Navrhovaná řešení:
??? Apoštolská víra - apoštolské Písmo - apoštolská tradice - apoštolská duchovenská služba
??? Písmo a Nicejsko-cařihradské vyznání - Cankov
??? Písmo plus tatáž tradice v různých formách, navzájem uznaných - Edmund Schlink
??? Co vždy, všude a ode všech bylo věřeno - Vincenc z Lérina
??? Uralte katholische Religion - Komenský
??? Víra a řády církve prvního tisíciletí - obvyklý pravoslavný princip
??? Soudce chebský v podání Martina Lupáče
"Jest svědek soudce veliký mezi námi
a sborem basilejským vyvolený
a tento soudce jest zákon Boží
a Kristovo evangelium a nařízení apoštolské,
učení a zachování prvotní církve svaté,
sněmové a písma svatých doktorův,
v témž zákoně Páně založených."
Martin Lupáč
??? Římské katolictví plus aktuální vzdorování papeži tam, kde se rozchází s Písmem a tradicí - Rokycanův postoj
??? Consensus quinquaesaecularis - Calixt
??? Římské katolictví minus papežství v pojetí prvního vatikána - pravoslavný biskup Gorazd, starokatoličtí biskupové
??? Římské katolictví s vyjasněním sporných otázek v ekumenickém dialogu a nalezením ekumenicky přijatelné formy výkonu primátu - ekumenismus ve smyslu Jana Pavla II.
??? Ekumenické pravověří - pravoslavný arcibiskup Kryštof
??? Pravoslavná víra plus západní bohoslužebné formy - Orthodox Church of America, Miloš J.Pulec
atd......
"Evropa se musí stát zase KONTINENTEM ŽIVOTA, kde se respektuje lidská důstojnost a právo na život a kde se dělá všechno pro vytvoření podmínek podporujících rodinu a dítě a povzbuzujících k životu.
Nejdůležitější lidské právo, právo na život, už není v Evropě zaručeno: Zabíjení ročně více než pěti milionů nenarozených dětí, tendence k selekci nemocných a postižených dětí v rámci prenatální diagnostiky a hrozivý nástup eutanasie jsou toho otřesným svědectvím.
Je naším pevným přesvědčením, že tato ztráta základních etických hodnot pochází především z dalekosáhlého odvratu lidí od Boha a jeho životu prospěšných přikázání. Pro budoucnost naši a našich dětí vyzýváme všechny evropské lidi, zvláště ty, kdo nesou zodpovědnost ve společnosti, politice a církvi, aby se zasadili o obrácení k životu.
Stop potratu - stop eutanasii - stop selekci embryí"
(Z Berlínské deklarace za právo na život v Evropě, přijaté účastníky ekumenického 1.Evropského fóra pro právo na život v září 1998.)
Hnutí a společenství, hájící právo na život, nás nejednou odrazují svými metodami, prozrazujícími americký původ. Proto chceme upozornit na společenství Kaleb, vzniklé na půdě bývalého východního Německa z neoficiálních iniciativ proti "interrupci" (lékaři ze společenství Kaleb mluví pravdivěji o abrupci, tedy umělém ukončení těhotenství, neboť o přerušení nejde).
Vzorem společenství je biblický Káleb, postava ze 4.knihy Mojžíšovy, jeden ze zvědů, který dodává odvahy lidu k vykročení do zaslíbené země (kap.14). Pro společenství zápasící s kulturou smrti je inspirativní Kálebova charakteristika v Sir 46,7, kde se říká, že společně s Jozuem zůstali pevní a postavili se proti celému lidu, když jej odvraceli od hříchu a skoncovali s jeho zlými řečmi. Obrana práva na život se nezaměřuje pouze na potraty, ale i na eutanazii, společenství provozuje poradnu pro problémy v těhotenství (bez vydávání "lístků"), obstarává adoptivní rodiče pro zachráněné děti, dává kontakt na křesťansky orientované lékaře, apeluje na politiky, ale také sbírá šatstvo pro uprchlíky z oblastí válek a provozuje dětský domov v Indii. Zvláštní význam je přikládán osvětě, protože člověk, který je seznámen se způsobem provádění interrupce, s ní těžko bude souhlasit. Charisma společenství je v péči o ženy, které podstoupily potrat a trpí následnými problémy. Společenství je otevřeno všem obráncům práva na život, křesťanský ráz je dán svědectvím o Ježíši Kristu, u něhož je odpuštění a útěcha. Společenství se snaží vytvářet pozitivní klima pro přijetí dětí, zvláště postižených. Jako v jiných oblastech dnešního zápasu církve je v Německu i zápas s pohrdáním postiženými, eutanasií a eugenikou pokračováním zápasu církve za Hitlerova režimu. (V této souvislosti mě napadá výrok jednoho historika, že hlavní chybou komunismu a fašismu bylo, že příliš rychle realizovaly to, k čemu Západ pod fasádou demokracie a svobody spěje). Následující materiály jsou vybrány z informačního buletinu společenství.
(Další informace: www.kaleb.de, www.tim-lebt.de).
XIII. Pokud správně vidím, jsou tak mnozí lidé pro aktivní přispění ke smrti pacienta proto, že mají velký strach z toho, že na konci svého života nebudou moci vydržet utrpení a bolesti, že jim budou bezmocně vydáni. Mají strach z toho, že nebudou moci snést bolesti a nedůstojně zchřadnou. Chápu dobře tento strach, mám jej také.
Aktivní přispění ke smrti však není jedinou možnou odpovědí na toto pochopitelné zoufání. Ano, potřebujeme jiný přístup k umírání a bolesti. Musíme se opět naučit: Existuje mnoho možností, jak pomoci smrtelně nemocným lidem, potěšit je a pomoci jim. Rozhodující je často už nenechat je samotné.
Nejúčinnější lékařskou pomocí je v mnoha případech dobrá terapie bolesti. Hluboce na mě zapůsobilo, co o tom nedávno řekl Prof. Klaschik, jeden z průkopníků německé terapie bolesti: "Už skoro 20 let pečuji o pacienty, kteří jsou nevyléčitelní. Mnozí, kdo k nám přijdou, říkají: Takto už nemohu žít, tak už nechci žít, bolesti jsou příliš velké. Všem těmto pacientům jsme mohli pomoci."
Mnozí lékaři potvrzují tuto zkušenost. Je-li tomu tak, pak je spor o aktivní přispění ke smrti falešnou debatou. Můžeme a musíme udělat naopak více pro terapii bolesti. To je pole, které bylo po dlouhou dobu trestuhodně zanedbáváno. Přeji si, aby se Německo co nejrychleji stalo vzorem bádání o bolesti a její terapii. To je skutečně hluboce humánní a je to v zájmu každého z nás. (...)
XIV.
Eugenika, euthanasie a selekce: To jsou pojmy, spojené v Německu se špatnými vzpomínkami. Vyvolávají proto - právem - emocionální obranu. Přesto považuji za zcela falešný a zavádějící argument, že my Němci nesmíme určité věci dělat kvůli našim dějinám. Pokud něco považujeme za neetické a nemorální, pak proto, že je to nemorální a neetické vždy a všude. Ve fundamentálních etických otázkách neexistuje žádný zeměpis dovoleného a nedovoleného. (...) Připomínám neustále, že dějiny nám pomáhají - nejen nám Němcům - pochopit, co se děje, když se zmatou měřítka, když se člověk stane ze subjektu objektem. Kdo jednou začne instrumentalizovat lidský život, kdo začne rozlišovat mezi životem hodným a nehodným života, ten se skutečně vydává na dráhu, na níž už nelze zastavit.
Vzpomínka na to je trvalý apel: Nic nelze postavit nad důstojnost jednotlivého člověka. Jeho právo na svobodu, na sebeurčení a na respektování jeho důstojnosti nelze obětovt žádnému účelu. (...)
XV.(...) Kdo se vzdá ochrany života na jeho počátku, bude to moci brzy uplatnit i na jeho konci. Pak se bude třeba klást otázka: Můžeme si dovolit tak vysoké náklady na ošetřování na konci života? Nebylo by ekonomicky rozumnější, aby staří a nemocní včas souhlasili s ukončením života? Vím, že nikdo nic takového nenavrhuje. Všichni ale také víme, že nejlepší úmysly nemohou zabránit tomu, aby se nakonec nestalo to, co na začátku nikdo nechtěl. A vím také, že již dnes se staří lidé cítí naléhavě vystaveni těmto otázkám.
(...) Náš přístup k těmto otázkám musí být charakterizován respektem k životu odpočátku. Důstojnost člověka nelze kompenzovat žádnou jinou hodnotou. (...)
Hospic jako alternativa k eutanasii
Uschi Glas, herečka, patronka hospicového hnutí v Německu
Práce německých hospiců je založena na základní myšlence: Protože umírání je také život.
Co to má znamenat? Umírání je úsekem životní cesty, po níž jdeme. Zdraví lidé mluví často o tom, že až jednoho dne nebudou moci žít tak, jak chtějí, přejí si rychlý konec. Zkušenost však ukazuje: Když pak jsou smrtelně nemocní, lpějí často na životě. Přejí si prožít proces umírání. Zcela opačně, než si to představovali.
Zmocňuje se mne temná hrůza, když slyším, že se v Holandsku zákonem dovoluje aktivní přispění ke smrti. Politici a lékaři souhlasí. Je tedy všechno v pořádku? I u nás?
Je tomu úplně jinak. Problém je mnohem zásadnější. Těžce nemocní a umírající nemohou demonstrovat ani zakládat skupiny svépomoci, protože to nedovoluje jejich stav. Nemohou bojkotovat zdravotní systém, protože jiný neexistuje. Nejsou už zákazníky, jako voliči nejsou perspektivní. Ročně v Německu umírá 850 000 lidí. Samozřejmě to jsou vždycky ti druzí. Když je to člověk sám, je již pozdě bojovat za lepší podmínky.
Ochrana pacientů na konci života je přitom důležitější než kdy jindy. A proto za ni bojuje německé hospicové hnutí. Aby si každý mohl sám určovat poslední čas a nestal se obětí zbytečné lékařské techniky. Aby tím však také byl každý chráněn před tlakem nákladů ve zdravotnictví a nikdo nebyl příliš brzy odstaven.
(...) Většina lidí má strach z umírání. Obávají se, že budou vydáni na pospas zdravotnickým přístrojům a závislí na jiných lidech. Proto je třeba do všech oblastí zdravotnictví vnést "hospicové myšlení". To znamená užívat moderní terapie bolesti, umírající musí být doprovázeni školenými lidmi. Kde lidé umírají, musí existovat i lidská důstojnost. To vyžaduje fantazii, čas a prostor, a také peníze. Vyžaduje to nasazení a nutí především k tomu, abychom se zabývali tématem umírání. (...)
Jestliže člověk rozhoduje o životě a smrti, opouští se základní západní tradice. Lidský život se dává k dispozici lidskému rozhodování - a to je prolomení hrází s nedozírnými následky pro dementní nemocné, pacienty s Alzheimerovou chorobou a těžce postižené. Co se ztrácí, je důstojnost jednotlivého člověka. Přitom stojí v německé ústavě: Důstojnost člověka je nedotknutelná. Myšlenky, jak se "zbavit" slabých, nelze připustit. NEEXISTUJE BEZCENNÝ ŽIVOT.
Proto je úkolem humánní společnosti otevřít oči a tyto dveře k zabíjení držet zavřené.
Nezapomínejme, že staří, dementní, těžce nemocní a umírající potřebují naši pomoc a bohužel v těchto časech i ochranu silného společenství. K tomu je tu myšlenka hospicu. Je to ochrana pacientů v praxi - pro těžce nemocné i umírající.
(www.hospize.de)
Z mého dětství
Ursula Toaspern, předsedkyně hnutí Kaleb
- mi utkvěla po r.1933 stálá tichá starost mých rodičů o mého nejstaršího bratra. Jeho vývoj byl zabržděn poškozením při porodu. Bude spadat pod paragrafy o "bezcenném životě"?
Euthanasie - slovo hrůzy v tehdejší době. Lidé, s nimiž jsme žili, zmizeli. Naši rodiče s námi pokud možno nemluvili o tomto strachu.
Jeden vesnický učitel dopomohl ještě našemu osmnáctiletému k regulérnímu ukončení školní docházky. Tím už nemohl být považován za "nevzdělavatelného". Jeden křesťansky smýšlející rolník jej přijal jako zemědělského dělníka na svůj dvůr. Proto už nemohl být považován za "neschopného práce". Nikdo se zlými úmysly jej tam neobjevil a nenahlásil. Venku válka, uvnitř pronásledování a ničení těch, kteří byli pro režim nežádoucí. Můj bratr přestál později válečné zmatky v odloučení od rodiny, než jsme se zase shledali. Za jeho dětskou víru a důvěru jsme mohli pouze děkovat Bohu. Po prožité válce už mu nikdo neusiloval o život. Režim hrůzy byl pryč. Proto nelze pochopit, že nyní, v čase míru, se diskutuje o eutanasii jako o legální věci, ať už v jakémkoli smyslu! To je v rozporu se všemi Božími přikázáními na ochranu života. Bůh nám buď milostiv!
Otevřené slovo k situaci
Michal Voigt
Nedávno jsem slyšel v rádiu vzrušenou debatu o problematice potratu. Účastnila se jí i jedna jeptiška, která zůstala po celou dobu poněkud v pozadí. (...) V závěru se však přihlásila přece jen energičtěji o slovo: "Mluvili jsme už dost o starostech a problémech lidí a co se proti tomu může a má udělat. Chci teď říci něco o Božích problémech a co Bůh proti nim udělá." A pak mluvila naléhavě o Božích slzách nad jeho malými přáteli, kteří jsou bezmocně vražděni. Vždyť Bůh je přítelem bezbranných. A mluvila o Božím smutku a bolesti nad každou ženou, která zůstane ve svých problémech sama, je na ni vyvíjen nátlak, nikdo jí nepomůže, a proto nakonec svolí k potratu. "Jednoho dne už Bůh nebude přihlížet, jak tito malí lidé musí hynout lidskou rukou. Přijde a bude konat soud!"
Ticho ve vysílacím studiu, nikdo ani nemukl. Asi 20 vteřin ticho!
Diskuse se dostala k jádru věci. Pak si hlasatelka odkašlala a řekla: "Ano, jednou můžeme i něco takového nechat jako závěrečnou tečku, třebaže se názory různí" - a ohlásila hudbu.
Hlasy k euthanasii:
Musím bohužel konstatovat: Když se jednou začne někde omezovat lidská důstojnost, sklouzne se i v jiných oblastech.
Nejlepším příkladem je Holandsko: Ti jako první v Evropě dovolili potraty. Nyní jsou na čele s eutanasií.
Hubert Hüppe, poslanec spolkového sněmu za CDU
Lidé, kteří nepatří k žádné církvi nebo pro něž víra nic neznamená, sice říkají, že prý církve nemají právo vnucovat svou pozici druhým lidem. Zákaz zabíjení se však nenachází pouze v Bibli, ale i ve všech základních dokumentech na ochranu lidských práv. V ústavě Spolkové republiky má právo na život výjimečný význam a evropská konvence o lidských právech z r.1950 říká dokonce výslovně: Nikdo nesmí být úmyslně zabit. V evropském parlamentu tomu bylo bohužel jinak. Sociální demokraté, liberálové a zelení zabránili, aby se o kritice příslušného návrhu zákona i jen diskutovalo.
Peter Liese, předseda pracovní skupiny Bioetika frakce křesťansko-konzervativní Evropské lidové strany v evropském parlamentu.
Obávám se, že z domnělého práva na eutanasii se stane stále více povinnost.
Hiltrud Breyer, poslankyně evropského parlamentu za zelené
Eutanásie nejen otevírá do široka dveře subtilnímu zneužívání, ale znamená v důsledku rozchod s přístupem k životu a s kulturou, kterou jsme převzali jako dědictví.
Kardinál Karl Lehmann v kázání o Velkém pátku
Aktivní přispění ke smrti je v ostrém rozporu s etickými principy povolání lékaře.
J.-D.Hoppe, prezident spolkové lékařské komory
Jestliže křesťané, kteří ještě zůstali v našich parlamentech, se nyní neprobudí a budou nadále považovat ochranu života za záležitost obtížné menšiny horlivců, pak mohou zůstat nadále spát až do dne, kdy je budoucí společnost odklidí jako staré lidi, o něž je příliš drahé pečovat, jako invalidy a jiné ztrátové položky, které si nemůže dovolit.
Arcibiskup Johannes Dyba +