- religionista a herold křesťanské jednoty
(1866-1931)
Mezi bezpočetnými silami, které společně působí v dějinách náboženství a církve, se podle Soedrbloma žádná nevyrovná náboženské osobnosti. Relativně málo jednotlivců pohnulo mocně dějinami ducha, odhalilo nový vhled do božského tajemství a vytvořilo nové formy života náboženského společenství. K těm několika málo skutečným velikánům dvacátého století patří švédský religionista a evangelický biskup Nathan Soederblom.
Soederblom je universální osobnost, v níž se v podivuhodné jednotě spojuje otevřené vědecké bádání, hluboká osobní zbožnost a činnost pro církev. Tato harmonie je u něj tak hluboká, protože ve studentských letech zůstal ušetřen přirozeného konfliktu mezi vědeckým hledáním pravdy a církevní tradicí, jakož i v pozdějších letech konfliktu mezi svobodnou teologií a vázaností teologicko-církevním konservativismem.
I.
Soederblom byl naplněn hlubokým pochopením pro cizí náboženství, opravdovou úctou, ba zjevnou láskou k nim. Náboženství lidstva se jeho zraku odhalují jako jedna veliká jednota, jako zjevení živého Boha. "Bůh žije - mohu to dokázat z dějin náboženství," prohlašoval Soderblom ještě na smrtelném loži. V pohanství nevidí "moře tmy", ale všude nachází opravdové hledání živého Boha, dokonce i nalézání Bohadíky tomu, že se Bůh dává poznat. Všude, kde je poctivé hledání Boha, se mu jeví i určitá míra Božího zjevení, a sice na všech stupních. Náboženství a s ním i Boží zjevení není podle Soederbloma vázáno ani na představu osobního Boha. Na nižším stejně jako na vyšším stupni objevuje náboženské formy bez konkrétní ideje Boha. Primitivní náboženství spočívá z velké části na představách a cvičeních, založených na víře v neosobní kouzelnou sílu. Ani budhismus ve své původní podobě nezná žádné osobní božstvo, ale pouze cestu spásy, ideál "svatého" člověka, a jedno dobro spásy, nirvánu. Tyto poznatky vedly Soedebloma k pojetí, že podstata náboženství nespočívá v představě osobního božství, ale ve víře v "posvátné".
Soederblom dosáhl hlubokého pochopení řady jevů kulturních náboženství, které až dosud nebyly náležitě doceněny. Objevil, že v mystice védských upanišád se spásné poznání tajemství jednoty átmán, základu duše, a bráhmán, všeprostupujícího božství, nechápe jako čin člověka, ale jako dar božské milosti: "Pouze koho on vyvolí, ten jej může pochopit, tomu átmán zjeví svou podstatu" (Káthaka upanišáda II,23). Soederblom také poznal, že pro vznik budhismus byla měla rozhodující význam velká nedůslednost Gautamy Budhy, který po dokonalém osvícení nepodlehl pokušení setrvat v blaženém klidu, ale ze soucitu s bytostmi toužícími po spáse se rozhodl zvěstovat své učení o vykoupení celému světu, nedůslednost "nebeského původu", pro niž Soederblom Budhu přímo žehná. Právě tak postihl Soderblom význam víry ve spásný fakt Budhova slibu před věky v japonském budhismu, zvláště v jodo šinšú, představující zřejmou paralelu luterského sola fides. Již před Rudolfem Otto viděl Soederblom, že vedle védantské mystiky jednoty všeho žije v Indii mystika osobního boha, zbožnost bhakti, jejíž podstata spočívá v srdečné důvěřující víře v zachraňující milost osobního boha spasitele. Na řecké půdě objevil Soederblom zvláštní formu mystiky u Sokrata: "mystiku povolání", spočívající v jistotě stálého mravního vedení člověka božskou prozřetelností, daimonion. S plnou jasností postihl Soederblom i úplně jiný typ vyššího náboženství, stojícího proti mystice nekonečnosti a božství, typ prorockého náboženství zjevení. Přitom poznal, že tento typ nenacházíme jen ve starozákonním náboženství a jeho obou pokračováních, křesťanství a islámu, ale také v perském zoroastrismu. Prorocká uchvácenost úkolem přijatým od Boha, úkolem mravního zápasu proti mocnostem zla jakož i víra v mravní dokonání světa staví perský mazdaismus po bok biblického zjeveného náboženství. Hluboké porozumění má Soederblom pro tajemství trpícího a umírajícího boha-vykupitele v helénisticko-orientálních mysterijních náboženstvích. Především mu svitlo tajemství modlitby vnuknuté Boží milostí, jak ji tlumočí Džalál-ed-din Rumí: Modlitebníkovi, jehož modlitební volání se jeví jako nevyslyšené, se dostaen Boží zjevení, že božská odpověď je obsažena už v samotné modlitbě: "V každém tvém volání "Bože" už mnohonásobně zaznívá jako ozvěna moje: "Zde jsem" - v této Alláhově odpovědi zoufajícímu modlitebníkovi poznává Soederblom plnou paralelu odpovědi, kterou od Boha dostal Pascal: "Nehledal bys mě, kdybys už mě předtím nebyl našel".
S obdivem, ba zbožnou úctou stojí Soederblom před svatyní mimokřesťanských náboženství, ba v ní. Ale nejen jednotlivé podivuhodné jevy, jejichž paralela s křesťanskými myšlenkami a zkušenostmi bije do očí, ale celé předkřesťanské a mimokřesťanské dějiny náboženství se mu ukazují jako prehistorie Božího zjevení v Ježíši Kristu. Pohanské zkušenosti s Bohem by potřebovaly, jak říká, svůj "list Židům", tzn. prozkoumání přípravy na zjevení Krista v pohanství. Jako autor listu Židům dokázal uvidět židovský obětní rituál v jednotě s Kristovou obětí na kříži, tak by bylo třeba uvést i pohanskou zbožnost do úzkého vztahu k novozákonnímu zjevení Krista. I pohanství má své proroky, skrze něž Bůh "mnohokrát a mnohým způsobem mluvil k otcům" (Žid 1,1). Soederblom je výmluvným tlumočníkem zjevení Boha v pohanství. Jeho do hloubi pronikající podání a interpretace probouzí stále zbožnost a dávají v srdci stoupat pocitu vděčnosti. Bůh, který mluvil k lidstvu ve všech dobách a národech je nekonečně větší a podivuhodnější než Bůh, který by se zjevil jen v úzkém okruhu izraelského a křesťanského náboženství; je to skutečně ten Bůh, který podle apoštolových slov chce, aby "všichni lidé byli spaseni a poznali pravdu" (1Tim 2,4). Proto jsou Soederblomova díla o nekřesťanských náboženstvích nejen studnicí vědeckého poučení, ale i pramenem náboženského prohloubení a evangelického povzbuzení.
Vzdor této chápavé lásce k mimokřesťanským náboženstvím nepodporuje Soederblom žádný synkretismus nebo eklekticismus, ale vyznává - s překvapivou rozhodností - zjevení Krista v dějinách spásy a jeho vrchol, Kristův kříž. Není v tom nějaký náhlý obrat ani dogmatické salto mortale, ale samy dějiny náboženství se mus távají důkazem absolutnosti a definitivní platnosti Kristova zjevení. "Universalismu se bezpečněji dosahuje tím, že se uchopí a naplní to podstatné, než tím, že se obsáhne rozmanité". Religionista se tak mění v apologetu. Tato apologetika je však docela jiná než je běžné, nevnucuje se, není záměrná ani vyumělkovaná. Soederblom prostě svobodně staví mimokřesťanská náboženství s tím, co je v nich nejlepší a nejhlubší, vedle křesťanského náboženství, pojatého ovšem zcela centrálně, v jeho evangelickém jádru. Touto konfrontací vyrůstá křesťanství do monumentálních, jedinečných, absolutních rozměrů. Nejvyšším typem mimokřesťanské zbožnosti je statická mystika nekonečnosti, mystika cvičení, akosmické vykupitelské nábožensttví Indie. Proti ní staví Soederblom dynamickou mystiku osobnosti, vůle a zjevení, jak se s ní vedle Avesty setkáváme ve Starém a Novém zákoně. Bůh se zde nezjevuje jako nekonečné spočívající Bytí, ale jako živá tvůrčí, působící a vpřed se deroucí vůle, jako mravní vůle, která soudí a odpouští, trestá a zachraňuje, jako spravedlnost a milosrdenství. Nezjevuje se jen v přírodním dění a v životě jednotlivé duše; nejpřednější oblastí jeho zjevení jsou dějiny, jím řízený běh událostí, jenž dá rozpoznat nositelům svého zjevení, jimiž jsou proroci a apoštolové, především však Ježíš Kristus ve svém mesiášském povolání, zvláště však ve svém utrpení a smrti na kříži. Toto zjevneí však nekončí smrtí posledního apoštola, kterého Ježíš vyvolil, ale pokračuje v řadě proroků, učitelů a svědků, z nichž největším po Pavlovi byl pro Soederbloma Martin Luther.
Ohniskem zjeveného křesťanského náboženství je pro Soederbloma kříž na Golgatě. Tím se ze srovnávací religionistiky stává křesťanská, evangelická, luterská theologia crucis. Soederblom vyznává: "Centrem mé teologie je tajemství Kristova zástupného utrpení." Krátce po první světové válce prohlásil: "Jediným slovem víry, keré nyní může uspokojit hlouběji hledající duše ze všech jazyků a národů, je nové, neodolatelné kázání kříže, svěží přesvědčivá zkušenost tajemství vykoupení, které se zjevilo ve Vykupitelově sebeoběti v životě a smrti... Oslabovat a chytře odvysvětlit vlastní mysterium křesťanství a vykoupení v naší tvrdé době nepomůže. Zkušenost že kříž a utrpení mají moc napřimovat a smiřovat, jež se ještě nedávno zdála staromódní a pohoršlivá, se stala nejzjevnější a nejpotřebnější pravdou náboženství, pravdou v nejvlastnějším smyslu." "Lidé hledali Boha. Kříž je nejsilnějším důkazem, že Bůh hledá lidi. Ale ani toto tajemství zjevení se u Soederbloma neomezuje na několik málo hodin na konci Ježíšova historického života, ale pokračuje v následujících křesťanských časech: "V našem křesťanském společenství se něco z tajemství kříže opakuje, když někdo jiný trpí za mé hříchy, a svou láskou mi zjevuje něco z Boží moci. Toto drama musí pokračovat v každé ubohé lidské duši. To a jen to je křesťanství." Svou teologii kříže Soederblom rozvinul v podivuhodné knize, která spojuje religionistické výklady s hlubokými meditacemi o křesťanském mystériu vykoupení. Podle švédského biskupa ze Strängnäsu Gustava Auléna "je jediná svého druhu. Pasionál, který má současně tak široký záběr a na rozhodujících místech je tak jednoduše podstatný, křesťanství sotva kdy mělo".
Za touto vírou v jedinečnost Božího zjevení v dějinách v ukřižovaném Kristu ovšem nestojí pouze nestranné vědecké srovnávání náboženství, ale zjitřený náboženský zážitek, který měl Soederblom v době své teologické krize. Řešení jeho vnitřního konfliktu a záchranu víry jeho pietistického náboženského domova v pokušeních moderní teologické kritiky mu přinesl pohled k postavě Ukřižovaného. Celé týdny zápasil mladý teolog v modlitbě s Bohem, aniž se mu dostalo odpovědi. "Tu mu půjčila jedna zbožná selka jakousi probuzeneckou knihu silného evangelického ražení. Zde si přečetl třetí kapitolu Janova evangelia o hadu, který byl vyvýšen na poušti, aby jej nemocní Izraelité viděli a byli uzdraveni. Nyní pochopil. Uviděl Ježíšovu postavu na kříži jako nikdy předtím. Podivuhodným způsobem se setkal s pohledem Spasitele a byl uzdraven." Tento rozhodující zážitek, který Soederblom vypráví jako o třetí osobě, resonuje právě v jeho nejkrásnějších kázáních.
Tato víra v Boží zjevení v Ukřižovaném Kristu dala Soederblomovu náboženskému a teologickému myšlení neotřesitelnou oporu, dala pevný střed jeho universalismu, ale nevedla jej zpátky do sevření jediné dogmatické nauky. Soedeblom zůstal svobodným, kritickým teologem.
Soederblom měl ovšem silně konzervativní rysy. Měl velkou úctu k tradiční formě dogamtu a liturgie; byl také šetrný k citům starověrců a nikdy neužíval kazatelnu k osvětě. Nebyl to žádný novátor.
Na druhé straně nebyl Soederblom ani "ortodoxní". Stál na půde kritiky Starého i Nového zákona. Bible pro něj nebyla knihou neomylných věšteb, ale svědectvím zjevení živého Boha, ovšem "svědectvím lidí, kteří Boha slyšeli mluvit a viděli jeho dílo". V dogamtu neviděl vyčerpávající a definitivní výraz pravdy křesťanského zjevení. Autoritou mu nebyl litera Bible ani církevní hierarchie, ale Bohem probuzená prorocká osobnost. Neodmítal sice zázraky jako historický fakt, ale jako prostředek apologetiky. "Božské se musí dokazovat pozitivně svým zjevným působením a ne negativně nedostatkem jiných vysvětlení". Pro Ježíše bylo podle Soederbloma zázrakem všechno, nejen určité mimořádnosti, tzn. "viděl svého Otce jednat všude". Ortodoxní luteráni a římští katolíci ho za života i po smrti označovali za svobodomyslného racionalistu a popírače božství Kristova. To není pravda. Byl hluboce věřící, věřící ve zjevení. V určitých biblických otázkách byl dokonce velmi konzervativní, například v otázce autora čtvrtého evangelia, v němž viděl očitého svědka. Jeho víra však nebyla úzkoprsá. Vždy si vážil vědecké a náboženské svobody. Měl úctu ke všem hledačům pravdy a učil se od nich, i od nejradikálnějších kritiků.
II.
Radost z vědecké práce však neumenšovala jeho lásku k farářskému povolání, spíše byla jeho vědecká práce jedním ze stále proudících zdrojů jeho kněžského a později biskupského působení. Ještě na smrtelném loži děkoval Bohu za to, že směl být knězem švédské církve. Ve své pastýřské činnosti pokračoval i poté, co se stal profesorem v Uppsale. Byl charismatickým kazatelem. Jeho kázání ukazují šíři znalostí dějin i současných problémů, jsou však vždy zaměřeny na střed křesťanství, na útěchu evangelia, smíření a pokoj srdce s Bohem.
Soederblomovo církevní působení vyvrcholilo jeho biskupskou činností. Nebylo pro něj lehké vzdát se profesorského úřadu (v době jmenování byl profesorem současně v Lipsku a v Uppsale). "Tím nejkrásnějším na zemi je být profesorem v Uppsale" řekl mi jednou. Zprávu o jmenování přijal se slzami. Byl vzorem evangelického biskupa. Nebyl hierarchou a ještě méně církevním právníkem. Chtěl zachovávat evangleickou svobodu napravo i nalevo. Jednomu faráři, obviněnému z romanizujících tendencí, poradil Soederblom: "Pojďte ke mně k dómu v Uppsale, tam můžete být katolický jak chcete". Jako heslo pro svůj biskupský úřad si Soederblom zvolil slova svého umírajícího otce: "Nechceme panovat nad vaší vírou, ale chceme sloužit vaší radosti" (2Kor 1,24). Tato slova opakoval jako odkaz i na svém vlastním smrtelném loži. Byl pastýřem celého svého biskupství. Sloužil slovem evangelia všem členům své diecéze. Neúnavně podnikal vizitační cesty, nikoli aby dozíral a reglementoval, ale aby sloužil probuzení a posílení církevního života. Navštěvoval dokonce osamělé vesnice, kam bylo možné dojít pouze pěšky a kam už po desetiletí nezavítal biskup. Při vizitacích sloužil jako liturg, kazatel a katecheta. Sám napsal katechismus "Žít, věřit, modlit se". Na vizitace bral s sebou rád své zahraniční hosty, aby i ta nejosamělejší farnost pocítila něco z ekumenického společenství. Pravidelně kázal v Uppsale a s úctou a důstojností konal službu u oltáře.
Soederblom choval velikou lásku k liturgii. Na otázku:"Proč liturgie" jednou opdověděl: "Aby boholsužby nebly tak nudné, jak může být nudné kázání". Dóm v Uppsale se za Soederbloma stal místem pěstování liturgie a liturgické hudby. Zvláště úchvatné byly Soderblomem zavedené velkopáteční bohoslužby, v nichž se podle prastarého vzoru jeruzalémské obce dramaticky slavily jednotlivé hodiny pašijí. Soederblom kladl důraz na slavnostnost vnějších liturgických forem. Ve shodě se starou tradicí švédské luterské církve, ustavené již arcibiskupem Laurentiem Petri, miloval Soederblom vzdor všem výtkám z "katolizování" nádheru liturgických rouch, pocházejících ze středověké církve. Vrchol jeho biskupského působení tvořily ordinace (prästvigning - svěcení kněžstva) kandidátů duchovního úřadu, při nichž vštěpoval mladým nositelům úřadu Ducha, jenž v něm žil. Ruský pravoslavný teolog Nikolaj Glubokovskij cítil zřetelně, když jednou Soederblom světil biskupa, že je to mystérium jako v pravoslavné církvi, kde se přenáší duchovní charisma.
III.
Soederblomova zvláštní láska patřila misii. Od misie se dostal k religionistice, od religionistiky zase k misijní práci. Soederblomovo svérázné spojení víry v univerzálnost Božího zjevení s přesvědčením o jedninečnosti historického zjevení v Kristu se mu stalo zvláštním motivem misie. Zdánlivý partikularismus křesťanství se podle Soederbloma projevuje jako nejsilnější náboženská síla na světě. Universalismus a partikularismus spadají v křesťanství nakonec v jedno: "Ježíšova osobnost se týká každého člověka, Boží královská vláda se týká každého národa, každého náboženství, každé kultury". Úkolem misie však není přesazení západních forem křesťanství a církve mezi cizí národy, ale zvěstování evangelia. Misie má podněcovat k vytváření domácích forem křesťanství. Misijní křesťanství v zemích asijských kulturních náboženství má navázat na jejich kanonické spisy. Starých zákonů musí být tolik, kolik je kanonických knih těchto náboženství.
IV.
Soederblomův největší význam však jistě leží v oblasti ekumenické práce. Švédský biskup Aulén jistě nepřeháněl, když řekl: "Vstoupil do řady velkých církevních otců jako ekumenický církevní otec". Na světové konferenci křesťanských studentů v Northfieldu 1890 si zapsal do deníku: "Pan, dej mi pokoru a moudrost, abych sloužil velkému cíli svobodné jednoty tvé církve". Na podobné konferenci v Cařihradu se poprvé setkal s pravoslavím. V Paříži se stýkal s francouzskými katolíky i evangelíky, na universitě v Lipsku navázal přátelství s Kittlem, Hauckem, Althausem a dalšími. Soedrblomova vlastní práce se zrodila za první světové války - vzájemný boj křesťanských národů považoval za hanbu křesťanstva. Jeho výzvy ovšem mohli přijmout pouze církve v neutrálních zemích. R.1918 formuloval myšlenku evangelické katolicity a vyzval k vytvoření rady křesťanských církví. Vrcholem jeho snah byla světová konference pro praktické křesťanství ve Stockholmu r.1925, která shromáždila zástupce všech církví, s výjimkou římskokatolické církve, která odmítla účast. Při slavnostním zahájení kráčel do katedrály pestrý průvod od východních pravoslavných biskupů v mitrách a barevných rouchách až po kalvinisty v černých talárech. Cílem nebyly věroučné disputace, ale communio in adorando et serviendo oecumenica. Vedle cesty služby lidem v nouzi a zápasu o mír, společenství ve službě, která nesnese odkladu, až se církve věroučně dohodnou, existuje podle Soederbloma i druhá cesta, cesta Mariina sezení u Ježíšových nohou, cesta modlitby a rozhovoru, kterou jde Faith and Order (hnutí pro víru a řád), jež konalo konference v Lausanne (1927 - za Soederblomovy účasti) a Edinburku (1937). Soederblomova touha po spojení obou hnutí se splnila r.1938 vytvořením Ekumenické rady křesťanských církví.
V.
Jako religionista, služenbík Kristovy církve a jako herold její ekumenické jednoty vykonal Soederlom veliké věci. Mohl tak podivuhodné věci vykonat pouze proto, že byl v nitru svatým člověkem. Jeho myšlení i snažení kroužilo kolem křesťanského ideálu svatosti. Svátek všech svatých, slavený ve švédské církvi, byl pro něj "jedním z nejvznešenějších svátků". Neúnavně kázal Soederblom modernímu křesťanstvu evangelický ideálsvatosti:
Světec je svědkem Boží síly. Svatí jsou ti, kdo svou bytostí i životem zvěstují, že Bůh žije. Být světcem neznamená shodovat se s nějakým vzorem dokonalosti, ale zjevovat Boží svobodnou tvůrčí sílu.
Svatí jsou mezi námi. To, že tu jsou, dělá život cennějším, a umožňuje žít jej lépe. Svatí nám totiž pomáhají vědět, že Bůh žije. Nevytvářejí žádný kruh, žádnou partaj, žádnou organizaci, nelze je považovat v obvyklém smyslu za stejně smýšlející. Patrně aniž o své svatosti vědí vystupují a dávají nám něco ne tím, co pro nás náhodou mohou udělat, ale tím, čím sami jsou...
Je úkolem nás všech, aby skrze překážky a ubohost naší bytosti zazářila bytost Boží. Naším cílem je dosvědčovat, že Bůh žije.
Soederblom byl takovým světcem. Svatost však u něj byla spojena s nejvyšší humanitou. Byl člověkem kultury, vědy a umění, zvláště hudby. Ačkoli byl asketou vědy a církevní práce, byl současně vysoce lidský. Jádrem jeho bytosti byla nezištná dobrota, kterou marnotratně rozdával.
Nejhlubším zdrojem jeho pokory a lásky byla jeho hluboká modlitební zbožnost. Při jeho volbě biskupem se ozývaly námitky, že je liberální, Waldemar Rudin jej hájil: Hleďte, modlí se. Soederblom byl velkým modlitebníkem. Když jako religionista mluvil s úctou o přístupu k Bohu, mluvil z vnitřní zkušenosti; znal tajemství modlitby. Jeho modlitba byla osobním kontaktem s Otcem zjeveným v Kristu ve smyslu evangelické zbožnosti; tato modlitba však měla mystickou vroucnost a hloubku. Modlitba přinesla řešení jeho teologické krize. Modlitba byla pramenem jeho pašijní mystiky. Největší milostí, za níž se modlil, bylo, aby až bude umírat uviděl v duši obraz Ukřižovaného. Tak se také stalo. Na smrtelném loži se modlil slovy písně: Z celého srdce dík, tobě chci přinésti, za všechno trápení, rány a bolesti. Nech mě K tvého slávě jména dokonat den mi dej, věřit v tvou dobrotu, děj se co děj. Ty jsi mě provázel na cestě životem, až půjdu ze světa, mou duši k sobě vem .
Člověku, který věří a modlí se, není nic nemožného. Věřící modlitenbík vykonal ve stockholmu dílo sjednocení, které mnohým připadalo jako div. Oblíbenou modlitbou tohoto herolda křesťanské jednoty byla vpravdě ekumenická svatodušní antifona, kterou se modlíval na kazatelně:
"Veni, sancte spiritus, reple tuorum corda fidelium et tui amoris in eis ignem accende, qui per diversitatem linguarum cunctarum gentes in unitate fidei congregasti."
"O Guds helige Ande, kom i v ra hjärtan in, Din levande kärleks l ga dár upptänd och uppeh ll, Du som av alla tungom l och land färsamlar folken i v r Herre Jesu Christi tro endrákteligen."