Postliberální "cultural linguistic approach G.A.Lindbecka

 

Postliberální "cultural linguistic approach G.A.Lindbecka

 

 K metodologické návaznosti na E.Schlinka a jeho koncepci struktur se výslovně hlásí i George A.Lindbeck (nar.1924), profesor "historické teologie" na universitě v Yale a průkopník amerického lutersko-katolického dialogu, jenž v mnoha ohledech (časovém i tématickém) předběhl dialog evropský (dokumenty např. The Eucharist as Sacrifice 1967, Papal Primacy and the Universal Church 1974, Teaching Authority and Infallibility in the Church 1979), a svého času teologický vedoucí oficiální lutersko/římskokatolické komise pro dialog na světové rovině.

 Jako historik dogmatu i účastník ekumenických diskusí si Lindbeck povšiml, že nejsme schopni toho, co je vědecky základním předpokladem, totiž explicitně specifikovat kritéria, proč určité výroky byly nebo nebyly uznány jako dogmaticky korektní popř. proč dnes můžeme v dialogu (při věrnosti poznané pravdě) přijmout i pozice dříve odsuzované. Tvrzení, že se dosáhlo konsensu beze změny v učení naráží na pochopitelnou skepsi a podezření, že se signatáři ekumenických dokumentů klamou ve snaze o ekumenickou harmonii a konfesijní loyalitu současně. Liberální přístup k dogmatům není řešením a návrat k předliberální ortodoxii není možný, hledá se tedy třetí, postliberální cesta.

 Tři dnes nejrozšířenější cesty lze podle Lindbecka typologizovat jako a) přístup, který zdůrazňuje věroučné výroky v jejich nároku na pravdivost vzhledem k objektivním realitám, a odpovídá tak tradičnímu ortodoxnímu jakož i heterodoxnímu přístupu a také kognitivnímu předporozumění náboženským výrokům v soudobé (80.léta) americké analytické filosofii, b) přístup, který zdůrazňuje v náboženství dimenzi zkušenosti a jejího vyjádření a pro nějž tak jsou věroučné výroky spíše symboly vnitřních pocitů a existenciální orientace, a je blízký spíše evropskému liberalismu po Schleiermacherovi. První přístup vidí náboženství jako srovnatelné spíše s filosofií a vědou (formulace tvrzení), druhý spíše s estetikou. c) U ekumenicky smýšlejících katolíků (Rahner, Lonergan) vidí Lindbeck pokus o spojení kognitivního a symbolisticko-expresivního přístupu, o "dvoudimenzní" přístup. Lindbeck oceňuje toto spojení, ale vidí je jako nedostatečné, protože z obou perspektiv je ke smíření nutná kapitulace na konstantnost učení. Pro kognitivisty je obsah formulací neměnný, pro liberály se může obsah měnit i při zachování formulace a naopak, takže pro teologický konsens jsou irelevantní (křesťan a budhista mohou teoreticky mít tutéž víru i při různých formulacích, to jsou jen lepší nebo horší objektivace). Třetí přístup je problematický při svém provedení, racionalisticky kognitivní a empiricky expresivní pojetí lze spojit jen za cenu "intelektuální gymnastiky" a výsledné konstrukce nepůsobí přesvědčivě.

 Z toho Lindbeck vyvozuje, že potřebujeme alternativní přístup, který by dokázal lépe osvětlit propletenost variability a invariability, shody a nejednoty v otázkách víry. Přístup, který navrhuje, není nový, nová je jeho aplikace na ekumenickou problematiku. Ve velké části antropologické, sociologické a filosofické literatury se dle Lindbecka už od zmíněných přístupů upustilo a náboženství se vidí ve vztahu ke kulturám, nebo jinak řečeno: k jazyku a jemu odpovídajícím životním formám a tedy jako idiomata ke konstrukci reality a hodnotových systémů, jakož i odpovídajících forem života. Funkcí věroučných formulací tak není ani tolik jejich užití jako tvrzení s nárokem na pravdivost či jako expresívních symbolů, ale tyto formulace jsou pro určité společenství platnými autoritativními pravidly diskursu, postojů a způsobů chování. Tento přístup označuje Lindbeck jako cultural linguistic a v něm implikované pojetí církevního učení jako regulativní teorii.

 Regulativní přístup nemá podle Lindbecka problém ukázat, jak je možné smíření bez kapitulace. Pravidla si ponechávají svou platnost, specifikují se podmínky jejich aplikace (Například pravidlo jezdit vpravo v Americe a jezdit vlevo v Británii, transsubstanciace je správné a trvale platné vyjádření v kontextu určité scholastiky). Toto pojetí stojí dle Lindbecka už za starocírkevním chápáním vyznání víry jako regulae fidei. Věroučné výpovědi tak regulují tvrzení s nárokem na pravdivost, některá vylučují, jiná připouštějí, ale detailně nevykládají obsah.

 Církevní věroučné výpovědi jsou podle Lindbecka nauky autoritativní pro dané společenství, týkající se víry a života, považované za podstatně nutné pro identitu nebo dobro dané skupiny. Mohou být vyjádřeny formálně nebo jsou účinné neformálně, v každém případě ozřejmují, co konstituuje věrohodnou příslušnost ke společenství. Kdo se s nimi neshoduje, nemůže být např. dobrým katolíkem či metodistou. Pokud se tento závěr nevyvozuje, přestala víra utvářet společenství a výpověď už není operativní, i když ještě formálně platí. Operativní výpovědi nutně patří k identitě společenství. Náboženská korporace nemůže existovat jako nezaměnitelný kolektiv, pokud nemá nějaká přesvědčení a způsoby chování, podle nichž ji lze identifikovat. Pokud nějaké společenství trvá na tom, že nemá žádné vyznání, stává se toto jeho vyznáním a identitou. Implicitní vyjádřením se stávají explicitními zpravidla v situaci kontroverze (výjimkou téměř jedinou jsou mariánská dogmata 1854 a 1950). Z toho plyne, že je nutno je chápat ve vztahu k tomu, co odmítají, pozitivní obsah už nemusí být tak jasný, a dále, že se zpravidla netýkají toho, co je pro dané společenství skutečně důležité (protože to je pro ně obvykle nepochybné i bez dogmatizace). V praxi se ovšem pod pojem učení zahrnuje i to, co je jen určitou teologií, nikoli normativním učením.

 Dnes je ovšem v důsledku pluralitní společnosti odpor k učení a normám, loyalita k vlastnímu společenství slabá, důraz se klade na toleranci a osobní svobodu a autenticitu, víra se chápe jako individuální preference. Únik se hledá v liberálním výkladu dogmat jako zastaralých výrazů trvale platné zkušenosti, kterou je dnes třeba vyjádřit aktuálně, "reinterpretovat" je (Pojem sám najdeme ovšem i u Schlinka). Společnosti i společenství se tím ovšem škodí, protože se likvidují podmínky jejího přežití. (Lindbeck navrhuje ecclesiolae in ecclesia jako bylo mnišství či raný pietismus, "sociologické sektářství".

Proti relativismu, který vidí vše v proměně, se staví tradicionalismus biblicistický a katolický, který naopak chce vše konzervovat při starém. Staré polemické formulace nauky a staré obřady v novém kontextu však nemusí vyjadřovat totéž a fakticky také dochází k jejich proměně. Problém je, jak již bylo řečeno, rozlišit proměnlivé od neměnného. Svatí a proroci to rozpoznají díky tomu, co Tomáš Akvinský nazval příbuzností s podstatou, jelikož tito jsou však dle Lindbecka vzácní, potřebujeme i dogmatická rozhodnutí a teologickou reflexi. Teoretikové mohou být užiteční, když ukážou, jak jsou věroučné výroky pevné i flexibilní současně, neměnné a přitom schopné přizpůsobení.

 Ekumenicky užitečné mohou být podle Lindbecka pouze teorie, které jsou regulativní a modifikovaně proposicionální. Chápání věroučných výroků jakožto pravidel však nemá znamenat, že by neobsahovaly také (intrasystematické, tedy nikoli ontologické) propozice. Podstatným aspektem regulativní teorie je to, že nezrušitelný a dogmaticky podstatný aspekt náboženství nevidí v proposicionálně formulovaných pravdách, ale v příběhu /story/, který vypráví, a v gramatice, která stanoví, jak se vypráví. V případě křesťanství jsou základní kostrou-strukturou biblická vyprávění a způsob jejich spojení (např. Kristus jako střed). Učení, že Ježíš je Mesiáš, funguje lexikálně jako důvod připojení Nového zákona, a syntakticky jako hermeneutické pravidlo interpretace Starého zákona ve vztahu ke Kristu, a sémanticky jako pravidlo užívání titulu Mesiáš. Věty jako sola gratia přímo explikují pravidla, většina vět je však spíše příkladem správného užití pravidel, exemplárními či paradigmatickými aplikacemi. Nejde o to ty druhé pouze opakovat, ale užívat stejných pravidel při tvoření nových vět (lingvistický příklad: časovat rogo rogas jako amo amas). Jde o hlubinnou gramatiku, kterou kompetentní mluvčí (výraz Noama Chomského) nedokáže zpravidla popsat, ale správně podle ní mluví. Proměnlivost takových výroků vyplývá z aplikace pravidel na svět, který se mění. Significatum zůstává, modus significandi se mění (Tomáš).

 Věroučné výroky mají určitou hierarchii. Přikázání lásky je bezpodmínečně nutné. Není situace, kdy by neplatilo. Vztah církví k účasti křesťana ve válce je podmínečně podstatný, mění se dle okolností. Podmínečné varianty mohou být platné trvale nebo přechodně, pomoc chudým např. je podmíněná existencí chudých. Přechodně podmínečně podstatné výroky mohou být vratné nebo nezvratné, např. odsouzení otroctví už je třeba chápat jako nezvratné. A konečně některé normy jsou náhodně nutné - mohly by znít i jinak, ale když znějí takto, jsou závazné - např. příkaz jezdit vpravo. V ekumenické teologii nemusí být ale snadné věroučné výroky klasifikovat: Je papežství náhodné a trvalé, ale principiálně zvratné? Nebo je tento vývoj nezvratný? (Podobně je tomu s mariánskými dogmaty). Zde jde pouze o kategorie, jejich aplikace je až další krok. V případě podmínečné platnosti určitých dogmat jde ovšem spíše o podmínečnou existenci okolností, k nimž se vztahují - za těchto okolností však platí bezpodmínečně.

 Svou teorii se Lindbeck pokusil otestovat na třech ekumenicky významných otázkách: nepodmíněnosti klasických christologických formulací, nezvratnosti vývoje mariologie a neomylnosti magistéria. Přitom se nemá rozhodnout, zda se tato tvrzení akceptují, ale zda mají při uplatnění kulturně lingvistického přístupu smysl a zda tedy tento přístup nabízí základní rámec pro diskusi mezi jejich stoupenci a odpůrci.

 Nepochybně podmíněná je formulace christologických dogmat, z toho však nikterak neplyne, že by bylo podmíněné i jejich učení (jak hlásají odpůrci, v naší době např. J.Hick). Rozdíl mezi mnohostí formulací a týmž obsahem je pro křesťanství podstatný, v Písmu se projevuje např. mnohými christologickými tituly, pro Žida je Ježíš Mesiáš a pro Řeka Kyrios. Uznání principu jednoho obsahu a různosti formulací je předpokladem uznání kánonu.

 Athanasiův princip eadem de filio quae de patre dicuntur exepto patris nomine není propozice prvního řádu, ale pravidlo mluvení.

 Za christologickými dogmaty stojí nejméně tři regulativní principy: Monoteistický princip, je jen jeden Bůh, historický princip: Ježíšovy příběhy ukazují na určitou lidskou bytost v určité historické době, "maximalistický" princip: Ježíšovi je třeba přisoudit každý možný význam, který není v rozporu s prvními dvěma pravidly. Tyto principy platí implicitně již v Novém zákoně a logicky tlačily na vývoj dogmatických formulací. Naproti tomu doketismus, gnosticismus, adopcianismus, sabelianismus, nestorianismus a monofyzitismus byly odmítnuty, protože evidentně odporují zmíněným principům. Trvalý význam starocírkevních formulací je v tom, že ukazují uplatnění regulativních principů, jež jsou výrazem křesťanské identity, v podmínkách tehdejší kultury - a v každé budoucí, která by tyto podmínky obnovila. Jejich význam je i v tom, že byly ekumenicky prosazeny, což se dnešním formulacím do nových podmínek podaří jen výjimečně. Navíc mají i jinou než věroučnou funkci - jejich recitace je výrazem jednoty církve v čase a protoru. Jejich archaičnost je pozitivní i v tom, že lépe než u soudobých formulací jsme schopni rozeznat proměnnou, dobovou formu a neměnný obsah. Nejde o věty, které bychom měli otrocky opakovat, ale o trvale platná autoritativní paradigmata křesťanského vztahu k Bohu.

 Co se týče nejnovějších dvou mariánských dogmat, jejich problematika je jiná. Nejsou v první řadě výsledkem reflexe, ale vývoje kultu a cítění. Jejich stoupenci je chápou sice jako pozdní, nicméně nezvratné formulace implicitní součásti víry. Otázkou je tedy možnost nezvratnosti pobiblických nauk v regulativní teorii - tedy v první fázi nikoli o rozhodnutí, zda jsou zvratné či nezvratné popř. ilegitimní (zkoumají se tedy z hlediska formálního, nikoli materiálního). Např. v matematice lze ukázat, že je možno objevit nové skutečnosti o charakteru nutných tvrzení již známých. V případě dogmatu o neposkvrněném početí jde o souhru tří hlavních faktorů: Augustinova učení o obecné hříšnosti, zbožného cítění odmítajícího připsat tuto hříšnost Marii, a principu svobody Božích tvorů, v případě Marie svobody rozhodnutí stát se theotokos. V tomto kontextu byl učiněn nový, dříve neznámý pozitivní závěr o Mariině bezhříšnosti. Zvratnost této formulace je dána problematičností Augustinova učení o dědičném hříchu. Kontextem je i katolická otevřenost pro rozvoj nauky a evangelický princip návratu k původnímu stavu.

 Lindbeck aplikoval kulturně lingvistický princip i na problematiku neomylnosti. Neomylnost není vlastností určitých nauk (ty mohou být irreformabile), ale rozhodnutí v rámci společenství. Neomylnost se nevztahuje na jakýkoli omyl, ale na takový omyl, který by církev oddělil od Krista (v otázkách učení a života společenství - jak to odpovídá kulturně lingvistické definici náboženství. Církev a/nebo její magistérium má podle tohoto tvrzení záruku, že se v rozhodujících otázkách neproviní proti gramatice víry). Může jít i o rozhodnutí mezi dvěma špatnými alternativami pro menší zlo. Neomylnost se netýká jen propozic, ale má i empirickou dimenzi. Z hlediska tradice je instancí neomylnosti consensus fidelium nebo consensus ecclesiae. Problémem je přesnější lokalizace nositelů neomylnosti - jsou to katolíci? ariáni? teologové? Narozdíl od kompetentního mluvčího je kompetentní křesťan v dějinách spíše výjimkou, křesťanství není pro většinu členů církve mateřština, kterou myslí. Kompetence mluvčího se projevuje schopností široké komunikace, analogicky v křesťanství jej proto nebudeme hledat v sektách, ale v hlavním proudu, jejich znakem bude ekumenicita v dobrém slova smyslu. Kompetentní mluvčí neopakuje strnulé formulace, je schopen aplikovat slovník na nové situace. V případě křesťanství nemusí mít žádné formální vzdělání, ale očekávat lze znalost jazyka Bible a liturgie. Kompetentní mluvčí sice nezná explicitně mluvnická pravidla, ale pozná, co v jazyce jde a co v něm nejde.

Jednoznačně, i pro nevěřícího, je možno formulovat tvrzení intrasystematicky neomylná (tvrzení, o kterých lze říci, že jsou ve shodě s křesťanstvím, aniž by se zkoumalo, zda jim i ontologicky něco odpovídá - to je předmětem víry).

 Pravoslavné hledisko vychází z neomylnosti církve a dále ji nelokalizuje. Protestantská pozice spojuje neomylnost s Biblí, katolická s magistériem. Pravoslavné pojetí je přiměřené v situaci nerozdělené církve, katolíci a protestanté specifikují odvolací instance v situaci rozdělené církve. Pravoslavné hledisko koreluje v situaci rozdělení s neměnností. Evangelické a katolické stanovisko vyžaduje vykládat Písmo v kontextu svědků celé církve (consensus scripturae et patrum) popř. mluvit jménem celé církve. Řešení není na teoretické rovině, ale ve sjednocení církve. Principiálně jde o trojí formulaci téhož pravidla (srov. v české reformaci tzv. soudce chebský).

 Chápeme-li věroučné výroky jako pravidla, pak nemůže jít o to je interpretovat, ale řídit se jimi v jazyce a životě společenství. Nejde o to nově interpretovat nicejské vyznání, ale ukázat, jak dnes představit Ježíše jako biblickou cestu k Bohu.

 

Další poznámky z Lindbecka, už ne do disertace

výklad intratextuální, intrasemiotický - smysl dán užíváním v textu, nevycházet z informací mimo text. scriptura sui ipsius interpres - ovšem skrze užívání: viva vox. Jde o to, aby biblický text byl rámcem interpretace světa - typologický výklad (David vzorem křesťanských králů), ale ne tak, že by se z něj dělaly metafory něčeho jiného! - alegorie vyprázdnila Starý zákon. Jde o správný směr interpretace, nejde o to, aby lidé našli svůj příběh v Bibli, ale aby učinili příběh Bible svým příběhem. Kříž nemůže být symbolem našich bolestí a mesiášské království symbolem nbašich očekávání, ale naše utrpení má být formováno křížem a naše naděje mesiášsky. Text má absorobovat svět a ne být absorbován světem. Riziko: že svět promění základní kostru a sám se stane interpretem - např. helénismus v gnósi, místo aby byla gnóse interpretována Biblí. viva vox: Text vztahovat an dnešní skutečnosti. opak správného přístupu: Ebeling erfahrungsorientiert, jinak dnes hist.kritika a fundamentalismus. Bible předmětem zkoumání místo aby se Biblí zkoumal svět

Dobré: Hans Frei, Eclipse

Kelsey David H. The Uses of Scripture in Recent Theology

Kulturně lingvistický přístup je katechetický ve smyslu prvotní církve, lidé byli přitahováni a až potom rozuměli

učili se zvládnout jazyk a praxi, místo aby se jim předkládaly originální koncepty (to uměli gnostici)

zácvik chování a znalost biblických příběhů, pak teprve křest

později se toho dosahovalo socializací

vždycky ale biblické příběhy

dnes: socializace nefektivní, katecheze nemožná a převádění do jiných kategorií svůdná alternativa

neznalost náboženství neuvědomována - analogie s nezvládnutým jazykem

 

 

Katecheze z hlediska postliberální teologie

Georg Lindbeck

Tento text je sestaven z úryvků Lindbeckovy knihy...... Lindbeck se snaží využít srovnání náboženství s jazykem, jak je to typické pro přístup některých amerických badatelů. Metafora jazyka je podnětná i pro katechezi: Jazyk nejsou jen věty, které něco tvrdí, ale jsou to především normy, které regulují mluvení a jednání, patří k nim kontext, v němž jsou srozumitelné. Bez uznání norem a ochoty se učit jazyk zvládnout nelze. Jazyk se musím naučit znát tak, jak je, nemohu si vytvářet svůj vlastní, jinak se nedomluvím. Kompetentní mluvčí nezná gramatická pravidla, ale dovede posoudit, co je v jazyce přijatelné. Neopakuje naučené věty, ale je schopen v nových situacích vytvářet nové věty. Jde tedy o to vytvořit použitelný rámec, nikoli zprostředkovat co nejvíce obsahu. Jazyk znám, když v něm myslím. Cílem náboženské výchovy je porozumět sobě, světu a svému životnímu příběhu na základě příběhu Bible. Nemůže však jít o to, abychom dělali z biblického textu metafory něčeho jiného. "Nejde o to, aby lidé našli svůj příběh v Bibli, ale aby učinili příběh Bible svým příběhem. Kříž nemůže být symbolem našich bolestí a mesiášské království symbolem našich očekávání, ale naše utrpení má být formováno křížem a naše naděje mesiášsky. Text má absorbovat svět a ne být absorbován světem." Bible nemá být interpretována světem, ale má vykládat svět. Bible se stala předmětem zkoumání, místo aby se Biblí zkoumal svět. Skutečná křesťanská katecheze musí směr zase obrátit, je třeba opustit módní vycházení ze zkušenosti a vrátit primát Božímu slovu, jinak se ze sebestřednosti nevymaníme. Pravá zkušenost přijde jako reakce na Boží slovo.

 

 Postliberální metoda... je odsouzena k tomu, aby byla nepopulární mezi těmi, jímž jde hlavně o udržení nebo zvýšení počtu členů a vlivu církve. Tato netoda se totiž podobá katechezi staré církve více než moderním pokusům o "přetlumočení" víry. Místo, aby podávala víru v nových konceptech, snaží se své potenciální stoupence naučit jazyku a praxi náboženství. A to byla ve většině náboženství po celá staletí hlavní cesta předávání víry a získávání konvertitů. V raných dobách církve to například byli gnostikové a nikoli katolíci, kdo měl největší sklon převádět biblický materiál do nového interpretačního rámce, Zpravidla tomu nebylo tak, že by pohané obracející se ke katolické církvi chápali nejprve víru a pak se rozhodli stát křestany, ale proces byl přímo opačný: nejprve se rozhodli a pak porozuměli. Přesněji řečeno, byli nejprve přitahováni křesťanským společenstvím a křesťanskou životní formou... podrobili se delšímu katechetickému vyučování, v němž se zacvičili do nových způsobů chování a poznali příběhy Izraele a jejich naplnění v Kristu. Až poté, co získali kompetenci v cizím křesťanském jazyce a životní formě, byli uznáni za hodné, aby s rozumem a zodpovědností vyznali svou svou víru a byli pokřtěni.

 Později, když se křesťanstvo stalo společensky dominantím, tento druh katecheze zmizel, ale podobných výsledků se dosahovalo v normálním procesu zrání... V obou případech, ať už katechezí nebo socializací, se dosahovalo... důvěrné znalosti světa biblických vyprávění, která umožňovala zakoušet celý svůj život v náboženské souvislosti...

 Západní kultura se dnes nachází v přechodném stádiu, kdy se ukazuje, že socializace je neefektivní, katecheze nemožná a nové interpretace jsou svůdnou alternativou. Biblické dědictví je latentně... ještě přítomno ve formách, které imunizují proti katechezi, ale vybízejí k reintepretaci. (s.194n.)

 Nemožnost účinné katecheze v současné situaci je zčásti výsledkem nevyslovené domněnky, že znalost několika rudimentů náboženského jazyka se již rovná znalosti náboženství (ačkoli třeba o znalosti latiny by nikdo takovou domněnku nevyslovil). Důležitým faktorem však je charakter církví v časech pokračujícícho odkřesťanštění. Narozdíl od misijních dob šíření víry se v současné situaci církve přizpůsobují převládající kultuře, místo aby ji utvářely. A patrně ani nemohou jinak. Pokračují sice v tom, aby tím či oním způsobem zarhnuly většinu obyvatelstva, musí se však nolens volens přizpůsobovat většinovým trendům. To jim však neusnadňuje přitáhnout pozorné katechumeny dokonce ani mezi vlastními dětmi, a pokud se to církvím podaří, ukáže se obvykle, že nejsou absolutně schopny působivého vyučování jednoznačnému křesťanskému jazyku a praxi. Ti, kdo hledají alternativu např. k americkému způsobu života, se místo toho obracejí k východním náboženstvím nebo k různým odnožím mimo hlavní proud křesťanství. Patrně se nic nezmění, dokud odkřesťanštění nepostoupí dále nebo se trend neobrátí - což je méně pravděpodobné. (s.196)

 Teologie by měla vzdorovat volání publika po tom, co je zrovna moderní a bezprostředně pochopitelné, a místo toho se připravovat na budoucnost, kdy pokračující odkřesťanštění umožní silnější autenticitu křesťanských společenství". (s.196)

 Je možné, že životaschopnost budoucího světa závisí na tom, nakolik se podaří čelit rozkladným tendencím moderny. Je možné, že závisí na tom, že existují enklávy společenství, která své členy socializují v nanejvýš partikulárních hlediscích, která udržují starost o bližního a nikoli o individuální práva a nároky, a jejichž členové budou usilovat o zodpovědnost za společnost a nikoli jen o splnění vlastních přání. (s.186)

 Církevní věroučné výpovědi jsou podle Lindbecka nauky autoritativní pro dané společenství, týkající se víry a života, považované za podstatně nutné pro identitu nebo dobro dané skupiny. Mohou být vyjádřeny formálně nebo jsou účinné neformálně, v každém případě ozřejmují, co konstituuje věrohodnou příslušnost ke společenství. Kdo se s nimi neshoduje, nemůže být např. dobrým katolíkem či metodistou. Pokud se tento závěr nevyvozuje, přestala víra utvářet společenství a výpověď už není operativní, i když ještě formálně platí. Operativní výpovědi nutně patří k identitě společenství. Náboženská korporace nemůže existovat jako nezaměnitelný kolektiv, pokud nemá nějaká přesvědčení a způsoby chování, podle nichž ji lze identifikovat.