32 tezí zemské bratrské rady Vyznávající evangelicko-lutherké církve Saska
(přijato 7. června 1983, koncept Dr. Bernd Stephan, Chemnitz)
1. Od roku 1980 se v evangelicko-lutherské církvi v Sasku vede s rostoucí vášnivostí debata na téma "homosexualita". Jejím cílem není jen objasnění postavení jedné menšiny ve společnosti, nýbrž i uznání homosexuality jakožto rovnoprávného způsobu projevu sexuality; tato debata vrcholí požadavkem ordinace homosexuálů.
2. Debata a způsob, jak se argumentuje, ukazuje stále více, jak je nebezpečné nedostatečně probírat v teologických úvahách jistá nepohodlná témata; za další naznačuje i roztržky v naší církvi, jejichž vlastní příčinou je rozdílné chápání Písma.
3. Rozhovor o homosexualitě a o jejím přijetí popř. odmítnutí umožňuje rozeznat u jejích zastánců i odpůrců tendenci nahlížet problém převážně tělesně, a už méně duchovně.
4. Na problematice homosexuality se ukazuje nutnost návratu k etice, která je chápána jako nauka o nábožensky-mravných způsobech chování člověka, který byl křtem povolán k novému životu. Zmíněná etika nepovzbuzuje člověka na cestě k hříchu, nýbrž mu na základě Božího slova zpochybňuje jeho postoje, poskytuje mu odpuštění a je mu současně i průvodcem ke spáse, protože tento konečný cíl nespouští z očí.
5. Debata o homosexualitě jen tehdy dospěje k objasnění otázky týkající se života ve znamení homosexuálního zaměření (která je přes všechno přece jen pro jistou menšinu uvnitř naší církve důležitá), pokud se bez jakéhokoli zatracování druhých rozvíjí na základě důkladné a vyvážené informovanosti. Musí vždy zůstat v Ježíši Kristu v sepětí s Božím slovem. Přitom je třeba věnovat maximální pozornost vyznavačským spisům jako "ochranným plotům a mřížím proti útěku" teologického myšlení.
6. Fenomén homosexuality (popř. inverze) je natolik mnohovrstevný, že je zapotřebí svědomité a pečlivé úvahy, která se musí projevit i pojmově. Je nutno rozlišovat mezi homofilií, homoerotikou a homosexualitou, neboť tyto pojmy nevyjadřují jedno a totéž. Žádný z nich nevypovídá nic o "charakteru, nadání a morálních kvalitách postižených osob". Inverze není "žádná nemoc, nýbrž biologická odchylka od sexuální normy" (Schnabl), která může mít rozličné příčiny (např. poruchu řízení hormonů). Nezřídka bývá i následkem chorobného vývoje osobnosti a absence sebeúcty. Přitom často nelze přesně vymezit hranice mezi biologickou odchylkou od normy a získanou poruchou chování.
Inverze se může projevovat různě silně. Na to se bere ohled při následujícím výkladu slov: Pokud lze u člověka pozorovat vědomou či nevědomou tendenci k silnějším společenským kontaktům s osobami stejného pohlaví, hovoří se o homophilii. Ta může eventuálně dozrát v homoerotiku. Homoerotika označuje duchovní něžnost vůči osobě téhož pohlaví, jež může podle okolností vést až k sexuálním projevům.
O homosexualitě ve vlastním smyslu se hovoří, pokud dispozice k inverzi jde ruku v ruce se sklonem k sexuálním projevům nebo přímo s těmito projevy.
7. Homosexualita není žádná původní odrůda sexuality ve stvořitelském řádu Božím, protože odporuje Boží vůli ke stvoření a jeho zachování. Spíše je důsledkem dědičného hříchu a - teologicky viděno - perverzí stvoření (srov. Řím 1, 26). Inverze může představovat tíseň, která postiženého silně zatěžuje jako podstatný hřích.
8. Abychom problém objasnili z hlediska nauky o hříchu a vykoupení, bude nutný nezaujatý exegetický rozbor těchto částí Písma: Gen 1, 28 (jako muže a ženu je stvořil), 1 Kor 6, 9 (vyloučení z Božího království), Gen 19,5 (Sodoma), Lv 18,22 (všeobecný zákaz), 1 Tim 1,8-10 (správné aplikování zákona), 2 Sam 1,26 (jonathan), Jan 13,23 (učedník, kterého Ježíš miloval), 2 Kor 5,17 (nové stvoření):
9. Gen 1,28 je vědomě v rozporu se staroorientální představou obojpohlavního pračlověka.
10. Gen 19 neodsuzuje v první řadě porušení hostitelského práva, nýbrž nepřirozené smilstvo.
11. Lv 18,22 a 20,13 nemají být podle mínění většiny vykladačů Bible chápány jako přikázání čistoty, nýbrž jako mravní ponaučení.
12. Pavel se staví proti homosexualitě, poněvadž v ní spatřuje zvrácení řádu stvoření a vykoupení (Řím 1, 26n, 1Kor 6,9). Podle něj existuje možnost překonání homosexuálních projevů křtem, ospravedlněním a posvěcením (1Kor 6, 11).
13. Varování před homosexualitou v Novém zákoně "stojí v rámci skutečnosti obce založené Kristovým působením, která omezuje právo jednotlivého křesťana na seberealizaci" (Georg Strecker, srov. 1Kor 6, 15).
14. Odmítnutí homosexuality v Bibli není vázáno na určitou dobu a společnost. Spíše vytváří jakousi tradiční linii, která pokračuje v židovství i v církvi a která se zrcadlí i ve starém Řecku a v Římské říši v pokusech právně homosexualitu regulovat (např. Solon 590 v.Chr., Lex Scantinia, 226 v.Chr.)
15. Kdo by invertovaným vydal nějaké "teologické" privilegium, ten jim nepomůže. Spíše je i sebe vystavuje Božímu soudu, protože se provinil na Božím slovu i na homosexuálech.
16. Křesťané by neměli odsuzovat, a to ani invertované; vždyť pokroucení sexuality a sexuální praktiky, které se příčí Božímu stvořitelskému záměru, se vyskytují i v heterosexuálních kruzích. My všichni jsme hříšníci a potřebujeme odpuštění. Zde nám může být mementem podobenství o nemilosrdném služebníku (Mt 18, 32-34).
17. Obec je povolána k přijímání svých invertovaných členů, vždyť Ježíš ji volá ke službě lidem na okraji společnosti (Mt 25,40). Toto přijetí se projeví tím, že se zřekneme zatracování homosexuálů a jejich opovrhování, že budeme ochotní umožnit jim duchovní rozhovor a poskytnout pomoc, když jsou vystaveni pomluvám, bezpráví a násilí. Přijetí přece nelze zaměňovat s aktivním straněním homosexuálům, se soucitem ani se shovívavým postojem vůči spáchaným deliktům. Propagace homosexuality v církvi je nepřípustná.
18. Zdá se být namístě, aby církev věnovala více pozornosti poradní i napomínající pastoraci invertovaných, zvláště ve větších městech. Může se jednat o telefonní nebo korespondenční pastoraci, aby se eventuálně zachovala potřebná anonymita, ale může jít také o pastoraci v osobním rozhovoru v rámci vnitřní misie. Je zcela nevhodné svěřovat péči o homosexuály invertovaným osobnostem.
19. Cílem pastorace homosexuálů musí být objasnění stupně jejich inverze a nebezpečí ztráty spásy, zmírnit jejich trápení a otevřít cestu zpět k normální sexualitě, pokud je to možné. Především jde ale o to, ukázat jim cestu víry v Ježíše Krista, která je povede od snahy o seberealizaci ke snaze o sebenalezení ve víře a tím k obrácení, obnově a uzdravení prostřednictvím káravých i povzbuzujících Božích slov v Ježíši Kristu. Také inverze, pokud je podmíněna jistou dispozicí, může být břemenem, které umožní postiženému zrát ve víře.
20. Jako ve všech případech je i u homosexuality účinnější prevence než léčba. Prevence může působit tam, kde se omezí možnosti pokušení, kde se včas zastaví rýsující se fixace pudu a kde je umožněna výchova dítěte, která ví o nebezpečí chybného sebepřijetí.
21. Homosexuálové se "musí naučit smířit se s nezměnitelnou skutečností, že žijí ve světě, který z převážné části smýšlí jinak a že všechny společenské instituce, rity a obyčeje,
regulující vztahy mezi pohlavími ...
nemohou vyhovět potřebám, zájmům a ideálům homosexuálů." (Schnabel, S., Sexuologie, Bd.1, s.479). To platí i pro jejich vztah ke křesťanské obci, jež rovněž z převážné části sestává z heterosexuálně orientovaných lidí. Toto je třeba rozeznat a vzdát se společného úsilí o sebepotvrzení a o výkon moci proti církvi.
22. Církev musí vzhledem ke skutečnosti, že až 4% populace je homosexuálně predisponováno a 27% homosexualitou ohroženo (srov.teze 6), žít s problémem, že je správa farního úřadu stále svěřována v různé míře invertovaným osobnostem. Musíme varovat před tím, aby se na tento stav reagovalo podezřívavostí a pomluvami. Pokud byla naplněna skutková podstata nějakého sexuálního jednání, nastupují nejprve církevní kázeňská opatření.
23. Přesto je církvi přikázáno vystavět hráze proti pronikání invertovaných do úřadu. Těm, kdo již byli trestáni, popř. rozhodným homosexuálům musí zabránit v přístupu do církevních vzdělávacích zařízení, v přístupu k ordinaci i k obecným církevním úřadům, kde jsou zvláště ohroženi a kde ohrožují jiné. Církev je k tomu zavázána svým "ius vocandi, eligendi et ordinandi"...tj. svým právem povolávat, vybírat a ordinovat, pracovníky církve (Philipp Melanchthon: Tractatus de potestate Papae 1537, odst.67).
24. Právo ordinovat duchovního zároveň církev vyzývá k odpovědnosti za veškerou oficiální činnost ordinovaných a k dohledu nad nimi. Ordinací homosexuálů by na sebe církev uvalila zodpovědnost, které by nemohla dostát; před Bohem by se tak provinila. Současně se v takovém případě znehodnocuje ordinační právo jakožto podstatná část práva farářského.
25. Ordinací homosexuálů by se církevní kázeň znemožnila již předem. Neboť "schopnost církve na základě Božího slova usuzovat a činit rozhodnutí" (Tract.56), která se vztahuje i na činnost úřadů a způsob života ordinovaných, by byla aktem povolání a ordinace homosexuálů sama zpochybněna.
26. Ordinace je ordinací k veřejné službě zvěstováním Slova, spravováním svátostí, výukou mladých (srov. teze 31) a výkonem úřadu klíčů (srov. Lutherův Malý katechismus: Vom Amt der Schlüssel). Ordinací homosexuálů by se církev při naplňování svých příkazů sama spoutávala, a tím bránila šíření evangelia.
27. Veřejný charakter farářské služby nutí klást na její kandidáty zvláštní požadavky. Ordinace homosexuálů by přinesla pohoršení společenství, smýšlejícímu z převážné části heterosexuálně, a výčitkám vůči církvi vznášeným z ateistického prostředí by se poskytlo nové sousto. Církev tím navíc sama zpochybní svou roli "společenství lásky a kázně" (Wilhelm Naurer) a může dát podnět, který povede k odštěpení části společenství.
28. Pokud jde o spravování svátostí, pak jejich účinky jsou sice nezávislé na osobě toho, kdo je udílí (Conf. Aug.VIII), nicméně spravování svátostí homosexuály může natolik zatížit svědomí členů společenství, že se přijímání svátostí zřeknou nebo v důsledku vnitřních výhrad přijmou eucharistii nehodně.
29. Ordinace homosexuálů činí církev jakožto majitelku úřadu klíčů nevěrohodnou. Námitka, že jiným káže a sama se chová zvrhle, ostatní svazuje a rozvazuje a sama si nedokáže poradit s homosexualitou, poškozuje důstojnost a velikost úřadu klíčů.
30. Ordinace homosexuálů by prohloubila propast mezi evangelicko-lutherskou, římsko-katolickou a pravoslavnou církví, a tím by i pro ekumenu představovalo překážku.
31. Ordinace homosexuálů se jeví choulostivou zvláště proto, že v lutherské církvi existuje právní nutnost vyučování mládeže (Apologie 15,41): "U nás jsou faráři a služebníci církve nabádáni k tomu, aby děti a mládež veřejně i doma vyučovali v Božím slově a naslouchali jim." Ustanovení homosexuálů do úřadu tak vede k ohrožení mládeže, protože 45% homosexuálů je ephebophilních - tj. orientovaných na partnery od 14. do 20. roku věku, a 5% pedofilních - tj. orientovaných na děti - a jako takoví jsou, jakkoli se to může jevit sporným, nezpůsobilí pro trvalejší partnerství. Nebezpečí svedení a deformace dozrávajících osobností je příliš velké, aby se zde podstupovalo riziko. Většina rodičů tak jako tak není ochotna svěřit své děti homosexuálům, čímž zase trpí křesťanská výuka.
32. Přijetí homosexuálů do služby v církvi může přicházet v úvahu, pokud budou působit mimo duchovní úřad a nikoli v pedagogické oblasti, a homosexualitu nepraktikují ani nepropagují.
Z Diakrisis 2/92 přeložila Jana Růžičková
Der Evangelische Aufbruch in Deutschland (EAD) se v březnu 2001 obrátil na veřejnost s následující výzvou:
Zpátky k ústavě
"Zákon o životním partnerství" rozbíjí právní řád, znehodnocuje manželství a ohrožuje rodinu
V pátek, 10.listopadu 2000, německý spolkový sněm usnesl hlasy SPD, Bündnis 90/Die Grünen a částečně PDS ve dvou zákonech zřízení právního institutu "registrované životní patnerství", který je koncipován jako obdoba manželství a staví partnerství osob stejného pohlaví do značné míry naroveň manželství. Spolkový prezident již podepsal jeden z těchto zákonů.
Zákony usnesené spolkovým sněmem jsou ve zjevném rozporu s článkem 6 odst.1 ústavy, který stanoví, že manželství a rodině přísluší zvláštní ochrana státního zřízení: jsou v rozporu s ústavou. Navíc se snaží budit zavádějící dojem, jako by čl 6. odst.1 doposud sloužil privilegování určité "formy sexuality". Proti tomu je třeba říci, že ústavně zaručená zvláštní ochrana manželství a rodiny je založena na jejich objektivně nenahraditelné funkci pro stát, společnost a soužití generací. Pro státní "sexuální politiku" jdoucí nad tento rámec ve smyslu podporování libovolných "životních forem" neexistuje žádný právní podklad. Není žádnou "diskriminací" homosexuálně cítících lidí, jestliže se manželství a rodina exklusivně vyzvedá, stanoví se meze libovůli "životních forem" a státu se uzavírají tyto oblasti.
Dospělí občané, zvláště křesťané vázaní ve svém svědomí na měřítka Bible, nemohou, také s ohledem na preambuli ústavy, přijmout bez odporu zde prováděné opuštění státoprávních, etických a náboženských principů a základních pohledů, které nikdy v evropských dějinách nebyly zpochybňovány. Svým podpisem vyzývají zodpovědné činitele ve státních úřadech a stranách, aby zrušili usnesení z 10.listopadu 2000. Současně podporují ty, kdo nyní usilují o stížnost u spolkového ústavního soudu.
Ze jmen známých čtenářům ELS jsou mezi prvními signatáři:
Prof.Dr.Peter Beyerhaus DD, Gomaringen, Prof.Dr.Martin Hengel DD, Tübingen, Christa Meves, Uelzen, Prof.Dr.Dr.h.c.Wolfhart Pannenberg DD mult, Gräfelfing, Prof.Dr.Günter Schmidt, Erlangen, Prof.Dr.Heinz Schütte, Paderborn, Prof.Dr.Manfred Seitz, Erlangen aj.
(Citováno podle Erneuerung und Abwehr/Evangelische Sammlung, Mai 20001, s.19-20)
Nebiblické stanovisko vedení církve
"Arbeitskreis Lebendige Theologie heute" vydal kritické stanovisko k dokumentu vedení württemberské církve o homosexuálních pracovnících církve. Kritizuje se v něm paušální "omluva" vedení církve homosexuálům, přičemž skutečná vina církve, totiž zanedbání biblicky fundované pastorace homosexuálů, se přechází mlčením. Vedení církve ignoruje positivní pastorační zkušenosti hnutí jako je "Wüstenstrom" nebo Deutsches Institut für Jugend und Gesellschaft. Proti poznatkům odborníků tvrdí vedení církve, že homosexuálové a lesbičky jsou stejně jako heteroesexuálové schopni celoživotní věrnosti a závazného vztahu. Homosexualita je nebiblicky označována za "obohacující dar". Mezi signatáři dokumentu jsou profesoři Nového zákona Martin Hengel a Peter Stuhlmacher.
(Cit. dle www.elk-wue.de)
Požehnání homosexuálů - nikdo nepřišel
Před časem jsme zveřejnili názor prof.Pannenberga, že celý problém homosexuality v církvi je vyvolán pouze snahou instrumentalizovat církev k dosažení státního uznání. Tato slova nyní dotvrzuje událost z 10.června 2001 v Kolíně, "Mekce" německých homosexuálů. Pokroková farnost při Antoniterkirche zorganizovala nabídku se všemi atributy církevního sňatku - ale zájem homosexuálů byl nulový. Naproti tomu na kolínské radnici leží už desítky žádostí. Problému církevního sňatku homosexuálů věnovala porýnská církev dlouhých osm let diskusí - a jak se zdá, jde pro členy církve o věc zcela okrajovou.
(Využito informace z ideaSpektrum 24/2001, s.6)
Prohlášení synody
Severního distriktu Evangelické církve v Maďarsku k homosexualitě
Sexualita je dar Stvořitele člověku. Člověk se z ní smí radovat. Současně je tím zajištěno pokračování lidského rodu. Manželství mezi mužem a ženou je Božím řádem pro život, nesrovnatelným s jakoukoli jinou formou lidského soužití.
Homosexualitu, která po celá tisíciletí skrytě nebo veřejně stále provází lidské dějiny, označuje Bible jako hřích. Z lékařského hlediska ji někteří považují za nemoc, jiní za dědičnou dispozici.
Ke spolukřesťanům žijícím v takové situaci bude naše církev přistupovat se závazkem milosrdenství a s láskou křesťanské ochoty pomoci. Důvěřuje Ježíšově osvobozující moci v naději, že bude přijat Boží dar heterosexuality. Současně nebude naše církev nikoho pranýřovat ani odsuzovat, stejně jako neodsuzuje bližní zápasící s jinými problémy.
Odsuzujeme však každé jednání, které probouzí homosexuální sklony nebo směřuje k jejich rozšiřování a posilování. Zvláště mladí lidé potřebují zvláštní ochranu.
Z toho plyne, že naše evangelická církev nežehná soužití a partnerstvím lidí stejného pohlaví a dělá vše proto, aby tento protibiblický způsob života zůstal omezen jen na absolutně soukromou oblast a tím se také bránilo šíření homosexuality.
(Evangélikus Élet, roč.65, nr.49, 3.12.2000)
Kde svoboda svědomí neplatí
Odvolání na svobodu svědomí nepomohlo pracovnici obecního úřadu, pověřené oddáváním, v holandském Leeuwarden, která odmítla oddat homosexuální pár. Od 1.dubna 2000 je homosexuální "manželství" postaveno prakticky na roveň manželství muže a ženy. Podle mluvčího úřadu se úředníci musí řídit platnými zákony, nebo odejít. Ještě loni na podzim přitom tvrdil mluvčí vlády, že za odmítnutí nebude obecním úředníkům hrozit žádná diskriminace.
Jde sice o zprávu z Holandska, ale otázku, jak se v takové situaci zachovat, nastolili v letním semestru i dálkoví studenti TFJU, z nichž někteří zastávají významné posty v obecní správě.
Církev Ježíše Krista žije z Božího slova, s Božím slovem a pod Božím slovem. Toto slovo slyší v Písmě svatém, protože ve víře ví: Ve všech rozličných svědectvích, která v Bibli promlouvají, k nám mluví sám Bůh. Proto patří "pouze Písmo" spolu s "pouze Ježíš Kristus" a "pouze vírou" k principům, jimiž se řídí evangelická církev. Je nyní opět nutné to konkrétně připomenout. V epoše všeobecného pluralismu, v níž se stále více drolí základní hodnoty a normy, pro každého závazné a všechny spojující, může církev obstát a dojít se svým poselstvím sluchu pouze tehdy, když se neochvějně a nezviklatelně drží těchto principů.
To, že je v církvi nutno o některých problémech se vášnivě přít - i o rozhodnutích orgánů církevního vedení, patří k životu církve, a když se tak děje podle pravidel, která byla církvi na počátku dána, je to znamením živé církve.
Nebezpečí historicko-kritické metody
K těmto pravidlům patří: Ti, kdo se přou, se musí shodnout na tom, že jejich soudcem je Boží slovo a tedy Písmo svaté jako jediné kritérium. Především ti, kdo nesou zodpovědnost za vedení, se musí ve všem, co říkají na veřejnosti, striktně držet těchto pravidel. Patří totiž k jejich službě starat se o to a napomáhat tomu, aby zvítězila vůle Trojjediného Boha v Písmu svatém a ne nějaká lidská instance.
Připouštím: Tam, kde je výklad určován takzvanou historicko-kritickou metodou, číhá nebezpečí, že Bible ztratí tuto soudcovskou funkci. Tato metoda totiž tíhne k tomu vidět v biblických spisech jen lidské výroky o Bohu, nikoli Boží vlastní slovo a jednání. Biblická svědectví se pak jeví natolik jako pluralita různých hlasů s různou individuální stránkou, že už v nich není žádná jednota biblické zvěsti. A lidé v Bibli vypadají tak zajati duchem své doby, nejinak než dnešní lidé: Jak by mohli být soudci v tom, co je či není oprávněné ve víře a životě naší moderní doby a světa?
V této souvislosti lze pochopit, když dokonce i církevní president v určitém vnitrocírkevním sporu odmítá jakékoli odůvodňování své pozice odkazem na výroky Bible. Je prý "mnoho věcí v Bibli, o nichž jsme dnes pevně přesvědčeni, že Bůh už je neschvaluje, ačkoli je Bible předpokládá nebo dokonce nařizuje" (ideaSpektrum 1/2/2003). Za této situace je ovšem možné takový spor vyřešit pouze autoritativním rozhodnutím většiny ("my") proti menšině, nechceme-li se rozhodnout nechat řešení otevřené a "žít s napětími" (titul jednoho církevního dokumentu, pozn. překl.)
Jsou "jádrem" Bible pouze dva výroky?
Otázka však zní: Nevyhýbá se takový nositel služby církevního vedení jemu uložené zodpovědnosti, když s logikou, která působí ve vědecké tradici historicko-kritických exegesí, zdůvodňuje rozhodnutí, která mají platit pro celou církev: Totiž zodpovědnosti, že božská autorita Písma svatého jako protějšek církve má být "nejvyšším pravidlem a vodítkem" pro všechna rozhodnutí, která v církvi platí nebo mají platit? Takto to v každém případě stojí v jednom vyznavačském spisu Luterské církve. Nepomůže, když se autorita Božího slova zredukuje na dva výroky, které jsou údajně "jádrem": učení apoštola Pavla o ospravedlnění a Ježíšovo shrnutí všech přikázání zákona do hlavních přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Oba mají skutečně ústřední význam. K ospravedlnění hříšníka však podle apoštola Pavla patří rozhodující měrou, že se ten, kdo je ve víře přijme, zřekně zcela konkrétních způsobů života.
Se zvláštním důrazem se to lze dočíst v jednom textu, který je např. nejzávažnějším biblickým svědectvím pro diskusi o homosexualitě: 1.Korintským 6,9-11. Apoštol zde připomíná církevní obci, co tato obec ví a musí vědět od svého založení: totiž, že křestané, kteří žijí v rozporu s 5. až 7. přikázáním - a k tomu zde výslovně počítá praktikovanou homosexualitu "nezdědí království Boží". Od toho jsou očištěni a osvobozeni ospravedlňujícím jednání Ježíše Krista a Ducha svatého.
Ve stejném smyslu říká Pavel v listě Římanům, že ten, kdo praktikuje homosexualitu, bude Bohem Soudcem ponechán napospas škodlivým účinkům takového jednání (kapitola 1,26-27; srov. 1Tim 1,8-11).
Centrum se ztrácí
Samozřejmě podle celého Nového zákona k "posvěcení" křesťana nutně patří distancovat se ve svém životě od takového jednání a zdržovat se ho (1Tes 4,1-8). Nemůže být řeči o tom, že prý podle Písma neexistuje "žádná etická hereze". Součástí vážnosti, s níž bereme autoritu Písma svatého, je i to, že z toho, co je pro křesťany závazné, nevylučujeme předem jako "dobově podmíněná" určitá přikázání, která jsou v eklatantním rozporu s mentalitou a životní praxí stále více lidí v naší dnešní společnosti. Tento rozpor je naopak třeba unést. To znamená: Je třeba mít a mocně v církvi podporovat ochotu tázat se s patřičnou hloubkou na smysl právě těch biblických přikázání, která jsou dnes zpochybňována, neboť Boží přikázání určitě mají hluboký smysl.
Jaké škodlivé účinky pro život má jednání, které proto Bůh zapovídá svým přikázáním? Současně je také třeba přijít na kloub i modernímu odporu: Co je vlastně tím, co se v Božím přikázání odmítá jako "nepřátelské životu"? Oč tedy skutečně jde ve sporu mezi moderním pojetím života a Božím přikázáním? Teprve když se toto jasně pochopí, splnila církev zodpovědně svůj úkol vydávat svědectví pravdě biblických přikázání (nikoli: "biblické etiky"! ). Někdy má člověk dojem, že mezi dnešními křesťany mizí důvěra, že Boží přikázání mají svou pravdu v tom, že uchovávají i moderní život před hlubokými následky, škodlivými pro život. Je však zcela jistě možné uvést rozumově pochopitelné důvody, proč Boží přikázání říká: "Ne...!"
(IdeaSpektrum 15.ledna 2003, s.21n. Napsáno jako reakce na výroky, jimiž hesensko-nasavský církevní prezident P.Steinacker obhajoval žehnání homosexuálních svazků ve zmíněné církvi.)