(Sk.ap. 4,12)
Teologické prohlášení k posuzování náboženství ve světle evangelia
Přijato Teologickým konventem Vyznávajících společenství 20.11.1999 v Krelingen
Předběžná poznámka:
V následujícím dokumentu chceme připomenout naši křesťanskou zodpovědnost za uchování jediného Božího zjevení v Ježíši Kristu, které nám bylo svěřeno v Písmu svatém, v nezkreslené podobě, a za jeho vděčné dosvědčování druhým v lásce.
Nejde o to, že bychom snad chtěli snižovat jiná náboženství a jejich kulturní hodnoty, ani nechceme vyzývat k tomu, aby se k jejich stoupencům přistupovalo pohrdavě, nepřátelsky nebo se strachem.
Nejde také o vynášení vlastního "křesťanského náboženství", jehož četných deformací a svévolného zneužívání jsme si vědomi.
Vede nás naopak cíl spásy, zdůrazněný v 1Tim 2,4: "Bůh chce, aby všem lidem bylo pomoženo a poznali pravdu".
Úvodem:
Jako křesťané se hlásíme k Ježíši Kristu jako jediné Boží cestě ke spáse. Proto zvěstujeme evangelium jako jedinou Boží spásnou zvěst lidstvu, které se nachází mimo oblast spásy, v oddělení od Boha.
* Písmo svaté to jednoznačně dosvědčuje (Jan 14,6; 1Tim 2, 5).
* Církev všech konfesí to potvrdila ve svých vyznáních.
* Bylo to základem a motivem světové křesťanské misie ode dnů apoštolů.
Dnes však už tato základní pravda není jednoznačným přesvědčením všech těch, kdo se nazývají křesťany. Mnozí se ptají, zda snad vedle křesťanské víry neexistují ještě jiné cesty ke spáse, které svým způsobem vedou své stoupence ke spáse, ba jsou schůdné jako alternativa či doplněk i pro křesťany.
Vzniklé znejistění má několik různých příčin:
* novověké setkání s jinými náboženstvími a jejich stoupenci i v tradičně křesťanských zemích, které vede ke vzniku náboženského trhu se zdánlivě rovnocennými nabídkami,
* šíření oněch náboženství pomocí médií, která je často doporučují, ale jejich skutečnost přitom zjednodušují,
* výuka náboženství ve školách, odcizená církevnímu vyznání, "neutrální" až synkretistická, pod heslem vzájemné tolerance plurálních nároků na pravdu (i co se týče obsahu) v multikulturní společnosti,
* otevírání teologie a církevní praxe takovému pojetí náboženství, které relativizuje nebo opouští vyznání universální vlády a vykupitelského činu Ježíše Krista a nutnosti víry v něj pro spásu,
* mizející respekt k autoritě Písma svatého a jeho soudu o předkřesťanských a mimokřesťanských náboženstvích,
* novověká relativizace veškeré pravdy profánním vědeckým zkoumáním a humanistickým výkladem náboženství a jejich dějin.
V tomto vývoji vidíme veliké duchovní nebezpečí pro naše církve a jejich členy. Ohrožení spočívá v tom, že
* se zpochybňuje nenahraditelný význam křesťanské víry pro náš život časný i věčný,
* křesťané jsou sváděni cizí spiritualitou s částečně okultními souvislostmi,
* pastýřský a učitelský úřad církve se přizpůsobuje náboženskému pluralismu a mate ohrožené církevní obce,
* ochromuje se vědomí misijní zodpovědnosti a poslušnost Ježíšovu misijnímu příkazu, podstatná pro duchovní živost církve,
* naše kultura je připravována o své křesťanské základy tím, že cizí náboženství, která se u nás šíří, získávají stále větší vliv na veřejný život. To ohrožuje jak identitu našich evropských národů tak našich církví.
Při pohledu na rostoucí znejistění křesťanů i církevních obcí cítí Teologický konvent povinnost vydat jako pomůcku pro orientaci toto prohlášení.
Obracíme se
* na zodpovědné činitele v církvi a misii, teologii i školách,
* na všechny církevní obce a křesťanské organizace
* na všechny zodpovědné křesťany
s doporučením, aby si toto prohlášení pozorně přečetli, srovnali je s Biblí a vyznáním, prohovořili je společně s ostatními, šířili je a seznámili s ním zodpovědné činitele ve svém okolí.
I. Bůh se dal poznat v biblickém evangeliu, které má universální platnost
1. Biblický Bůh
Živý trojjediný Bůh, jak se spolehlivě zjevil celému lidstvu v Bibli, je oproti všem bohům cizích náboženství jediný pravý Bůh.
Věříme a vyznáváme: Písmo svaté Starého a Nového zákona nám říká jasně, že Bůh je od věčnosti jediný a od základu se liší od všech falešných bohů (5M 6,4n; Ž 115,3-7; Iz 44,6; Jer 10,6; 1Kor 8,4-6). Ve své trojosobní podobě jako Otec, Syn a Duch svatý tvoří společenství lásky, v sobě dokonalé a v dějinách také vystupující navenek (1M 1,1n; Jan 1,1n; 15,26; 1Jan 4,9; 2Kor 13,13). Protože člověka učinil svým obrazem (1M 1,27), je také jako Stvořitel, Vykupitel a Obnovitel původem a cílem každého jednotlivce. Proto si činí nárok, aby ho všichni lidé uznali s vírou (Kaz 11,9; 2Kor 5,10; Ž 46,11).
Pravdivost všech představ o Bohu lze posuzovat podle jeho sebezjevení v Bibli. To ignorují multináboženské bohoslužby, při nichž se vzývají rozličná božstva; jsou proto urážkou Božího majestátu a proviněním proti Prvnímu přikázání (2Kor 6,14-16; 2Mo 20,3.5).
Odmítnout je třeba rozšířený názor, že o "božském" jakožto "tajemství života" nelze učinit žádné jisté naukové výroky. Právě tak neudržitelné je s tím spojované nábožensko-filosofické tvrzení, že různá náboženství jsou odvozena z jednoho a téhož mystického zdroje, a proto jsou to rovnoprávné, navzájem se doplňující pokusy proniknout do tohoto tajemství myšlenkově nebo cestou spirituální zkušenosti. Proto je třeba odmítnout jakékoli směšování různých náboženství.
"Já jsem První a já jsem Poslední; a mimo mě není Boha." (Iz 44,6)
"V Kristu přebývá tělesně celá plnost božství" (Kol 2,9).
2. Odcizené lidstvo
Od prvního hříchu se všichni lidé od narození nacházejí ve stavu odcizení od Boha, bez spásy a propadlí smrti, a nemohou se z něho sami osvobodit, ani cestami náboženství.
Věříme a vyznáváme: Lidské neštěstí pochází ze vzpoury proti Stvořiteli, která se opakuje u každého člověka a je jeho vinnou (1M 3,1-19; Ž 51,7; Řím 3,23; 5,12). Písmo svaté tento nešťastný stav nazývá ztraceností a životem bez Boha (Lk 19,10; Ef 2,12) a vylučuje jakoukoli myšlenku na to, že by jej sám člověk mohl svým náboženstvím překonat (Ž 49,8; Ef 2,8n).
Jako zavádějící se tím odmítají všechny diagnózy tohoto neštěstí, které nabízejí nekřesťanská náboženství a ideologie jakož i jejich přísliby, že prostřednictvím jejich nabídky lze opět dosáhnout spásy (Iz 44,9).
Jako klamné je třeba odhalit i všechny náboženské systémy, které popírají rozbití původního společenství s Bohem a vykoupení staví - zcela nebo zčásti - na lidských skutcích rituálního nebo morálního charakteru. Ještě nebezpečnější jsou náboženské systémy - jako především mystická kulturní náboženství Asie -, které dokonce hlásají nezcizitelnou bytostnou jednotu lidského já s božstvím, kterou je nutno poznat a uskutečnit.
"Všichni zhřešili a ztratili slávu, kterou jim dal Bůh" (Řím 3,23).
"Skrze skutky zákona nebude nikdo ospravedlněn"
(Gal 2,16).
3. Definitivnost evangelia o Ježíši Kristu
Bezpodmínečná platnost a nenahraditelnost evangelia spočívá v tom, že pouze v Ježíši Kristu, vtěleném Synu Božím, k nám přišla spása a království Boží.
Věříme a vyznáváme: V Ježíši Kristu, svém věčném Synu, k nám Bůh Otec konečně promluvil jako ve svém zvláštním zjevení spásy (Žid 1,2). Svým vtělením, působeným Duchem svatým, a svou smírnou smrtí smířil Kristus ztracené lidstvo s Bohem a vykoupil je ze zhoubných mocností hříchu, smrti a ďábla (2Kor 5,19; Ef 1,7n; Žid 2,14n). Tělesným vzkříšením a nanebevstoupením ho Bůh Otec potvrdil jako jediného prostředníka mezi sebou a lidmi a ustanovil jej universálním Pánem nade všemi mocnostmi a silami jakož i budoucím Soudcem světa (Mt 28,18; Sk.ap 10,36-42; 1Tim 2,5n). Obrácení se k němu nebo jeho odmítnutí proto rozhoduje o věčné spáse nebo zavržení (Jan 3,16; Mk 16,16).
Bezpodmínečné platnosti Kristova evangelia odpovídá apoštolský zákaz měnit je nebo zvěstovat "jiného Ježíše" (Gal 1,6-9; 2Kor 11,2-4). Znamená to zříci se každého pokusu ignorovat jedinečnou důstojnost Pána Ježíše Krista jako boholidského Vykupitele a postavit vedle něj jiné spasitele nebo zakladatele náboženství. Rovněž tak jeho jednou provždy dokonané dílo nestrpí nějaké náboženské doplňování. To vylučuje každou jinou domnělou cestu ke spáse (Jan 14,6).
"Všichni jsme bloudili jako ovce, každý svou cestou.
Hospodin však na něj uvrhl hříchy nás všech." (Iz 53,6)
"V nikom jiném není spásy, ani není lidem dáno žádné jiné jméno pod nebem, skrze něž bychom mohli být spaseni." (Sk 4,12)
4. Duch svatý a obec Ježíše Krista
Ty, kdo v něho věří, spojil Ježíš Kristus svým Duchem těsně se sebou v jedinou, ze světa vyvolanou obec, aby jí jako svému tělu dosvědčoval slovem i skutkem království Boží, které v něm přišlo a které je třeba čekat.
Věříme a vyznáváme: Církev Ježíše Krista jako společenství spásy je počátkem nového lidstva, do něhož jsou pozváni všichni lidé ze všech národů (Tit 2,11-14; Ef 2, 14-17; 2Kor 4,6). Svatodušním darem svého svatého Ducha dává Ježíš Kristus církevní obci účast na darech své milosti a zmocňuje ji ke kněžskému poslání pro svět (Iz 11,1n; Skutky 1,8; Zjev 1,6; Řím 15,16). Z tohoto novozákonního hlediska plyne jak právo tak misijní povinnost křesťanské církve zvěstovat evangelium stoupencům všech náboženství, včetně judaismu a islámu. Právě tak z něho plyne nutnost stát se vírou a křtem členem křesťanské církevní obce, protože skrze ni a v ní dává Kristus dar věčného života a spojuje nás v jediné tělo (Řím 1,16n; Skutky 2,38; 1Kor 12,13).
Falešné je tvrzení, že jak Kristus, třebaže anonymně, tak i domněle universálně vylitý Duch svatý působí ve všech náboženstvích spásu, jakož i mínění, že mezináboženský dialog může nahradit misijní kázání volající k obrácení.
Právě tak zavádějící je ztotožňovat církev Ježíše Krista s celým lidstvem nebo popisovat některou mimokřesťanskou formu náboženského společenství jako "latentní církev".
"Budete mi královstvím kněží a lidem svatým"
(2M 19,6; 1Petr 2,9n)
"Myslete na to, že jste svým původem pohané..., že jste opravdu byli bez Krista..., bez naděje a bez Boha na světě". (Ef 2,11n)
II. Podstata jiných náboženství ve světle biblického Zjevení
5. Náboženské hledání člověka
Bůh stvořil člověka podstatně ke svému obrazu a ke společenství s ním ve věčném životě a čeká proto na jeho návrat k němu.
Věříme a vyznáváme: I po prvním hříchu člověka a jeho vyhnání z bezprostřední Boží blízkosti zůstala v lidstvu nevykořenitelná touha po Bohu. V tom se ohlašuje jeho vůle povolat lidi zpět do svého společenství (Skutky 17,26-28a; 1Tim 2,4) a obnovit je zevnitř duchovním znovuzrozením (Jan 3,5n; 2Kor 5,17). Náboženství svým universálním rozšířením - přes svou rozpornou rozmanitost - ukazují na původní božské určení člověka. Současně však také vyjevují jeho neschopnost uskutečnit je vlastním poznáním a silou. Protože však je evangelium bezpodmínečně platnou odpovědí na tuto elementární touhu lidstva po spáse, najdou se v jeho náboženských představách i předpoklady (Vorgaben) pro misijní zvěstování. Jím chce totiž Bůh, Otec, přitáhnout v Ježíši Kristu všechny lidi k sobě do důvěrného osobního společenství s ním (Jan 6,44; 12,32; 1Jan 1,3), do něhož nemohou dospět cestami, které si sami vymysleli.
Odmítnout je třeba následující rozšířená mínění:
1. že lidé ve svých náboženstvích nejen hledají spásu, ale také ji našli;
2. že také křesťané - kteří přece přijali plné Boží zjevení v Ježíši Kristu (Žid 1,1-2) - ještě stále hledají pravdu, která by je spasila, a měli by to činit společně se zástupci "jiných způsobů víry" (cizích náboženství) v mezináboženském dialogu;
3. že náboženské úsilí člověka je třeba hodnotit pouze jako vzpouru proti Bohu. Tím se totiž ignoruje Boží obraz, který zůstal člověku i po pádu (1M 9,6).
"(Bůh) dal lidem do srdce i touhu po věčnosti."
(Kaz 3,11)
"Bůh to /= dílo stvoření/ učinil proto, aby ho lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem nemohli dopátrat a tak jej nalézt..." (Skutky 17,27)
6. Boží všeobecné zjevení na počátku a ve skutcích jeho stvoření
Také padlému člověku Bůh umožnil do jisté míry poznat Boha a jeho vůli, aby jej hledal, oslavoval a děkoval mu.
Věříme a poznáváme: Bůh se na počátku dějin dal osobně poznat prarodičům lidského rodu a ukázal jim svou vůli. Toto rajské poznání a ctění jediného Boha a Stvořitele zůstalo - třebaže v nejasné a převrácené podobě - dále zachováno v následujících generacích. - I po soudech počáteční epochy jako je vyhnání z ráje (1M 3,24), potopě (1M 8,20-22; 9, 1-17) a rozptýlení národů (1M 11,7-9) se Bůh i nadále dával člověku poznat ve své moci, moudrosti a dobrotě, patrné v díle stvoření (Řím 1,19n; Skutky 14,17; Mt 5,45; dále Moudrost 13,3-5), vštípil mu do srdce svou mravní vůli ve formě představ o hodnotách a normách chování (Řím 2,14-16) a dává mu pocítit svou blízkost a příbuzenství (Skutky 17, 27b a 28). Tímto způsobem nese každý tvor před ním zodpovědnost a je povinován jej vděčně ctít a poslušně mu sloužit (Řím 1,21).
Proto vykazují mnohá mimokřesťanská náboženství představy o mocném Bohu - Stvořiteli, který bdí nad dobrem a zlem - představy, které mají podstatné rysy společné se sebezjevením Boha v Bibli. Ve své předběžnosti mohou předkřesťanská náboženství, ačkoli převrátila božskou pravdu (Řím 1,18.23) představovat součást Božího řádu k uchování světa. Ve své trpělivosti a laskavosti uchovává Bůh skrze ně lidstvo před sebezničením, aby mohlo po příchodu Vykupitele Krista přijmout prostřednictvím celosvětového kázání evangelia spásu, kterou Ježíš dokonal (1Tim 2,1-4; 2Petr 3, 9; Řím 2,4). Bůh tedy toleruje předkřesťanská a nekřesťanská náboženství - ale jen kvůli jejich stoupencům, k nimž se ještě nedostala zvěst spásy! (5M 4,19b). Boží trpělivost v dějinách spásy totiž končí zásadně dokonáním spásného díla Ježíše Krista a fakticky všude tam, kde se přesvědčivě zvěstuje evangelium (Řím 3,25n; Skutky 14,14-17; 17,30).
Pro křesťanské misijní kázání je nepostradatelné biblické učení o Božím všeobecném zjevení, jehož odrazem jsou i náboženství. Je totiž základem pro úkol oslovit lidi s odvoláním na předchozí Boží jednání s nimi a ukázat jim, že se Bohu vzdálili (Řím 1,21-23; 3,23).
Odmítnout je tedy třeba, když křesťanští teologové náboženství jednostranně přejímají kritické podezření Ludvíka Feuerbacha a Sigmunda Freuda, že náboženství jsou iluze a že všechny představy o Bohu jsou jen psychologickou projekcí.
Odmítnout je třeba naopak také ztotožňování výše popsaného všeobecného zjevení ve stvoření s domněle universálním spásným zjevením. Ke spáse se totiž Bůh zjevil pouze v Ježíši Kristu; proto je také trvale nutná misie národů.
V této souvislosti proto také odmítáme koncepci tzv. abrahámovské ekumény tří monoteistických náboženství. Ta totiž ignoruje fundamentální rozdíly mezi výpověďmi Bible a koránu - i o Abrahámovi samotném! - a předstírá společenství těchto náboženství v otázce spásy. Tím rovněž přehlíží Boží universální čin spásy na kříži.
"(Ať) národy se radují a jásají,
neboť soudíš lidi podle práva,
spravuješ národy země" (Ž 67,5)
"Vždyť co lze o Bohu poznat, je jim zjevné, Bůh jim to přece zjevil." (Řím 1,19)
7. Démonská komponenta náboženství
Písmo svaté odsuzuje pohanské náboženství proto, že je charakterizováno vzpourou člověka proti Bohu a proto ovlivněno satansky. Obojí spoluurčuje empirickou podobu náboženství - jako protipohyb k Božímu všeobecnému zjevení.
Věříme a poznáváme: Lidé odpadlí od Boha jsou ve svém náboženském zaměření a praxi motivováni sobeckou žádostí rovnosti s Bohem, moci, vědění a plnosti života (1M 3,4-6; 11,1nn; Abakuk 1,11b). Pod vlivem Božího protivníka, ďábla, ctí místo pravého Boha modly, za nimiž se skrývají reálné démonské mocnosti (1Kor 10,20). Takto nevede pravé poznání Boha, které člověku zůstalo, k tomu, aby se mu cele odevzdali ve chvále a poslušnosti, které mu dluží. Naopak nastupuje - v různé míře - duchovní zaslepenost nebo - v extrémním případě - dokonce spiritistické zotročení (5M 18,9-12; Řím 1,21-23; Iz 44,9; 2Kor 4,3n; Gal 4,8).
Proto se svět pohanských náboženství - aniž by se popíraly v něm uchovávané prvky pravdy a mravnosti - principiálně nachází pod hněvem Božím (Řím 1,18; Ef 2,3; Jan 3,36b). Tento hněv Bůh sice vzhledem ke stoupencům předkřesťanských náboženství zadržuje svou trpělivostí; hrozí však těm, kdo vzdor svému poznání a přijetí jeho vykoupení - příležitostně nebo zcela - upadají zpět do pohanství (Ef 5,3-12; Žid 6,4-8; 10,26-31).
Tímto biblickým pohledem se odmítá široce rozšířená tendence současné teologie nedbat - narozdíl od Bible a církevních Otců - tohoto démonského faktoru v nekřesťanských náboženstvích, jakož i Božího hněvu proti veškeré protibožské náboženské aktivitě. Tím se také odmítá obvyklé bagatelizování cizích náboženství jako "živých způsobů víry". Dodává totiž zvláště ekumenickým programům dialogu, pokud je jejich součástí "spirituální výměna", tendenci k synkretismu. Kde takovéto tendence určují výuku křesťanského náboženství nebo dokonce bohoslužebná shromáždění (např. aktivní spoluúčastí reprezentantů jiných náboženství), odkazují křesťané na biblický zákaz míchat křesťanské náboženské přesvědčení a jednání s nekřesťanským a účastnit se obřadů a bohoslužebné praxe nekřesťanských náboženství (2Kor 6,9n; Zjev 2,14-16.20nn).
"Jak dlouho budete kulhat na obě strany?" (1Král 18,21)
"To, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu. Nechci, abyste vešli ve společenství s démony" (1Kor 10,20).
III. Správný přístup při setkání s jinými náboženstvími
8. Zkoumání a rozlišování
Biblický pohled na náboženství nám dává poznat v nich tři dynamické impulsy: božský, lidský a démonský. Ty tvoří rámec vzájemných vztahů plných napětí a při každém konkrétním setkání s nekřesťanskými náboženstvími a jejich představiteli je nutno je rozlišovat.
_____________________________________________________________
Schéma tripolárního pohledu na náboženství:
Náboženské představy, způsoby chování a systémy v tripolárním napětí:
I.Božská (theonomní) dimenze (Řím 1,19-2O):
a) péče (Skutky 14,17)
b) světlo (Jan 1,9)
c) požehnání (1M 14,19)
II. Lidská (antropologická) dimenze (Skutky 17,21n):
d) hledání Boha (Sk 17,27n)
e) zdráhání odevzdat se mu (Iz 53)
f) vzpoura (Jud 11)
III. Démonská dimenze (1Kor 10,20):
g) zaslepení (2Kor 4,4)
h) svedení (1M 3,4-5)
i) ovládnutí (Ef 2,2).
____________________________________________________________
Věříme a poznáváme: Podle svědectví Písma svatého jsou nekřesťanská náboženství určována třemi faktory. Jsou to 1. působení Boží ve všeobecném zjevení, trpělivě připravující zjevení ke spáse, 2. rozporná náboženská praxe člověka a 3. svůdné působení satana a jeho démonů.
Přiměřené posouzení náboženství při pastorační aplikaci na našeho partnera vyžaduje rozlišovat tyto tři faktory a poznat charakter jejich napjatého spolupůsobení. Pouze, když dbáme specifického nálezu teologie náboženství, bude totiž možné uvést biblické svědectví do správného vztahu k duchovní pozici našeho nekřesťanského partnera v dialogu. Jinak hrozí dvojí, protikladné nebezpečí, že buď učiníme osudné kompromisy nebo naopak paušálně zavrhneme jeho přesvědčení.
Vhled do polárního charakteru náboženství nám zakazuje omezit naše zkoumání náboženství, s nimiž se setkáváme, na domněle "neutrální", všeobecně religionistické informace nebo odhlížet od zástupců příslušných náboženství jako osob. - Rovněž nás varuje před čistě spekulativními teoriemi náboženství jakož i před myšlenkovými směry teologie náboženství, které - místo aby dbaly celkové biblické souvislosti - citují jen takové biblické výroky, které vyzvedají vždy jen jeden nebo dva ze tří faktorů, jež je třeba zohlednit. Pouze taková teologie náboženství, která uplatňuje celé svědectví Písma o nekřesťanských náboženstvích, dokáže také přiměřeně interpretovat mnohavrstevnost náboženských poznatků.
Rozlišující zkoumání je třeba obracet i na nás samotné jako na křesťany; člověk vykoupený Kristem se totiž jen postupně vymaňuje z napětí mezi náboženstvím a pravou vírou (Řím 8,24a; 2Kor 11,3n). Proto je trvale ohrožen možností odtržení "křesťanské spirituality" od praxe živé biblické víry a také možností znovuupadnutí do předkřesťanské spirituality (Gal 3,1; Žid 4,1.11). Podle reformačního přesvědčení je konflikt mezi pravým a falešným náboženstvím v hloubi konfliktem mezi živou důvěrou v Trojjediného Boha, zjeveného v Kristu, na jedné straně, a všemi formami svévolné religiozity, neurčované vírou v Ježíše Krista. To posledně jmenované zůstává stálým ohrožením i pro církev Ježíše Krista. Proto může i křesťanská zbožnost upadnout na úroveň svévolné religiozity (např. "německé" křesťanství, teologie úspěchu aj.). Vědomí toho, že je i naše vlastní křesťanská existence ohrožena náboženskou degenerací (1Kor 10,12), má nás křesťany uchránit před sebejistým nebo arogantním postojem při setkávání s mimokřesťanskými náboženstvími.
"Zkoumej mě, Bože, a poznej mé srdce;
zkoušej mě a poznej, jak to myslím.
A hleď, zda jsem na zlé cestě,
a veď mě stezkou věčnosti" (Ž 139,23n)
"Zkoumejte duchy, zda jsou z Boha" (1Jan 4,1).
9. Misijní a apologetické svědectví
Setkání se stoupenci jiných náboženství volá křesťany především k misijní zodpovědnosti.
Věříme a vyznáváme: Dlužíme stoupencům jiných náboženství svědectví o Ježíši Kristu jako jediném Pánu a Vykupiteli celého světa (Mk 13,10). Přitom je třeba jasně ukázat, jak v něm jejich dosavadní náboženství nachází své naplnění, ale také soud (Sk 17,23; 2Kor 5,14). To platí i vzhledem k judaismu, který je křesťanství nejblíže příbuzný.
Dialog, usilující o vzájemné porozumění, vytváří zpravidla vhodný předpoklad pro misijní zvěstování. Mezináboženský dialog nemusí být tedy nutně protikladem misie. Je naopak oprávněn tam, kde usnadňuje misijní úkol nebo - zvláště v multireligiozních společnostech - pomáhá překonat nábožensko sociální konflikty popř. přispívá ke společenskému blahu (Jer 29,7). Dialog však nemůže nikdy nahradit výzvu, pro křesťanskou misii nevyhnutelnou - zříci se dosavadních náboženských mocí a svěřit se s pokáním a vírou Ježíši Kristu jako svému osobnímu Spasiteli a podřídit se mu jako svému Pánu (Sk 2,38; 14,15; 1Sol 1, 9). Tato apoštolská výzva platí stoupencům všech náboženství včetně judaismu (Řím 10,4; Skutky 3,26; 14,1) a islámu. Týká se také přívrženců synkretistické nové religiozity, obsahující i křesťanské myšlenky, a stoupencům kvazi-náboženských ideologií a utopií.
Odmítnout je třeba dnes rozšířený předsudek, že tento pohled je arogantní, "fundamentalistický" a překonaný, protože přehlíží spirituální skutečnost "jiných způsobů víry".
Ve světle biblického pojetí náboženství a misie se stavíme proti pojetí, že opravdová misie se děje ve vzájemnosti, podle okolností s cílem, aby si stoupenci jiných náboženství uvědomili "kosmického Krista", který prý je v nich anonymně přítomen. Rovněž tak neudržitelné je přesvědčení, že se mezináboženský kontakt má omezit na vzájemné dorozumění.
"Ve jménu Ježíšově se má sklonit každé koleno
v nebesích i na zemi i pod zemí,
a všechny jazyky mají vyznat, že Ježíš Kristus je Pán,
ke cti Boha otce." (Fil 2,10n; srov. Iz 45,23n).
"Jsme vyslanci na místě Kristově,
neboť Bůh vás napomíná skrze nás;
proto prosíme na místě Kristově:
Nechte se smířit s Bohem!" (2Kor 5,20).
10. Duchovní střízlivost v pohledu na budoucnost
Postupem dějin lidstva k jejich konci nabývá svět nekřesťanských náboženství stále vyhraněnějšího protikřesťanského charakteru.
Věříme a poznáváme: Sám Ježíš Kristus nám ohlašuje pro poslední dobu zvýšenou aktivitu falešných Kristů (Mt 24, 23-25) jakož i světovou říši antikrista na základě myšlenkového zglajchšaltování (Zjev 13; 17,13). To by mohlo podle přesvědčení mnohých vykladačů Bible nabýt formy jednotného náboženství, zahrnujícího všechna náboženství a ideologie. je třeba se obávat, že jeho součástí bude i již se formující synkretisticky přizpůsobená anti-církev. Kromě toho je třeba počítat s tím, že z tohoto antikristovského náboženství světové jednoty (popř. antikristovské církve) vzejde i poslední a nejostřejší pronásledování vpravdě věrné církve Ježíše Krista (Zjev 12,17; 13,15b; 17,6).
Již nyní poznáváme v mnohých současných duchovních proudech a událostech v církvi, ekuméně a ve světě předehru tohoto apokalyptického dramatu. Patří k ní zvláště lhostejnost, ba dokonce sympatie, s níž i zodpovědní činitelé církví - dovolávajíce se zavádějícím způsobem příkazu k toleranci - přistupují k pronikání nekřesťanského náboženství do všech oblastí života. Tomu odpovídá ochota mnoha členů církve zabývat se svůdnými nabídkami cizích náboženství - a kompromitovat nebo odložit vlastní vyznání víry. Také vidíme, jak poukazování na nezvratnou globalizaci a na nutnost budovat spravedlivé, mírové a udržitelné světové společenství posiluje synkretistickou tendenci v církvích.
Vzhledem k prorocké předpovědi o vyzrávání poslední, globálně totalitně prosazované formy synkretismu - "nevěstky babylonské" (Zjev 17) - je třeba vzít vážně výslovnou vůli Pána církve, že k němu má jeho obec přistoupit při jeho návratu jako "čistá panna", jejíž víra zůstala uchráněna pohanského poskvrnění (2Kor 11,2; Zjev 14,4n). Současně by Kristus chtěl, aby všichni, kdo v něho věří, byli jedno, jako je on jedno s Otcem, aby svět uvěřil (Jan 17,21). Úsilí jeho církve uchovat nefalšovanou apoštolskou víru (Ef 4, 3-6) a překonat vzniklé rozkoly (1Kor 1,10), slouží k tomu, aby církev i ve světě přesvědčivě žila až dokonce v jednotě založené v Kristu (Jan 13,35). Následovníkům Ježíšovým, věrným svému svědectví a připraveným i zemřít, je zaslíbeno, že s pohledem na přicházejícího Pána překonají satanského protivníka a zakusí ovoce svého svědectví (Řím 16,20; Zjev 3,7-9). V posledním zápase náboženství a ideologií proti evangeliu podá sám Kristus viditelný důkaz pravdy, a Boží věrnost jeho lidu bude triumfovat (Zjev 17,14; 19,11-21).
"Potom uvidíte rozdíl mezi spravedlivým a svévolníkem,
mezi tím, kdo Bohu slouží a kdo mu sloužit nechce."
Malachiáš 3,18
"Zvítězili nad ním pro krev Beránkovu
a pro slovo svého svědectví.
Nemilovali svůj život tak, aby se zalekli smrti."
(Zjev 12,11)
Praktické důsledky
Vzhledem k dvojímu konstatování, jednak, že cizí náboženství s jejich konkurujícími nároky na pravdu a spásu pronikají v současnosti i na západ, dříve utvářený převážně křesťansky, a na druhé straně, že církevní obce stojí teologicky bezbranně před s tím spojeným rozšířením synkretistického klimatu,
naléhavě prosíme vedení církví a všechny, kdo byli pověřeni duchovním učitelským úřadem na teologických fakultách, v seminářích a biblických školách, aby se vážně zabývali diakritickou konfrontací s nekřesťanskými náboženstvími. Je nezbytné zpřístupnit křesťanům v církevních obcích pomůcky pro orientaci, dobře informativní, biblicky jasné a obecně srozumitelné. Vyznávající společenství Vás v tomto úkolu ráda podpoří vlastními nabídkami, jako je i toto prohlášení a literatura k dalšímu studiu . Současně varujeme zodpovědné činitele (viz Skutky 20,28-30) naléhavě před tím, aby sami z falešného chápání tolerance přispívali k synkretistické infiltraci našich obcí. K tomu by mohlo vést sbratřování s šiřiteli cizích náboženství - třebaže (popř. právě proto, že) jejich představitelé často vystupují s charismatickou přitažlivostí. Mlžící účinek mají i interreligiozní modlitební shromáždění na Kirchentagu, v Evangelických akademiích a církevních obcích.
Nakonec povzbuzujeme všechny členy církevních obcí k tomu, aby obnovili opět jistotu své víry, zkoušené konkurenčními nároky cizích náboženství. Tuto jistotu získáváme v důvěře v pravdu Božího slova a v zakoušení spásné síly evangelia. Nenechme se omámit sebevědomým vystupováním reprezentantů cizích náboženství, ale ani zastrašit nebo svést k agresivitě. Při našem setkávání s nimi totiž stojí po našem boku neviditelně sám vyvýšený Pán Ježíš Kristus. Zbavuje nás zbytečné starosti a ujišťuje nás: "Nejste to vy, kdo mluví, ale Duch vašeho Otce je tím, kdo mluví skrze vás" (Mt 10,18-20). Přistupujme proto přátelsky k našim bližním - příslušníkům jiných náboženství, prokazujme jim pomoc a pohostinnost a dosvědčujme jim s přitažlivou láskou Ježíše Krista jeho nabídku spásy, určenou i jim!
Vždyť:
"V nikom jiném není spásy,
a není jiného jména pod nebem daného lidem,
v němž by mohli být spaseni." (Skutky 4,12)
Za Evropský vyznavačský konvent:
Biskup Dr.theol.h.c. Oskar Sakrausky
Dr.Martinus Kuiper Šéfred. Odd Sverne Hove
Za konferenci Vyznávajících společenství:
Superintendent Dr.Ulrich Woronowicz Farář Hanns Schrödl
Farář Wolfgang Sickinger
Za Teologický konvent:
Biskup D.Dr.Joachim Heubach
Prof.Dr.Peter Beyerhaus D.D. Prof.Dr.Dr.Horst Beck
K dalšímu studiu: Sborník Kein anderer Name, ed. Thomas Schirrmacher, Nürnberg 1999, recenzi v ELS připravujeme.