Vyznavačská ekumena na severu Evropy (dokument)
Povinnost a pokušení křesťanského vyznávání (Edmund Schlink)
Sebe-sekularizace a sebe-banalizace církve (Michael Welker)
(dokument)
V ELS 3 jsme přinesli informace o plném společenství anglikánských a skandinávských luterských církví na základě biskupského úřadu v apoštolské sukcesi. Proces z Porvoo byl doplněn vyznavačskými kruhy o společenství mezi skupinami, které zdůrazňují nutnost spojení sukcese apoštolského vzkládání rukou se sukcesí apoštolské víry, která je v severských církvích ohrožena popř. opouštěna. Westminster statement je základem spolupráce vyznavačských společenství, z nichž nejvýznamnější je v církvi Anglie (asi 900 farářů).
Westminster Statement
Londýn, 9./10.května 1994
1. Anglikánské církve britských ostrovů a luterské církve severských a pobaltských zemí mají mnoho společného.
2. Jsou to, s odhlédnutím od několika výjimek, lidové církve. Reformace v našich církvích v podstatných věcech uchovala biblickou, apoštolskou a katolickou tradici. Naše církve se podílely na dějinách svých zemí a národů. Některé jsou státními církvemi. Velmi podobným způsobem sledovaly proměnu teologického myšlení.
3. To znamená, že tyto církve jsou také v přítomnosti vystaveny týmž problémům. Pronikly do nich moderní teologické názory a politické myšlení: Země severní Evropy byly dalekosáhle sekularizovány a církve, které po mnoho generací hrály dominantní roli v sociální a kulturní oblasti svých zemí, byly vytlačeny na okraj.
4. V mnoha životně důležitých oblastech se církve, místo aby zůstávaly v učení apoštolů, pokoušely udržet svůj vliv tím, že se přizpůsobily modernímu světu a jeho hodnotám.
5. V těchto církvích však existuje také jasná a vyhraněná opozice proti liberální teologii, která v současnosti určuje oficiální učení a praxi církví. V ohnisku tohoto zápasu stojí patrně opozice vůči ordinaci žen. Ta se odmítá jako odporující Písmu svatému a jako rozchod s apoštolskou a katolickou tradicí. V důsledku toho byly podstatné části obce a farářstva svými církvemi vědomě a záměrně vytlačeny na okraj.
6. Celý tento vývoj vedl k opozici, která se stabilizovala způsobem, jaký liberální kruhy nečekaly. Mezi jinými organizacemi nyní existují následující: Forward in Faith (Vpřed ve víře) v Anglii, Samr p Kirkens Grunn (Rada na základě církve) v Norsku, Svenska Kyrkans Fria Synod (Svobodná synoda církve Švédska) a Paulussynoden (Synoda svatého Pavla) ve Finsku.
7. Jako zástupci těchto organizací jsme se sešli 9./10.května 1994 v Londýně, abychom definovali naši společnou situaci a hledali cesty, jak v našich církvích uchovat apoštolskou a katolickou (ve smyslu Nicejského vyznání) tradici.
8. Společně stvrzujeme náš ekumenický závazek ve smyslu našeho společného přání být jednomyslně spojeni v pravdě a lásce s historickými církvemi Východu a Západu.
9. Poznáváme paradox, že ekumenické dialogy nejnovější doby ukázaly vnitřní rozkol v našich vlastních církvích. Na mezinárodní rovině projevily církve ekumenickou otevřenost a velkorysost, která jim doma v jejich vlastních řadách znatelně chybí.
10. V anglo-nordicko-baltských společenstvích, která se nyní snaží (ve své dohodě z Porvoo) zřídit vzájemně uznaný duchovenský úřad, hrají biskupové klíčovou roli. Ale současně tito biskupové hráli klíčovou roli při narušení vnitřního společenství ve vlastních církvích.
11. V našich církvích biskupové přestali být znamením jednoty. Ani společně ani osobně nezachovávají věrnost apoštolské tradici a učení, k čemuž se zavázali při své konsekraci. Ordinace žen jako pastorek a v Norsku vysvěcení biskupky vedly k tomu, že se odpůrci těchto novot stali ovcemi bez pastýřů.
12. Církev potřebuje pastory, kteří vedou a pasou Boží lid. Potřebujeme biskupy, jimž můžeme důvěřovat, a žádáme, aby nám byli takoví pastýři dáni. Jinak nám zbývá pouze alternativa najít si své vlastní vůdce a vytvořit pro ně struktury, aby byl naplněn smysl duchovenského úřadu, který už bohužel stavající biskupská kolegia nezaručují.
13. Naše církve potřebují obnovu svého pojetí duchovenské služby podle směrnic Písma a vyznání. To zahrnuje i diakonát podle tradice rané církve, a bohatství služeb a darů Ducha svatého, které jsou darovány Božímu lidu.
14. Protože naše církve v současné situaci zaměřily celý svůj zájem k ordinaci žen, zmeškaly příležitost obnovit své pojetí úřadu.
15. Ačkoli společenství víry je v našich církvích ohroženo, chtěli bychom přesto žít v největší možné jednomyslnosti s církvemi, v nichž jsme byli pokřtěni a přivedeni k víře. Společenství však můžeme mít jen potud, pokud zachováváme věrnost učení Písma svatého, a také apoštolskému učení, tradici prvotní církve, reformaci a současné touze po jednotě Kristovy církve. To je také nutným východiskem pověření posláním, které nám náš Pán udělil: evangelizovat a budovat živé obce.
Prohlášení o evangelizaci
1. "Poté co Bůh mnohokrát a mnoha způsoby mluvil k otcům skrze proroky", učinil to nakonec jedinečně a dokonale v Ježíši Kristu, našem Pánu a Bohu. To je ta víra, která byla kdysi předána svatým. To je víra církve. To je naše víra.
2. Stvrzujeme, že náš Pán Ježíš Kristus je jediný Spasitel, a že nikdo nemůže být zachráněn bez Něho, který pro nás zemřel a opět vstal z mrtvých. Vyznáváme Písmo svaté jako slovo Boží.
3. Zatímco na jedné straně uznáváme důležitost pochopení pro takové kultury a formy víry, které se od naší liší, nemůžeme na druhé straně přijmout mínění, že k Bohu vedou všechny cesty a všechny formy víry a proto jsou stejně platné a účinné.
4. Nejsme povoláni k tomu, abychom schvalovali svět a jeho formy víry nebo se jim přizpůsobovali. Jsme naopak vyzýváni, abychom se proměňovali obnovou naší mysli. Tato radostná zvěst o milosti je tatáž pro muže a ženy, na všech rovinách společnosti. V Kristu není ani Žid ani Řek, ani otrok ani svobodný, ani muž ani žena, ale všichni jsme jeden v Kristu Ježíši.
5. Věrnost Kristu má nutně čas od času za následek otevřený konflikt se světem. Přesto jsme povoláni svět milovat a sloužit mu podle vzoru našeho Stvořitele, který tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
6. Tím, že stvrzujeme učení o svaté Trojjedinosti, radujeme se z našeho společného lidství. Proto odmítáme všechny formy jednání, které mezi námi ničí nebo mrzačí obraz Boží. Zvláště věříme, že lékařský potrat je s touto vírou totálně neslučitelný.
7. Jakožto společenství nové smlouvy je církev Boží nové stvoření skrze vodu a Ducha. Protože však tato církev je tělem Kristovým na zemi, věříme, že žádná lidská moc není kompetentní rušit nebo měnit církevní řády, leda z Božího rozkazu, ve shodě s apoštolskou vírou, která je zjevena v Písmu svatém. (Poznámka red.: Naráží se zde na zavedení ordinace žen švédským parlamentem. Mezitím se Švédská církev osvobodila z pozice státní církve.).
8. Módní kult seberealizace je zcela nepřiměřený průvodce k odhalení Boží vůle.
9. Jako církev Kristova, která má spravovat Jeho slovo a svátosti, máme úkol získat svět pro Krista a jeho církev v síle Ducha svatého, přičemž současně pomáháme lidem, stvořeným k jeho obrazu, dosáhnout dokonalosti, kterou Kristus přikazuje. Máme být světlem světa, městem na hoře.
10. Uprostřed rozbité a rozpadající se společnosti věříme, že pravda není věcí seberealizace, ale záchrany tím, který je cesta, pravda a život. Církev existuje jako znamení této zachraňující milosti urpostřed nás. V této naději se věnujeme vážně modlitbě za církev a za svět.
Protokol o spolupráci
Shody bylo dosaženo v následujících bodech:
1. Každá země se bude snažit zřídit svobodnou synodu podle podstatně podobných směrnic, přičemž se zohlední národní a církevní rozdíly.
2. Každá národní korporace jmenuje 2 delegáty pro koordinační výbor, který se bude pravidelně scházet.
3. Koordinační výbor bude diskutovat o vytvoření společné základny učení, která bude vycházet ze společného prohlášení z Porvoo (Borg , Finsko).
4. Každé národní seskupení se zavazuje k vzájemné podpoře v úsilí o obnovu biskupského úřadu. Zásadně, a kde je to nutné, se má usilovat o konsekraci nových biskupů v dohodnutou vhodnou dobu.
5. Koordinující výbor bude působit k vytvoření mezinárodní synody a dohodne se na jejích pravidlech a formách jednání.
(Přeloženo z německé verze uveřejněné v Diakrisis 3/94, s.140-145. K této problematice chystáme podrobnou studii od Petera Beyerhause).
"Na konci 20.století a na počátku 21.století křesťanské církve nezadržitelně upadají!" Toto tvrzení je možno slyšet a číst dnes a denně. Odpovídá však realitě?
Nehledíme-li jen na církve v Evropě a Severní Americe, pak musíme mluvit o stálém růstu křesťanstva, i na počátku 21.století. V mnoha zemích světa křesťanské církve stále rostou - zčásti dokonce velmi podstatně. V mnoha částech Afriky, v Koreji a v Číně, ale také v mnoha zemích východní Evropy probíhají procesy, které jsou právě opakem úpadku.
Ale ani když se neomezíme na příliš úzké časové rozpětí, uvidíme subtilnější obraz než stálý úpadek. Počátkem 19.století byla křesťanská zbožnost ve velkých německých městech na nejnižším bodě. O Berlíně v osvícenské epoše vypráví jeden zahraniční návštěvník: "Kostely byly prázdné - a zasloužily si to. Divadla však byla plná". Dvůr zvažoval, jak by mohl působit proti úpadku religiozity. Jedny noviny prorokovaly, že do 20 let křesťanská víra v Německu úplně vymizí.
Pak se ale objevilo probuzenecké hnutí, vnitřní a vnější misie, budování diakonie a monhé jiné procesy, které byly přímo výsměchem tezi o stálém a nezadržitelném úpadku. I ten, komu se nelíbí buržoazní zbožnost 19.století a moralizace náboženství, musí stejně uznat: Globální diagnoza úpadku je - z dlouhodobějšího hlediska - prostě falešná. Některé epochy jsou k obsahům a formám křesťanské víry otevřenější, jiné jsou distancované.
Ale i co se týče současného Německa a Severní Ameriky, je obraz diferencovanější, než jaký prostě nabízí diagnoza úpadku. Na jedné straně se klasické velké církve západních průmyslových národů skutečně nacházejí v těžké krizi. Římští katolíci, luteráni, reformovaní a anglikáni mají dostatečný důvod ke starostem a nářkům.
Na druhé straně dnes existují v euroamerických kontextech rostoucí církve a hnutí s intenzivní zbožností. Charismatické hnutí s asi 500 000 000 lidmi je největším hnutím zbožnosti v dějinách. Zasahuje i církve v Evropě a v Americe. Zdá se, že vrchol sekularizace ja za námi.
Zájem o témata a otázky religiozity a zbožnosti opět roste. Hledá si ovšem cesty často mimo organizované církevní formy. Trh esoteriky již v Německu dosáhl finančního obratu opdovídajícímu příjmu z církevní daně evangelické i katolické církve dohromady.
Obraz se ještě komplikuje, když nás církevní byrokrati ujišťují, že se od 90.let "stabilizovaly" výstupy z církve. Více než 80 procent obyvatel Německa patří k některé křesťanské církvi. Počty účastníků bohoslužeb se relativně stabilizovaly na nízké úrovni, dokonce prý mírně stouply. Většina křesťanů chce dát své děti pokřtít. Není žádný důvod k panice. Nemají tedy ti, kdo mluví o úpadku církví, jednoduše pravdu?
Sebe-sekularizace
Ačkoli globální diagnozy úpadku církví neodpovídají skutečnosti, bude přesto nutno kriticky a sebekriticky postihnout pravdivé jádro: Klasické velké církve západních průmyslových národů se nacházejí v procesu plíživého rozkladu. Třebaže většina lidí nechce církve opustit, odcizuje se stále více obsahům a formám víry. Vědomosti o víře, formování víry, důvěrná znalost obsahů víry stále více ubývá. Zčásti agresivní, většinou však unavené a lhostejné postoje vůči "nudné" církvi přibývají.
Převraty v chápání role faráře, výpadek teologického vzdělání od výuky náboženství až po církevní akademie, moralizace a vyprazdňování náboženství - tyto a mnohé jiné jevy se spojují v obraz, který skutečně nese rysy skličujícího úpadku. Wolfgang Huber, biskup berlínsko-braniborské církve, před několika lety vystihl tento úpadek výrazem "sebe-sekularizace církví a teologie".
Pojmenoval tak proces, který se snažil přizpůsobit víru modernímu myšlení a přitom ji téměř zničil. Můžeme mluvit také o subjektivizaci víry. To znamená: Víra se redukuje na niternost a pocity. Přesněji: Víra se redukuje na bezprostřední vztah k jakémusi vnitřnímu Zcela-Jinému. Toto zcela jiné, jež je mi současně nekonečně blízko a přesto zůstává nedostupné, se nazývá Bůh: Já a můj Bůh.
Teologové, kteří chtějí tuto subjektivistickou a prázdnou víru propagovat, se rádi odvolávají na reformátory. Dovolávají se například Martina Luthera a jeho výkladu prvního článku apostolika: Věřím v Boha Stvořitele... Co je to? Věřím, že mě Bůh stvořil... V tomto subjektivním a existenciálním vyhrocení víry vidí dědictví reformace: Moje víra proti všem vnějším autoritám a formám heteronomie.
Mnozí to také oslavují jako koncentraci na to, co je pravdivé a podstatné, rozhodující, na poslední základ jistoty v mém nejvnitřnějším sebevědomí.
V tomto procesu se však přímo systematicky potlačovala objektivní víra a její obsah. Potlačoval se i skutečný reformační záměr, který vůbec neznamenal jen tento náboženský subjektivismus. Luther říká, když pořádně čteme: Věřím, že mě Bůh stvořil se všemi tvory. Katechismy reformační doby stále mluví o "mě a celém křesťanstvu". Navazují tak na biblické pojetí víry, které spojuje a drží při sobě subjektivní a objektivní stránku.
Apoštol Pavel mluví dokonce o dvojí objektivitě víry. Na jedné straně mluví o tom, že víra přišla s Kristem. To především znamená, že víra je dar Boží, že víra je most, který Bůh nabízí člověku pro cestu k Bohu. Zadruhé mluví Pavel o tom, že víra nabývá určité podoby v různých obcích: "Děkuji Bohu za vaši víru, která se zvěstuje v celém světě! Chtěl bych se od vaší víry učit... Chtěl bych, abychom se navzájem v naší víře posilovali". Tak Pavel píše.
Na základě této dvojí objektivity pak může vyrůst a vzkvétat subjektivní postoj a souhlas, existenciální stránka víry. Tato subjektivní víra však není prázdná, ale naplněná a obsažná. Vztahuje se k Bohu stvořiteli, k Ježíši Kristu a Svatému Duchu. Dokáže říci konkrétní věci o Bohu a Božím působení a nereprodukuje jen stále stejnou čirou jistotu čehosi Jiného v nitru.
Sebesekularizace byla velmi mocná, protože lidem dávala lacinou, kdykoli disponovatelnou víru. Bylo to jak s "fast food": macdonaldizace víry. Výsledkem bylo množství anonymních křesťanů, protože takovouto víru bylo možno očekávat od každého poněkud rozumného člověka. Co je tím Zcela Jiným, co v sobě nacházím, když se koncentruji na sebe sama ve svém vnitřním sebevědomí? Což to není Bůh?
Kritikové náboženství právem poznamenali, že tento domnělý Bůh je objektivní strana vnitřního sebevědomí, které zakouším, když se snažím dojít jistoty o sobě. Protože chci mít jistotu, potřebuji nějakou objektivní dimenzi sám v sobě, produkuji v sobě takzvané rozpolcení subjektu a objektu.
A toto "jiné", tuto stránku, která mi při vší jistotě stále zůstává cizí, lze pojmout jako náboženskou veličinu.
Jak dnes vidíme, vyhání tato sebe-sekularizace z religiozity nejprve obsahy víry. Působí nepřirozeně a přímo neslušně mluvit o Bohu a o víře. Já a můj Bůh - všechno ostatní je druhořadé. Protože však lidé nemohou a nechtějí trvale žít s prázdnou vírou, nasaje tato zbožnost nakonec všechny možné obsahy. Sebe-sekularizace vede k sebe-banalizaci.
Sebe-banalizace
Křesťanská víra v západních průmyslových státech netrpí dnes ani tolik sebe-sekularizací jako spíše sebe-banalizací. Základem tohoto zhloupnutí a zbanálnění je však systematická sebe-sekularizace. "Co je Bůh, o tom rozhoduji já! Theologie v epoše kavárenského náboženství", nazval můj kolega Ingolf Dalferth svou curyšskou nástupní přednášku. Je-li víra jednou oddělena od svých obsahů a tím od svého objektivního základu, může ono Zcela Jiné v nitru obsadit téměř cokoli.
Všechny možné dobré, ale také možné zmatené a bizarní pocity se angažují nábožensky. Každý kvítek, každá kapka vody může mít náboženský náboj.
Tuto sebe-banalizaci lze sledovat až po vyučování náboženství. Celý program výuky náboženství jedné německé spolkové země lze shrnout do věty: Buďte přece všichni na sebe hodní! Plochá, povrchní a nerealistická snaha o harmonii nastupuje na místo náboženské orientace. Konfrontace seriózního náboženství a víry s mocnostmi a silami, které právě překážejí harmonii mezi lidmi a stvořením, se vytrácí.
Poznání víry, že se s naší morálkou sami nemůžeme ubránit ideologickým a jiným ohrožením, se ztrácí. Zakrývá se poznání, že staleté a tisícileté zkušenosti víry v biblických knihách a textech zprostředkují přístup k živému Bohu, který je víc než pouhá idea Boha nebo pouhý náboženský pocit. Náboženství je difúsní, zmatené, kýčovité.
Ztráta kulturní paměti
V klasických velkých církvích západních průmyslových národů a informačních společností dnes bohužel velmi trpíme tímto difúsním, zmateným a kýčovitým náboženstvím, které přímo vyhání vzdělané lidi z kostelů a také ti méně vzdělaní mají pocit, že byli někde a nějak připraveni o to důležité a rozhodující.
Tato sebe-banalizace náboženství jde ruku v ruce s jednou plíživou tendencí, která postihuje právě naše společnosti s rostoucí dominancí elektronických sdělovacích prostředků: se ztrátou kulturní paměti.
Kulturní paměť je zvláštní formou společné, komunikativní paměti. Všechny lidské společnosti vytvářejí, ať už chtějí nebo ne, společnou paměť. Velké události, katastrofy, převraty určují a řídí naše společné vzpomínání - a na tomto základě i naše prožívání a očekávání. Komunikativní společná paměť je živá, stále se rekonstruuje. Určité události a určité zkušenosti však v této komunikativní paměti ulpějí a formují takzvanou kulturní paměť.
Nemáme na mysli jen Hitlerovo převzetí moci, když na ně myslíme, ale připomínáme si tím, že miliony lidí byly systematicky oloupeny o svou svobodu a svůj život, že je potkal útlak a nevýslovné bědy. Připomínáme si vládu lži a násilí navenek i dovnitř. Učíme se z těchto událostí nebo se o to přinejmenším snažíme tím, že zaměříme paměť na určité ústřední události, které mají být nepostradatelné pro naše vzpomínání, naše prožívání a naše očekávání.
Vytváření kulturní paměti a péče o ni předpokládá intenzívní, sdílené prožívání dějin. Právě to se však stává problémem ve společnostech, v nichž jedna dominující forma společné komunikace, hromadné sdělovací prostředky, elektronicky soustřeďuje lidi neustále na "dnes a zítra".
Tato často hektická, stále obnovovaná koncentrace a další koncentrace nedovolí, aby se minulost stala skutečně "obývaným" prostorem. Média ovšem při svém neustálém úsilí o získání pozornosti nabízejí samozřejmě stále i minulé události. Ale od starého Egypta ke skandálu posledního týdne klesá celá minulost na úroveň zpracování zážitku. Sdělovací prostředky ochlazují společnou paměť a rozkládají kulturní paměť. Činí tím zčásti i něco dobrého tím, že čelí emocionalizaci připomínání dějin. Na druhé straně otupují a pustoší důležité formy společného života.
Klasické církve západních průmyslových národů ještě nenašly skutečnou odpověď na tuto výzvu sebe-banalizace obrušováním nebo dokonce ničením kulturní paměti.
Zatímco vedoucí politikové jako dřívější spolkový president Roman Herzog poznali, že vzdělání se musí pro celou naši společnost právě v mediální epoše stát "mega-tématem", přenechaly církve vědomosti víry a formování víry spíše formálnímu plnění povinností. Učební plány výuky náboženství jsou jen jedním příkladem z mnoha.
Soustředěné rozhovory o víře
Zatímco angažovaní rodiče a mladí lidé ještě v mnoha církevních obcích nabízejí řádnou bohoslužbu pro 4-8leté, zpravidla s podivuhodným úspěchem, marně na mnoha místech hledáme odpovídající nabídku pro 9-14leté, kteří touží po kompetenci mimo okruh rodiny. Důležitá doba před konfirmační přípravou se prostě nevyužívá. Podíváme-li se do programů hlavních křesťanských akademií, najdeme tam mnohou pěknou nabídku k důležitým tématům jako "Divočina před prahem domu", "Zdráv na těle i na duši", "Rádio a vědění", "Bavlna - bílé zlato", "Král fotbal", "Virtual Communities" atd. Ústřední obsahy víry a teologická témata se už ale prakticky neobjevují.
Sebe-vyprázdnění a sebe-banalizace - proti nim přirozeně v konkrétním případě působí mnoho jednotlivců, angažovaných křesťanů, farářů, učitelů a učitelek náboženství. Jako strukturální problém to v naší společnosti, která se chce bavit, ale zatím poznal jen málokdo.
Získat opět smysl pro radost a vážnost, hloubku a orientující význam víry s obsahem - to je velký úkol naší doby, jestliže se nechceme prostě smířit s procesy erose ve velkých církvích. Konkrétně to může znamenat: Musíme v našich různých situacích a životních poměrech pochopit a znovu si osvojit aspoň jedno z velkých slov a témat víry ročně. K tomu je nutná kompetentní a pečlivá rada farářů, učitelů a těch, kdo jsou zodpovědni za vzdělávání teologů.
K tomu je však také nutný soustředěný rozhovor s lidmi, kteří si odvykli od víry a církve a odcizili se jim, s lidmi, kteří jsou denně vystaveni jiným tématům, jiným obsahům, jiným logikám než tématům, obsahům a logice víry.
K čemu nám bude toto poznání víry? Tak se ptaly katechismy reformační doby. K čemu nám bude, když se velká témata víry opět stanou tématy, pod nimiž si mohu něco představit, jimiž mohu nově dešifrovat skutečnost a najít lepší oporu v mém životě. Jde o slova jako požehnání, duše, smilování, bázeň Boží, povznesení, duch - ale také hřích, oběť, smír a vykoupení.
Tato a mnohá jiná "velká slova" víry již dnes kulturní paměti nic nesdělují - nebo jen šumění, jako rádio, které nemajde vysílač. Je třeba poznat zničující moc úpadku duchovního vzdělání, ignorance vůči vědomostem o víře, náboženského analfabetismu.
To se děje nejlépe a nejúspěšněji, když se při pečlivém probírání některého velkého tématu pozná: Víra, která rostla staletí a tisíciletí, není prázdná a nudná, dětinská a odtržená od světa. Jde o napínavé a hluboké zkušenosti a důležitou orientaci pro život. To vše se potlačuje náboženskou sebe-sekularizací a sebe-banalizací ve prospěch náboženské neschopnosti promluvit a eosteriky.
Bohu díky v lidských dějinách vždy existovaly úspěšné teologické a duchovní iniciativy proti náboženskému ohlupování a sebeohlupování. Jedním zvláště zářným příkladem z mnoha byla reformace. Z těchto příkladů je třeba se poučit.
Prof.Dr.Phil.Dr.theol. Welker působí na katedře systematické teologie v Heidelberku, kde je i ředitelem mezinárodního vědeckého fóra. Stálý člen Consultation on Science and Theology na Center of Theological Inquiry, Princeton. Publikace např. Gottes Geist, Kirche im Pluralismus, The End of World and the End of God: Science on Eschatology (2000).
Přeloženo z Brennpunkt Gemeinde 1/2001. s.15-21