Téma papežství není evangelickým křesťanům a teologům příjemné, i když podporují ekumenické hnutí v křesťanstvu tohoto století. Nejraději by měli ekumenu bez papežství. To se projevilo i v některých evangelických ohlasech v souvislosti s návštěvou papeže v Německu v červnu 1996. Ale církevní společenství s římskokatolickou církví, vyjádřené ve společenství Večeře Páně, není možné bez dohody ve věci nároků římského biskupa na zvláštní autoritu v životě celého křesťanstva.
I. Nezbytná služba jednotě
Každý věcný výklad tohoto tématu musí vycházet z toho, že v rámci církve, na všech rovinách církevního života, je zapotřebí úsilí o uchování křesťanů v jednotě víry podle apoštolského evangelia o Ježíši Kristu. Tento úkol je uložen ordinovanému úřadu církve. Na místní úrovni je naplňován hlásáním evangelia a udílením svátostí, což bylo ve staré církvi úkolem místního biskupa, ale nyní připadá místnímu faráři. Na regionální úrovni mají dnešní biskupové pečovat o jednotu obcí ve víře apoštolskému evangeliu. Tato služba jednotě křesťanů v apoštolské víře je zásadně nutná také na úrovni všeobecné církve, se zřetelem na všechny křesťany - jakkoli může vypadat konkrétní výkon této služby. Pravoslavné církve křesťanského Východu to pokládají za úkol ekumenických koncilů církve a tyto koncily bezpochyby sehrály důležitou úlohu v uchovávání či obnovování jednoty víry především v době patristické, ačkoliv v některých případech zavdaly také podněty k rozkolům. Jak se však uchovává jednota celého křesťanstva ve víře apoštolů a jak se vyjadřuje, když právě neprobíhá žádný koncil? Postačuje nepřetržité působení biskupů v jejich diecézích? V evangelických církvích je tomu v současnosti beztoho tak, že biskupové příliš málo dbají učitelské zodpovědnosti, která jim přísluší podle čl. 28 Augsburského vyznání. Tíha zodpovědnosti za učení se zde příliš přesunula na synody, jejichž účastníci jsou pouze částečně ordinovaní nositelé úřadu církve, kterým je podle luterského vyznání výhradně uloženo veřejné vyučování evangeliu. Ale jednotliví biskupové nejsou ani s to se zabývat - také kvůli místnímu omezení své kompetence - nadregionálními tématy, která se týkají celého společenství křesťanů, reprezentativně a s potřebnou závažností. Proto je zásadně žádoucí a jen stěží postradatelná trvalá služba pro jednotu celého křesťanstva v apoštolské víře v Ježíše Krista. Ovšem převrácení takové služby v mocenský nárok nad celou církví může ukázat jako snesitelnější se jí zříci, zvláště tehdy, když nositel tohoto úřadu vzbuzuje pochybnosti o své vlastní věrnosti apoštolskému evangeliu.
II. Přednostní postavení Říma
Římská obec a její biskupové jako obec hlavního města římského impéria, na jehož území byli umučeni a pohřbeni oba velcí apoštolové Petr a Pavel, vznášela záhy nárok na přednostní postavení vůči ostatním křesťanům. Tento nárok byl ojediněle od 3. století, masivněji od 4. a 5. století spojován s odvoláním na Ježíšova slova o Petrovi - skále, jehož následníky prý jsou římští biskupové. Poměrně pozdní odvolávání na Mt 16,18 ukazuje, že požadavky římského biskupa na autoritu přesahující Řím, která se vztahuje na všechny křesťany, měly původně jiné kořeny, než později přidanou exegetickou argumentaci k legitimizaci svého nároku. To je naopak pochopitelné proto, že se v prvních staletích každý biskup pokládal za následovníka Petra a jeho autority, jak ukazuje ještě spor Cypriána z Kartága se Štěpánem z Říma v polovině 3. století.
S nároky římských biskupů na autoritu, která přesahuje Řím a zásadně se vztahuje na všechny křesťany, nepochybně souvisela již u Viktora I. ve 2.století ve sporu o slavení Velikonoc s "vědomím zodpovědnosti za jednotu křesťanů" na základě apoštolské víry. Toto vědomí zodpovědnosti se však spojilo s římskou mocenskou politikou, která u ostatních biskupů rané církve a především na Východě, narážela na vzrůstající odpor. Hlavním rivalem římských mocenských nároků se stal biskup Konstantinem nově založeného hlavního města impéria, konstantinopolský patriarcha. Toto spojení vědomí zodpovědnosti za jednotu křesťanů s církevně - politickými nároky na nadvládu se bohužel pro dějinnou úlohu Říma stalo určujícím. V 11. století vedlo k roztržce s Cařihradem a na Západě následně dále ke stále se upevňujícímu římskému centralismu, který byl přinejmenším spoluzodpovědný za konflikty se světskou mocí ve středověku a rozhodujícím způsobem se podílel na tom, že reformátorské hnutí 16. století proti svým vlastním záměrům skončilo církevním rozkolem na Západě.
Spory o prvenství mezi Ježíšovými učedníky sahají až do doby pozemského působení našeho Pána. Ježíš k tomu řekl: "Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi, ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem, a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech" (Mk 10, 42-44). Přední postavení mezi Ježíšovými učedníky není totožné s mocenskou pozicí. Vyjádřeno anticko římskými pojmy - auctoritas a potestas se musí rozlišovat. Autorita má co do činění s přesvědčením. Její vážnost nespočívá na moci úřadu nebo nátlaku. Nositelé církevních úřadů neustále podléhali pokušení obojí směšovat a zdobit moc úřední leskem nejvyšší auctoritas. A přece Ježíš postavil jedno proti druhému: Nikoli panování, nýbrž služba zakládá nárok na prvenství mezi jeho učedníky. Panování sice také může plnit funkci služby, ale kritériem je, zda je její výkon podřízen jinému principu, třeba právu, nebo v případě úřední moci církevního úřadu evangeliu. Potom ale musí být zřejmé, že to, čemu vykonávání moci úřadu slouží, je od něj odlišeno a jemu předřazeno a ne třeba až skrze něj definováno. Právě nejvyšší moc úřadu, která už nepodléhá kontrole někoho jiného, v sobě zvláště nese nebezpečí zneužití, dokonce v dobré víře. Skutečnost, že římští biskupové přijali označení servus servorum Dei, ještě neznamená, že sami sebe pokládali za služebníky všech ve smyslu citovaných Ježíšových slov a odložili stranou všechny mocenské nároky. Směšováním zodpovědnosti za jednotu všech křesťanů v apoštolské víře, k níž se římští biskupové jako následovníci Petra cítili povoláni, a neustálými mocenskými nároky římské stolice vznikaly v dějinách církve nesmírné škody pro jednotu křesťanů.
To však nic nemění na faktu, že římské obci a jejímu biskupovi připadlo skutečně v dějinách církve přední postavení poté, co prvotní obec v Jeruzalémě ztratila rozhodující funkci v prvotním křesťanstvu, již v důsledku odchodu křesťanů z Jeruzaléma do Pelly a konečně po skončení židovské války v roce 70. Obec hlavního města impéria, která střežila hroby apoštolů a v prvních staletích za pronásledování ve zvláštní míře trpěla, se stala orientačním bodem pro celé křesťanstvo a dodnes zůstala fakticky historickým centrem křesťanství. Tím byla a je bezpochyby dána také zvláštní zodpovědnost za jednotu křesťanů. Proto jsem před několika lety napsal: "Kdyby jakýkoli křesťanský biskup musel mluvit za celé křesťanstvo, v situacích, které by to vyžadovaly, pak to nejspíše bude římský biskup. Přes chronické mocenskopolitické zneužívání autority Římem zde neexistuje žádná realistická alternativa. Toho si je dnes vědoma jak světová veřejnost, tak také většina křesťanských církví. Skutečnost tohoto předního postavení římské obce a jejího biskupa v křesťanstvu by měla být nezaujatě uznána, jako se to již děje ze strany pravoslavných církví křesťanského Východu, přes všechny bolestivé konflikty v jejich dějinách s Římem. Sporné je pouze bližší určení tohoto předního postavení a otázka z toho vyplývajících práv."
III. Perspektivy reformační teologie
Pro církve, které vzešly z reformace, je omezení nároků římského papeže již po staletí bodem jejich protestantské identity, takže mohou ještě obtížněji než pravoslavné církve Východu nezaujatě přijmout skutečnost předního postavení Říma mezi křesťanskými církvemi. K tomu ještě přistupuje to, že reformační církevní společenství se nacházejí v oblasti, která od čtvrtého století byla podřízena zvláštní autoritě římského biskupa jako patriarchy Západu. Zde vykonávali římští biskupové narozdíl od pravoslavných východních církví a s jejich uznáním, jurisdikci patriarchy tak, jak ji konali biskupové Alexandrie, Antiochie, Jeruzaléma a Cařihradu ve svých církevních oblastech. Pro dnešní reformační církve tedy v diskusi o papežství nejde pouze o všeobecnou autoritu Říma, nýbrž také o formální propuštění z jurisdikční moci latinského patriarchy, která je odlišná od nárokované všeobecné zodpovědnosti římského biskupa ve smyslu Petrovy služby jednotě křesťanství. Přihlédneme-li, ve srovnání s pravoslavnými východními církvemi, k obtížné situaci vztahu protestantských církví k nárokům římského papeže, je hodné pozornosti, že evangelická strana vzala zpět nejen polemické označení papeže za Antikrista, nýbrž také, že luterská strana vyhlásila, že "úřad papeže, jako viditelné znamení jednoty církve není vyloučen, pokud bude teologickou reinterpretací a praktickou přestavbou podřízen primátu evangelia".
Co má znamenat tato teologická reinterpretace a praktické přestrukturování? Narozdíl od anglikánů, kteří se tématem všeobecného primátu římského stolce a jeho vztahu k autoritě všeobecných koncilů zevrubně zabývali v rámci společné mezinárodní anglikánsko-římskokatolické komise (ARCIC) v roce 1981, je na luterské straně citované základní prohlášení z roku 1972 pouze dále rozváděno oficiálními lutersko-katolickými komisemi pro dialog v USA (1972 a 1978). V dialogu s evropským luterstvím se dosud nedospělo k odpovídajícím dokumentům. Souvisí to asi s negativním stanoviskem římské Kongregace pro víru k pozicí anglikánů, kteří učení obou vatikánských koncilů o papeži vyšli velmi vstříc, i když také ne bez výhrad. Ekumenické rozvíjení teologie římského primátu a jeho výkonu bude nevyhnutelně vycházet za pozice I. Vatikánského koncilu. K tomu by byl nutný sebekritický pohled na dějiny výkonu římského primátu a jeho důsledky, což může vykonat pouze sama římsko-katolická teologie a k čemuž již významně přispěli katoličtí exegeté a historikové, ale i jednotliví dogmatikové jako Walter Kasper.
V následujícím výkladu chci z perspektivy reformační teologie formulovat v pěti bodech několik hledisek, co znamená "teologická reinterpretace a praktické uskutečňování" primátu evangelia pro úřad římského biskupa v jeho ekumenické funkci universálního primase v kruhu křesťanských biskupů.
1. Primát evangelia
Podřízení primátu evangelia znamená, že je třeba se u každého nositele úřadu a každé reprezentující instituce církve ptát na shodu všeho jednání a doktrinálních vyjádření s apoštolským evangeliem Ježíše Krista, jak je dosvědčeno v Písmu svatém. Římskokatolická církev na II. Vatikánském koncilu prohlásila, že učitelský úřad není nad Božím slovem, nýbrž mu slouží: Magisterium non supra verbum Dei est, sed iidem ministrat (DV 10). Toto vyhlášení bylo ovšem koncilem v pokračování věty objasněno tak, že učitelský úřad slouží Božímu slovu tím, že "neučí než to, co bylo předáno tradicí" (docens nonnisi quod traditum est). Tato formulace není zcela jednoznačná kvůli mnohoznačnosti pojmu tradice. Rozhodující je, že je učitelský úřad koordinován ke službě Božímu slovu předávanému v Písmu svatém, apoštolskému evangeliu Ježíše Krista. Je-li to jasné, pak se nemusí popírat, že církev svou jistotu o tom, co jí bylo zjeveno "nečerpá pouze z Písma svatého" (non per solam sacram Scripturam hauriat, DV 9), neboť apoštolské evangelium Ježíše Krista je v církvi dále hlásáno, a takové živoucí zvěstování a dosvědčování je nejbližším pramenem jistoty víry. Ale kritériem pro jeho obsah zůstává po uzavření novozákonního kánonu shoda s dosvědčeným apoštolským evangeliem o Ježíši Kristu. Jím musí být faktické učení církve neustále poměřováno. To spočívá v procesu přijetí církevního učení věřícími, kteří jsou ve svém vědomí víry vázáni na biblické evangelium. Funkcí nejvyšší doktrinální autority v té které církevní přítomnosti může být pouze připomínat křesťanstvu, zaváděnému měnícími se módami staletí, křesťanské evangelium jako přetrvávající základ jeho víry.
2. Rozlišování mezi primátem a jurisdikční mocí
Ve vztahu k dějinnému rozvoji výkonu celocírkevní autority římským biskupem je třeba jasného rozlišení celocírkevního primátu, jehož výkon petrovské služby by akceptovala křesťanská ekumena, a moci římského biskupa jakožto patriarchy. To je nejdůležitější dnes naléhavé rozlišení ve vztahu k učení I. Vatikánského koncilu o papeži. Katoličtí teologové již před mnoha lety poukázali na to, že I. Vatikánský koncil ve svých výpovědích o jurisdikci papeže nerozlišuje mezi jurisdikcí, kterou má římský biskup jako patriarcha latinské církve Západu a na druhé straně jeho funkcí nositele předního postavení mezi všemi křesťanskými biskupy. To je nedostatek jinak z mnoha pohledů výborného výkladu anglikánsko-katolického dokumentu o autoritě v církvi z roku 1981, že se nezabýval tímto rozlišením moci biskupa Říma jako patriarchy a jeho funkce universálního primase křesťanů. Zvláště v dialogu mezi Římem a pravoslavnými církvemi Východu, které sice uznávají přední postavení římského biskupa v rámci celého křesťanstva, ale ohrazují se proti každému vměšování do judisdikce východních biskupů, má toto rozlišení primátu a moci římského biskupa jako patriarchy velký význam. Ale také ve vztahu k reformačním církvím může jasnější rozlišování mezi oběma funkcemi římského biskupa usnadnit dohodu o celocírkevní petrovské službě římského biskupa pro jednotu všech křesťanských církví ve víře.
Napomoci by tomu mohla i reforma výkonu moci patriarchy samotného podle zásad kolegiality a subsidiarity a odbourání v dějinách západní církve působících tendencí k římskému centralismu. Již I. Vatikánský koncil se stavěl na odpor pojetí, že primární jurisdikční moc římského biskupa překáží jurisdikci místních biskupů v jejich diecézích (DH 3061). Kolegiální respekt vůči kompetenci místních biskupů a omezení zásahů primase na její posílení a smíření v nezbytných případech jsou vhodné i k posílení celocírkevní autority latinského patriarchy při výkonu jeho petrovského úřadu a čelit rozšířeným obavám z nadměrných mocenských nároků Říma.
3. Služba jednotě
Celocírkevní petrovská služba je zdůvodněna nutností, aby se jednota křesťanů neudržovala a neposilovala jen v daném místě a v jednotlivých oblastech křesťanského života, nýbrž také na rovině všeobecné církve, a to jako doplnění funkce ekumenických koncilů. Taková služba jednotě celého křesťanstva může najít svůj vzor v postavě a funkci apoštola Petra. Z postavy a působení apoštola Petra v raném křesťanstvu je možno vyčíst nezbytnost takové služby pro život církve. Avšak její spojení s biskupy římské církve není možno odvodit od Petra, zvláště pak ne z Ježíšových slov o Petrovi - skále v Mt 16,18, jakoby tím byl ustanoven k celocírkevnímu úřadu vedení nejen Petr, nýbrž také všichni jeho nástupci .
a) Slova o Petrovi - skále v Mt 16,18 jsou určena bezprostředně jen Petrovi. Týkají se jeho osoby a víry. Jako první svědek Velikonoc se Petr opravdu stal výchozím bodem pro vznik církve.
Ale to je dějinně jedinečná funkce. Také v Mt 16,18n se nemluví o Petrových nástupcích. Toto pojetí je v současné době časté i při výkladu tohoto textu katolickými exegety a právem se z anglikánské strany zdůrazňuje v dialogu s Římem. Pro ekumenické pochopení nezbytnosti služby jednotě církví na úrovni celého křesťanstva může být ustrnutí na zastaralé exegezi Mt 16,18 jen překážkou. Nadto také dějiny římského primátu v prvních staletích ukazují, že odvolávání se na Mt 16,17-19 sloužilo v podstatě dodatečné legitimizaci nároku na vedení, který se již předtím vytvořil "na základě velmi mnohoznačných dějinných motivů a podmínek". Ve světle těchto skutečností se v Římě četlo svědectví Písma o Petrovi a o jeho úloze v raném křesťanství novýma očima, zvláště vzhledem ke skutečnosti, že Petr působil naposledy v Římě, tam se stal mučedníkem a tam byl také pohřben.
b) V celém šíři novozákonních spisů se ovšem nachází tradice o výjimečném postavení apoštola Petra v rané církvi mezi ostatními apoštoly. Toto Petrovo přední postavení uznával také Pavel, stejně jako později vedoucí roli bratra Páně Jakuba v jeruzalémské rané církvi. To, že starokřesťanská tradice uchovala tento obraz Petra v takové šíři, je zvláště pozoruhodné vzhledem ke skutečnosti, že Petra poměrně brzy vystřídal v úřadu vedení jeruzalémské obce bratr Páně Jakub, pravděpodobně po jeho uvěznění Herodem Agrippou v roce 44, v souvislosti se stětím Jakuba Zebedeova, vzhledem k ohrožením Petrova života v Jeruzalémě (Sk 12,1-17). Zdá se, že Petr tehdy odešel z Jeruzaléma (v. 17), asi do Antiochie. Ale i bez vedoucího postavení požíval Petr zjevně až do své smrti vážnosti mimořádné autority. Z pozdějších starokřesťanských podání se jeví, že po Petrově smrti byla jeho osoba "zhodnocena". V době po smrti apoštolů, když se kladla otázka zachování církve na půdě jejich učení, se Petr zjevně stal symbolem jednoty všeobecné církve. Petrův obraz v Novém zákoně je tedy výrazem potřeby služby jednotě celé církve, ale ne ve smyslu úřadu jako potestas, nýbrž ve smyslu autority spojené s jeho osobou, přičemž se rozpomínáme, že auctoritas měla původně co do činění s hodnověrností a přesvědčením.
c) Lze jistě připustit, že de facto římská obec a její biskup v průběhu církevních dějin vrostli do role Petrova nástupce. Z mnoha důvodů sice může být tvrzení o ustanovení římského biskupa jako nástupce v Petrově úřadě nehistorickou konstrukcí, o ustanovení samotným Ježíšem slovy o Petrovi - skále nelze exegeticky odůvodněně mluvit, a symbolická funkce apoštola Petra pro jednotu církve, jak je vyjádřená v Novém zákoně, také není omezena na římského biskupa. Každý křesťanský biskup může v Petrově postavě vidět vzor pro svůj vlastní výkon úřadu. Ale pro Řím to platí obzvláště vzhledem k - z jiných důvodů vzniklému - přednímu postavení římské obce a jejího biskupa v křesťanstvu ve spojení se specificky římskou petrovskou tradicí. Potud lze právem hovořit ve zvláštním smyslu o následnictví římských biskupů v Petrově službě, kterou dosvědčuje Nový zákon, tzn. ve smyslu zvláštní zodpovědnosti za jednotu církve, jež se nabízela na základě dějinné situace Říma. Je nutné si uvědomit, že tato Petrova služba byla spojena v jeho osobě s vlastní celocírkevní autoritou, ale ne přímo s mocí úřadu, potestas. Obzvláště aktuální je uvědomění si této skutečnosti vhledem ke zneužitím v dějinách římského papežství s jeho sklony k záměně auctoritas a potestas. Ale ani tyto dlouhé dějiny zneužití povolání zodpovědnosti Petra za celou církev Římem, neruší právo odvolávat se na Petra a v jeho postavě symbolizovanou funkci služby jednotě křesťanů. Stále znovu mne zvláště dojímají slova Ježíše Petrovi z Lk 22,32 kolem lodi petrského chrámu v Římě. Po odkazu na satanské pokušení, kterému budou učedníci vydáni, a po Ježíšově vlastní modlitbě za Petrovu víru, řekl Pán: "A až se obrátíš, buď posilou svým bratřím". Je to jako zaslíbení, které platí i pro dnešní nástupce Petrovy, římské biskupy. Bezpochyby křesťanství potřebuje dnes jako v dřívějších dobách církve takové posílení službou jednotě ve víře.
4. K podobě petrovské služby jako služby jednotě
Jakou podobu by dnes mohla nabýt
petrovská služba biskupa Říma jako obhájce jednoty celého křesťanstva, a sice v odlišení od patriarchálního výkonu moci papeže v církvi Západu, je možno říci jen stěží. Jedna forma takové služby se rýsuje již v jednání současného papeže: jde o jeho cestování, které ho vede k setkáním s reprezentanty dnes ještě od Říma oddělených církví po celém světě. Takové návštěvy papeže u různých křesťanských církví již dnes tvoří službu jednotě křesťanů, službu navštěvování, kterou by bylo možno rozvinout a které by samozřejmě měly odpovídat také návštěvy reprezentantů různých církví v Římě. Nic také nebrání tomu, aby z těchto konzultací vzešly veřejné výroky římského biskupa k situaci křesťanství v dimenzi ekumeny, slova, která by ukazovala na zvláštní problémy a potřeby jednotlivých církví, zvláště také na situaci pronásledovaných křesťanů v mnoha zemích, a upomínala by na společný základ ve víře v Ježíše Krista a na společný úkol svědectví světu. To vše může římský biskup činit již dnes. K tomu není potřebné formální uznání za mluvčího křesťanstva. Sebepochopení Petrovy služby za jednotu křesťanů by jistě odpovídalo, kdyby se římský biskup vyjadřoval nejen k vnitřním problémům a tématům latinského patriarchátu, nýbrž více než dosud také k celému křesťanstvu v jeho napětích a potřebách, především ale v jeho touze po tématech týkajících se jednoty. Čím méně při tom římský biskup vznáší nárok na poslušnost, tím účinnější budou moci být takové výroky. Petrovská služba jednotě křesťanství nespíše dojde sluchu tehdy, když se bude obracet na ostatní církve ve formě prosby o odpuštění a překonání stávajících rozporů.
To všechno je, jak bylo řečeno, již dnes možné. Vykonávání petrovské služby se musí asi rozvinout k určitému stupni, než bude moci přijít formální uznání nebo institucionalizace, nakolik se to vůbec snáší s výkonem autority v rozlišení k institucionálně zakotvené úřední moci. Je však naprosto možné, že třeba bude znovu přijat obyčej staré církve formálně si sdělovat změnu ve vysokých řídících funkcích a vzájemně ji potvrzovat.
V tomto ohledu stojí za uvážení, co řekl Walter Kasper k situaci místních církví v těžkých politických podmínkách, že vlastně celocírkevní sounáležitost (Kasper píše: "závislost na Římu") v takových situacích je "často poslední zbytek vnitrocírkevní nezávislosti a svobody".
5. Neomylnost papeže a / nebo celé církve?
V tomto rámci je konečně třeba položit otázku vztahu výpovědí celocírkevního Petrova úřadu o společné víře a - všeobecné církvi zaslíbeném - setrvání ve víře, který se obvykle vyjadřuje zavádějícím slovem "neomylnost". Jedná se při tom podle shodného pojetí katolické a reformačních církví o příslib Pána, který se v první řadě vztahuje na jeho církev jako celek, že "brány pekelné ji nepřemohou" (Mt 16,18), a že nikdo Ježíši Kristu nevyrve z ruky věřící (J 10,28). Také Luther pokládal v tomto smyslu všeobecnou církev ve víře za neomylnou. Ačkoli od pravé víry mohou odpadnout jednotliví věřící i nositelé úřadu a celé skupiny křesťanů, odpadnutí ale nestrhne s sebou všechny křesťany a obráceně, shoda celé církve o obsahu víry je znamením toho, že odpovídá apoštolskému evangeliu jako prameni společné víry. O tom není sporu. Otázkou je pouze, jakým způsobem se určité církevní instituce - které si nárokují reprezentovat celou církev, ať všeobecný koncil nebo jeden, celou církev reprezentující úřad, např. papeže - podílejí na zaslíbené vytrvalosti ve víře. Podle mínění staré církve a dnešních pravoslavných církví se tomu tak má u doktrinálních dokumentů ekumenických koncilů, ovšem pod podmínkou jejich všeobecného přijetí v celé církvi. Reprezentativní složení koncilu z biskupů celé církve k tomu ještě nestačí. Musí dojít k přijetí, recepci závěrů koncilů věřícími.
Analogicky ovšem učil I. Vatikánský koncil, že také v případě římského papeže, vyslovuje-li se "ex cathedra", tedy ve své funkci viditelné hlavy a reprezentanta celé církve, k otázkám víry a mravů všeobecné církve, pak se tyto doktrinální výroky podílí na neomylnosti víry (ea infallibilitate pollere), kterou přislíbil Ježíš Kristus své církvi (DH 3074). Tento výrok koncilu může být různě interpretován.
To, že jednotlivý nositel úřadu církve, hovoří-li jako reprezentant církve k otázkám víry, má také podíl na celé církvi přislíbené vytrvalosti či neomylnosti ve víře, se nemusí popírat. Stejně se nemusí popírat, že jeho výpovědi, jsou-li pravdivé, jsou pravdivé samy ze sebe (ex sese), a ne kvůli souhlasu jiné instance. To platí pro každou pravdivou větu a také pro věroučné výpovědi. Potíž spočívá pouze v předpokladu, totiž v otázce, za jakých podmínek může římský biskup jako reprezentant celé církve mluvit, a zda tyto podmínky už někdy nastaly. V obou případech, v nichž papežové dosud použili možnosti takového konečně závazného prohlášení, a to při vyhlášení Neposkvrněného početí Mariina 1854 a jejího tělesného vzetí na nebe roku 1950, mluvili papežové pouze jako reprezentanti dnešní římskokatolické církve, a ne za všechny křesťany. Jejich doktrinální prohlášení nebyla ani dodatečně ostatními křesťany přijata. Nepřijetí doktrinálních prohlášení, která byly vyslovena jménem všech křesťanů, je vážný problém takových prohlášení. Při přijetí takových výpovědí nebo jejich odmítnutí nejde totiž o potvrzení jinou instancí, která byla na I. Vatikánském koncilu odmítnuta, nýbrž již o předpoklad vydání takových prohlášení, že jsou totiž vyslovována jménem celé Kristovy církve.
K petrovské službě jednotě celého křesťanstva bezpochyby patří prohlášení o společné víře církve, věroučná prohlášení, která se vztahují na celou církev. Ne všechna taková prohlášení si potřebují klást nárok na krajní závaznost. Ale i když tak činí, jsou odkázána na recepci vědomím víry církve vázaným na apoštolské evangelium. Je možné se ujistit o očekávané recepci výslovnými odkazy na biblické evangelium a předchozími poradami. Přesto však teprve přijetí určitého věroučného prohlášení ve vědomí víry celé církve ukazuje, zda ono prohlášení skutečně vyjádřilo víru celé církve. Pouhý úmysl vydat takové prohlášení nestačí, aby byl zmíněný předpoklad zaručen. Pro nositele reprezentující celocírkevní autoritu je tedy vydání takového prohlášení riskantní. Petrovská služba jednotě celé církve se v zásadě obejde i bez podobných prohlášení, ačkoli se mohou vyskytnout situace nejkrajnějšího rozhodování pro Ježíše Krista a proti pokušení odpadnutí od něj: v takových situacích bude mít slovo římského biskupa v šíři křesťanské ekumeny bezpochyby zvláštní váhu.
Z knihy Petra Hünnermanna, Papstamt und Ökumene, Regensburg 1997, s.43-60, přeložila Stanislava Ševčíková