Georg Kretschmar, Die Wiederentdeckung des Konzeptes der "Apostolischen Sukzession" im Umkreis der Reformation, in: tent., Das bischöfliche Amt, Kirchengeschichtliche und ökumenische Studien zur Frage des kirchlichen Amtes, Göttingen 1999
Georg Kretschmar, luterský teolog, známý především z lutersko-pravoslavného dialogu a z prací o staré církvi, nyní petrohradský arcibiskup Evangelicko-luterské církve v Rusku a jiných zemích (ELKRAS), vydal péčí své žákyně D.Wendenbourg sborník svých ekumenicky významných studií o biskupské službě. Přinášíme výtah hlavních myšlenek ze studie, odpovídající na otázku, jak se vůbec mohlo stát, že tak závažná otázka pro dosažení jednoty církve, jakou je otázka apoštolské sukcese, se v reformační době prakticky vůbec nestala předmětem sporů, a proč německé církve (a tedy i od nich odvozené evangelické církve někdejšího Rakousko-Uherska) se vydaly jinou cestou nejen než katolíci a pravoslavní, ale i než luteráni skandinávských zemí a anglikáni.
Podle Kretschmara sice středověká církev fakticky zachovávala apoštolskou sukcesi (s odhlédnutím od výjimečných opatských a jiných presbyteriálních ordinací), to se však zdůvodňovalo hlavně kanonisticky. Přinejmenším do řezenského sněmu 1541 (a tedy v době, kdy vznikaly hlavní vyznavačské spisy luterství), se apoštolská sukcese vůbec neobjevila jako téma teologické. Vlastně až dnešní ekumenické hnutí nastolilo sukcesi jako téma evangelické teologie.
Stará církev chápe biskupa jako představeného lokální eucharistie, na venkově předsedal presbyter. Později se biskup stává více regionálním představeným. Východ a západ zde nejdou stejnou cestou, na západě působilo až do raného novověku pojetí Jeronýmovo, že biskup a presbyter jsou v podstatě totéž. Podle standardní učebnice Petra Lombarda (12.stol) jsou jen dva ordines, diakonát a presbyterát. Sedm stupňů svěcení vrcholí presbyterátem (odtud potíže dnešního počítání, kdy zahrnutím biskupa dospíváme k osmi stupňům). Západ vidí kněžství především ve vztahu k eucharistii, a zde skutečně biskup nemá nic navíc. (Komentáře k sentencím ukazují, že ke IV.knize Sentencí, která se zabývá kněžským svěcením, se během teologického studia prakticky nikdy nedospělo - ani Luther jako student ani jako přednášející se k tomuto tématu nedostal, což asi není pro pochopení reformace bez významu). Svěcení biskupa je vnímáno, anachronisticky řečeno, spíše jako instalace. Insignie, předávané biskupovi při investituře (v Německu žezlo!), jsou odznaky panovníka. Biskupské svěcení je v římsko-německém pontifikálu v jedné knize spolu s žehnáním krále. Již zde (po konkordátu 1122) je patrná praxe, která je pro naši problematiku osudná: Vytváří se dvojí biskupové - vysvěcení s odznakem berly, a nevysvěcení s odznakem žezla. Jde o zvláštní německou cestu: Biskupové jsou v první řadě říšská knížata. Německo nemá faktického primase ani synody biskupů, biskupové se spolu setkávají v rámci říšského sněmu.
Naproti tomu Luther stojí v tradici žebravých a kazatelských řádů, pro něž je biskup především kazatelem evangelia - ostatně stejně jako Tomáš Akvinský: S odvoláním na 2Tim 2, 5 píše Tomáš, že koruna v nebi je připravena pouze pro ty preláty, kteří skutečně vykonávali officium praedicandi. Slovem Amt překládá Luther termín diakonia, ministerium - nejde o vnější důstojnost, ale o pověření k službě. Místo porrectio instrumentorum žádá Luther obnovit vkládání rukou. Vlivem humanistických studií patristiky se i Luther přiklání k názoru, že není rozdílu mezi biskupem a knězem. Důraz na kázání samozřejmě vede k tomu, že němečtí biskupové jsou bezpochyby hodni respektu jako světská vrchnost, protože však nekážou, nelze v nich vidět biskupy ve smyslu Písma a církevních Otců. Amt však podstatně patří k církvi, bez něj církev nemůže přežít. Amt se nemohl ztratit. Nevykonávají-li jej biskupové podle jména a církev přesto nezahynula, pak jej vykonává někdo jiný - faráři místní církve, stejně jako lokální biskupové staré církve. Starocírkevní struktura žije dále v městských vikářích s jejich spolukněžími a diakony, jak to má Luther ve své době před očima v Německu. Ve svých dopisech a ve Formuli missae označuje Luther městské faráře, předsedající liturgii, jako biskupy. Proto také slovo Gemeinde = obec lze použít jak politicky, tak ekklesiologicky (Kretschmar poukazuje na vztah k dnešní pravoslavné eucharistické ekklesiologii). Amt je apoštolský, protože káže, a je k tomu ustaven Bohem bezprostředně a současně prostřednictvím církve.
Reformaci je nutno vidět na pozadí stavu kléru. Soudobému kléru se vytýká, že je žádostivý peněz, nafoukaně jedná s laiky a v rostoucí míře je pro něj typická nevzdělanost. Luther nehlásá reformu těchto nešvarů, kořen zla vidí v zatemnění samotného evangelia. Reforma kléru - při neexistenci nadregionálních církevních struktur v Německu - je tématem říšského sněmu. Přestupem velmistra řádu německých rytířů k reformaci vzniká první evangelické teritorium, se zachováním biskupské struktury, v Braniborsku přestupuje k reformaci tamní biskup. K reformaci přestupuje i kolínský arcibiskup, ovšem za cenu ztráty svého biskupského sídla. Vývoj však nejde směrem vytvoření vlastní biskupské struktury německých reformačních církví, jednak proto, že někteří přestouplí biskupové ani - jak bylo tehdy zvykem - nejsou k úřadu vysvěceni, jednak a především proto, že trvá snaha zabránit evidentnímu rozkolu (pro nouzové evangelické biskupy se užívá nenápadný latinský překlad superattendens, pro faráře titul pastor, středověký titul biskupa). Dosavadní biskupové jsou navíc i světskými vládci, které nelze ignorovat. Objevuje se snaha, tehdy kanonicky nepředstavitelná, že by katoličtí (nevysvěcení) biskupové jako světští vládcové mohli dostat jakési evangelické světící biskupy (anachronicky řečeno), tj. biskupy, kteří by kázali evangelium (a neužívali by politického titulu biskup, ale např. coadjutor in spiritualibus), zatímco katoličtí biskupové by vládli a spravovali majetek. Majetek katolických biskupů ovšem zase zajímal evangelická knížata, která si usurpovala biskupskou moc, aniž by je, ostatně stejně jako jejich katolické předchůdce, zajímalo biskupské svěcení. (Autor ještě jako chlapec, syn faráře ve východním Slezsku, nalezl ve farním archivu oběžník, který podepsal Bedřich Veliký jako "arcibiskup magdeburský".)
Z Kretschmarovy studie je patrné, že poreformační struktura německých evangelických církví není zdůvodněna teologicky a nepředstavuje zásadní novum - převzal se už předreformační model duchovních teritorií, řízených knížetem, jako takovým řádně ustanoveným, ovšem k biskupské službě nevysvěceným. Z rozšířené anomálie předreformačního období se stává normální stav až do rozpadu systému německých knížectví počátkem našeho století. Biskupský úřad v duchovním slova smyslu se mohl vytvořit pouze mimo Německo, a v Německu až v našem století.
Kontinuita naší církve, nikdy nepřerušený sled církevního úřadu, je nám v mé vlasti vzácným a zavazujícím závdavkem Boží věrnosti; a přece to všechno musíme považovat za škodu ve srovnání s bohatstvím poznání Krista Ježíše, našeho Pána.
Jak jsme konstatovali na aglo-švédské církevní konferenci v Uppsale 1919, "hledíme na zvláštní formy a tradice naší církve nejen s pietou, jaká náleží ctihodnému dědictví našich otců, ale jako na dar, který nám je svěřen Bohem dějin." Význam episkopátu zdůraznil Laurentius Petri ve svém církevním řádu r.1571: "Protože tento zákon byl nanejvýš užitečný a pochází bezpochyby od Boha, Svatého Ducha, dárce všech dobrých darů, byl také přijat a schválen obecně v celém křesťanstvu a od té doby trval a musí trvat, dokud bude svět světem: bez ohledu na zlořády, které se zde vyskytly, jako ve všech ostatních požehnaných a užitečných věcech, a které je nutno odstranit." A v naší části obecné církve není prostor pro sebemenší pochybnost o nepřerušené kontinuitě toho, co se nazvalo apoštolskou sukcesí.
Neznamená to ovšem žádný božský a bezpodmínečný zákon. Tentýž církevní řád zavrhuje jakékoli principiální rozlišování mezi podstatou úřadu biskupa a faráře. Naše církev zásadně nemůže připustit různé hodnostní stupně v tomto úřadu, který je nutný pro její úkol - přinést lidským duším zjevení Boží. Každá organizace prokazuje svou užitečnost jedině potud, pokud to přispívá k tomuto cíli. Žádné zřízení není ideální, ale naše dějiny ukazují nezměrný zisk, který znamená episkopát pro církev. Proto si jej vysoce ceníme.
Biskupský titul není jen jméno, tradované z Bible a křesťanského starověku, ale měl by vždy označovat duchovní úkol v církvi, službu a ne úřad, pastýřskou péči a ne vládu nad vírou nebo věřícími, ale napomáhání jejich radosti, ne dozor, ale bratrskou službu ve všeobecném kněžství věřících, ve shodě s hierarchií, kterou Pavel naznačuje v 1.listu Korintským (3,21-23): "Pavel a Apollo a Kéfas a všichni ostatní služebníci církve jsou vaši, vy však jste Kristovi a Kristus je Boží".
Biskupská důstojnost dále znamená celoživotně se vydat skutečné zodpovědnosti, která nikdy nekončí, a cítí se proto zavázána bez zvláštních výzev a bez vlastních přání plnit v nejvyšší míře požadavky křesťanského svědomí v konání toho, co je třeba konat, a v zanechání toho, co se konat nesmí.
Biskupská důstojnost je obrazem nezávislosti duchovního společenství; proto musí být biskup zvolen, proto nesmí být dosazen. A biskupský úřad by měl být v rámci zřízení posílen a držen v mezích zodpovědnými spolupracovníky.
Biskup jako takový nepatří výlučně tomu či onomu národu, tomu či onomu církevnímu útvaru. Jednota bratrská žádala biskupské svěcení od valdenské církve, protože viděla v episkopátu pojítko mezi sebou a obecnou církví.
Až podnes označuje biskupský úřad určitého muže jako služebníka celé církve. Mnohá a dojemná jsou svědectví o projevech, jichž se mi a ostatním služebníkům církve dostalo během války a která dosvědčují, že biskup nepředstavuje jen pastýře jedné diecéze řeckého nebo římského nebo luterského nebo anglikánského nebo metodistického vyznání, ale prostě zodpovědného bratra v církvi Kristově. Tento úřad podstatně zastává jednotu církve.
Podle tradičního pojetí spočívá apoštolská sukcese v tom, že apoštolové ustanovili vzkládáním rukou biskupy a přenesli na ně apoštolské pravomoci, a biskupové ustanovili zase nové biskupy a předali jim svátostnou a právní moc, takže existuje nepřerušený řetěz biskupského vzkládání rukou od apoštolů až ke dnešním biskupům. To, že takovýto řetěz od nejstarších dob existuje, je nepochybné, protože ustanovení k církevní službě se dělo odpočátku vzkládáním rukou, jak je to zřejmé už v NZ Sk 13,3; 1 Tim 4,14; 5,22; 2 Tim 1,6: Historicky velmi nepravděpodobné pro nejstarší doby však je to, že by ruce vzkládali biskupové v pozdějším smyslu slova. Jak v NZ tak u mnohých apoštolských otců a starocírkevních spisovatelů (Klémens Římský, Polykarp, Ireneus) ještě není biskupský a presbyterský úřad jasně odlišen. Výrazy "dohlížitelé" (episkopoi), "představení" (proistamenoi), "starší" (presbyteroi) se opakovaně užívají jako synonyma společné církevní služby, odpočátku zřetelně odlišné od podřízené služby diakonů. Není nepravděpodobné, že výraz "starší" původně vyjadřoval spíše přednost a čest, kdežto výraz biskup spíše oficiání vedení církevní obce a bohoslužeb. Na čele jednotlivých křesťanských obcí stálo odpočátku více takovýchto presbyterů-biskupů, jimž - zvláště tam, kde chyběli proroci a pneumatici - příslušelo řádné zvěstování slova a řádné předsednictví při slavnosti eucharistie. Z této kolegiální biskupské služby vzešel - v některých obcích dříve, v jiných později- monarchický episkopát. První samostatný biskup, stojící nad kolegiem presbyterů, je doložen ve spisech Ignáce z Antiochie, pro něhož je už biskup zcela zástupcem Kristovým. Formování tohoto vlastního a plného episkopátu a s ním spojené rozčlenění církevní služby na diakonát, presbyterát a episkopát proběhlo, třebaže různým tempem, v celé křesťanské církvi východu i západu, takže musíme mluvit o ekumenickém procesu. V polovině 2.stol. je již tento proces zřejmě značně pokročilý. Přesto ještě zanechává starší presbyteriální a kolegiální systém hluboké stopy jak v praxi tak v teorii následujících staletí. Relativně pozdní Canones Hippolyti obsahují jednotnou modlitební formuli pro ordinaci presbyterů i pro konsekraci biskupů. V Alexandrii se zřejmě až do nicejského koncilu udržel zvyk uvádět biskupa v jeho úřad vzkládáním rukou ne ostatních biskupů, ale dvanáctičleného presbyteria. A ještě nejučenější ze starých církevních otců, sv. Jeroným, hájil na přelomu 4. stol. důrazně názor, že služba presbytera a biskupa je identická (idem est presbyter qui et episcopus), a monarchický episkopát nespočívá na božském původu, ale pouze na církevním obyčeji, církevní obce byly původně vedeny kolegiem presbyterů, volba jednoho presbytera za předsedajícího celého presbyteria se konala jen in schismatis remedium (k odvrácení rozkolu). Původní jednota presbyterátu a episkopátu doznívala v tom, že ve staré církvi a ještě dnes ve východní církvi jsou nejen biskupové, ale i prostí kněží označováni za "nástupce apoštolů". I po zformování monarchického episkopátu byla myšlenka apoštolské sukcese tohoto úřadu či dokonce předávání apoštolské pravomoci biskupským vzkládáním rukou ještě latentní. Teprve koncem 2.stol. se v boji proti gnostikům objevil v nepřerušené řadě sukcesí biskupů důkaz pravosti církevní tradice. Proti gnostickým heretikům, kteří se pro svou vyšší, esoterickou moudrost odvolávali na tajné tradice, údajně pocházející od apoštolů, se zastánci církevní tradice, zvl. Ireneus a Tertulián, opírali o přesně doložitelnou posloupnost (diadoché, sukcessio) dobře známých presbyterů a biskupů, která sahá až k apoštolům, zakladatelům církevních metropolí. Tato zjevná posloupnost se jim jevila jako garance neporušeného předávání svěřené víry, věřili, že na této posloupnosti lze snadno ověřit veřejnou apoštolskou tradici. Se sukcesí v církevní službě měli presbyteři a biskupové "bezpečné charisma pravdy" (Ireneus), v nepřerušené posloupnosti byli autoritativními nositeli deposita fidei (1. Tim 6, 20).
Platnost apoštolské sukcese byla zpočátku vázána na legitimitu převzetí služby (ordinatio legitima, Cyprián ep. 69,3). O předání pravomoci a charismat vzkládáním rukou se v prvních třech staletí mluví jen zřídka - poprvé 2Tim 1,6 - milost ke službě byla považována za svobodný dar Boží, jehož propůjčení bylo vyprošováno od Boha v ordinační modlitbě. Sukcese záležela především v právoplatné volbě presbyteriem a obcí. Smyslem spolupůsobení jiných biskupů při instalaci nově zvoleného biskupa bylo původně především svědectví a kontrola, a teprve v druhé řadě slavností svěcení ("konsekrace"). Podle 8. knihy Apoštolských konstitucí (4,22nn) obsahující popis biskupské konsekrace v Sýrii, se nekonalo žádné vzkládání rukou, ale pouze vložení evangelia na hlavu konsekrovaného biskupa. Pomalu se však pojetí platnosti apoštolské posloupnosti posunulo tak, že biskupské vzkládání rukou bylo považováno za podstatné. Zdá se, že se toto pojetí prosadilo nejprve v římské obci. Biskup se stal nejen jediným konsekrátorem biskupů, ale i jediným právoplatným ordinátorem kněží a ostatních kleriků. Přesto se zachovaly zbytky původní ordinace presbyteriem v nouzových situacích, a dodnes i v římské církvi zvyk, že na ordinovaného vzkládají ruce všichni přítomní kněží. Augustinus hájil proti donatistům, kteří spojovali účinnost svátostí s osobní kvalitou kněze, platnost ordinací udělených mimo katolickou církev a zavrhoval jakoukoli reordinaci. Od vrcholného středověku uznává římská církev za platnou každou korektně udělenou svátostnou konsekraci a ordinaci, vykonanou i mimo její rámec, třebaže ji přísně odsuzuje jako nezákonnou a nedovolenou (mimo orientálních církví se jedná v Evropě o svěcení starokatolická a o svěcení zprostředkovaná jakobitskými a nestoriánskými biskupy různým menším společenstvím). Podobně i pravoslavná církev východu uznává svěcení monofyzitských církví, a nyní i svěcení římské církve. Rozhodující pro platnost mimořímských svěcení je v očích římské církve korektní svátostné jednání ( ať už podle římské nebo některé východní tradice), jakož intentio faciendi quod facit ecclesia, úmysl činit to co činí katolická církev. I pravoslavná církev východu vidí ve vkládání rukou podstatu apoštolské sukcese, avšak v duchu svého pneumatického charakteru neklade takovou váhu na formální juridickou korektnost. Uchovává si svobodu kat - oikonomian ( ve správě svěřeného pokladu) činit platnými i nekanonická a nedokonalá svěcení. Apoštolská sukcese je podivohudným symbolem nepřerušeného životního spojení dnešní církve s církví minulých dob až k církvi apoštolů, záruka udílení Ducha sv. a Boží milosti; tento symbol však je pouze tehdy skutečně velký a svatý, když se nestane zákonickou institucí či dokonce zdrojem duchovní pýchy. Apoštolská sukcese má být zárukou toho, že církevní služba není ustanovení lidské, ale Boží; že není z těla, ale z "Ducha". Kdo však váže Boží milost na určitou právní formu sukcese a odporuje Duchu, který "vane kam chce", ten převrací apoštolskou sukcesi v pravý opak, ten z ní dělá "tělesnou" instituci, křesťanskou formu židovské obřízky, ten znovu ukládá křesťanstvu starozákonní jho zákona. Pouze takové ocenění apoštolské sukcese je opravdu křesťanské a katolické, které uchovává plnou harmonii a rovnováhu vnějšího a vnitřního, těla a ducha, církevního úřadu a charismat v prvokřesťanském smyslu. Kdo vidí v apoštolské sukcesi, či lépe řečeno v její určité formě podstatu celé církve a dělá z ní vlastní bázi protestantskokatolického sjednocení, ten jedná nanejvýš nekatolicky, neboť ke katolicitě patří svoboda od každého jednostranného přecenění jednotlivé části velkého katolického organismu. Proto je nutné při posuzování apoštolské sukcese vyhnout se jak jejímu podceňování, tak přeceňování, a smýšlet opravdu katolicky - a to vždy znamená i evangelicky.
Jakékoli jednostranně zákonické pojetí novozákonního služebného kněžství by znamenalo zřízení nového "tělesného" kněžství. Třebaže v církvi Kristově odpočátku existovala služba starších a dohližitelů, nebylo po dlouhou dobu, až do poloviny třetího století, vyhrazeno zvěstování slova a dokonce ani slavení eucharistie těmto církevním služebníkům, ale i bezprostředně Duchem povolaným prorokům a charismatikům. "Prorokům dovolte činit díky /eucharistein/, jak chtějí, "napomíná Didaché 10,7. V nejstarších dobách byli zřejmě řádnými správci svátosti eucharistie křesťané bezprostředně povolaní Duchem, nikoli proroci ordinovaní vedoucími a staršími. Didaché o nich přímo říká: "...ti jsou totiž vašimi velekněžími " /13,3 - tedy nikoli biskupové - /. To, že biskupové stáli hodností pod nimi, vyplývá z jiných slov Didaché: "Vzkládáním rukou si zřizujte biskupy a diakony..., také oni vám slouží službou proroků a učitelů...jsou vámi ctěni po prorocích a učitelích." /15,10/ Podobně jako proroci naplnění Duchem, byli i mučedníci, kteří trpěli mučení pro víru, připouštěni ke kněžským funkcím bez jakékoli ordinace. /Srv. Can Hipp 6,43nn): Je - li někdo hoden stát pro svou víru před soudem a utrpět trest kvůli Kristu, pak však je omilostněn a propuštěn, zaslouží si kněžský stupeň, a sice ne na základě biskupovy ordinace. Jeho vyznání je jeho ordinace. Pouze když se stane biskupem, má být ordinován. Vydal - li někdo svědectví jen ústy, ale nebyl mučen, je hoden kněžství, musí však být ordinován biskupem. ...neboť ačkoliv nepřijal formální kněžské svěcení, přece dosáhl ducha kněžství. Biskup proto má v ordinační motlidbě vynechat tu část, v níž je na něj svoláván Duch sv." - Nebylo-li kněží, bylo ještě v Tertuliánově době dovoleno nejen diakonům, ale i laikům křtít a slavit eucharistii: Adeo ubi ecclesiastici ordinis non est consessus, et offers et tingis et sacerdos es tibi solus. Sed ubi tres, eccelesia est, licet laici." /Tertulián,
De exhor.cast. 7/. Bylo zcela přirozené, že s odezněním enthusiastických charismat a s koncem pronásledování pro víru ustalo i pneumatické kněžství. Částečné oživení znamenalo staré mnišství, kdy mniši, většinou laici, jako "duchovní otcové /pneumatikoi patres / udíleli při zpovědi absoluci. Zmizely-li v pozdější církvi pneumatické projevy prakticky úplně, pak to pro křesťanství vůbec neznamená požehnání, a naopak oživení prvokřesťanského enthusiasmu není nutno hodnotit jako jalové blouznivectví.
My sami jsme ovšem přesvědčeni, že evangeličtí duchovní, v nichž se Božím působením znovu probudila zapomenutá katolická víra ohledně svátostí, slaví svatou eucharistii týmž právem a s toutéž platností - v plném katolickém smyslu - jako charismatičtí proroci starého křesťanstva. A máme důkazy, že svátosti, udílené takovýmito charismatiky jsou spojeny s týmž působením milosti jako ty, které udílejí kanonicky "platně" vysvěcení kněží. Ale stejně jako v raném křesťanstvu, i v periodě probuzení svátostné víry u charismatického kněžství může jít pouze o přechodný jev, nikoli o trvalou instituci.
Usilujeme o ekumenické společenství se starobylými katolickými církvemi východu jakož i s katolicky obnovenou anglikánskou církví, k nimž máme vnitřně tak blízko. Interkomunie s těmito církvemi je však dosažitelná pouze tehdy, když se zařadíme do episkopální sukcese - laici biřmováním, duchovní kněžským svěcením. Pouze apoštolská sukcese je řešením otázky interkomunie, jak prohlásil po lausannské konferenci takový evangelický znalec ekumenického hnutí jako profesor Siegmund - Schultze: "V tomto bodě bude třeba v příštích letech vidět vlastní problém organizačního sjednocení církví."
Přijmout apoštolskou sukcesi však můžeme pouze za tří podmínek:
1) Musíme se bránit jakémukoli mechanicko - zákonickému pojetí. Začlenění do apoštolské sukcese pro nás může být pouze symbolem a zárukou /Unterpfand/ něčeho vnitřního, duchovního, totiž udílení Ducha sv. a vnitřní kontinuity s církví křesťanského starověku. Když nebudeme mít tuto vnitřní kontinuitu a duchovní katolicitu, nemůže nám pouhá vnější kontinuita a legitimita nic přinést. A když už nebudeme mít v srdci opravdu katolickou svátostnou víru, pak ji neprobudí ani episkopální vzkládání rukou. Bez vnitřní katolicity, bez starokřesťanské víry, modlitby a oběti je "apoštolská sukcese" jen prázdná slupka, a klamná maska.
2) Jako se musíme chránit povrchního chápání této instituce, tak ještě více jakékoli duchovní pýchy. Kdo by se chtěl, protože má plnou apoštolskou sukcesi, dívat přezíravě na druhé a chlubit se svými "platnými" svěceními, ten by se "
chlubil tělem", ten by upadl do judaismu a propadl apoštolově kletbě proti všem, kdo slídí po naší svobodě v Kristu. /Gal. 2,4/
3) Abychom se však ubránili jakémukoli mechanismu a zbožné pýše, je nutné vytvořit k tomuto uznání právní instituce protiváhu ve stálé otevřenosti pro volné působení Božího Ducha v bezprostředně povolaných charismaticích. Starobylé církevní instituce smíme obnovit pouze tehdy, když současně vrátíme plná práva starocírkevnímu prorocko - pneumatickému prvku. Všechny velké křesťanské církve hřešily mnohokrát proti Duchu tím, že tlumily laický enthusiasmus. Přesto však lze v "hierarchických církvích" pozorovat větší laický enthusiasmus než v našich oficielních "lidových" církvích. Papežská církev sice brání všem laikům , i mnichům , kázat v chrámech evangelium , proklamuje však "laický apoštolát " a podporuje ho všemi prostředky. A ještě větší prostor má laický enthuaismus v "nejuristické kněžské církvi" východu, v níž po staletí působili mniši jako zpovědníci a v níž dodnes mohou laici kázat , jakož i v anglikánské církvi, v níž právě tak mohou laici s biskupským svolením kázat. Jestliže i ve velkých tradičních církvích stojí vedle kněžské služby působení laiků, pak tím spíše my stoupenci evangelické katolicity máme povinnost působit pro pravou starokřesťanskou harmonii církevní služby a volného profétismu. Opravdu katolická, tj. univerální je pouze ta církev, v níž je plná harmonie ducha a úřadu, profétismu a episkopátu, charismatického pneumatu a svátostného opus operatum.
Pouze tehdy, jsme - li ochotni splnit tyto tři podmínky, můžeme beze škody na sobě i na evangelických církvích přijmout slovem i skutkem apoštolskou sukcesi. A když to takto učiníme, pak bude stále jasnější, že vedle apoštolské sukcese v institučním, úředním a svátostném smyslu existuje ješt jiná sukcese, následování apoštolů v duchu i životě, jak je uskutečnil sv. František se svými žáky. Nebyli Poverello a jeho druhové, kteří doslovně plnili pokyny, s nimiž Ježíš vyslal své apoštoly - bez zlata a stříbra, tašek bot a hole /Mat 10, 10/ - skutečně v apoštolské posloupnosti? A není žíněná kutna františkánských spirituálů právě tak symbolem apoštolské posloupnosti jako biskupské pálium, hnědá kapuce jako prelátská mitra a prostý dřevěný kříž na růženci jako biskupský pektorál zářící drahokamy? František z Assisi měl bezmeznou úctu ke kněžské a biskupské službě , a my jej chceme následovat i v tom . Přitom však svým chudým a pokorným životem ztělesňoval ještě vyšší apoštolskou posloupnost než služebníci církve, k nimž měl úctu jako ke Kristovým zástupcům. Buďme s Františkem z Assisi pokornými následovníky Ježíše Krista a jeho apoštolů, uskutečňujme jako "vyslanci" svého Mistra apoštolát lásky a oběti, a pak najde i apoštolská sukcese "úřadu" své pravé místo v harmonickém celku církve, pak přestane být pro protestanty skandalon a dojde ocenění. Kristova církev je podivuhodná organická stavba, zdravá a silná jen tehdy, když je harmonická spolupráce mezi všemi rozdílnými částmi - charismatickými i ordinovanými služebníky. Po všechny časy platí, co napsal apoštol národů Efezským 4,11-13:
Jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby - k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a
a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.
/Plný text studie v: Heiler F., Im Ringen um die Kirche, München 1931, s. 479 - 516/