipulovat ani se nechat činit zodpovědným za život druhého. Ve své zkušenosti duchovního pastýře jsem se setkal s mnohými, kterí se ze svých homosexuálních sklonů a životních struktur dostali. A tím našli cestu k větší radosti, klidu a vnitřnímu pokoji. Mnozí však také tento proces vzdali, podlehli pocitu, že takový "boj" je příliš náročný.
Přesto v sobě chovám velkou naději. Pokud my - jako společenství Ježíšovo znova objevíme a využijeme zdroje síly duchovní péče, pravdu Božího slova, sílu Kristovy krve a Ducha svatého i uzdravení, které se v otevřeném společenství nachází, otevře se zde pro každého homosexuálně orientovaného člověka pravá životní alternativa. Právě ve věku AIDS se stává naléhavost pravé duchovní péče obzvláště zřetelnou. Duchovní péče se musí a může týkat celého člověka.
Poznámky:
1 Slova homosexualita se skládá ze dvou elementů: homos (řecky stejný) a sexus (latinsky pohlaví) a znamená především prostou náklonnost ke stejnému pohlaví, a nikoli nezbytně i sexuální chování.
2 Jde o "Living Waters Course", který vznikl z iniciativy Andy Comiskey, vedoucího "Desert Strom", jako rozsáhlá pastorační práce mezi homosexuálně orientovanými a HIV-pozitivními i mezi nemocnými AIDS v Los Angeles a setkal se od té doby s velkou oblibou i s mnoha následovníky i v jiných zemích.
3 Zhruba řečeno, existují dva nové pokusy vysvětlovat homosexualitu jako geneticky podmíněnou. Jedním je pokus prof. Dörnera (Berlín), který před několika lety prováděl hormonální experimenty na samečcích krysy. Naočkoval jim velké množství estrogenů (ženských hormonů), čímž se stali neplodnými, ztratili pohlavní touhu a chovali se nepřirozeně. Toto empirické pozorování přenesl Dörner i na lidi a domníval se, že v důsledku stresu vyvolaného zvýšenou produkcí estrogenů v těle matky během těhotenství je vznikající mužský plod predisponován k homosexualitě. Tato neprokázaná teze (která se zakládá na analogickém úsudku) byla nicméně na západě ostře kritizována.
Druhý pokus byl před nedávnem proveden v Kalifornii (Stanford University) a spočíval ve výzkumu hypofýzy (přívěsku mozkového) mrtvých mužů a žen. Z výzkumu vyplynulo, že muži pokládaní za homosexuály měli často hypofýzu zřetelně větší než muži bez homosexuálních sklonů. Hypofýza žen je větší než hypofýza mužů. To bylo základem pro úsudek na genetickou podmíněnost homosexuality. Výzkum byl ovšem vehementně popírán, především ze dvou důvodů:
1. není zcela jisté, kdo ve zkoumané skupině skutečně byl homosexuálem a kdo ne. Právě tak není z "kontrolní skupiny" jednoznačně doloženo, že se v ní nevyskytl skutečně žádný praktikující homosexuál.
2. Zkoumaní jedinci zemřeli na AIDS. Je tedy docela dobře možné, že tato nemoc ovlivnila velikost hypofýzy.
Další důvod k opatrnosti v hodnocení zmíněných výsledků je tento: není to sice ještě systematicky prozkoumáno, ale je celkem pravděpodobné, že homosexuální životní styl (zvláště pokud jde o extrémní praktiky) ovlivňuje i somatické uspořádání člověka.
4 Odkazuji především na Alfreda Adlera: Das Problem der Homosexualität und sexueller Perversionen. Frankfurt 1977; Gerarda van den Aardwega: Das Drama des gewöhnlichen Homosexuellen, Hänssler 1985
Van den Aardweg rovněž rozebírá teorii genetického původu a hovoří hlavně o výzkumech dvojčat. Některé kapitoly věnuje i tématu ženské homosexuality. Srov. též Peter Schellenbaum: Homosexualität des Mannes. Eine tiefenpsychologische Studie. Mnichov 1980.
Schellenbaum chápe původ homosexuality podobně, ačkoli je jeho jazyk silně ovlivněn C.G.Jungem a často může být jen stěží sledován. Etické důsledky u něj zůstávají nedořešeny, kniha však stojí za přečtení.
5 Dále budu hovořit především o mužské homosexualitě, přičemž mnohé z toho lze mutatis mutandis vztáhnout i na ženy. Následují i některé poznámky o ženské homosexualitě.
6 Pro omezené prostorové možnosti nelze uvádět konkrétní případy. Srov. však kromě Aardwega i Leanne Payne: Das zerbrochene Bild, Editions Trobisch 1985, Leanne Payne: Krise der Männlichkeit. Aussaat 1991.
7 Jedna poznámka na okraj. V tradičních afrických kmenech se chlapci, popř. děvčata v této fázi organizují v tzv. "věkových třídách", v nichž žijí jen mezi sebou (často pod dohledem dospělých). Je nápadné, že v takových intaktních skupinách se homosexualita dosud vyskytla jen zřídka, popř. vůbec ne. (Výjimku představují šamanistické praktiky v severní Asii a Americe, které však mají úplně jiné pozadí a smysl.)
Jeden přítel, který vyrostl jako misionářské dítě mezi Indiány v Brazílii, mi vyprávěl, že při překladu Bible do jejich řeči bylo nejprve nutné vysvětlit, co se rozumí homosexuálními praktikami, protože něco takového jejich kmen vůbec neznal.
8 Odkazuji zde na práci Křesťanské služby Pomoc AIDS se sídlem ve Frakfurtu, která je ve stavu zrodu, právě tak i na konzultační práci armády spásy z Hamburku.
(Z Diakrisis - pomoci pro rozlišování duchovních proudů v církvi a ve světě 2/1992 přeložila Jana Růžičková)
(vyznavačský dokument)
Biblicky založená pastorace homosexuála má ze strany duchovního pastýře tři předpoklady:
- přesvědčení, že homosexualita odporuje vůli Stvořitele
- důvěru v Ježíše Krista, že On tomuto homosexuálovi může a chce pomoci
- přiznání si, že on sám může před Bohem obstát právě tak málo jako homosexuál
1.Vůle Stvořitele
Křesťanská pastorace spočívá na pevném základě:
a) Bůh sám ve svém Slově zakazuje každé homosexuální jednání:
"Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost." (Lv 18, 22).
Homosexualita je - jak to zevrubně zdůvodňuje Pavel v listu Římanům - perverze, převrácení přirozeného v nepřirozené, odvrat od dobrého Božího stvořitelského záměru a vzpoura proti jeho řádu: Muž a žena jsou navzájem spjati ve své pohlavní lásce. Bůh nevytvořil a neurčil pro sebe navzájem dva muže, popř. dvě ženy, nýbrž jednoho muže a jednu ženu.
K perverzi pohlavního života dochází, když lidé už nerozlišují Stvořitele a stvoření, když už nechtějí přijmout kvalitativní rozdíl nestvořeného "Jednoho" a stvořených "mnoha", takže absolutizují stvoření, jako by bylo tím nejvyšším. Přisuzují stvoření důstojnost, která náleží jen jeho Stvořiteli, totiž vydávat mravní zákony platné ve všech dobách a pro všechny lidi. Nesklání se před přikázáními, která Bůh ustanovil v moudrosti a dobrotě, nýbrž odvozují pravidla svého života pouze z čistě pozemských pozorování a úvah. Proto Pavel řadí homosexualitu, v době antiky tak hojně praktikovanou, k pohanství, které poskytuje stvořeným věcem důstojnost, jež přísluší jen jejich Tvůrci. - Křesťanovi se však díky Kristově smrti na kříži dostává odpuštění a stává se znovuzrozeným (1 Kor 6, 11). Duch svatý mu nabízí, že mu dá poznat Boží vůli a pomůže mu konat v posvěcení života to, čím bude Stvořiteli prokazovat úctu. V 1 Kor 6,9 a 10 a v 1 Tim 1,10 uvádí Pavel výslovně příklady způsobu života, který je působením Boha důstojný.
b) Jako znamení své lásky ke společenství a lásky společenství ke svému Spasiteli ustanovil sám Kristus, bez něhož by nevzniklo nic a k němuž všechno od stvoření světa směřuje, manželskou lásku, tedy spojení navzájem odlišných bytostí žijících spolu a jedna pro druhou.
c) Tvrzení homofilních farářů, že by Bible uznávala lásku mezi příslušníky téhož pohlaví za povolenou možnost, je naprostou smyšlenkou. Jako "důkaz" jim slouží přátelství mezi Davidem a Jonathanem (1 Sam 18-20, 2 Sam 1). Žádný náznak neospravedlňuje tuto domněnku. Existuje srdečné přátelství mezi muži, které však nemá nic společného s homosexualitou! Přátelství obou mužů bylo s ohledem na běsnícího Saula rozhodující vnější pomocí a vnitřní posilou pro pronásledovaného Davida. V boji na život a na smrt pro něj bylo vědomí Jonathanovy přízně skutečně nejdůležitější lidskou vazbou a v takovém okamžiku i potřebnější než láska ženy. Kromě toho v Izraeli byla láska mezi osobami téhož pohlaví natolik zavrženíhodná, že by se i zlé podezření jevilo takřka absurdním. Homosexuální král by v Izraeli neměl žádnou šanci.
Proto se pokus použít 2 Sam 1,26 jakožto biblický argument pro povolenou homosexualitu jeví jako vědomé klamání.
2. Pomoc Boží
Scestí homosexuality se velmi lehce promění ve slepou uličku, z níž se bloudící už nemůže vymanit vlastní silou. Bůh ale chce, aby se i homosexuálovi dostalo pomoci. To ukazují pastorační příklady osvobození.
Zastánci homosexuálů se často přimlouvali za porozumění a shovívavost vůči "lidem nešťastně vybaveným pro lásku mezi osobami téhož pohlaví". Novější výzkumy ukázaly, že podle všeho vůbec neexistuje nějaké homosexuální vybavení. Četní biologové a lékaři označují pádnými argumenty každý homosexuální sklon a homosexuální praxi za scestí. Dokonce i jeden homofilní časopis uznává: "Při našem narození není ještě sexualita zakotvena v určité formě nebo směru." (Pressespiegel düsseldorfské pracovní skupiny "Homosexualität und Gesellschaft"). To tedy znamená: homosexuální sklon vzniká teprve v průběhu dalšího života, v důsledku zklamání z heterosexuálních vztahů (strasti milostného vztahu), v důsledku psychických defektů, svedení nebo nesprávných vlivů. Pozitivně vzato to znamená, že správnou výchovou, vedením, pastorací nebo podle okolností i lékařskou pomocí lze takové sklony přeměnit, popř. znovupřeměnit v přirozenou, Bohem chtěnou lásku k opačnému pohlaví.
I kdyby však - navzdory právě citovanému názoru homofilů samotných a navzdory vší pravděpodobnosti - ve výjimečných případech existovala vrozená, a tudíž z lidského hlediska nezměnitelná homosexuální dispozice, nemohlo by z toho přesto v žádném případě plynout povolení k homosexuálním projevům. Vždyť dokonce i tam, kde - v jiné oblasti - bezpochyby bývá k dispozici určitá konstituce existující od narození, např. pro drogovou nebo alkoholovou závislost, nedovoluje ani společnost ani zákonodárce, aby postižený ohrožoval zdraví a život ostatních. My v žádném případě nemáme právo příčit se jednoznačné Boží vůli, ať na to pohlížíme jakkoli, ať už jsou naše slabosti vrozené či získané. Neboť hřích zůstává hříchem!
"Zbloudí-li kdo od pravdy a druhý ho přivede nazpět, vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů." (Jak 5, 19-20)
Praktikovaná homosexualita není hříchem proti Duchu svatému (Mt 12, 31,32), nýbrž hříchem, k jehož překonání chce Ježíš darovat odpuštění a sílu. Musíme intenzivně usilovat o to přesvědčivě sdělit klopýtajícímu, že Ježíš s ním má dobré úmysly, že není hodný opovržení; homosexuálové často mívají pocit, že jsou takto hodnoceni.
Protože neexistuje víra v Krista bez následování, jde o to, otevřít homosexuálovi cestu k plnému odpuštění prostřednictvím Kristova kříže a současně ho povolat k poslušnosti víry. Přijetí Boží milosti může poskytnout dosavadnímu homosexuálovi sílu ke změně způsobu smýšlení a k obrácení, současně ho však zavazuje k úsilí o naplnění Božích přikázání.
Pokud homosexuál, který spočinul ve víře v Krista, přesto nepocítí přirozenou náklonnost k opačnému pohlaví, což je podle našich zkušeností spíše výjimka, musí žít v sexuální abstinenci. Tento požadavek se může jevit jako tvrdý, nicméně odpovídá Ježíšově vůli (srov. např. Mt 5, 29f). Nakonec i u manželů mohou nastat okolnosti, které učiní zdrženlivost potřebnou. Každé povolení homosexuálních projevů by vždy nutně ohrozilo další osoby, a tak přispělo k obecnému etickému úpadku. Labilní chování a silný sklon ke střídání partnerů nepřipouští srovnání homosexuálního partnerství s trvalým manželským svazkem.
Církev a její duchovní pastýři, právě tak jako křesťanští rodiče, kmotři a vychovatelé nesou před Bohem odpovědnost za jim svěřené děti; nesmějí je nikdy nechat v nevědomosti o tom, že následování Ježíše a homosexuální praxe se vzájemně vylučují. Toto pravidlo platí pro muže i ženy, chlapce i dívky (Řím 1, 26,27). Platí též bez ohledu na to, zda trestní právo toho kterého státu homosexuální projevy penalizuje či ne. To, co není podle práva státu trestné, ještě v žádném případě nemusí být v souladu s následováním Ježíše.
Ve zmatcích naší doby musí biblické vedení stále pevněji zakotvit v jádru křesťanské výchovy a zvěsti. "Rozhodující slovo křesťanské etiky musí spočívat ve varování před nastoupením celé cesty, která může v konkrétní homosexualitě vyústit v hořký konec." (Karl Barth, Dogmatik III/4S.185) V této souvislosti vítáme práci "Bílého kříže", který se zaměřuje zvláště na sexuálně-etickou oblast, a podporujeme toto dílo, cestu biblické pastorace v odpovědnosti před Bohem - a to znamená: v poslušnosti vůči Písmu kráčet odhodlaně dál. - Před Bohem neexistuje žádná beznadějná situace. Proto prosíme, aby se vlastní příčina homosexuality nehledala v nepochopení ze strany společnosti, nýbrž abychom ji rozeznávali v narušeném vztahu k Bohu.
3. Jednání duchovního pastýře
Ve svých časopisech si homosexuálové stěžují, že jimi heterosexuálové pohrdají, křivdí jim, vylučují je a utiskují. Prvním předpokladem každého duchovního pastýře proto je nutnost vzdát se jakéhokoli přesvědčení o vlastní spravedlivosti. Musí otevřeně přiznat, že on sám jakožto hříšník je ve stejné míře jako homosexuál odkázán na vykupitelskou Kristovu smrt. Nesmí vzniknout dojem, jako by normálně orientovaný pohrdal homosexuálem. Vždyť je samozřejmé, že domýšlivost otravuje veškerou pastoraci. Jak by někdo mohl přesvědčivě vést druhé ke Kristu, aniž by uznal, že sám žije z odpuštění?
Dalším nezbytným předpokladem pro vzbuzení důvěry vůči duchovnímu pastýři je důsledné zachovávání zpovědního tajemství. V korintské obci bylo pravděpodobně mnoho ženatých homosexuálů, jimž ale už nikdo nevyčítal jejich dřívější jednání (1 Kor 6,11). Naše láska ať je vlídná a náš zájem nestrojený!
Sice je jednoznačně cílem dodat dřívějším homosexuálům odvahu pro budoucí cestu manželské lásky. Přesto však neexistuje v jednotlivostech žádný obecný recept pro pastoraci homosexuálů. I v této službě jsme odkázáni na působení Ducha svatého v nás i v těch, jimž chceme pomoci.
Jak by mohl např. pastýř nalézt bez Boží pomoci správné slovo, pokud homosexuál po vědomém přijetí Ježíšova odpuštění znovu sklouzne do svého dřívějšího chybného jednání! Jen pod vedením Ducha svatého může být Boží milost znovu nabídnuta jako útěcha pro zoufající si svědomí, aniž by byla chybně pochopena jako povolení ke hříchu.
Modlitba a přímluvy si také zde udržují svá zaslíbení a zmrtvýchvstalý živý Pán Ježíš Kristus zachraňuje i dnes: "Je-li kdo v Kristu, stal se novým stvořením. Staré pominulo. Hle, vše je nově stvořeno."
Konference Vyznavačských společenství (Bekennender Gemeinschaften) v evangelické církvi Německa:
pastor Rudolf Bäumer profesor Dr. Peter Beyerhaus
pastor Wolfgang Büscher superintendent Reinhold George
prézes Kurt Heimbucher farář Fritz Grünzweig (předsedající)
Z Diakrisis 2/92 přeložila Jana Růžičková