(z odpovědi profesora Beyerhause na útoky z radikálního křídla evangelikálního spektra)
Evangelikální teolog v biskupském ornátu
(...) Ještě nevývratnější se Vám a jistě i mnohým Vašim čtenářům zdá optický důkaz, který jste - jak se domníváte - podal hned na titulní straně uveřejněním mé fotografie v biskupském ornátu. Ústřední nadpis vedle tohoto obrazu "Evangelikální a katolický?" již předjímá konečný rozsudek, přinejmenším pro mnohé. Vy přece dokážete v obou těchto pojmech vidět pouze kontradikci a protiklad.
Ale ve skutečnosti to z toho v žádném případě neplyne. Co řeknete na to, že roucho, které tam mám na sobě, přece není jen rouchem římskokatolických biskupů, ale rouchem biskupů obecně, od raných dob staré církve, a že i dnes je mnoho takto oblečených biskupů, kteří s římskokatolickou církví nemají nic společného? Patří k nim všech 13 biskupů švédské luterské církve, i biskupové luterských církví ve Finsku, Estonsku a Lotyšsku; všichni biskupové světového anglikánského společenství (jsou jich stovky), mezi nimiž jsou zástupci různých teologických směrů: high church, liberálové, evangelikálové! Když se místní církve vzešlé z práce kooperujících luterských misií v Jižní Africe rozhodly bez výjimky pro biskupskou ústavu, neoblékli si nově zvolení a instalovaní biskupové - většina z nich jsou moji bývalí žáci nebo kolegové - černý talár vysílajících německých církví. Místo toho se rozhodli pro barevný biskupský ornát, jaký nosí švédští biskupové a jaký také měli při spolupůsobení při biskupských svěceních svých afrických kolegů. Pouze takto - domnívali se mladí luterští biskupové jižní a také východní Afriky, jsou ekumenicky kompatibilní se svými anglikánskými a ovšem i katolickými kolegy v úřadu. Mimo to samozřejmě tento oděv odpovídá africkému smyslu pro dekorum a sakrálno.
V Německu je jeden zemský biskup, který se také příležitostně takto obléká. Je to biskup Hannoverské zemské církve, když funguje ve své čestné funkci opata (evangelického) kláštera Loccum. V Německu ostatně máme vícero bratrstev, která mají biskupskou ústavu, která své služby začlenila do "apoštolské sukcese" a jejichž biskupští vedoucí jsou při určitých příležitostech (snad jen jednou za rok) oblečeni tak, jak vidíte mne na zmíněné fotografii. Každá část tohoto ornátu má biblicko teologický význam, který je snadno srozumitelný i pro evangelikální křesťany, jak jsme opakovaně zjistili. Tak berla samozřejmě symbolizuje pastýřské pověření, které dal Ježíš svému apoštolu Petrovi (Jan 21) a skrze něho obecně dohližitelům (episkopoi) stáda, které vykoupil svou krví. Dva hroty mitry znázorňují učitelské pověření zvěstovat v plné moci Boží slovo jako zákon a evangelium. Je-li toto pojetí úřadu "katolické", pak neznám žádný důvod, proč bych na Vaši (ovšem jen řečnicky položenou) otázku "evangelikální a katolický? " nemohl radostně odpovědt: Ano!
Neexistuje totiž žádné biblicky zdůvodněné evangelikální přesvědčení víry, jehož bych se byl v souvislosti s vytvořením Bratrstva Petra a Pavla a svým biskupským svěcením vzdal. To můžete poznat i z mé - jak tvrdím - veskrze evangelikální 850 stránkové misijní teologie "Er sandte sein Wort" (1996) a všech mých ostatních spisů, kázání, přednášek atd. Ve skutečnosti si nikdy žádný evangelikální bratr nepovšiml nějakého teologického rozdílu mezi Petrem Beyerhausem před jeho biskupským svěcením 29.června 1989 a potom. Naše bratrstvo konalo během mého rektorátu na Freie Hochschule für Mission v Korntalu (1989-95) příležitostně své liturgické slavnosti eucharistie i v kapli FHM, přičemž jsem - kromě mitry a berly - nosil všechny součásti ornátu. Nikomu ze studentů, docentů a sekretářek, přítomných jako hosté, to nevyrazilo dech! Patrně také proto ne, že moje kázání k večeři Páně bylo jako obvykle jasně biblicky fundované. Zde tedy neplatí "Šaty dělají člověka" popř. teologa, ale spíše: Dobře fundovaná biblická teologie může najít výraz i v důstojném liturgickém rouchu a symbolice barev; vždyť Písmo svaté nám má mnoho co říci i o kráse bohoslužeb, zvlášť přirozeně ve Starém zákoně a potom v knize Zjevení. Z této krásy plně svátostných bohoslužeb máme vnitřní radost i my v přátelském kruhu BPP, a zakoušíme v tom dodatečné potvrzení naší evangelické víry, doufající v budoucí účast na nebeské liturgii.
Svátosti a žehnání
Řehole BPP, o níž se mylně domníváte, že "zde se přijímají a zastávají římskokatolické nauky", nám velmi přirostla k srdci. Na ní jsme my bratři důkladně pracovali, a při každém čtení máme vždy znovu radost, jaké nám byly darovány jasné a duchovně hluboké výroky ukazující vpřed! Mohli jsme se přitom totiž opírat i o jiná bratrstva a komunity, které v posledních 70 letech vznikly na evangelické půdě. Jsme přesvědčeni o tom, že se tato duchovní společenství, když poznají svou zodpovědnost za církev jako celek, mohou stát duchovními oázami pro mnoho hledajících a duchovně vyprahlých, a mohou přinášet impulsy pro hlubší vlastní duchovní život. Tím zvláštním na takové řeholi je totiž to, že se zde skutečně čerpá z velkého pokladu duchovních zkušeností a poznatků, které získali naši otcové a matky ve víře za 2000 let církevních dějin, ba už ve starozákonní době. Stačí pomyslet jen na zpěv žalmů, který naplňuje modlitbu hodin! Co na tom má být specificky římského, nemohu nikterak pochopit. Vždyť pořad modlitby hodin je otištěn v Německu ve většině evangelických zpěvníků. Na rozdíl od rigidní formy kalvinismu (od níž se sama Kalvínova biblicky hluboká teologie, jíž si velmi vážím, zřetelně odlišuje!), není pro nás luterány eo ipso tabu všechno, co se pěstuje i v katolické církvi - ani když to není v Bibli výslovně nařízeno. Naopak rádi přijímáme to, co se osvědčilo v dějinách křesťanské zbožnosti, pokud to není v Písmu svatém výslovně zakázáno. To nám dovoluje velkou šíři forem duchovního života jednotlivce a společenství, čímž se našemu vnitřnímu životu dostává obšťastňujícího obohacení. K takovýmto výrokům se dospěje ovšem pouze tak, že člověk v důvěře začne s takovýmto životem, zatímco vnější úsudky nesené inkvizičním postojem se míjejí se skutečností. To se zvláštním způsobem týká života se svátostí svaté večeře popř. - abychom užili starocírkevního výrazu biblického původu, který jsme si zamilovali - eucharistie, tzn. díkůvzdání, které je zcela podstatnou částí starokřesťanské večeře Páně. Zcela důležité je pro nás vědomí reálné přítomnosti pravého těla a pravé krve Ježíše Krista ve viditelných látkách chleba a vína, které k tomu sám určil. Toto vědomí je založeno na Ježíšových slovech ustanovení.
Toto přesvědčení skutečně nacházíme - třebaže při různosti dogmatické a filosofické terminologie - i u obou ostatních hlavních vyznání, totiž pravoslavného a římskokatolického, a to narozdíl od církví zwingliánského nebo kalvinistického ražení, které zavrhují učení o Kristově tělesné přítomnosti ve svátosti. Na tomto místě jsou si tedy skutečně pravoslavní, katolíci a luteráni teologicky blíže než luteráni a kalvinisté popř. zwingliáni. Naše příbuznost s nimi je spíše soteriologická, tzn. založená na všem evangelíkům vzácném učení o ospravedlnění.
Tyto skutečnosti konfesijního rázu však nejsou žádným důvodem, aby se z důrazu na svátostný realismus v řeholi BPP usuzovalo, že jsme potajmu římskými katolíky nebo že jsme převzali římskokatolické nauky... Existují obřady žehnání, které praktikovalo již prvotní křesťanstvo a které zčásti přikázal sám Kristus, která však neobsahují tři konstitutiva svátostí. To se týká např. zpovědi a absoluce (pro niž existují v luterských církví formuláře v agendě) a pomazání nemocných, a samozřejmě i ordinace k duchovní službě, pro niž švédská luterská církev nadále užívá starého termínu prästvigning, tj.presbyterské popř. kněžské svěcení.
Úřad biskupa, presbytera a diakona lze v NZ jednoznačně doložit. To, že se řádně předávají modlitbou a vzkládáním rukou těch, kdo k tomu byli zmocněni, a ne třeba z vlastní vůle nebo demokratickou volbou, je obsahem praxe "succesio apostolica", konané od prvokřesťanské doby (srv. 1Tim 4,14 a 2Tim 1,6). Tato posloupnost apoštolského úřadu je uchována ve velké většině církví, i v anglikánských a některých luterských. Považujeme ji za užitečné znamení apoštolskosti církví; ale nedogmatizujeme ji. A již vůbec z ní nečiníme podmínku duchovního společenství s bratry a sestry ve víře z církví, které nemají biskupskou ústavu.
Biřmování, při němž se má věřícím dostat modlitbou, vzkládáním rukou a pomazáním síla Ducha svatého posilující k duchovní službě, bylo původně částí křtu. Bohužel se v pozdějších dějinách západní církve od křtu oddělilo jako zvláštní úkon, zatímco pravoslavná církev uchovala původní spojení se křtem... V anglikánské církvi - i u anglikánských evangelikálů - je biřmování jako zvláštní církevní úkon udělováno nadále biskupem, a existují evangeličtí dogmatikové jako Pannenberg, kteří z různých důvodů hájí znovuzavedení této praxe. V našich bratrstvech s biskupskou ústavou jsme obnovili tento starocírkevní obyčej. Jsme přesvědčeni a zkušenost to potvrzuje, že v současných eschatologických ohroženích může být taková posila citelnou pomocí. Samozřejmě tento soud neabsolutizujeme, protože víme, že Bůh může a che udílet milost Ducha svatého věřícím mnoha způsoby. Jako biblický základ vidíme především Sk 8, 12-17. Čteme tam, že nově obrácení v Samaří sice byli pokřtěni ve jméno Ježíš, ale ještě neobdrželi Ducha svatého, což oba apoštolové Petr a Jan doplnili vzkládáním rukou.
Vyznavačská věrnost a katolicita
Naše bratrstvo slibuje ve své řeholi "věrnost vyznání evangelické reformace". Výslovně přitom zmiňujeme nejdůležitější luterské vyznavačské spisy. Členové BPP chtějí sloužit jako duchovní evangelické církve svých otců a také to činí vzorným způsobem. Ale: Jako bratrstvo nezastáváme, že by rozdělení křesťanů do partikulárních forem mělo být věčné. Spolu s evangelicko-luterskou církví se hlásíme k jedné, svaté, katolické a apoštolské církvi, jejíž jednota zůstává prozatím neviditelným předmětem víry, za jejíž uskutečnění patrné i světu se Kristus modlil v Jan 17,20-23. Proto nejsme konfesionalisty, ale křesťany, kteří touží po společenství zahrnujícím všechny opravdové věřící v Krista. Proto máme radost, že někdy objevujeme takovéto duchovní společenství napříč konfesními hranicemi. To se děje zvláště v situacích pronásledování a ve společném hájení biblické pravdy napadané duchem antikrista. (Zde je pravdivé jádro Solovjevova Krátkého vyprávění o antikristu".)...
Nouzoví biskupové pro vyznávající obec
(...) Jsem přesvědčen, že stádce Ježíše Krista, které je dnes do značné míry bez pastýřů (srv. Mat 9,36), by skutečně hodně získalo zavedením apoštolsky ověřené episkopé - zcela s odhlédnutím od mé osoby. Máme v našich vyznávajících společenstvích více bratří, kteří by byli s to vykonávat takový pastýřský úřad a kteří jsou v očích mnoha věrných křesťanů na rovině obcí považováni za jejich "tajné biskupy", ač jsou bez titulu a bez svěcení. To jsem poprvé prohlásil i veřejně při podzimním zasedání našeho teologického konventu na téma "Krize církevního učitelského úřadu a vedení" (Krelingen 1995). (...)
Z řehole Vyznavačského bratrstva svatého Petra a Pavla
Duchovní cíl:
BPP se spojilo, aby společně v našich eschatologických těžkostech statečně čelilo antikristovským mocnostem z duchovních zdrojů celocírkevní biblické víry. Chtěli bychom duchovně shromáždit takové členy církve, jejichž srdce hoří pro obnovu duchovně svátostného života a biblicky věrného učení jakož i pro pravou jednotu církve, a kteří jsou ochotni dosvědčovat Ježíše Krista světu jako svého božského Pána a Spasitele.
Věroučné základy:
1) Ve věrnosti Bibli a evangelickému vyznání, zvláště Lutherovu Malému katechismu a Augsburskému vyznání, se spolu s Nicejským vyznáním hlásíme jako k naší duchovní matce k jedné, svaté, katolické a apoštolské církvi, kterou nacházíme - v různé míře - uskutečněnou ve všech křesťanských konfesích. Proto neochvějně trváme na dědictví víry celé církve a podrobujeme se autoritě ekumenických koncilů.
2) Poznali jsme, že vzhledem k rychle postupujícímu rozkladnému procesu, který napadl duchovní substanci všech církví, neurčují dělící čáru mezi křesťany už beztak rozdíly konfesí a typů zbožnosti. Spíše se dnes duchové rozlišují uznáváním nebo odmítáním základních starokřesťanských vyznání Trojjediného Boha a autority celého Písma svatého jakožto spolehlivého vodítka pro učení i život. K nim se hlásíme bezvýhradně.
3) Věříme, že pouze znovuzískáním ztracených věroučných pravd, tradic a mravů starokřesťanské doby lze obnovit plnou duchovní moc reformačních církví. Snažíme se ve své víře a působení sjednotit všechny pravé, tzn. biblicky zdůvodnitelné výrazové formy křesťanského přesvědčení a způsobu života, které se dosud pěstovaly jako specifické dědictví a jako zvláštní charismata církví a společenství. Za stejně důležité považujeme, aby celá církev Ježíše Krista byla i v jiných velkých konfesích proniknuta čistým evangeliem o ospravedlnění pouhou vírou a tím osvobozena od všech zlořádů a deformací.
4) Vyznáváme, že Kristus je ve svátosti oltářní přítomen tak opravdově, jako byl kdysi v betlémskýc jeslích a na golgotském kříži, a jako bude jednou při svém návratu v oslavené tělesnosti. Tato víra je středem naší životní formy jakožto eucharistického společenství a určuje naši formu liturgie.
5) Věříme, že je nutný společný postup všech pozitivně křesťanských sil, abychom měli sílu dát společně přesvědčivé odpovědi na výzvy bludu, svodu, nevíry a odpadnutí. Dědictví staré církve na východě i na západě, reformace, pietistického probuzení a duchovních bratrstev a obnovných hnutí všech dob chceme pečlivě zkoumat a nakolik je to možné postavit do služby. Současně chceme v pečlivém rozlišování duchů zůstat otevřeni pro taková charismata, pohledy a způsoby jednání, které nám může Duch svatý darovat ke zvládání nových úkolů.
(Převzato z Diakrisis 1/1998)
(Z rozhovoru pro Deutsche Tagespost Nr.127 23.10.99, s.6)
Redakce: Když už jsme tolik mluvili o víře, musíme zmínit i ekumenický dialog. Jak je možný dialog s protestantskými církvemi, které akceptovaly rozvody, umělou antikoncepci a ženy jako kněžky? A nejen to: V mnoha západních protestantských obcích - ve Švédsku, v Německu nebo Norsku - se dokonce souhlasí s manželstvími mezi homosexuály. Ve farních obcích ve Švédsku nebo Norsku vystupují veřejně homosexuální pastoři nebo lesbické pastorky. Jak může katolická církev vůbec vést dialog se zástupci takových společenství?
Ratzinger: Ano, je to skutečně tragická situace, že některé evangelické církve upadly do těchto slepých uliček. Je vidět, jak nutný je nějaký učitelský úřad. Ale je třeba dodat, že tyto věci nebylo nikde možno jednoduše prosadit, ani tam, kde je usnesla církevní vedení. Vyvolalo to přece silné reakce u věřících i některých teologů. Nyní vidíme, jak mladé církve z Afriky těnto věcem vzdorují ve Světové radě církví.
V Německu existuje například pietistické hnutí, které se staví proti těmto věcem. Jsou tu i velcí teologové jako například Pannenberg, kteří důrazně brání těmto tendencím. Myslím si, že ekumenický dialog musí nyní spočívat v tom, že posílíme ty síly v evangelických církvích, které se nechtějí smířit s porušováním tradice. Tyto síly tu jsou, z části se nemohou prosadit v mocenských církevních strukturách, trpí a hledí ke katolické církvi jako ke své naději.
V tomto smyslu je, myslím, právě v této kritické situaci důležitý zvláštní druh ekumenické pozornosti, jíž dodáme posilu silám víry a současně postavíme ostatní před otázku víry, a důrazně uplatníme evangelium, velkou křesťanskou tradici.
Hledíme-li zpět na dobu od 2.světové války, pak se za těchto několik let udály v křesťanstvu velmi úžasné věci, daleko více, než se mohlo očekávat. R.1948 se v Amsterodamu spojila obě ekumenická hnutí pro "Life and Work" a "Faith and Order" a byla založena Ekumenická rada. R.1961 se v Novém Dillí sjednotila Mezinárodní misijní rada s Ekumenickou radou a kromě toho se staly členy Ekumenické rady velké pravoslavné církve za železnou oponou. Papež Jan XXIII. ekumenicky otevřel římskou církev. Dekret o ekumenismu II.vatikánského koncilu revidoval dosavadní antiekumenický postoj římské církve a dal katolíkům směrnice pro ekumenickou práci, blízké v podstatných bodech linii Ekumenické rady. Římská církev se sice nestala členem Ekumenické rady, ale od té doby se počala stále rostoucí spolupráce mezi Ekumenickou radou a římskou církví. Mnozí si jistě myslí: jak skvěle daleko jsme to dotáhli v ekumenické práci. Bylo by však slepotou přehlížet, že se křesťanstvo nachází v hluboké krizi.
Tato krize je zčásti samozřejmá a v jistém ohledu přirozená. Začneme-li v jiných církvích objevovat působení téhož Krista, z jehož přítomnosti žijeme, pak to znamená relativizaci mnohých vlastních věroučných výpovědí a vyznavačských formulací, které dosud platily za absolutní. Vzniká nutnost reflexe společného v rozdílných formulacích, a tím úkol změny myšlení a nového formulování. To je nutné a tato teologická práce je v plném proudu. - Poznáme-li zodpovědnost církve za spravedlnost a mír ve světě, pak si všimneme, že dosavadní formy církevní organizace nestačí. Nutné je nejen získat odborné znalosti, o něž církve dosud neusilovaly, ale i strukturální přeskupení a nová uspořádání. I to je v rozličných dílech pomoci a v misijní práci v plném proudu. Mnohé iniciativy a akce církve jsou již koordinovány a také spolupráce s necírkevními mezinárodními organizacemi začala. To všechno je nutné a není to krize ve vlastním smyslu slova.
Skutečně ohrožující krize je jiná a sahá mnohem hlouběji. Projevuje se na jedné straně pozoruhodným vyblednutím jistoty víry, které lze pozorovat napříč různými církvemi. I tam, kde se odmítá "teologie po Boží smrti", se stejně skutečnost živého Boha stala namnoze pozoruhodně nejistou. To mělo vliv na projevy víry: pro mnohé nastal posun od oslovení Boha v modlitbě k meditativnímu promýšlení situace světa, od chápání bohoslužby jako jednání mezi Bohem a člověkem nastal posun k jejímu chápání jako čistě lidské události, namísto chápání kázání jako zvěstování přítomného slova Božího nastoupil zájem o diskusi a a z misijní angažovanosti pro šíření víry v Krista se stala sociální a politická angažovanost pro rozvojové země. Na místo "vertikály" vstoupila u mnohých "horizontála".-
Na druhé straně se jako protipohyb proti takovýmto posunům děje zdůrazněný návrat k Bibli, k modlitbě, bohoslužbě, niternosti, navyklým obyčejům, tradičním formulacím vyznavačských výpovědí a také k navyklým církevním řádům, - zpětný pohyb, který lze rovněž konstatovat napříč církvemi. Svět se zde namnoze ponechává sám sobě a odmítá se poskvrňovat se politickou angažovaností. Zážitek pokoje s Bohem se zde odděluje od zápasu o pokoj ve světě.
Nejen reformačními církvemi, ale i římskou církví tak dnes prochází svého druhu vnitřní schisma a je zřejmé, že oba pohyby přivodily novou situaci, která se v Americe označuje jako "postecumenical era". Prvnímu pohybu s jeho silným důrazem na "horizontálu" se totiž musí ekumenické úsilí o sjednocení křesťanů v Kristu jevit jako introvertní zabývání se církví sebou samými, překonané sociálním a politickým zápasem. Pro opačný pohyb však je úsilí o jednotu církví právě nebezpečím, že se ztratí to, co je podstatné, a roste zde nechuť k další ekumenické angažovanosti.
Hlubší kořeny tohoto vývoje jsou různého druhu. Je třeba je hledat i v technických převratech, které s sebou přinesly zcela nový životní pocit a chápání světa a jak se zdá, obrovsky rozšířily prostor svobody člověka. Nejdůležitější důvody však bude patrně nutno hledat v tom, že v dnešním křesťanstvu není obecně jasno v otázce eschatologického očekávání, a v okruhu problémů vztahu Kristus - církev - svět. To je možno ukázat přesnější analýzou jak pastorální konstituce II.vatikánského koncilu, tak i odpovídajících zpráv komisí generálního shromáždění Ekumenické rady v Uppsale. Všechny tyto texty obsahují bystré analýzy situace světa a výborné instrukce pro nutnou angažovanost křesťanů pro spravedlnost a pokoj ve světě. Naproti tomu jsou málo jasné v teologických výrocích o pomíjející podstatě světa a pozoruhodně slabé ve svém dosvědčování Ježíše Krista jako přítomného Zachránce z vazeb světa a jako přicházejícího Soudce světa a také církve.
Budoucnost ekumenického hnutí bude namnoze záviset na tom, aby v oblasti těchto otázek nastalo vyjasnění. To samozřejmě nelze přinést v tomto krátkém příspěvku. Následujících pět tézí usiluje pouze naznačit směr, v němž je třeba toto ujasnění hledat:
1. Církev je lid Boží, vyvolaný ze světa a poslaný do světa
Tento elementární novozákonní fakt byl právem zdůrazněn r.1952 konferencí Faith and Order v Lundu a vyzvednut opět generálním shromážděním Ekumenické rady v Uppsale. Oba životní pohyby církve "ven ze světa" a "ven do světa" patří skutečně dohromady. Církev, která už se nedává vyvolat ze světa, nebude mít už velmi brzy světu co říci, i když si myslí, že je poslána do světa. Kristovo království totiž není z tohoto světa. Avšak církev, která se od světa odděluje a už se do něj nenechává vyslat, brzy ztratí spojení s Kristem. Kristus je totiž Pánem, který se chce skrze církev obrátit ke světu jako výzva. Středem obou těchto životních pohybů však je bohoslužebné shromáždění. Zde Pán vyvolává lidi z vazeb světa, dává se jim darem ve slově a svátosti, přijímá je do služby a posílá je do světa jako svou výzvu. Oba tyto pohyby shromažďování a poslání církve patří v ž d y k sobě. Mohou se sice vyskytnout situace, kdy stojí silněji v popředí jedna či druhá, staví-li se však jedna proti druhé, je život církve ohrožen. Bezpochyby dnes existuje tendence oddělit pohyb ven do světa od středu církevního života, bohoslužebného shromáždění.
2. Službou církve světu je především dosvědčování jediné záchrany v Ježíši Kristu
Zvěst o Kristu odhaluje svět jako sféru vlády hříchu a mocí zkázy a volá k záchraně z této vazby skrze víru v Ježíše Krista. Svět pomíjí, ale Kristovo království je království věčné. To je tím prvním a posledním, co má církev dosvědčit všem lidem. To je nakonec tou rozhodující službou, jíž se ani na okamžik nemůže vyhnout. Ale i zde došlo k posunům, spojeným s nebezpečím, totiž k posunu od dosvědčování toho, co Kristus učinil pro lidi, k sociálnímu a politickému jednání, které se děje i bez výslovného vztahu ke Kristu. S tím souvisí jiný posun, totiž od oslovení osoby lidského Ty ke koncipování a prosazování nových struktur, přičemž už nejde přímo o Ty, s nímž se člověk setkává, ale o nový společenský řád vůbec. Obojí je jistě nutné. Problém však leží v přenesení váhy nebo přesněji v tom, že se obrácení k Bohu rozplyne v obrácení k člověku, pak se rozplyne i svědectví o Kristu v sociálním a politickém jednání s lidmi, a konečně se i obrácení k lidskému Ty rozplyne v koncipování nových struktur.
3. V souvislosti se svědectvím o Kristu se má církev zasazovat o sociální a politickou spravedlnost a mír ve světě.
Křesťané mají v dnešní situaci světa bezpochyby sociální a politickou zodpovědnost, která přesahuje to, co byl člověk jako křesťan často dosud zvyklý plnit jako povinnost v rámci existujících národních a sociálních pořádků. Jde dnes skutečně o existenci lidstva jako celku. Jde skutečně o nalezení nových pořádků, které budou koordinovat politiku, hospodářství a výchovu národů. Problém začíná tam, kde tato služba vystoupí do popředí před jinými úkoly církve a do pozadí ustoupí zvěstování a personální láska. Můžeme říci také: problém začíná tam, kde už není zřejmé, že nasazení křesťanů pro uchování světa má svůj základ ve víře v Ježíše Krista. To není žádná námitka proti církevním instrukcím v otázkách sociálního a politického řádu, jestliže pro praktické jednání nepožadují nic jiného, než co i rozumní nekřesťané poznali a požadují jako nutné. Je však třeba vzít v úvahu, že takovéto správné poznatky a požadavky zůstaly namnoze neúčinné a tím nabyly utopického charakteru. Rozhodující na novozákonním imperativu je, že má základ v přípovědi spásy. Protože Kristus osvobozuje hříšníka z pout egoismu, proto se pak hříšník může angažovat pro druhého člověka. V Kristu se děje osvobození k poslušnosti Boha, k milování bližního, k přinášení sebe sama jako oběti. Na tomto základě přestávají imperativy, které znají i nekřesťané, být pouhými imperativy, nebo, teologicky řečeno, přestávají být nesplnitelným zákonem, nebo, moderně řečeno, přestávají být nedosažitelnými utopiemi. Proto je pro všechno, co se požaduje, i pro politickou oblast, rozhodující věcí svědectví o Kristu. Toto svědectví o Kristu se však dnes z úst mnoha křesťanů neozývá tak mocně jako koncepce a programy pro novou společnost.
4. Království pokoje a spravedlnosti, v němž už nebude bolesti ani smrti, je třeba očekávat od parúsie Ježíše Krista.
Při všem plánování a zasazování se o lepší a spravedlivý řád lidstva je třeba podržet na zřeteli, že nikoli my lidé, ale pouze Kristus uskuteční království pokoje a spravedlnosti. To, že je křesťanstvo očekává od jeho parúsie, neznamená nikterak ochromení jeho angažmá pro tento pomíjivý svět. Nejsilnější impulsy k sociálním a politickým proměnám světa zatím vždy vycházely z eschatologického očekávání. Křesťanstvo však ví o předběžnosti a nedokonalosti veškeré světské spravedlnosti a veškerého světského míru. Proto se ve své angažovanosti nenechá oklamat světem, ale právě v očekávání Ježíše Krista nezmalomyslní a bude pokračovat ve svém zápase a svém obětování.
5. Cesta církve nemůže být jiná než cesta Ježíše Krista
Jestliže Ježíšova cesta vedla zneuznáním, pronásledováním, utrpením a smrtí ke slávě, pak církev nesmí pro sebe očekávat žádnou jinou cestu. Její cesta se má dít v následování Ježíše Krista. Křesťané by neměli nikdy zapomenout, že v řeči při vyslání učedníků Mat 10 je učedníkům předpovězen tentýž úděl, jaký sdílel Ježíš. Totéž platí o apokalyptickém textu synoptiků, jejichž předpovědi v podstatě odpovídají pašijnímu příběhu. "Učedník není nad svého mistra". Utrpení křesťanů přitom nejsou opakováním utrpení Ježíše Krista, ale účastí na něm, "umíráním s Kristem". Ježíš Kristus totiž zemřel jednou provždy a žije. Spása je definitivně dokonána, přístup k Bohu je definitivně otevřen. Proto nejsou utrpení křesťanů utrpeními, která by teprve musela přinést průlom k Bohu. Právě v jejich utrpeních se manifestuje vítězství Ježíše Krista před světem.
Ökumenisches Wohnheim Heidelberg 22.2.1969
Náš postoj k římskokatolické církvi a k pravoslavné církvi
Vnějším podnětem tohoto prohlášení je Společné konstatování k učení o ospravedlnění, podepsané 31.října 1999, v den Památky reformace, zástupci Vatikánu a Světového luterského svazu v Augsburku. Vyjadřuje dalekosáhlý konsens luterské a římskokatolické církve v jedné teologické otázce, která v reformační době podstatně přispěla k rozkolu církve. Tím z našeho hlediska odpadl rozhodující důvod udržování církevního rozkolu, a byl položen popř. zviditelněn jeden z fundamentů společenství, na němž je nutno učinit další kroky k jednotě.
Nám, podepsaným evangelicko-luterským farářům, leží na srdci, abychom učinili takové konkrétní kroky k jednotě s římskokatolickou církví (a pravoslavnou církví) a tím převzali funkci mostu mezi rozdělenými církvemi, i když nás v tom mnozí ještě nebudou moci následovat.
Usilujeme o to, abychom opětovně získali "una sancta catholica et apostolica ecclesia", kterou vyznáváme v krédu, a sice tím, že nově vidíme a žijeme společné katolické dědictví, a bereme vážně, že se i naše církev ve svém vyznání považuje za katolickou církev.
Vázáni vyznáním evangelicko-luterské církve, k němuž jsme se přihlásili při své ordinaci, prohlašujeme:
1. DUCHOVENSKOU SLUŽBU (ministerium ecclesiasticum) ustanovil Bůh prostřednictvím Ježíše Krista (CA 5), který ji svěřil svým apoštolům, a je tedy "božského práva". V rozvinutí této služby jako služby biskupa, kněze a diakona vidíme působení Ducha svatého a považujeme ji za součást "plene esse" církve.
"Apoštolská sukcese", v níž biskupové modlitbou a vzkládáním rukou předávají duchovenskou službu, je znamení a charisma: I ona vyjadřuje kontinuitu, jednotu a katolicitu církve. Tím je podstatným znamením víry, založené na Písmu svatém a starocírkevním vyznání, a nelze ji vydělit ze souvislosti s "apoštolskou sukcesí" učení a zvěstování.
2. ŘÍMSKÉHO BISKUPA respektujeme v jeho petrovské službě jako "otce jednoty" pro světové křesťanstvo a nasloucháme mu jako podstatnému hlasu církevního magistéria.
3. POČET SVÁTOSTÍ: V důsledku art.13 Apologie CA (Melanchthon, Apologia Confessionis Augustanae), kde se říká, že "žádný rozumný člověk se nebude velmi hádat o to, kolik se počítá svátostí", uznáváme spolu s církví západu i východu vedle obou hlavních svátostí křtu a eucharistie také zpověď, pomazání nemocných, konfirmaci, manželství a ordinaci (kněžské svěcení) jako svátosti, které vycházejí z Krista, jenž je "vlastní svátostí" (Ursakrament).
4. O SVATÉ VEČEŘI (eucharistii) věříme, že při jejím slavení pod vedením ordinovaného (kněze) v modlitební oběti chvály (eucharistická modlitba s anamnezí/připomínkou Kristových skutků pro naši spásu, slova ustanovení, prosba o Ducha svatého/ epiklése) se pro nás zpřítomňuje jedinečná Kristova oběť na kříži, jeho vzkříšení a vyvýšení, ba celý jeho život v darech chleba a vína. Přijímáme je jakožto jeho Tělo a Krev a zůstávají jimi jako duchovní pokrm až do svého pozření.
5. Dovedeme si představit VAZBU NA NĚKTERÉHO ŘÍMSKOKATOLICKÉHO BISKUPA v liturgických a dogmatických otázkách. Svoboda žít a sloužit dále v evangelické církvi by měla být zachována.
6. Chceme zůstat v evangelické církvi, protože cítíme poslání uchovávat v ní katolické dědictví a spolupomáhat udržovat živými dobré evangelické tradice, zvláště v bohoslužbě a duchovním životě. Tím chceme spolupůsobit ke sjednocování naší církve s římskokatolickou církví a pravoslavnou církví.
7. Důležitá pro nás je i OCHOTA K OSOBNÍMU DUCHOVNÍMU ŽIVOTU (např. liturgie hodin, exercicie) a úsilí o bohatý liturgický a eucharistický život v církevních obcích, jež nám jsou svěřeny, popř. spojení v duchovní společenství.
Prohlášení vatikánské kongregace pro víru Dominus Iesus z 6.9. 2000 říká v odstavci 17: "Ti, kdo byli pokřtěni v těchto společenstvích (sc. která neuchovala platný episkopát a původní a dokonalou skutečnost eucharistického mystéria), jsou křtem začleněni do Krista a mají určité, třebaže nedokonalé společenství s církví. Křest totiž směřuje k plnému rozvinutí života v Kristu prostřednictvím úplného vyznání víry, eucharistie a plného společenství církve" (citáty z Vaticanum II, Dekret Unitatis Redintegratio 22). Právě tyto výroky nás povzbuzují, abychom se zaměřili na konkrétní kroky k větší jednotě v "una sancta catholica et apostolica ecclesia" a poprosili římskokatolickou církev, aby nám přitom pomohla.
Farář Helmut Steinlein, Mnichov a další podpisy (ze jmen známých z ELS Prof. Dr. theol. Günter Schmidt z Erlangen, Lic. Volkmar Walther, Martin Oeters, Stephan Thiel).
Ohlasy:
Z odpovědi kardinála Ratzingera:
V poště, která sem došla během mé dovolené, jsem nalezl i Theologické prohlášení pro evangelické faráře a laiky, které jste podepsal a které je zároveň podporováno širším kruhem evangelických farářů. Za tento dokument bych Vám chtěl velmi srdečně poděkovat. Je to působivé svědectví apoštolské víry, z něhož by se mohli učit i katoličtí faráři. Tak jasným vyznáním víry jediné, katolické a apoštolské církve plníte vskutku funkci mostu a realizujete takovou formu ekumenismu, jaká skutečně dává naději na uskutečnění jednoty. Předpokládám, že tento dokument předložíte nejprve katolickým biskupům Německa jakož i Vašim biskupům, a třebaže tím asi začne poněkud obtížná cesta, zůstává živá víra, vyzařující z toho, co jste napsali, takovou silou sjednocení, jaká nezůstane bez účinku.
Spojen v Pánu zdravím Vás srdečně
Váš
+ Joseph Card. Ratzinger
Z odpovědi Waltra Kaspera:
Chtěl bych vám a spolupodepsaným srdečně poděkovat za toto působivé prohlášení. Mluví z něj duch jednoty s una sancta ecclesia v její dějinné, až k apoštolským počátkům sahající, jakož i současné dimenzi. Pokud vidím správně, mluví z něj i duch původního reformačního přístupu, jehož cílem přece nebylo založení separátní konfesijní církve, ale reforma a obnova jediné a universální církve z Božího slova.
Podepsáním Společného prohlášení k učení o ospravedlnění byl učiněn důležitý krok k integraci reformační intence do celku katolické věrouky. V ostatních otázkách, zvláště v otázce eucharistie a církevního úřadu, již v ekumenickém rozhovoru došlo k podstatnému sblížení, které ve svém prohlášení konsekventně dovádíte dále.
Tím toto prohlášení skutečně koná důležitou funkci mostu pro budoucí ekumenickou jednotu. Cesta, která tím před Vámi leží, nebude patrně jednoduchá. Mohu Vám k ní jen popřát Boží požehnání a sílu k vytrvalosti. Pokud si přejete, je Vám papežská rada pro jednotu kdykoli k dispozici k rozhovorům.
Spojen ve vtěleném Božím Synu
Vás srdečně zdraví
Váš
Walter Card. Kasper