Aby se umožnil přístup k sv.večeři Páně hlavně alkoholikům a dětem, přechází se ve stále více evangelických církevních obcích k tomu, že se víno nahrazuje hroznovou šťávou. Zpravidla se vůbec neklade otázka, zda je tento postup biblicky legitimní, zda je možno látky, které použil Ježíš při ustanovení svaté večeře, nahradit něčím jiným. Většinou se lidé spokojí s poukazem na to, že Ježíš u Luk 22,18 mluví o "plodu vinné révy". Neexistují prý tedy žádné rozpaky nad užitím hroznové šťávy. Pastor Schubert z Brém na to odpovídá ve sborovém listě způsobem, nad nímž je dobré a užitečné se zamyslet. Ježíš užil slovy "plod vinné révy" neobvyklé úsloví se zvláštním významem. Označil tím (mnohem přesněji, než kdyby řekl jen "víno") víno připravené k pití a současně vyloučil hroznovou šťávu, vinný ocet, nebo "jiné produkty vinné révy" (srov. 4M 6,3n). V našem jazyce zní "plod vinné révy" mnohem neurčitěji než "víno". V židovském světě, v němž Ježíš žil jako syn židovské matky, tomu bylo naopak: Slova "plod vinné révy" (peri hagafän), měla zcela precizní význam, totiž víno. Lze to doložit i z rabínských diskusí a rozhodnutí z prvního století našeho letopočtu, zachovaných m.j. i v mišně a toseftě.
V traktátě mišny Berachot se traduje následující: "Jak se žehnají plody? Nad plody stromu se říká: (Požehnaný jsi, Pane, náš Bože, králi světa), který jsi stvořil plody stromu", kromě vína, neboť nad vínem se říká: "který jsi stvořil plod vinné révy" (MBer 6,1).
Je zřejmé, že "plod vinné révy" je slavnostní a současně precizní označení vína a ničeho jiného, ani hroznové šťávy. To je patrné z jiného místa: Rabbi Eliezer ben Hyrkanos (kol 90 po Kr.) řekl: Nad "syrovým", totiž ještě s vodou nesmíchaným vínem se říká "který jsi stvořil plody stromu", pokud se přidala voda, říká se nad ním požehnání "který jsi stvořil plod vinné révy" (TBer 4,3).
Rabbi Eleiezer, který často zastával přísnější, starší mínění (a je tedy časově blíže Ježíšovu ustanovení sv.večeře), tedy odmítal označovat slovy "plod vinné révy" i víno ještě nepřipravené k pití, ačkoli se jednalo nepochybně o víno. Většina rabínů jeho doby s tímto přísným výkladem nesouhlasila; dovolovala užít požehnání se slovy o "plodu vinné révy" i nad vínem, které ještě nebylo smícháno.
Co z toho plyne? Ježíš užil při poslední večeři víno (půl roku po sklizni nebyla nekvašená hroznová šťáva k dispozici) a přikázal nám užívat víno. Otevřenou otázkou je, zda se ke sv.večeři užívá víno smíchané či nesmíchané s vodou, bílé nebo červené apod.
Jak se máme chovat, když se nám místo svaté večeře nabízí jídlo se šťávou? "Prosíme zodpovědné osoby, aby od tohoto zlořádu opět upustily. Nechceme se účastnit jídla se šťávou, a každého od toho odrazujeme. Je to proti Ježíšovu ustanovení. Alkoholikovi, který se nás ptá na radu, doporučíme, aby se zřekl přijímání kalicha s požehnaným vínem." Je totiž naší víře zcela přiměřené, přijímat v takovýchto výjimečných situacích jen pod jednou podobou, jen tělo Kristovo. V letáku Biskupské konference VELKD se říká: "I pod touto jednou podobou přijímá věřící plné společenství s ukřižovaným a vzkříšeným Pánem. Zřeknutí se kalicha se děje zodpovědně podle vlastního rozhodnutí a z lásky ke spoluslavícím bratřím a sestrám. Nikdo není vylučován". Nemělo by nám to být podnětem, abychom znovu promysleli tuto otázku? Užívání hroznové šťávy přece znamená rozchod s celou křesťanskou tradicí. Také z ekumenického hlediska by to bylo problematické. Ekumenické dokumenty, jako "Das Herrenmahl" (1978), totiž vycházejí z toho, že se podle Ježíšova ustanovení užívá chléb a víno. Změna těchto společných předpokladů by mohla zpochybnit dosaženou míru společenství. Neměli bychom učinit vše, co nás může dovést dále na cestě ke kýžené možnsoti přijímat jako hosté při eucharistii katolické církve? Začněme podle toho jednat!
(Převzato z Bausteine für die Einheit der Christen, nr.162 s.20-21. Autor, evangelický farář a ThLic katolické teologické fakulty, vede Svaz pro evangelicko-katolické znovusjednocení.)
K jubileu "biskupa pokojné revoluce" a podporovatele katolicko-ekumenického rázu luterství uveřejňujeme
několik úryvků z jeho knihy vzpomínek Wechselnde Horizonte. Mein Leben in vier politischen Systemen, Wuppertal 1992.
V odpovědi na dlouhou řeč státního církevního tajemníka jsem poukázal na omezení, kterým je církev podrobena... Dostalo se mi ostré odpovědi, a na konci mi řekl: "Váš duchovní šat vás chrání. Jinak byste byl případ pro Státní bezpečnost!"
Narážku na duchovní šat mínil státní tajemník doslovně. Od počátku šedesátých let jsem nosil i ve všedních dnech oděv, podle něhož bylo možno poznat, že jsem farář. S několika přáteli jsme dospěli k přesvědčení, že je pomocí pro službu, když je duchovní poznatelný i podle zevnějšku.
Naším vzorem v tom byl Martin Niemöller. Po skončení války podnikal jakožto uznávaný odbojář proti národnímu socialismu mnohé cesty do zahraničí, aby agitoval pro smíření s Německem a prosil o pomoc pro hladovějící zemi. Přitom pochopil: Je komplikované vystoupit jako civilista a muset vždycky nejprve vysvětlovat, že zde mluví farář. Po vzoru kněží anglikánské církve a luteránů ve Skandinávii a USA začal nosit kolárek. Collar znamená v překladu z latiny obojek. Neprakticky se kolárek zapíná vzadu. To má připomínat, že kněz je veden Bohem. Nosí obojek jako znamení toho, že nepatří sám sobě a nemůže už volně disponovat se svým životem. (s.113n).
V životě ordinovaného je prostor pro rodinný život, pro dovolenou a odpočinek a také pro osobní sklony. Nemá však žádný volný prostor. Ordinovaný nemůže nikdy říci, teď jsem jen člověk nebo snad jen křesťan, teď jsem přechodně volný od svého slibu a svého poslání. Potud má Lutherův přítel Melanchthon pravdu, když v Apologii vyznavačských spisů označuje i zpověď a ordinaci jako svátosti. Záleželo mi na tom, abych sám bral vážně celoživotní a neomezenou vázanost ordinací a abych to zprostředkoval i svěřeným ordinandům. (s.144).
Pro mé přátele i pro mne přispěla symbolika kolárku významně k chápání naší služby. Při mnohých návštěvách jsem zažil, že kněžské roucho zkracuje cestu k duchovnímu rozhovoru. Bylo na mě vidět, ve jménu koho jsem přišel a co chci vyřídit. Při rozhovorech s politiky vymezovalo duchovenské roucho jako by samo sebou pozici. Byl jsem ten jiný, který je vázán posláním, jež bylo socialistům cizím. Doufám, že se v našich evangelicko-luterských církvích v Německu obecně rozšíří poznání, že se kněz musí ke svému poslání hlásit i svým zevnějškem. Svým oblečením také ukazuje, že je církev přítomna ve všedním životě lidí. Vím, že není jednoduché ukázat se v obchodním domě nebo na rušné ulici jako duchovní. Mnohem snazší je ponořit se jako civilista do davu. Mým velkým překvapením bylo, že děti a mládež reagovaly na můj kněžský oblek vesměs positivně. (s.114)
***
Pomalu se v naší zemské církvi rozkřiklo, že se snažím konat svou biskupskou službu na základě modlitby. Až na zcela ojedinělé výjimky jsem začínal každý den podrobnou modlitbou v "komůrce". Naučil jsem se klást na začátek chválu a dík a potom prosit. Pro zvláštní prosby za lidi a úkoly v naší církvi jsem si zavedl modlitební kalendář. Život v modlitbě vede do společenství těch, kdo se modlí. Stále častěji jsem dostával dopisy, v nichž jsem byl ujišťován přímluvou církve. O pietistech v naší zemské církvi, našem hnutí charismatické obnovy, společenství Christusdienst, mateřinci diakonis v Eisenachu a Sophienhausu ve Výmaru, o modlitebním bratrstvu v Jeně, o Ordo pacis - jednom malém ženském řádu v Schlöben u města Neustadt/Orla, a zvláště o bratrstvu sv.Wigberta ve Werningshausenu - Lutherových nových mniších, jsem věděl, že se za mě pravidelně modlí. To mi dávalo sílu a ochránilo mě to před mnoha nebezpečími. Před těžkými úkoly jsem zavolal některým společenstvím a poprosil je, aby tento úkol provázela svou modlitbou. Tak jsem mohl překonat strach a jednat klidně a svobodně. (156n).
***
Poznal jsem, že církev pocházející z Lutherovy reformace může být spojujícím článkem mezi "levým" a "pravým" křídlem světového křesťanstva. Cítil jsem se blízko svobodným církvím s jejich důrazem na osobní víru. Právě tak jsem se cítil doma v tradici, kterou představuje římsko-katolická církev s jejím vysokým oceňováním bohoslužby a církve založené Kristem. Oběma stranám jsem kladl kritické otázky, ale viděl jsem střed, který je může obě spojit. Nejblíže tomuto středu stojí podle mého názoru reformační přístup Martina Luthera. Věřím, že další trvání evangelických církví závisí na tom, zda se vrátí zpět k reformačnímu přístupu Martina Luthera. Reformátor chtěl obnovit v církvi obojí: osobní víru i domov v církvi. Osobní víra žije ze slyšení a četby Božího slova a modlitby a je bezprostředně vázána na Krista. Pocit domova v církvi roste živým kázáním, vyznavačským a vztahujícím se k přítomnosti, a účastí na svátostech. S tímto přesvědčením jsem mohl spolu s bratřími a sestrami ze svobodných církví a z římsko-katolické a také pravoslavné církve najít společný střed víry. (s.159n).
***
(K mé biskupské instalaci) přijeli i skandinávští biskupové. Ti pro nás byli zvláště důležití. Můj předchůdce v biskupském úřadě pozval švédského arcibiskupa, aby se podílel na jeho uvedení v úřad a vřadil jej tak do apoštolské sukcese, která byla ve Švédské církvi uchována i za reformace. Apoštolská sukcese v evangelickém smyslu vyjadřuje, že církev Ježíše Krista žije pouze z předávání Božího slova. Toto předávání se vždy děje přes osoby. Apoštolové předali slova Ježíše Krista jako první. Po nich existuje nepřerušená řada kazatelů Božího slova, kteří se vázali na tradici apoštolů. Aby tato vazba zůstala v církvi nedotčená, za to nese zvláštní zodpovědnost biskup. Apoštolská posloupnost duchovenské služby mi to vždy připomínala. (s.126).
***
Také ve sporu o interrupci jsem se snažil zaujmout jednoznačné stanovisko. To bylo zvláště těžké. Z pastorace jsem znal problémy mladých dívek nebo žen pod tlakem jejich rodin... Přesto jsem neměl jinou volbu. Vznikající dítě je Boží tvor a má od Boha právo na život. V celé vzrušené diskusi jde - jakkoli to zní tvrdě - nejprve o dítě a pak také o matku.
***
Nejhůře jsem jistě narazil se svým přesvědčením, že Martin Luther chtěl římsko-katolickou církev reformovat, ale nechtěl založit novou církev. Této teorii lze sotva odporovat. Historicky je jednoznačně doložena. Ale vyvozovat z toho důsledky bylo bolestivé. Rozsáhlé studie v jubilejních rocích Augsburského vyznání a 500. narozenin Martina Luthera mě poučily, že bojujeme na nesprávné frontě. Mnohé z toho, v čem se evangeličtí a katoličtí křesťané liší, nemá s reformací Martina Luthera vůbec nic společného. Luther se křižoval při vyslovení jména Ježíše Krista při modlitbě a doporučoval to výslovně... Ani úplné odmítání mariánské úcty se nemůže odvolávat na Martina Luthera... Pohoršení synody jsem vyvolal, když jsem po poradách v radě zemské církve při bohoslužbách uznal řeholi Bratrstva sv.Wigberta ve Werningshausenu a uvedl jsem v úřad prvního priora Franze Schwarze...
Vpřed k Martinu Lutherovi, to pro mne znamená a jsem o tom stále více přesvědčen, že by se naše církev vlastně měla jmenovat evangelicko-katolická církev. (s.275-280)
Zemský biskup evangelicko-luterské církve v Duryňsku
Eisenach 8.8.1988
20.okružní list (výňatek)
Všem farářům a vikářkám, spolupracovníkům a spolupracovnicím ve službě zvěstování
Milí bratři a sestry!
Mé poslední okružní listy byly věnovány aktuálním otázkám. I tentokrát se chci ve druhé části zabývat vývojem posledních týdnů. Nejprve bych se však chtěl pokusit navázat s Vámi rozhovor na téma, které asi mnozí z vás budou pokládat za naprosto neaktuální. Sám jsem potřeboval dlouhý čas, než jsem se této otázce otevřel. Zvláště zkušenosti v exekutivě Světového luterského svazu a seznámení s různými členskými luterskými církvemi mi ukázaly, že se této otázce nemůžeme nadále vyhýbat. Budu mluvit o liturgickém bohoslužebném rouchu, přesně řečeno, o bílém taláru a štole.
1. Chápu všechny, kteří cítí k tomuto tématu apatii. Celá desetiletí jsem sám reagoval podobně. Vím i o příčinách této nechuti. Spočívají v úctě k duchovním otcům a matkám, kteří s úctou nosili černý talár a učinili jej znamením úcty k Božímu slovu a živému kázání. Uvažujeme - li o postupném odkládání černého taláru, pak v úctě k těm, kteří ho nosili před námi a budou nosit vedle nás. Důvody pro změnu našeho bohoslužebného roucha mají svou váhu. Nesmějí však vést ke zlomu v tradici.
2. Jeden z důvodů vidím ve změněném vnímání lidí naší doby. "Posluchač kázání", s nímž počítaly ještě homiletické učebnice padesátých let, už neexistuje. Ať se nám to líbí nebo ne, musíme konstatovat, že moderní sdělovací prostředky změnily proces vnímání. Mizí rozdíl mezi slovem a obrazem. Duchovní obsah se už nesděluje především logickou argumentací, ale i obrazem a symbolem. Aniž bychom to nějak zdůvodňovali, reagovali jsme na to už v padesátých letech při utváření interiérů našich chrámů. Šeď a modř přelomu století a střízlivá jednotvárnost zmizely. Většina renovovaných kostelů je vymalována radostnými barvami. Přitom jsme se opět naučili něčemu ze symbolického obsahu jednotlivých barevných tónů. Černě zastřené oltáře byly téměř byz výjimky přikryty antependii v liturgických barvách a bílým přehozem menzy. Až na nepatrné výjimky to sbory přijaly kladně. Tento vývoj vede konsekventně k otázce bohoslužebného roucha, které je přece v přímém vztahu k úpravě oltáře.
Nejprve je tu docela prostá otázka: Jaké asociace vyvolává černá a jaké bílá barva? Tuto otázku si klademe zvláště s ohledem na mladé a církvi odcizené návštěvníky bohoslužeb, kteří nejsou zvyklí vidět faráře nebo vikářku v černém. Slyšel jsem však i věrné účastníky bohoslužeb spontánně říkat: "Vy nosíte bílý talár - to je pěkné."
Ve svatojiřském kostele v Eisenachu máme často hosty ze světového luterstva a ekumeny, kteří nosí svá liturgická roucha. Když se ptám na asociace a emoce spojené s barvou, docházím k závěru: Farář nebo vikářka v černém taláru kážou opak toho, co říká jejich roucho. Tím ještě není vůbec řečeno, jak zvěst o vzkříšení dosáhne lidských srdcí. Pán, přítomný ve svém slobvě, působí zcela nezávisle na oděvu svých svědků. Ale otázka zůstává: Jaký má smysl prezentovat to, co je slyšet, v rozporu s tím, co je vidět, místo aby to bylo v jednotě?
3. Tím se dostávám k jiné otázce. V NZ vystupuje vzkříšený Kristus i jeho svědkové vždy obklopeni zářivým světlem. "Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh." (Mat 28,3). Nemůžeme samozřejmě našimi látkami a barvami napodobovat nádherná vzezření Božího království. I světlá liturgická roucha sežerou jednou moli. Naše otázka jde hlouběji: Máme jako svědkové ukřižovaného a vzkříšeného Krista kázat oděni do barvy popírající světlo, do černě, absorbující vše světlé? Bohoslužebný oblek nezprostředkovává víru. To znovu zdůrazňuji. Má však katechetický nebo zavádějící účinek. Když vysvětluji při výuce náboženství talár a tabulky, musím říci asi toto: V Lutherově době nosili universitní učitelé a učenci černý talár. To vidíte i dnes, když v televizi ukazují např. soudce a prokurátory. Pak přišla doba, kdy všichni státní úředníci nosili paruky. Bylo třeba chránit černý oblek před bílým pudrem paruky velkým límcem nebo krejzlíkem. Zbytky toho jsou tabulky. Když se nás ptají, proč to nosíme ještě dnes, můžeme se odvolat na nařízení jednoho pruského krále. Katechetickou cenu toto vysvětlení nemá vůbec žádnou. Naproti tomu bílý talár se štolou lze snadno katecheticky využít. Bílý talár je křestní roucho. Křest je povolání ke kněžství všech pokřtěných. Nebo: Bílý talár je šat poslů Božích v barvě vzkříšení Páně. Štola je znamením jha Kristova. Kdo se nechá povolat a ordinovat ke kazatelské službě, nosí štolu jako výraz odevzdání svého života do služby ve jménu Ježíše Krista. Ještě jednou varuji před nedorozuměním, že by liturgické roucho mohlo přispět k účinnosti slova a svátostí. Jde zde o viditelný kontext Božích darů spásy. Je tento kontext formován Božími dary, nebo překáží v porozumění? Tato otázka je pro člověka důležitá a je třeba se nad ní zamyslet.
4. Tento bod se netýká se obsahu víry, přesto vůbec není bez významu. Moderní psychologie ukázala význam vrstvy obrazu v nevědomí člověka. Sociologie ví o zprostředkování duchovních poznatků z jedné generace na druhou symbolickými úkony. Je třeba vzít vážně základní skutečnosti lidské konstituce. Setkání s ruskou pravoslavnou církví mi zřetelně ukázala význam symbolů pro předávání víry. Tato církev žije v hluboké zbožnosti, její bohoslužby jsou plné symboliky, nesoucí obsahy víry. Je jisté, že nemůžeme imitovat pravoslavnou bohoslužebnou tradici. Můžeme se však přiučit, že extrémní chudoba na symboliku ignoruje celou jednu vrstvu lidského vnímání. Naše poslání zvěstovat evangelium se vztahuje na člověka v jeho jednotě myšlení, vidění a cítění.
5. Z tohoto poznání vyvodila většina luterských církví ve světě důsledky. Pokud vím, nosí se černý talár už jen v Německu, Rakousku, Švýcarsku a Sedmihradsku. Zvláště rychle rostoucí církve Afriky a Asie znají pouze bílý talár se štolou v barvách církevního roku. Mnohé lutherské církve vidí v tomto bohoslužebném rouchu, odpovídajícím obecné formě bohoslužebného roucha ordinovaných, i znamení úsilí o jednotu světového křesťanstva.
6. Když dáme prostor bílému taláru (nebo albě přes černý talár) se štolou jako bohoslužebnému rouchu, neuděláme žádný sensační krok. Spíše dohoníme, co většina církví naší církevní tradice víry učinila. V žádném případě by tento prostor nemohl být všem farářům a vikářkám nebo všem sborům církve uložen jako povinnost. Předpokladem je, že členové sboru tomu rozumí a chápou důvod. Je třeba je pro to získat. Někteří kazatelé mohou začít brzy, jiní mohou zůstat při dosavadním bohoslužebném rouchu. Jsem si jist. že liturgické roucho v barvách světla a církevního roku bude působit stejně přesvědčivě jako tomu bylo v případě utváření bohoslužebného prostoru. Někteří faráři a vikářky ovšem musí být ochotni jít před ostatními. Rád budu jedním z nich. V naší zemské církvi už máme ustanovení, že na návrh staršovstva lze nosit přes talár albu. Pokud vím, všechny členské církve Svazu kromě berlínskobrandeburské a saské dovolily nošení bílého bohoslužebného roucha se štolou. Ani v tomto ohledu bychom nebyli průkopníky ani osamělými jednotlivci. Přeji si, aby synoda naší zemské církve doplnila dosavadní ustanovení tak, že by dovolila nosit štolu přes albu nebo bílý talár.
7. Nakonec připojuji ještě osobní zkušenost. Při bohoslužbách ve Finsku a také v jednom mnichovském sboru se zvláštní bohoslužebnou tradicí jsem podle tamějšího bohoslužebného řádu nosil bílý talár se štolou. Myslím si, že mě tato osobní zkušenost otevřela pro toto bohoslužebné roucho. Domnívám se, že podobně by se vedlo i mnohému z těch, kteří se při čtení rozčílí nebo s úsměškem odvrátí.
Milí bratři a sestry, prosím vás, abyste se bez předsudků zamysleli nad mými podněty a vyjádřili se k nim. Slyším samozřejmě už předem námitky hospodářského rázu. Nové bohoslužebnmé roucho stojí peníze. Sborové a celocírkevní rozpočty jsou bez rezerv. Nelze je dále zatěžovat. Jsou však jistě členové sboru, kteří by mohli takováto roucha a štoly ušít podle připravených střihů. Zkrátka, jsem zvědav, jaká od vás přijde ozvěna, pokud jste dočetli až sem.
Dr. Werner Leich
zemský biskup
Tímto textem uvádíme v ELS emeritního biskupa Leicha, známého u nás spíše v politických souvislostech jako "biskupa revoluce 1989" v NDR. Biskup Leich představuje jedno z možných ztělesnění konzervativního ekumenismu. Překlad dalších textů se připravuje.
(letáček pro liturgickou výchovu členů evangelické církve)
Osoby: Paní Nečasová - milá sousedka
Pan Starší - člen staršovstva
Paní Kaplanová - členka ekumenického kroužku
Překlad z němčiny, ačkoli nebylo třeba chodit tak daleko...
Paní Nečasová : Promiňte, pane Starší, máte chvilku čas? Chtěla bych se vás na něco zeptat...
Pan Starší : No, musím ještě před zavřením obchodu koupit pár vajíček. Čekáme zítra návštěvu a manželka teprve teď zjistila...
N: Když jde jen o to, pak vám pár vajíček mohu dát. Mezi starými sousedy je to přece samozřejmost!
S: To bych rád. Stejně bych už to asi nestačil. - A na co se vlastně chcete zeptat?
N: Ano, vlastně... Jste ve staršovstvu, že?
S: Souvisí to se sborem?
N: Ano. Něco se mi tam nezdálo. Víte, že do kostela zrovna moc nechodím, ale zajímá mě, co se ve sboru děje. Dcera naší sousedky měla konfirmaci, znáte ji přece, Sabina... A tak jsem si řekla, že bych mohla zajít do kostela.
S: Už tuším, o co půjde...
N: Bohoslužby byly pěkné, kázání mi také dost dalo a nebylo dlouhé, ty dvě písně s kytarou byly asi pro mládež, a přes to množství lidí a občasný neklid to bylo slavnostní. S tím ale už souvisí to, co chci říci. Hodně věcí bylo nezvyklých, nových. Popravdě řečeno mi leccos připadalo úplně katolické!
S: (s úsměvem) To nejste první, kdo se mně na to ptá, paní Nečasová. Nevím, jestli vám to dokážu vysvětlit. Ale řekněte mi, co se vám zdálo katolické.
N: Například jak vypadal pastor... oblečený do bílého roucha a s tou barevnou šerpou, nejprve jsem se úplně lekla. A jak pak při modlitbě zvedal ruce, místo aby je sepjal, co dělal při večeři Páně s chlebem a kalichem, jak se modlil nad košíčkem se sbírkou, a ty zpěvy, co jsme měli zpívat střídavě se sborem - nebyly sice těžké a opakovaly se, ale právě proto jsem si připadala, jako když jdu v Bavorsku se švagrovou na mši.
S: Jak jsem řekl, nejste sama, paní Nečasová. To říkají všichni, kteří nebyli dlouho v kostele a nyní zase někdy přijdou, když je večeře Páně. Člověk si na to musí nejdříve zvyknout - na bílé roucho pastora se štolou v barvě podle církevního roku, na starokřesťanský postoj při modlitbě, chvalozpěv Gloria, zdůraznění večeře Páně modlitbami, zpěvem, gesty, na slavnostní způsob sbírky, a na ledacos jiného. Nám takříkajíc "domácím" už to
ani nepřijde, Zpočátku jsem sám nebyl moc nadšený, ale musím říci, že by mi to teď chybělo.
N: A také se křižujete při požehnání?
S: I toho jste si všimla? No, někteří to dělají i na začátku, když se říká "Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého". Náš mladý pastor Korbel všechny ty symboly a gesta považuje za důležité, a stále říká, co to znamená označovat se křížem. Má nám to připomínat křest, je to přihlášení ke Kristu a současně požehnání. Luther to prý ostatně považoval za samozřejmost...
N: To je možné, že to má svůj smysl. Poprvé o tom slyším někoho vážně mluvit. Ostatní říkají, že záleží jen
na kázání, to ostatní je jen tak okolo...
S: Ještě že to neslyší pastor Korbel... Toho to notně dopálí, když se mu to řekne. A někdy je i smutný, že je tak těžké naučit ovečky této, jak on říká, přirozené řeči víry.
N: A staršovstvo proti tomu neprotestovalo?
S: No, nejprve se muselo uznat, že pro nás evangelíky na vnějších věcech nikdy nezáleželo, nezávisela víra a spása duše...
N: No vidíte! Nemělo by se stím dělat méně cavyků?
S: ...pak jsme ale došli k tomu, že právě tato svoboda nám dovoluje konat bohoslužby tak, aby navenek odrážely to, co je uvnitř. Pomalu jsme dospěli k tomu, že své spojení s Kristem a všemi křesťany nejlépe vyjádříme právě tím, že budeme slavit bohoslužby tak, jak se slavily ve staré církvi a jak je slaví téměř všichni křesťané. N: Mělo by to tedy ve všech evangelických kostelích vypadat takhle katolicky?
S: Kdyby bylo podle pastora Korbela, pak ano - sice jen při bohoslužbách s večeří Páně, ale ta by podle něho měla být každou neděli.
N: Nás ale na konfirmaci učili, že reformace musela přijít, protože Luther postavil proti vší katolické nádheře opět
do středu víry kříž. A k tomu se podle mého názoru černý
talár výborně hodí.
S: Snad o Velkém pátku - ale o velikonoční neděli? A každá neděle je vlastně malou velikonoční nedělí, dnem vzkříšení Páně. Dřív mě to nenapadlo. Ostatně i andělé u hrobu měli zářivě bílá roucha. Bible i vyznání naší církve říkají, že Kristus je skutečně a tělesně přítomen při slavení večeře Páně. To jsme asi skutečně dřív nebrali dost vážně. Snad to byl i falešný konfesionalismus, že jsme neměli odvahu dát tomuto tajemství církve viditelný výraz. - Ale podívejte, tam
zrovna jde paní Kaplanová, jako na zavolanou! Dobrý den,
paní Kaplanová, znáte paní Nečasovou?
paní Kaplanová: Naše dcery spolu chodily do školy. Dobrý den, paní Nečasová!
N: Dobrý den, paní Kaplanová!
S: Paní Nečasová se mě ptá na náš nový způsob bohoslužeb. Byla při konfirmaci...
K: To si vybrala toho pravého...
S: Ale paní Kaplanová, už jsem se dávno stal z Šavla Pavlem. Všechno jsem důkladně vysvětlil, že, paní Nečasová?
N: To tedy opravdu. Kdybych byla ve staršovstvu, asi bych ty novoty nedovolila. Při takové mši člověk ani neví, proč jsme evangelíci.
K: A proč jsme evangelíci?
N: ...Hm ...určitě ne proto, abychom zase upadli do staré víry v ceremonie, ne? Když jdu do kostela, pak bych tam chtěla mít něco pro srdce a svědomí a ne pro oči a uši. Má mě zaujmout Boží slovo a ne nějaké vyzpěvování a parádičky.
K: Připadalo vám to tak při konfirmaci?
N: No, to ne. Cítila jsem, že to všechno spolu nějak souvisí, i s kázáním. To většinou při evangelických bohoslužbách necítím, zvlášť v televizi ne.
K: Když jste proti "vyzpěvování a parádičkám", máte pravdu. Bůh nás chce probudit svým slovem a proměnit náš život. O to také v kázání musí jít. Ale je to všechno? Nechce nám Bůh dát i důvěru a povzbuzení? Nechce nás naplnit radostí? Nechce být naší oporou?
N: Myslím, že ano. Doufám...
K: A "když už" jdete do kostela, jak říkáte, ruku na srdce: nehledáte právě povzbuzení a ujištění? Něco z jiného světa, pro který jsme určeni?
N: To jste řekla moc hezky. Asi máte pravdu. Bylo to ale
v poslední době velmi zřídka...
K: Nebylo to proto, že jste dřív byla vždy zklamána?
S: Že jste musela být zklamána? Vy si, paní Kaplanová, vzpomenete na slova proroka, která často opakujeme při přípravě bohoslužeb: Z duše nenávidím vaše bohoslužby, jsem vyčerpán, že je musím snášet... Učte se činit
dobro, hledejte právo...
K: To platí i o našich evangelických bohoslužbách. Ať už ta hodinka v neděli dopoledne vypadá jakkoli, její základ je
v tom, že Bůh nás přese všechno přijímá, že snáší
náš chvalozpěv přes naši pohodlnost a naše hříchy. Od počátku do konce je to odpuštění a slavnost odpuštění. Proto by si pastor Korbel přál, aby měli bílá roucha všichni.
N: Nechápu souvislost...
K: Bílé roucho je totiž křestní roucho. Ježíšova nevina přikrývá naše viny, a bílé roucho naše rozdílné obleky.
Sám Bůh nás slavnostně obléká, když jdeme na hostinu. Všechno, co se děje při bohoslužbách, je jejím podobenstvím.
N: A kvůli tomu necháme starý dobrý talár molům?
K: Tak starý ten talár zase není. Luther ho sice nosil jako profesor, a nechával si jej i při kázání, ale k
oltáři v něm nešel nikdy! Povinně jej pastoři začali nosit až v minulém století, navíc takřka jen v německých zemích. Luther byl ostatně katoličtější než pozdější faráři v protestantském taláru. Měl kořeny hluboko v tradici staré nerozdělené církve a chtěl jen osvobodit
toto katolické a apoštolské dědictví od středověkých deformací, především záslužnictví. Celé bohatství eucharistie...
N: Bohatství čeho?
K: Bohatství večeře Páně bylo v jeho době chápáno velmi úzce.
S: Abyste věděla, paní Nečasová, naše paní Kaplanová studovala s pastorem v ekumenickém kroužku Limské dokumenty.
N: Aha.
K: Vy víte co to je?
N: Psalo se o tom ve sborovém dopise.
S: Vidím, že čtete pozorně.
K: No, Limské dokumenty, to pro nás nebyl suchý text, ale nakonec úplný objev. Heslo znělo: eucharistická spiritualita, zbožnost, bohoslužby a víra ve spojení s celým křesťanstvem. Duch svatý přes hranice národů, systémů, konfesí. Boží přítomnost mezi námi v Kristu, v jednom chlebu, z něhož všichni žijeme. Co jsme předtím věděli o večeři Páně? A v limské liturgii jsme to bohatství zažili prakticky. Zatoužili jsme něco z toho bohatství přenést i do našich evangelických bohoslužeb.
N: Ty jsou opravdu většinou trochu prázdné a studené a člověk si často do dalšího týdne nic neodnese.
K: A přitom každé bohoslužby nabízejí takové bohatství! Stůl Páně, k němuž nás On sám zve svým slovem, to je střed křesťanstva, a každý jednotlivý křesťan je s ním
spojen v životě jako se středem lidstva a neporušeného stvoření. Bohoslužba jako zdroj a projev lidské důstojnosti... Pozdravení pokoje jako gesto smíření. Sbírka jako oběť díků, eucharistická modlitba a přijímání jako praktický úvod k sebeobětování a sdílení, tomu základnímu v životě víry... To jsou zdroje, z nichž v neděli všichni čerpáme, i farář v kázání. Církev budoucnosti bude žít z nich...
N: Když vás tak slyším, mám docela chuť přijít do kostela častěji...
K: Když chcete z takovéto bohoslužby něco mít, musíte chodit pravidelně. Když se máte účastnit aktivně, chce to určitý cvik.
S: Teď už určitě chápete, paní Nečasová, že jsme jako presbyteři nemohli říci ne.
N: To je pravda. Ale potřebujete ta vajíčka...
S: Jo vlastně...