Je tomu tak? Vytváří rodina budoucnost nebo bude budoucnost utvářet rodinu? Můžeme vůbec s ohledem na budoucnost něco vytvářet, nebo budeme budoucnosti nakonec beznadějně vydáni? Existuje milý příběh o jednom berlínském taxikáři, který vyprávěl Gustav Heinemann. Stále rádi hovoříme o tom, že dnešní doba už není taková, jako bývala dřív. Ve šťourání a kritizování jsme opravdu velmistři. Tento taxikář ovšem toto dilema vystihl takříkajíc svou poznámkou: "Ani budoucnost už také není to, co bývala dřív!" Skutečně: Strach z budoucnosti, panika z přicházejících katastrof. Není to všechno oprávněné? Chceme se dnes večer tvářit tak, jako bychom měli prostředky na ovládnutí budoucnosti? Rodina vytváří budoucnost! Rodina - všeuzdravující prostředek národa pro budoucnost!
Bylo by zcela pochopitelné, kdyby toto tvrzení někdo napadl tvrdou kritikou. Ale to ostatní je přece hodno zamyšlení:
Může existovat budoucnost bez rodin?
Bude budoucnost bez rodin k životu?
Bude budoucnost bez rodiny dobrou budoucností?
Nebyl bych zde toto téma uváděl, kdybych nebyl hluboce přesvědčen o tom, že v budoucnosti rodiny potřebujeme a že rodina potřebuje budoucnost. Ale také jsem přesvědčen, že rodina má budoucnost a že v budoucnosti budeme vědět ještě více o tom, co rodiny pro budoucnost už vykonaly a konají. V budoucnosti se můžeme a také musíme mnohého vzdát, ale rodiny se vzdát nemusíme, nemůžeme a nechceme.
Otázkou ale bude, jakou roli bude v budoucnosti rodina hrát, a na tom také závisí, zda mnozí současníci dají rodině budoucnost, kterou potřebuje, aby mohla vytvořit budoucnost hodnotnou! Bude rodina budoucnosti motorem společnosti, nebo jejím rušivým faktorem? Neboť za tím se totiž skrývá fakt, že je dnes nemálo útoků na strukturu rodiny; a přinejmenším na strukturu rodiny včerejška se mnozí nedívají jako na model rodiny zítřka.
Kdo se takto zabývá budoucností, musí vědět, odkud tento názor pochází. Proto mi dovolte se nyní zeptat: Čím byla rodina včera? Byla motorem nebo rušivým faktorem? Myslím, že nebyla ani jedno ani druhé. Byla spíše samozřejmou životní formou, stabilizátorem, buňkou společnosti, domem, do kterého se člověk mohl vrátit, a ve kterém mohl člověk v uvolněné atmosféře čerpat síly pro život v zaměstnání a v širší společnosti. Bezpochyby byla rodina v dřívějších stoletích mnohem komplexnějším životním společenstvím, zpravidla byla zároveň také společným pracovištěm, životním prostorem práce a volného času dohromady. Společná práce rodičů a dětí v selském sebezásobitelském životě a v oblasti řemesla byla samozřejmostí. Rodina byla fungující sociální strukturou včetně nemocenského a důchodového zaopatření. Také výchova a vyučování probíhaly v této struktuře. Od kolébky až k rakvi nebyly určující formuláře, ale rodinný vztah. Neboť v rodině se rodilo a umíralo. Život - plný život - byl prožíván.
A rodina dnes? Sice ještě existuje, ale je vystavena silným útokům. Manželství a rodina už nemají být podle představ mnohých převládající a jedinou určující veličinou sociálních vztahů. Práce je z rodiny dalekosáhle vyloučena. Často už rodina také netráví volný čas pohromadě, protože nabídka využití volného času, baviči, mají dávno vysokou konjunkturu. A velká část volného času stráveného doma není utvářena společně, ale lidé si ho nechají utvářet televizí a videem. Často je rodina pouze společenstvím pro jídlo a spánek, nezřídka pouze společným pobytem ve stejném bytě na několik málo nočních hodin.
Přestože mnozí naši současníci ještě zaujímají pozitivní stanovisko k manželství a rodině, je ztráta schopnosti této sociální instituce být formující silou nepřehlédnutelná. Rodina je dnes sice trpěna, ale už není neomezeně ceněna. Stala se tažným zvířetem národa. Neboť přece ten, kdo vstupuje do rodinných svazků, to činí z vlastního přesvědčení. Manželství a rodina jsou viděny jako koníček. Mnozí proto vůbec nechápou, proč se rodiny stávají vzdorovitými a už nechtějí dál samy nést břemeno výchovy dětí, když užitek je rozdělován rovnoměrně mezi všechny.
Nepochází dnes mnohé obtíže z toho, že jsme se odnaučili žít onen výše popisovaný plný život v nejužším společenství rodiny? Kdo dnes ještě zná bezprostřední zkušenost s narozením a smrtí, vyrůstáním a stářím? Samozřejmě jsem rád, že se naše děti mohou narodit v nemocnici a ne doma, jinak by náš druhý syn kvůli pupeční šňůře obtočené kolem krku zřejmě už nebyl naživu a nemohl by se dnes starat o mladší sourozence, když jsem dodělával poslední úpravy na tomto referátu, zatímco moje žena ležela nemocná v posteli. Ale my musíme za tuto kvalitu života, kterou s sebou přináší dělba práce zaplatit ztrátou zkušeností a tím také ztrátou hodnot. Neboť hodnoty našeho života jsou dány také zkušenostmi - zkušenostmi z pozorování, vzorů, starší generace.
1. Fakta, čísla:
V roce 1992 žilo v Německu 13 617 rodin, tj. 39% všech stávajících 35,25 miliónů domácností.
70% všech dospělých ve věku 30 let bylo v manželství.
Počet samoživitelů/lek stoupá a zahrnuje tč. asi 16% rodin.
Počet rozvodů tvoří už několik let asi 1/3 všech uzavíraných manželství.V 50% rozvodů jsou postiženy nezletilé děti.
Podíl nemanželských dětí stoupl ve starých spolkových zemích od roku 1967 do roku 1989 z 10,9% na 19,3%. 30-40% nemanželských dětí obdrželo ale skrze pozdější sňatek rodičů status manželského dítěte. Další třetina dostala skrze pozdější sňatek matky s jiným mužem otčíma.Také tváří v tvář nové iniciativě "Pravá láska čeká" je zajímavé následující číslo: Sečteme-li počet nemanželských dětí dohromady s dětmi, které byly počaty před sňatkem, dostaneme přibližně 43% - tedy je počet v roce 1967 stejný jako v roce 1989. To znamená,, že je sice více nemanželských dětí, skoro dvojnásobek, ale počet uzavřených manželství během těhotenství skoro ve stejné míře klesl. Těhotenství dnes zřejmě už není takovým nutným důvodem ke sňatku jako dřív.
Německo patří k zemím s nejnižší porodností na světě. Více než polovina obyvatelstva nevychovává žádné nebo pouze jedno dítě. Pouze v každé šesté domácnosti (asi 1,75 miliónu domácností) žijí dvě a více dětí, ale jen v každé dvacáté domácnosti (asi 1,75 miliónu) žijí tři a více dětí.
Minimum pro udržení stavu obyvatelstva národa představuje asi 210 dětí na 100 žen. Ve starých spolkových zemích se počet dětí na 100 žen v posledních dvaceti letech (1971-1991) redukoval z 220 na 163, v nových spolkových zemích z 220 na 182.
Žádné děti nemělo v roce 1991 ve starých spolkových zemích 22,6% žen a v nových 8,7%.Protože velká část žen nemá po prvním dítěti druhé, bylo by pro udržení stavu obyvatelstva nutné, aby asi 40% žen přivedlo na svět ještě třetí dítě. Ochotno je k tomu však pouze 5% žen.
Pohled přes hranice uvnitř Evropy například ukazuje, že porodnost v Anglii, Francii a ve Švédsku je 200 dětí na 100 žen. Ve Francii ostatně všechny etablované strany razí heslo "Francie potřebuje třetí dítě".
Je to u nás myslitelné?
Průměrné životní náklady dětí obnáší 830 DM na měsíc. Souhrnné náklady na skutečnou výchovu dvou dětí, vyčíslené v penězích, tedy odpovídající náklady na živobytí, plus ušlý zisk matky či ženy v domácnosti na plný úvazek do 18 roku dítěte, tvoří více než 1 milión marek. Tím dochází při rozhodnutí stát se matkou či otcem na plný úvazek během téměř celého produktivního věku k dramatickému poklesu životního standardu. Zpráva národní komise zjišťuje: "Hospodářská výkonnost rodinných domácností je oproti těm, které žijí bez dětí, strukturálně podstatně omezena. Individualizace hospodářských břemen souvisejících s
dětmi se nachází ve srovnání se společenským přínosem dětí v mimořádné "nerovnováze".
2. Pojem(y) rodiny:
Co je vlastně rodina? Když otcové ústavy formulovali článek 6 ("Manželství a rodiny stojí pod zvláštní ochranou státu"), měli určitou představu o manželství a rodině. Normální tehdy bylo, že muž a žena jako manželé děti počali, porodili a vychovali. Toto byl motiv, i když ve všech dobách existovaly značné odchylky (výjimkami byly právě nemanželské děti nebo neúplné rodiny).
Německá národní komise naproti tomu formulovala: "Rodina je spojení osob založené na manželství, původu nebo výkonu rodičovské péče".
Já vidím manželství a rodinu v jejich podstatě jako Boží ustanovení. Na základě biblického obrazu člověka smíme vycházet z toho, že muž a žena jsou Bohem stvořeni ke vzájemnému společenství a k celoživotnímu spojení. Tento řád Božího stvoření potvrzoval Ježíš a mezi jeho učedníky také Pavel a jiní apoštolové.(Například 1. Mojžíšova 1,27;2, 18-24; Matouš 15,5; 1. Korintským 7; 1. Timoteova 3). Nejde tedy pouze o tradiční obraz rodiny, nýbrž o obraz založený na Bibli. Protože jsem přesvědčen o tom, že Boží řády jsou nejefektivnější pomocí k uspořádání ideálního života, chtěl bych na tom pevně stát i co se týče rodiny zítřka. Že s ohledem na hospodářskou ochranu rodinných struktur se musí zahrnout také částečné struktury rodin a my se o to samozřejmě máme postarat, že snad také děti, které nepochází z onoho původního obrazu manželství, by mohly být znevýhodněny, zdůrazňuji, abych předešel možným nedorozuměním: Nesmí docházet k žádné diskriminaci dětí.
Netušíme zdaleka lidské problémy dnešních dětí, které se za čas objeví kvůli nedostatku rodičovské lásky a věrnosti či jejich omezenosti. Jak má být člověk schopen celoživotní věrnosti, lásky a sebevydání, když vyrůstá v tzv. "patchwork - rodině" (V případě, že tento pojem ještě neznáte: Patchwork - rodina je soužití mužů a žen, kteří jsou zpravidla také otci a matkami, s dětmi, které zplodili s jinými muži a ženami, tedy otci a matkami. Tak má například muž svěřeno do péče dítě z prvního manželství. Žije s ženou, která má nemanželské dítě s jiným mužem a další dítě z jejího druhého manželství a oba mají potom ještě jedno společné dítě. Nejsou ovšem manželé. Děti mají také sourozence, kteří žijí v jiných patchwork - rodinách. Přirozeně existují také vztahy k vlastním otcům a matkám a jejich patchwork - rodinám, k zcela různým prarodičům a snad ještě - pokud toto ještě existuje - k strýčkům a tetám).
3. Manželství a rodina potřebuje zvláštní ochranu:
Důsledně obhajuji to, aby byly budoucí práva a povinnosti také vzájemně spojeny. Celoživotní věrné společenství v manželství je podle mého nejhlubšího přesvědčení bez kvalitativní konkurence. Manželství je společenství mezi mužem a ženou uspořádané podle stvořitelského měřítka, a proto je správné, aby také společnost toto manželské uspořádání respektovala a chránila. My ovšem jako křesťané v postkřesťanské epoše nebudeme moci a ani nebudeme muset zabránit tomu, aby existovaly také jiné životní formy nemanželských soužití. Ale protože tyto formy nechtějí převzít stejné povinnosti péče jeden o druhého, nemohou také požadovat stejná práva státní ochrany. Právě tak nemohou být vzaty pod stejný ochranný plášť životní společenství lidí stejného pohlaví, protože právě nejsou zároveň zárodky pro rodiny, které se starají o následující generaci a tím právě nekonají pro společnost nenahraditelnou a nesrovnatelnou sociální službu.
Zde nejde o právní diskriminaci jiných životních forem. Kdo by však chtěl jiné životní formy stavět na roveň manželství a rodině, diskriminuje zvláštní přínos manželství a rodiny pro společnost.
Když i církev chce postavit pod Boží požehnání to, co je proti Božímu slovu - společný život lidí jiného pohlaví nebo rozvody - potom diskriminuje Boží řády. Tím ale sama sebe diskvalifikuje.
4. Rodina zítřka jako motor společnosti:
4.1. Studna zdraví společnosti:
Nikdo nepochybuje o nezbytnosti toho, že počaté dítě vyrůstá devět měsíců v chráněné atmosféře matčina těla. Právě tak je také nejlepší pro člověka po narození vyrůstat v chráněné atmosféře rodiny s matkou a otcem a - pokud je to možné - se sourozenci. Lidé, kteří takto mohou vyrůstat a jejichž matky a otcové vzali opravdu vážně svoji rodičovskou úlohu, jsou také statisticky viděno nejzdravějšími lidmi. V atmosféře rodiny probíhá uvolnění a nabírání nové síly pro úkoly všedního dne. Rodina nabízí také prostor pro vyrovnané utváření volného času v průběhu dne.
4.2. Věrné společenství:
Lidské vztahy jsou odkázány na spolehlivost, pravdomluvnost, lásku a věrnost. Láska bez věrnosti je nejvýše milkování. Kdo druhému člověku říká: "Miluji tě", ale přitom počítá s možností skončení této lásky, ten lže. Z pevného věrného společenství se také vytváří společný život v sousedství, společnosti a ve státě a vede ke společenství s dostatkem vzájemné pomoci. Právě politické, průmyslové a lékařské skandály naší doby ukazují cestu světa bez takové věrnosti. Kdo se ve prospěch věrnosti nemůže vzdát vlastních výhod, rozbíjí také základní konsensus společnosti.
4.3. Sociální učení
I když náš stát nabízí vysokou míru vzdělání a my také děti ke vzdělání nutíme (povinná školní docházka), je pro svobodný stát dobré, když nevezme celkové vzdělání osobnosti na svá vlastní bedra. To ho právě odlišuje od ideologického státu a kolektivistické společnosti. V nejmenší společnosti se zodpovědností, v rodině, vznikají přirozené sociální vztahy. Skrze společné zplození dítěte přebírají manželé prvotní zodpovědnost za život nového člověka a občana státu. Tento člověk, od počátku odkázaný na pomoc druhých lidí, prožívá v nenahraditelném společenství manželů a rodiny pocit přijetí a učí se později sám přijímat druhé lidi v celé jejich jedinečnosti. Rodina je rozhodující podmínkou pro základní zprostředkování sociálních hodnot, a tím také předpokladem společnosti orientované na budoucnost. Je také místem solidarity se staršími a postiženými příslušníky rodiny. Je místem podpory a regenerace nadání, schopností a síly lidí. Propůjčuje - jako žádná jiná životní forma - základní lidskou stabilitu.
4.4. Generační smlouva:
Obzvláště starost o vlastní životní štěstí, vlastní životní seberealizaci zabraňuje lidem chtít děti, především více než dvě. To se rovná pomalému vypovězení generační smlouvy. V dřívějších generacích a ještě ve většině dnešních světových národních společenství je aspekt generační smlouvy v malé buňce rodiny pro každého denně významně znatelný a citelný, a to bez vymožeností perfektně vybudovaného sociálního státu s jeho všeobecnou společenskou solidaritou, nýbrž pouze na základě vlastní solidarity v rodině. V časovém rozpětí střední generace se člověk staral jak o děti, tak i o rodiče, kteří se kdysi o něj starali v jeho útlém dětství. Sociální solidární společenství měla odstraňovat vzniklé nevýhody těch, kteří nebyli v takové generační smlouvě vázáni, a proto bez vlastní viny upadli do osamění a tím také do chudoby. Je to také otázka zodpovědnosti za příští generaci, zda jsme připraveni porodit děti a vychovat je. Zde je možno vnímat také elementární politickou zodpovědnost (Jeremiáš 29). Možná namítnete, že beztak už je na světě příliš mnoho lidí. Naše zodpovědnost jako jednoho z hospodářsky nejsilnějších národů světa spočívá v tom, abychom pomocí misie a rozvíjení pomoci zlepšovali pro dnešek i věčnost životní podmínky lidí v chudých oblastech. Když ale z naší strany vypovíme generační smlouvu, spotřebují se v průběhu času všechny naše dary na to, abychom obhájili svůj blahobyt zuby nehty a jednoho dne snad dokonce ozbrojeným násilím. Možnost účinně pomoci závisí rozhodujícím způsobem také na tom, zda se sami neomezíme - vlastní vinou způsobeným - odumíráním a vymíráním našich možností pomoci. Kdo v průmyslových národech kvůli tzv. světovému přelidnění hájí snižování porodnosti, zbavuje se také hospodářské zodpovědnosti za svět. Bůh vložil do našich rukou ustanovením manželského společenství a darem sexuality mnohem více zodpovědnosti, než mnozí z nás tuší!
4.5. Hospodářský faktor rodiny:
Zdravé rodiny přinášejí zároveň ve prospěch společnosti velké výkony, které se velmi málo zveřejňují. Slaví se jako velký úspěch politiky zaměřené na rodinu, že se německý spolkový sněm před dvěma lety usnesl dát k dispozici pro všechny děti nad tři roky místo v mateřské škole. Proti tomu nelze nic namítat! Ale města po právu poukazují na to, že to překračuje hospodářskou výkonnou sílu. Ale ještě větším problémem bude, že není dostatek vychovatelů a vychovatelek.
Čím přispívají ony rodiny, které pro děti takové místo nepožadují? Co konají ty, které nabízejí vlastní celodenní opatrování pro své děti, a proto nepotřebují ještě mnohem dražší družinu? Co konají ty, které si díky svému vlastnímu celodennímu společenství nemusí nárokovat psychologické poradny, poradny pro mladistvé, domovy mládeže, lékařská ošetření - až po nižší kriminalitu? Přirozeně nejsou děti z rodin obrněny před každým nebezpečím, ale jsou duševně a tělesně zdravější.
A nesouvisí snad dokonce naše současná hospodářská krize mnohem více s tím, že jsme rodinu ztratili z dohledu víc než si myslíme? Kdo bude v budoucnu kupovat všechno to zboží, které vyrábíme? Kdo bude požadovat všechny ty služby, které nabízíme? Když se rodí méně dětí, bude brzy také méně spotřebitelů. A i potom, když ti ubývající začnou stále více spotřebovávat sami pro sebe, to přestane mít smysl, a jednou bude možná spotřeba nasycena.
4.6. Kvalita života
Doufám, že nenabudete dojmu, že jde jen o materiální věci, o otázky střízlivého zvážení nákladů a prospěšnosti pro společnost. Manželství a rodina právě není pouze instituce pro křesťany a ty, kteří se řídí Božími příkazy nebo se ze staré tradice či snad jen z pohodlnosti vezou s ostatními. Je to především uspořádání života pro všechny lidi. Přestože já mám svou pozici proto, že jsem křesťan, chtěl bych zcela jasně připojit: Člověk nemusí být křesťanem před tím, než řekne své "ANO" manželství a rodině. My jako křesťané nemáme pociťovat pouze misionářskou zodpovědnost. Jde také o společenskou zodpovědnost. Peníze a majetek se dají měřit. Zdraví se dá už také vyčíslit a nemoc musí být zaplacena. Ale to nevypovídá nic o kvalitě života, která odlišuje zdravého od nemocného. My potřebujeme rodiny i zítra proto, že nabízejí nepostradatelnou kvalitu života. Moderní průmyslová společnost kolísá mezi osaměním a masovostí. Ke kvalitě života patří malé trvalé věrné společenství, ve kterém se člověk může smát a plakat, vychovávat a stárnout, uvolnit se a nasbírat síly, radovat se a stěžovat si, být nesen a moci nést, zkrátka: život v plnosti. "Není dobré, aby člověk byl sám". Společenství muže a ženy v manželství, které se potom stane rodinným společenstvím, je a zůstane nejkvalifikovanějším životním modelem.
5.Rodina jako rušivý faktor
Ve skutečnosti mám ten dojem, že nemálo lidí dnes vidí rodinu jako rušivý faktor, ačkoliv to zatím mnozí takto nepojmenovávají. Pro koho je rodina rušivým faktorem?
5.1. Pro špatně pochopenou liberalizaci
Někteří stále ještě všechen řád považují za nepřítele pravé svobody, přirozeně také všechen Boží řád stvoření. Kdo to takto vidí a už si neuvědomuje ve spořádané stvořitelské dlani šance pro společný konsensus k vytvoření života a soužití, toho zlobí samozřejmě také Boží řád pro manželství a rodinu.
Svoboda bez závazků vede ale nakonec k brutalitě, a to i v mezilidských vztazích. Moderním příkladem je bezuzdná mediální společnost, která si díky tupým programům se sexuálními ukázkami a násilím sama produkuje násilný potenciál. Lidské vztahy, a k tomu patří zvláštním způsobem sexuální vztahy, jsou zkrátka mnohem více než jídlo a pití, než peníze a majetek. Ne nadarmo stále přibývají v dnešní době duševní nemoci. Ty souvisejí, podle mého nejhlubšího přesvědčení, rozhodujícím způsobem s tím, že se člověk dnešních dnů velmi vzdálil Božímu stvořitelskému řádu a v bezuzdné touze po zdánlivé svobodě si sám přivodil onemocnění. Proto je náš svět plný zraněných osobností s poruchami ve vztazích; také kvůli různým zrušeným vyznáním lásky, vypovědění věrnosti, útěku ze společného života až po nelidské zabíjení nenarozených dětí v matčině těle, které se stalo společensky přijatelným.
5.2 Pro neomezenou seberealizaci:
Kdo hledá pouze sám sebe a svou seberealizaci, svou radost, své štěstí a přitom odmítá zodpovědnost za své činy, protože se cítí být zodpovědný pouze sám za sebe, pro toho jsou rodinné struktury překážkou. Neboť ty mají právě chránit před tím, aby se člověk i v nejbližším okolí, v denním úzkém soužití nevzdával stávající zodpovědnosti. Rodiny jsou nasměrovány proti neomezené seberalizaci. Jedna vedlejší poznámka: Při celé té neblahé hádce o financování potratů, je přece neslýchané, že nikdo nebere v potaz nabízející se možnost: Když se otec dítěte souhlasem nebo donucením k potratu chce zbavit zodpovědnosti za dítě, také materiální odpovědnosti, potom má přinejmenším zaplatit náklady na potrat on, a ne stát. Právě tak drahé musí být riziko nechtěného těhotenství, a je přece nepochopitelné, proč nezodpovědné zacházení s darem sexuality je nakonec ještě levnější než návštěva bordelu!
5.3. Pro kolektivistickou společnost:
Asi není ještě zdaleka všem známo, že rodinná politika v bývalé NDR ve formě přímé podpory rodiny byla navenek mnohem příznivější než nyní, a než ve starých spolkových zemích. To vedlo k mnoha pochopitelným frustracím v oblasti nových spolkových zemí. Rodina musela být podporována, a sice silně, protože socialistická kolektivní společnost byla přirozeně také odkázána na dorost. Potřebovala děti, které by později mohly převzít faktor práce v materialistickém socialismu. Kolektivní společnost se samozřejmě také starala o to, aby bylo k dispozici dost mateřských škol a družin. Neboť nikdo neměl zájem o výchovu dětí v rodině. Výchova je v kolektivní společnosti úkolem této společnosti. To usnadňuje formování lidí tak, jak to společnost potřebuje. Proto pro kolektivní společnost není rozvod žádným velkým problémem, protože rodinné vztahy mohou být překážkou ideologie.
5.4. Pro emancipační hnutí
Jestliže sledujete diskusi o rodinné politice, lehce zjistíte, že jednoznačné těžiště leží ve slučitelnosti rodiny a povolání. Může se říci, že politici v tom vidí klíč úspěšné rodinné politiky. Návrhy vztahující se k tomu se jen hrnou, aniž by se však dosud vyvinul nějaký opravdu přesvědčivý použitelný materiál. Z hledané slučitelnosti se dál stává dvojité zatížení a nezřídka i trojité, protože se kvůli ní rozbíjejí vztahy. Přirozeně to vše závisí na mužích, kteří se nedostatečně podílejí na práci doma a na výchově. Bylo by dost důvodů k tomu, aby se na muže nasměrovala vášnivá obžaloba.
Smí ale člověk dnes znovu položit otázku, zda toto emancipační hnutí opravdu přispívá k uskutečnění životního štěstí, nebo bude hned ocejchován jako patriarcha či fetišista? Je opravdu touhou žen odpovídat měřítkům nastaveným muži, že zaměstnání mimo domácnost platí víc než práce doma, která přinese plody až v budoucnosti? Nebo snad Irmela Hofmannová nevyjádřila mnohem více pravdy, když nám zprostředkovala slovo, které si moje žena s radostí nechala pověsit nad psací stůl: "Pracuji na nejdůležitějším pracovišti atomového věku, kde je tvořena budoucnost a kde přítomnost získává svůj obsah: Jsem žena v domácnosti a matka tří dětí!"
Smím to tedy jako stárnoucí otec říci? - Patřím už nějakou dobu ke generaci TPS - těsně před sedmdesátkou. Přeji si sebevědomější ženy, které se neženou za duchem doby a ideálem raženým muži, nýbrž předbíhají dobu a z chytré analýzy rozpoznají, že po "společnosti bez otců", kdysi zjištěné Alexandrem Mitscherlichem, nesmí následovat nyní na konci tisíciletí ještě "společnost bez matek", a podle toho také jednají.
5.5.Pro společnost tvrdých loktů a kariery:
My muži nesmíme připustit, aby jiní zničili hodnoty manželství a rodiny. K nim patří společnost tvrdých loktů, která vidí člověka pouze z hlediska výkonu a pracovní síly a která ho eventuálně vykupuje a vyčerpává za nejvyšší ceny, i když je tím rušena rodina.
5.6. Pro internacionální populační politiku:
Před několika týdny se konala v Káhiře třetí mezinárodní konference o populaci. Při ní bylo zdůrazněno, že světové společenství vidí podstatnou příčinu chodoby ve dvou třetinách světa v růstu obyvatelstva chudých zemí. Neuznává se však, že méně obyvatelstva nevytvoří blahobyt. Zde je zaměňována příčina a následek. Mnohem více platí, že větší blahobyt dlouhodobě vede k nepatrnému růstu obyvatelstva. Obzvlášť hrozné je, když země západu myslí, že mohou svou zodpovědnost za svět ospravedlňovat tím, že chudším zemím předepíší minimalizaci obyvatelstva. Tento koncept nikdy nefunguje na dobrovolné bázi. A tam, kde je snad na základě minimálnějšího růstu obyvatelstva růst blahobytu znatelný, je vykoupený krví a slzami, jako například v Číně, kde se potom zabíjení nenarozených dětí, a nezřídka ještě méně žádaných právě narozených děvčátek, stává metodou. Zahanben a rozezlen musí člověk potom vzít na vědomí, že také německé peníze z daní přispívaly přes mezinárodní organizace na rozvoj potratové pilulky a jejíh rozšíření. Rodinné struktury nechaly takový útok mezinárodních organizací na lidský život nezřídka ztroskotat. Do té míry bude a snad zůstane rodina v budoucnosti rušivým faktorem společnosti, která se žene do chaosu!
6. Rodina ve společnosti zítra
Lobby pro rodinu je nyní stejně jako dříve slabá, i když rok rodiny vzbudil dojem, že by mohlo lehce přibývat. Zlobí mě, když v jiných zemích vidím, jak mnoho se tam se samozřejmostí dělá pro rodinu: Třeba ve Švýcarsku bezplatná jízda dětí na spolkové dráze, ve Vídni bezplatné používání veřejných dopravních prostředků o prázdninách, ve Švédsku bezplatná snídaně v mnoha hotelích a restauracích pro děti do 12 let atd. Rodinná politika se musí stát politickým těžištěm příštích let. Politickou diskusi nesmí určovat okrajové skupiny s požadavkem na zrovnoprávnění, přičemž o zrovnoprávnění rodin se ještě vůbec nemohlo mluvit.
6.1.Státní cíl podpory manželství a rodiny potřebuje přejít od slov k činům
a) aby se posílilo zvláštní postavení a ochrana manželství, mělo by být uzavírání manželství veřejně podporováno, snad ve formě příspěvku na manželství ve výši 1000 DM.
b) Při veřejném přidělování bytů musí být rodiny upřednostňovány.
c) Státní přídavky na dítě mají být vypláceny ve výši nově zjištěného existenčního minima pro děti, v současné době 600 DM na jedno dítě.
d) Přídavek na dítě se má vyplácet od časového úseku (lékařsky zjištěného) početí. To by byl také důležitý přínos k vytvoření vědomí, že se zde už jedná o člověka se stejnými právy.
e)Potřebujeme rodinné volební právo. Rodiče přece přebírají za své nezletilé děti i jinak všechna práva a povinnosti. Tak rodina získává oprávněnou potřebnou váhu.
f) Ve smyslu spravedlivé rodinné ekologické politiky obhajuji bezplatné používání všech veřejných dopravních prostředků pro děti a mládež.
6.2. Rodina potřebuje čas
Pokus o spojení zaměstnání s prací v domácnosti považuji za základní chybu současné politiky. Výchova je celodenní úkol, který by od rodičů neměl být oddelegován. Děti potřebují čas. I když mě teď odpíšete jako ztuhlého konzervativce: Když jsou v rodině děti, měl by být jeden z rodičů úplně doma. Dítě nepotřebuje pouze částečnou rodinu a matku nebo otce stále vystavené více požadavkům. Čas je investice do zdravé budoucnosti našich dětí. Když jsem se v sotva dvaceti letech zasnoubil a prohovořil s mou ženou různé aspekty, byl jsem ještě velmi otevřený modernímu řešení zůstat doma sám jako muž v domácnosti a umožnit manželce zůstat dál v zaměstnání. Rozhodli jsme se ale jinak, protože jsem si vybral povolání, které slibovalo vyšší příjmy. Říkám to otevřeně. Ale také dnes říkám, že to rozhodnutí bylo správné z jiného a mnohem lepšího důvodu. Dítě potřebuje v prvních letech jednu hlavní osobu, na kterou se může upnout. A v tom je matka lepší než otec. Proč?
Prvních devět měsíců patří skoro úplně matce. Tento náskok ve vztahu by měl být využit ve prospěch dítěte. Není to náhoda a nemusíme se kvůli tomu zlobit. My otcové bychom měli pro nás Bohem zamýšlené "znevýhodnění" popř. jinou roli souhlasně akceptovat. Také samotný porod prožívá matka jako mnohem hlubší mezník než otec. A musel jsem po více pokusech uznat, že moje žena je v konejšení neporazitelná. Já to nezvládám.
Neměli bychom s nově vzniklým ekologickým vědomím mnohem více myslet a žít úměrně ke stvoření? Jsem zastáncem toho, aby matky v prvních 18 letech měly jako hlavní zaměstnání výchovu svého dítěte.
Samozřejmě, že děti potřebují také otce. Ale my otcové přece připusťme, že nehrajeme tak závažnou roli v životě našich potomků, jak bychom to rádi měli. Snad by nás vědomí tohoto nedostatku mohlo zcela pozitivním způsobem pobídnout investovat do dětí o to více času, aby se společnost bez otců nekonala alespoň u nás doma!
Neobhajuji pašu, nýbrž matku a dítě!
6.3. Uznat práci v rodině:
Pro ženy je tak těžké říci ano práci v rodině a výchově, protože to naše společnost zařídila tak, že povolání matky je diskreditováno. Pokud, jak se říká, šla touto cestou většina, bylo méně obtížné to pozitivně akceptovat. V době, kdy výchova dětí je nejvýše jednou z mnoha alternativ, je potřeba větší námahy. Dávám následující velmi vážně míněné návrhy na podporu rodiny zítřka:
a) Práce v rodině je v budoucnu domácí povolání a výdělečná činnost stejně jako práce mimo domácnost.
b) Mateřství bude uznáno jako povolání. Mohli bychom se shodnout na tom, aby byl plný mateřský příspěvek poskytován ne teprve posledních šest týdnů před porodem, ale už v dřívější době, ve které si to přeje matka, tedy po lékařsky zjištěném početí. V této době navštěvují prvorodičky nejen kurzy pro přípravu na porod a těhotenskou gymnastiku, ale i další kurzy zaměřené na povolání matky.
c) K uznání povolání matky patří také materiální ocenění a zajištění. Neboť odpovědí na volbu sociálně a společensky tak důležitého povolání nesmí být neustálý nevděk ve formě materiálního znevýhodnění. Pokud chceme sociální spravedlnost, potom nevede žádná oklika kolem státní platby. Ve srovnání s jinými povoláními považuji za přiměřenou mzdu pro matku či otce nejméně 1000 DM za první a druhé dítě a navíc 500 DM při každém dalším dítěti. Samozřejmě by se platba děla za předpokladu, že se jeden z rodičů nebo oba dohromady na půl rozhodli výlučně pro toto povolání. Z toho samozřejmě vyplyne nárok na pojištění.
Tak bude potom současně konečně také řešeno požadované důchodové zajištění pro matky.
7. Soužití v rodině budoucnosti:
Možná jste na to čekali celý večer. Chtěl bych to vědomě vyzdvihnout až nakonec, protože právě otázka soužití v rodině bude hrát rozhodující roli v tom, zda rodiče svým dětem a druhým spoluobčanům ukáží rodinu zítřka dnes jako schopnou života a hodnou námahy. A nechte mne proto tuto část zcela vědomě předat dál tak, jak ji vidím jako křesťan:
Otázka soužití je totiž v první řadě otázkou mého životního stylu. Čím je určen?
1. Poznáním Boha Stvořitele?
Potom vynaložíme vše na to, abychom se drželi stvořených vedoucích linií našeho života a v naší rodině velmi udržovali bázeň před Bohem Stvořitelem. Konkrétně:
- Dívat se na člověka jako na Boží stvoření.
- Děti vidět jako propůjčený dar od Boha, za který neseme dlouhou dobu zodpovědnost.
- Přirozené dary žít a používat pro Boha. Proto také svým dětem umožňujeme plné rozvinutí jejich darů.
Tyto hodnoty budou formovat naše manželství a naše děti.
2. Uvědoměním si naší viny před Bohem a spasení, které nám Ježíš Kristus zadarmo přivlastňuje?
V tom případě to bude určovat náš životní styl. Konkrétně:
- Neděláme v rodině, jako bychom byli bezchybní: Jsme dostatečně připraveni nechat si o našem chybném jednání říct od partnera a dětí a poděkovat za to. Neboť neponechat druhé ve vině, chybném jednání a hříchu je znakem lásky.
- Žijeme v rodině přátelskou lásku, lásku k bližnímu a - pokud se objevují hádky - lásku k nepříteli. Jsme vždy připraveni odpustit a nechat se ujistit v tom, že je lepší křivdu trpět, než ji způsobit.
- Ježíš se nám zcela vydal. Proto v rodině nežijeme s otázkou: Co mi to přinese?, ale : Co by mohli druzí ode mne potřebovat? Jak bych jim mohl ukázat svou lásku? Jak bych jim mohl prokázat dobro?
3. Darem Ducha svatého?
Když Ježíš Kristus převzal skrze Ducha svatého jemu náležející místo kapitána na lodi našeho života, potom tím budou určeny naše rodinné vztahy. Konkrétně:
- Potom si vezmeme čas ke společné modlitbě, ke společnému čtení a slyšení Jeho slova a ke společenství v Jeho církvi.
- Potom otevřeme také sebe i rodinu pro lidi, kteří nás potřebují.
- Potom také jednou stojíme stranou, když si nás plně nárokuje služba pro Ježíše
- Potom víme, že jsme částí velké Boží rodiny.
Přeji vám takovou rodinu!
Z Diakrisis 4/1994 přeložila Jitka Váchalová
Církev překrucuje biblické výroky
Teologický výbor synody Evangelické církve v Porýní ve svém pracovním dokumentu Sexualita a formy života, který synoda předala sborům k vyjádření, konstatoval dalekosáhlou "relativizaci manželství a rodiny". Od církve by člověk asi očekával, že se této výzvě postaví tím, že se vší naléhavostí nově vyloží staré křesťanské učení o monogamním manželství jako určení člověka v soužití mezi pohlavími a bude je bránit s ohledem na význam monogamního manželství pro osobní prohloubení společenství mezi pohlavími, ale i pro křesťanské pojetí rodiny.
Zodpovědnost za hodnoty
Na tomto místě jsou církve již léta zvláštním způsobem vyzývány, aby dostály své odpovědnosti i za hodnotové vědomí naší společnosti tím, že zaujmou jasné a instruktivní stanovisko. Takovéto stanovisko dosud právě se strany evangelických církví nezaznělo s patřičným důrazem. Ani Teologický výbor porýnské synody v tom zjevně neviděl svůj úkol. Naopak chce připravit cestu přizpůsobování církve trendu k odbourání závazných norem v oblasti sexuálního chování.
V obou prvních kapitolách pracovní dokument věcným způsobem shrnuje biologicko-antropologické poznatky k tématu a poskytuje dobře orientující sociologický popis situace. V ostrém kontrastu s věcností těchto informací se nacházejí vývody třetí kapitoly o sexualitě v Bibli. Právem se sice konstatuje, že Starý zákon nemá žádný výraz pro manželství a že základní institucí lidského soužití zde stejně jako v prvotním křesťanstvu nebyla jako u nás malá rodina, založená na manželství, ale "dům" jako hospodářská jednotka, k němuž vedle příbuzných pána domu patřili i otroci.
Z toho však neplyne - jak tvrdí pracovní dokument -, že insituce manželství ve starém Izraeli a v prvotním křesťanství ve věcném smyslu neexistovala. Proti tomu hovoří už biblické právní výroky proti cizoložství a pro regulaci rozvodu. To, že se v obou Zákonech užívá slov svatba a ženit se v právním významu, zmiňuje dokument sám. Nemusí pak nezaujatému čtenáři připadat jako protismyslné tvrzení, že v Bibli nejen chybí slovo pro manželství, ale ani věc sama v Bibli není? Správnější by bylo, že instituce manželství tehdy neměla formu pro nás běžnou. Manželství jako právně upravený vztah muže a ženy mělo ve starém Izraeli právní formu vlastnického vztahu, nikoli vzájemného životního společenství muže a ženy, jakkoli jistě i tehdy takováto společenství fakticky existovala. Protože byl muž považován za vlastníka ženy, mohla se pouze ona dopustit cizoložství, pouze on mohl iniciovat rozvod, ale také žít v manželském společenství s vícero ženami. Cizoložství se strany muže se mohlo dít pouze vniknutím do manželství jiného muže, tedy jako porušení jeho vlastnických práv.
Ježíš a manželství
Patriarchální forma manželství byla v křesťanství postupně přetvořena. Zdůrazňování vzájemného příklonu muže a ženy (Ef 5,21nn) vede k přetvoření manželství ve smyslu personálního společenství života. Samostatnost ženy v manželství, která je k tomu nutná, byla významně podpořena tím, že Ježíš zakázal rozvod (Mk 10,9), později také církevním požadavkem individuálního souhlasu obou snoubenců při uzavírání sňatku v protikladu ke společenské praxi předání ženy jejím rodem.
Křesťanství tedy způsobilo změny v pojetí i v právním uspořádání manželství. Žena se přitom z pouhého vlastnictví muže stala osobním protějškem a manželství se stalo osobním společenstvím života ve smyslu vzájemného příklonu a sounáležitosti. Principiální vyloučení rozvodu umožnilo osobní prohloubení manželského společenství, zahrnujícího celek života manželů.
Náznaky pojetí životního společenství muže a ženy ve smyslu vzájemné osobní náklonnosti byly již ve Starém zákoně - i přes patriarchální podobu manželství, totiž ve starém vyprávění o stvoření člověka, kde se říká, že žena byla stvořena pro muže jako "pomoc jemu rovná" (1M 2, 18) a že muž opustí svého otce a matku a "připojí" se ke své ženě, a vytvoří s ní jedno společenství života, "jedno tělo" (2, 24). To vedlo již v židovském myšlení k tendencím k monogamnímu pojetí manželského společenství.
To, že východiskem k němu byla 1M 2,18nn, pracovní dokument porýnské synody bohužel nezmiňuje právě tak jako to, že se na tento text odvolává Ježíš v otázce rozvodu (Mk 10,6nn). Podle Ježíšových slov se zde říká, jak je zamýšlen vztah muže a ženy "od stvoření", jako úmysl Stvořitele.
Pracovní dokument porýnského synodního výboru se nezabývá zásadním významem tohoto Ježíšova odvolání na původní určení člověka jako muže a ženy pro teologické hodnocení lidské sexuality a významu manželství. To je nejtěžším nedostatkem
tohoto dokumentu. Jestliže se Ježíš odvolával na stvoření člověka ke společenství muže a ženy, aby zdůvodnil zákaz rozvodu, pak přece jistě považoval manželství za realizaci tohoto Božího stvořitelského úmyslu. Přitom se v každém případě nemluví o jiném než monogamním manželském společenství, tj. trvale spojujícím jednoho muže a jednu ženu.
Není to "výklad textu"
Biblické vyprávění mluví o jednom muži a jedné ženě. Téma mnohoženství tu proto vůbec nebylo. Z této skutečnosti nelze vůbec vyčíst, že se mlčky schvaluje mnohoženství, jakkoli nebylo výslovně zakázáno. S ohledem na Ježíšovo užití biblického vyprávění o stvoření jistě existuje důvod mluvit o božském "ustanovení" (monogamního) manželství, narozdíl od soudu porýnského synodního výboru v závěru páté kapitoly.
Co si má člověk myslet o teologickém výboru, který obchází tuto skutečnost, která měla fundamentální význam pro dějiny křesťanského manželství jakož i pro dějiny teologie manželství, a místo toho tvrdí, že "sexuální fascinace, vycházející z ženy" prý může být také "zkušeností lesbických žen", a že i "muži, kteří jsou přitahováni muži", prý mohou říci s 1M 2,23: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla"? To ovšem už není "výklad textu", ale evidentní překrucování biblického výroku o určení člověka při jeho stvoření jako muže a ženy. Tyto věty jsou nedůstojné teologického výboru a jsou vhodné pro diskreditaci učitelské kompetence porýnské synody. Svým způsobem ale vyjadřují tendenci k podrytí normativní platnosti učení o manželství, vytvořeném v křesťanství, a k ospravedlňování forem sexuálního chování, které se od něj odlišují.
Božské "ustanovení" manželství
Jako prostředek k tomu slouží výboru především poukazování na kulturně-historickou (patriarchální) podmíněnost příslušných biblických zákazů, zvláště v případě homosexuality. Ale i s odhlédnutím od otázky, proč pak v jiných patriarchálně utvářených strukturách starověku byla homosexualita oceňována pozitivněji, nemůže doložení kulturně-historické podmíněnosti ještě učinit bezpředmětným nárok určité normy na platnost: Historicky podmíněný je každý lidský jev, a přesto se některé myšlenky a normy minulosti ukazují jako platné i v přítomnosti, a jiné ne.
Posun od patriarchálního pojetí manželství a rodiny nelze pro křesťanskou církev dostatečně zdůvodnit jen změnou sociálního klimatu v novověku, ale pouze na základě změn, které tento model prodělal vlivem křesťanské víry, počínaje samotnou Ježíšovou zvěstí. Právě toto křesťanské přetvoření pojetí a částečně i právní formy manželství si ještě dnes může nárokovat evidentnost hluboce humánní pravdy.
Jestliže se Ježíš v odpovědi na otázku rozvodu manželství odvolává na stvoření člověka, zavazuje to církev k tomu, aby i nadále dosvědčovala stvoření člověka jakožto muže a ženy jako božské "ustanovení" manželství a tímto božským určením člověka jako muže a ženy poměřovala všechno odchylné jednání. Život v celibátu si vedle toho před Bohem podržuje svou důstojnost, ale pro oblast sexuálního chování je pro pohled řídící se autoritou Ježíšovou normou společenství muže a ženy v manželství. V tom je základ i zvláštní dignita (důstojnost) církevního sňatku ve spojení s počátkem manželského společenství života, odlišující jej od všech ostatních obřadů požehnání. Toto společenství se církevním sňatkem výslovně staví pod autoritu Božího stvořitelského záměru s člověkem jako mužem a ženou.
(IdeaSpektrum 9/1996, s.40-42)
Může být láska hříchem?
Podle celé tradice křesťanského učení existuje i převrácená, perverzní láska. Lidé jsou stvořeni pro lásku, jako tvorové Boha, který je láska; toto určení člověka se však obrací ve svůj opak tam, kde se lidé odvrátili od Boha. Tak je tomu všude tam, kde lidé něco milují více než Boha. Ježíš říká: "Kdo miluje otce nebo matku více než mne, není mne hoden" (Mat 10,37). Dokonce i o lásce k rodičům tedy platí, že láska k Bohu musí mít přednost, ačkoli láska k rodičům je přece předmětem čtvrtého přikázání. Boží vůle - nebo, abychom mluvili spolu s Ježíšovým zvěstováním: Boží vláda v našem životě - má být v našem životě vodítkem našeho sebeurčení.
Cíl božské stvořitelské vůle:
- Sexualita člověka jako muže a ženy
- Nerozlučné manželské společenství
Co to znamená pro oblast sexuálního chování, je třeba poznat z Ježíšova výroku o rozvodu. Ježíš ve své odpovědi na otázku farizeů o přípustnosti rozvodu vychází ze stvoření člověka, v němž vidí výraz Božího úmyslu s tímto svým tvorem: Proto se také říká, že muž opustí otce a matku, aby se spojil se svou ženou, a budou ti dva jedno tělo. Ježíšův výrok z toho vyvozuje, že nerozlučné společenství muže a ženy je cílem božské stvořitelské vůle s člověkem. Nerozlučné manželské společenství je tedy cílem stvoření člověka jakožto sexuální bytosti (Mk 10,2-9).
Tento Ježíšův výrok tvoří základ a kritérium pro všechna křesťanská stanoviska k otázkám sexuality. Nejde přitom totiž jen o manželství jakožto speciální téma, ale zcela obecně o určení existence člověka jakožto pohlavní bytosti, které je založeno na jeho stvoření. Podle Ježíšova výroku má sexualita člověka jakožto muže a ženy cíl v nerozlučném společenství v manželství. To je měřítkem pro vytváření úsudku křesťanského učení o celé oblasti sexuálního chování.
Toto Ježíšovo vidění věcí odpovídá v hrubých rysech židovské tradici, ačkoliv Ježíš s důrazem na nerozlučnost manželství vychází za hranice stanovené židovským zákonem, který předpokládal možnost rozvodu (5M 24,1). To, že je člověk ve své sexualitě určen k manželskému společenství, bylo obecným židovským přesvědčením. V tom je už ve Starém zákoně základ soudů o formách sexuálního chování, které se od této normy odchylují, tedy vedle smilstva a cizoložství také o homosexualitě.
Biblický soud o homosexuálním chování
Biblické soudy o homosexuálním chování jsou jednoznačné ve svém více nebo méně ostrém odmítání, a všechny biblické výroky k tomuto tématu se v tom bez výjimky shodují. Zákon svatosti v 3M 18,22 určuje nezvratně: "Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost!". 3M 20,13 dokonce počítá takové jednání ke smrtelným hříchům, ostatně stejně jako několik veršů předtím cizoložství (20,10). Židé byli v těchto otázkách vědomě odděleni od okolních národů, a to určilo i novozákonní výroky k tématu homosexuality v protikladu k helénistické kultuře, která na homosexuálních spojeních neviděla nic pohoršujícího. Pavel počítá v listě Římanům homosexuální chování k následkům odvrácení člověka od Boha (Řím 1,27), a v 1Kor 6,9n se homosexuální praktiky počítají vedle smilstva, cizoložství, modlářství, lichvy, opilství, zlodějství a lupičství ke způsobům chování, které vylučují z účasti na Božím království. Pavel říká, že křesťané byli vysvobozeni ze zapletenosti do všech takovýchto způsobů chování (6,11).
Kulturně historická relativizace
Proti těmto Pavlovým výrokům nestojí v Novém zákoně žádné místo, které by prozrazovalo příznivější soud o homosexuálních praktikách. V celku biblického svědectví se tedy praktikovaná homosexualita bez výjimky počítá ke způsobům chování, v nichž se zvláště výrazně ukazuje odvrácení člověka od Boha. Tento závěr stanoví soudu církve vázané na autoritu Písma v otázkách sexuality velmi úzké meze, zvláště když biblické výroky k tomuto tématu tvoří negativní protějšek pozitivních náhledů na stvořitelské určení člověka v jeho sexualitě, takže se v žádném případě nejedná o vedlejší soudy, kterých by bylo možno nedbat beze škody na celku křesťanské zvěsti.
Biblické výroky o homosexualitě nelze relativizovat ani tím, že se na ně díváme jako na výraz pro moderního člověka překonané kulturně historické situace. Jedná se zde totiž právě o téma, kde biblická svědectví zcela vědomě vystupují proti pojetím panujícím v jejich tehdejším kulturním prostředí, a sice kvůli víře v Boha Izraele vzhledem k určení, které při stvoření svěřil lidem.
Homosexualita a homofilie
Dnes však slyšíme od přímluvců změny soudu církve o homosexulaitě, že biblické výroky nemohly brát v úvahu poznatky, které o člověku získala moderní věda: že totiž homosexualitu - jak říkají - je třeba hodnotit jako "danost" tělesně duševní konstituce homosexuálních lidí již přede všemi odpovídajícími sexuálními praktikami.
Pro lepší odlišení od homosexuálních praktik by bylo lépe mluvit o homofilním založení. K tomu je třeba říci, že takovéto cítění je omezeno na menšinu lidí jen svou intenzitou. Jako jeden faktor lidské sexuality mezi jinými je rozšířeno mnohem více. Pro člověka je totiž charakteristické, že sexuální podněty se neomezují jen na jednu oddělenou oblast, ale prostupují celé lidské jednání ve všech oblastech života. K tomu patří i vztahy k osobám téhož pohlaví. Ale právě proto, že erotické motivy participují na všem lidském chování, má člověk za úkol vřadit je do celku lidského života.
Skutečnost homofilních sklonů nemusí automaticky vést k homosexuálním praktikám. Může být integrována do způsobu života, v němž je podřízena vztahu k druhému pohlaví. V něm by téma sexuálního potvrzení nemělo být vůbec všechno ostatní ovládajícím centrem lidského života. Zásluha manželství jako instituce spočívá, jak právem řekl sociolog Helmut Schelsky, v neposlední řadě v tom, že vevazuje lidskou sexualitu do úkolů a cílů, které ji překračují.
Tolerance, porozumění a výzva k obrácení
Skutečnost homofilních sklonů tedy není nutno popírat ani odsuzovat. Otázkou je jen, jak s tím člověk naloží při sebeurčování svého chování, jež je člověku uloženo. To je vlastní problém, a zde je namístě úsudek, že homosexuální praktiky představují odchylku od normy sexuálního chování, jež je člověku dána jakožto Božímu tvoru. V soudu Bible to neplatí jen o homosexualitě, ale o všech sexuálních praktikách nevztahujících se k cíli manželství muže a ženy, především také pro cizoložství. Církev musí žít se skutečností, že odchylky od této normy nejsou v této stejně jako v jiných oblastech života výjimkou, ale spíše pravidlem. Církev musí k lidem, jichž se to týká, přistupovat s tolerancí a porozuměním, ale musí je také volat k obrácení. Nemůže se vzdát rozlišování mezi normou a odchylným chováním.
Reformační církve na rozcestí
Na tomto místě je hranice pro křesťanskou církev, která se cítí vázána autoritou Písma. Kdo církev nutí k tomu, aby změnila svou normu v této věci, musí vědět, že páchá církevní rozkol. Taková církev totiž, která by se nechala dotlačit k tomu, že by už k homosexualitě nepřistupovala jako k odchylce od biblické normy a uznala homosexuální společenství života jako jednu z forem osobního společenství lásky vedle manželství, taková církev by už nestála na půdě Písma, ale v rozporu s jeho jednomyslným svědectvím. Církev, která takový krok učiní, by tím přestala být evangelickou církví v následování luterské reformace.
(Diakrisis 1997, s.208-211)
Církev - slabá bašta
Interview
Focus: Jsou výroky Bible o homosexualitě jednoznačné?
Pannenberg: Ty jsou zcela jednoznačné, ano. V Novém zákoně se říká především u Pavla, že praktikovaná homosexualita je neslučitelná s křesťanskou vírou. To nemůže evangelická církev ignorovat. Jinak je tomu se starozákonním právem, podle něhož za homosexuální jednání stejně jako za cizoložství hrozí smrt. Starozákonní zákon není pro církev podle Pavla závazný automaticky.
Focus: Nemá církev důležitější starosti než význam homosexuálních svazků?
Pannenberg: Správně. Ale často je tomu tak, že zásadní rozhodnutí v otázkách autority Písma, vazby na autoritu Ježíšovu jsou napadána v otázce, která se na první pohled jeví jako odtažitá. A tak tomu, zdá se, je i zde; v tomto sporu jde o více než jen o homosexualitu.
Ostatně předmětem debaty není tolerance vůči homosexuálům. Tolerance přece neznamená schvalování. Tolerujeme právě takové jednání, které v morálním či jiném ohledu neschvalujeme.
Focus: Protivníci vám předhazují, že prý chcete vytlačit homosexuály z církve?
Pannenberg: Nejde o to vytlačit homosexuály z církve, nemluvě ani o jejich difamaci v občanském životě. Považuji také za dobré, že v našem státě byla zrušena trestnost homosexuálního chování. Ale tím není ještě prohlášeno za rovnoprávné.
Focus: Proč tedy o to vzplanul tak rozhořčený zápas v církvi?
Pannenberg: Výbojům homosexuálů jde o státní uznání. To je vlastním cílem. V evangelické církvi vidí slabou baštu a vhodný prostředek k tomuto účelu.
Focus: Má to důsledek pro homosexuály a lesbičky pracující v církvi?
Pannenberg: Dokonce ani ti, kdo říkají, že existuje genetický faktor homosexuality, nepopírají, že nikdo není svými geny vázán k homosexuálnímu chování. Vždy zde zůstává prostor pro mravní rozhodování. Homoerotické cítění ještě není ničím zvrhlým. Biblické zákazy se obracejí pouze proti homosexuální praxi.
Focus: Homosexuální pastor by pak z vašeho hlediska nebyl únosný?
Pannenberg: Přinejmenším pak ne - to hraje vždy velkou roli -, když se jeho chování stane zjevným. Jestliže naproti tomu svou situaci probírá se svým pastýřem a jinak se neprojevuje, je to jiná otázka.
Focus: Někteří homosexuálové si přejí církevní požehnání pro svůj vztah. Proč jim je má církev upírat?
Pannenberg: Protože tato forma života nemá Boží požehnání. Církev může žehnat pouze tomu, čemu žehná Bůh.
Focus 9/1997, s.68