Na pozvání Zámořského klubu Hamburg přednášel 3.2.1998 kardinál Ratzinger v sále zdejší burzy o "Víře mezi rozumem a citem". Protože se téhož dne konaly Ekumenické nešpory sv.Ansgara, proslovil v hlavním evangelickém chrámu sv.Petra spontánně následující pozdravnou řeč.
Milé sestry a bratři!
Vidím vděčně vyšší řízení v tom, že má první cesta do Hamburku mě sem přivádí právě v den sv. Ansgara, a že mým prvním setkáním s Hamburkem jsou tyto nešpory, při nichž evangeličtí, pravoslavní a katoličtí křesťané chválí společně Boha, zpívají o své radosti v Bohu, společně naslouchají Jeho slovu a společně mu přednášejí své prosby. V tom všem nechceme nakonec dělat nic jiného, než otevřít dveře Jemu samému, aby vstoupil, aby byl mezi námi, a nejen v tomto prostoru, ale aby byl znovu přítomen na tomto místě, v této době, v tomto našem světě, a prokazoval zde svou moc.
Činíme tak v okamžiku dějin, v němž se stává těžké věřit, v němž mnohé samozřejmosti stojí proti víře, v němž se věřící stávají stále více menšinou, v němž nás příchod jiných kultur a náboženství staví před mnohé otázky. Činíme tak v době, v níž moc člověka vzrostla dříve nepředstavitelným způsobem - nad světem, nad hmotou, i nad sebou samým, v době, kdy ale také současně otřesným způsobem roste nebo se stává zřejmější bezmoc člověka; naše bezmoc vytvořit mír, naše bezmoc dosáhnout spravedlnosti, naše bezmoc žít tak, aby se nikde ve světě nemuselo hladovět, naše bezmoc překonat násilí, naše bezmoc poznat sama sebe, poznat Boha a správně sloužit druhému. A z této bezmoci, která se vytváří právě v naší moci, vystupuje k Bohu volání: "Kde jsi? Proč se neukážeš, vejdi přece dovnitř!" Myslím, že právě tato naše bezmoc, v níž poznáváme, že při vší naší moci můžeme tak málo, a že to podstatné stále znovu nemůžeme, že právě tato bezmoc by se mohla stát branou pro Něho, aby k nám přišel nově a abychom se pak také naučili chápat naši moc tak a vykonávat ji tak, aby se stala zrcadlem Jeho moci a ne vzpourou proti Němu a falešným pokusem být sami Bohem.
S postupem života se mi jeví v naší společné křesťanské existenci, přes hranice konfesí, stále důležitější dvě věci. Jako první, abychom nemluvili jen spolu a často proti sobě, jakkoli je důležité, abychom mluvili společně, v úctě k pravdě a k druhému, a někdy abychom si i odporovali. Ale především abychom mluvili společně s Bohem, protože jestliže už věříme, že jedná, že je mocný, že nás zná a miluje, že On je tím, kdo nám může dát jednotu, pak si myslím, že je nejdůležitější ze všeho, abychom Jej přivolávali, abychom Mu dávali prostor. Víme, že to učiní kdy a jak chce, kdy nás bude považovat za schopné a hodné zrušit soud rozdělení a dovést nás k sobě. Ale právě na to se chceme připravovat, máme se připravovat tím, že si nemyslíme, že musíme jednat sami, tím, že přivoláváme především Jej, společně stojíme před Ním, zkoušíme jej chválit a prosit. To druhé, myslím, je, že bychom se neměli dívat jen na to, co nás dělí, ale především vidět i to, co v čem jsme zajedno, a na tomto základě prosit a jednat. A není toho přece málo. A je to málo, že společně věříme v Boha, v živého Boha, ne v nějakou neurčitou ideu za oblaky, ale v Boha, který žije a jedná, zná nás a miluje? Je to málo, že věříme v tohoto Boha jako Boha trojjediného, který je Otec a Syn a Duch a tím věčné tajemství lásky, který je základem světa a který právě proto, že je láska, je nadějí světa? Je to málo, že věříme v to, že tento Bůh má jméno a tvář, že k nám sestoupil, v Ježíši Kristu se stal naším bratrem, dotýká se nás a dává nám dotýkat se Jej v bohoslužbě církve, ve svém svatém slově a slavení svátostí? Je to málo, že smíme vědět, že nám odpouští a že stále znovu ukazuje cestu, že není teorie, ale cesta, po níž jdeme, na níž bohužel stále klopýtáme, na níž jsme však stále znovu napřimováni milostí Jeho odpuštění? Biskup Damián nám právě připomněl, jak mnoho je ve světě lidí, kteří ještě Krista neznají, už neznají. A poukázal na Ducha svatého, který je i v naší době hlavní silou nové evangelizace. Proto bude vždy záležet na tom, abychom znovu objevili Ducha jako toho, který v průběhu dějin buduje Boží království. Svatí jsou nám toho zářnými vzory, jakoby okny, jimiž proniká záře věčnosti.
Jsme zde především pro to, a církev je zde především pro to, aby Ho dosvědčovala a mluvila o Něm. Existují miliony lidí, kteří o Kristu neslyšeli. Takoví, kteří o Něm slyšeli snad jen vágně, ale neznají Ho. Existuje touha, výslovná nebo nevyslovená, vědomá nebo nevědomá, po poznání Boha. Na to především musíme odpovědět. To je naše odpovědnost, a na to můžeme odpovědět společně. My všichni můžeme dosvědčovat jediného živého Boha, který se k nám sklonil v Ježíši Kristu, mluví k nám. Tady nejde o konkurenci. Je tolik lidí, kteří Ho potřebují, že na to nestačí naše síly. A tato naše odpovědnost, aby byl Bůh znám a aby Ho lidé znali tak, aby Ho mohli milovat a aby jejich život získal smysl, by nás v takovýchto hodinách měla znovu zasáhnout v srdci.
Stále více na mě působí jeden výrok apoštola Pavla z listu Galatským: "Žiji ve víře v toho, který mě poznal a zamiloval si mne". Když to čtu, uvědomuji si stále více, že to neříká jen Pavel, to může, to smí říci každý z nás: On si mne zamiloval a vydal se za mne, každého, mne a každého, koho znám a koho neznám. A pak se ovšem tato slova ve své obšťastňující velikosti stávají otázkou: Žiji skutečně v této víře, z této víry nebo jsem mimo, takže to jsou jen slova? A z takové otázky, která se stává, jak přibývá let, stále naléhavější, se pak stává prosba: "Pane, dej mi poznat, dej nám tuto víru, dej nám, abychom žili z této víry a aby se stala svědectvím a silou života v tomto světě.
(Mitteilungsblatt der Hochkirchlichen Vereinigung Augsburgischen Bekenntnisses, Beiblätter zur Schriftenreihe Eine Heilige Kirche, Nr.183, 3-4/1998, s.30-31)
(Památce Ernsta Seybolda, dlouholetého představitele AKE a HV)
Roku 1973 jsme jeli s Ernstem Seyboldem do Vadsteny a slavili od 19. do 25. července spolu se Societas Sanctae Birgitae (SSB) a mnoha hosty z ekumeny 600.výročí smrti = nebeských narozenin svaté Birgity. Slavili = denně mše a večerní kázání, jitřní, sexta, nešpory a kompletář. 23.července, v Birgitin den, byla ráno slavnostní pontifikální mše a večer procesí k relikviáři svaté Birgity. Poslední den působivá mše v ruinách cisterciáckého klášterního kostela Alvastra jižně od Vadsteny.
Mohutný zpěv obce, soustředěné ticho a dobrý řád jsme vnímali, třebaže jsme švédštině tehdy ještě vůbec nerozuměli.
Bílá a barevná roucha se nosí se samozřejmostí a pohled na luterského biskupa s mitrou a berlou pro mě byl důležitý. Nosí se lutherrock, sutana, alba, štola, tunicella a dalmatika, kazule i pluviál, faráři a diakoni chodí většinou s kolárkem.
V následujících letech jsme jezdili do Švédska častěji a navštěvovali přitom aspoň závěr Birgitiných oslav popř. církevní festivaly (kirchentagy) AFK (Arbetsgemenskapen Kyklig Förnyelse - Pracovní společenství pro církevní obnovu) v Uppsale o posledním srpnovém víkendu.
R.1995 jsem mezi hosty ve Vadsteně objevil mladého muže s fialovým kolárkem a biskupským křížem. Byl to arcibiskup Jánis Vanags z Rigy. Jednoznačný postoj v otázce ordinace žen je zřetelným znamením vnitřní shody v mnoha věcech mezi ním a SSB. Před svou volbou vyjádřil jasné Ne k ordinaci žen, byl velkou většinou zvolen biskupem a stockholmský biskup jej po intenzivním rozhovoru o ordinaci žen vysvětil na biskupa, ačkoli si tím přivodil posměch švédského tisku. "Kdo jako křesťan žije z Bible, ten bude trvale proti ordinaci žen", řekl mi nyní jeden mladý farář v Lotyšsku. Drtivá většina věřících sdílí arcibiskupovu pozici v této otázce. - Když jsem se r.1996 ve Vadsteně setkal s rižským arcibiskupem podruhé, pozval mne ke slavení památky svatého Meinharda v Rize 14. srpna.
Již před volbou Jánise Vánagse arcibiskupem začala lotyšská luterská církev slavit den sv. Meinharda (+ 14.8.1196), prvního jmenovitě známého misonáře Baltika, jehož hrob se nachází v dómu v Rize.
Letošní den sv. Meinharda byl spojen s památkou na den, kdy před 75 lety vysvětil arcibiskup Nathan Sôderblom prvního lotyšského luterského arcibiskupa Kárlu Irbese. Procesí s křížem a svícemi se vydalo starou čtvrtí Rigy do dómu. Všichni faráři měli kolárek, menšina měla bílou albu se štolou (pořízení roucha je prý problém peněz), arcibiskupové šli v pluviálech a mitrách, úřadující arcibiskup s berlou. V dómu zněly kdysi největší varhany světa, eucharistie se přijímala v kleče. Při proměňování a elevaci zněly zvonky. Mešní struktura bohoslužby byla tak jednoznačná, že jsme ji mohli vnitřně sledovat.
Arcibiskup Jánis Varga slaví denně v 8 hodin v katedrále mši, nedělní bohoslužby jsou ve 12 hodin. Arcibiskup považuje za důležité sám oddávat všechny faráře, kteří se chtějí oženit.
Vraťme se však do Švédska. V době, kterou mohu sledovat, se zde rozšířilo užívání kadidla při bohoslužbách - při evangeliu, ofertoriu, elevaci a magnifikat. Při sobotních nešporách v Uppsale byla památka křtu, na jejímž konci procházel biskup Bertil Gärtner katedrálou a kropil vodou.
Zajímavé je, že z christocentriky vyrůstá příklon k Marii. Nový švédský zpěvník obsahuje mariánskou píseň, která je obecně rozšířena. Při církevním festivalu v Uppsale se před nešporami recitoval Angelus zarámovaný a přerušovaný čtyřikrát zpívaným biblickým Ave Maria. - V dómu v Linköpingu byla před několika lety střední kaple opět zařízena jako mariánská kaple s vyřezávaným mariánským oltářem a mariánským obrazem z leptaného skla. - Všude je vidět v kostelích mariánské obrazy, zdobené květy a svícemi. - Stojánky na obětní svíčky jsou široce rozšířeny.
Se svatými a relikviemi nemají Švédové žádné problémy. Ve Vadsteně stojí Birgitin relikviář v bratrském chóru za oltářem. Je cílem pobožností jednotlivých poutníků i velkého procesí v předvečer Birgitina svátku, kdy je zdoben girlandou z růží. V dómu v Uppsale je v boční kapli relikviář svatého Erika. Na podlaze můžeme číst nápis, že papež Jan Pavel II. a arcibiskup Bertil Werkström se zde 9.6.1989 modlili za viditelnou jednotu církve. V této kapli bylo již dlouho skleněné okno s obrazem švédské národní světice Birgity. Na severní straně chóru je pohřben arcibiskup Nathan Söderblom a jeho žena.
Švédská církev se vědomě připravuje na rok 2000, kdy skončí její status státní církve. Otázky znějí: Dojde k vlně výstupů? Jak vyjdeme finančně? Brizantní by se mohla stát i otázka ordinace žen, protože tu vnutil r.1957 státní církvi stát. Mnozí křesťané odmítají ordinaci žen jako odklon od biblického řádu. (Mladí teologové odmítající ordinaci žen musí najít biskupa, který je přesto vysvětí). Mezi věřícími jsou nejrůznější skupiny od high church po pietisty, které odmítají ordinaci žen a které spojuje autorita emeritního biskupa Bertila Gärtnera. Svenska kyrkans fria synod (svobodný synod švédské církve) sdružuje pozitivně církevní skupiny, aby v případě rozpadu švédské církve v její současné struktuře zabránil totálnímu zániku.
Na generálním synodu r.1993 ve stockholmském říšském sněmu byl kritizován název církve. Na předložený návrh změny názvu na "evangelicko-katolická církev" reagoval arcibiskup prosbou o trpělivost s ohledem na tradici a světové luterství.
Na závěr ještě citát nápisu v kostele ve Vadsteně:
"Od středověku měla Vadstena kontakt s Evropou a s církvemi na kontinentě. V naší době učinilo ekumenické hnutí Vadstenu opět důležitým místem setkávání.
Svatá Birgita ve svém životě usilovala o jedinou církev, spojující jih a sever, východ a západ.
Vzhledem k požadavkům současné doby potřebujeme obnovu této vize. Birgita se může ještě jednou stát patronkou Evropy a inspirovat k jednotě a vzájemné solidaritě. R.1989 navštívil Vadstenu papež Jan Pavel II. a modlil se u Birgitina relikviáře.
R.1992 se v klášterním kostele konalo první svěcení řeholnic od reformace za přítomnosti arcibiskupa Bertila Wekströma a kardinála Cassidyho z Říma. V ekumenickém hnutí může klášterní kostel Vadstena hrát důležitou roli jako místo setkání mezi lidmi různých církví a s různými východisky.
Tvá návštěva v klášterním kostele ve Vadsteně může přispět ke smíření a pokoji, jednotě a vzájemnému porozumění.
Bůh požehnej tvé vcházení a také tvé vycházení."
(Mitteilungsblatt der Hochkirchlichen Vereinigung AB, Nr.182 (1-2/1988). s.7-12, kráceno).
Přijíždím právě ze slavnostní ekumenické bohoslužby 31.října 1999, kde vedoucí reprezentanti Římskokatolické církve a Světového luterského svazu podepsali Společné oficiální konstatování, v němž potvrzují společné prohlášení k učení o ospravedlnění "v jeho celku". Je to pamětihodná událost dějin církve: Od rozkolu západní církve v 16.století došlo vůbec poprvé k takovému oficiálně závaznému potvrzení společné víry. Co ztroskotalo 1541 v Řezně, podařilo se nyní v Augsburku: konsens v základních výpovědích učení o ospravedlnění, oné ústřední nauce, o niž se tehdy rozbila jednota církve. Byli jsme učiněni spravedlivými trojjediným Bohem, pouze jeho milostí, pouze Ježíšem Kristem, pro nás ukřižovaným Vzkříšeným, pouze vírou v něho. To bylo a je pro evangelické křesťany základem a kořenem existence křesťana v jediné církvi. Právě to můžeme nyní vyznávat společně: Deo gratias!
Tím je naplněna naděje, na níž se hnutí high church v posledních deseti letech intenzivně podílelo. Nebude dokonce asi přehnané říci, že naděje na přijetí Společného prohlášení a obavy o ně vzhledem k množícím se protivenstvím uvnitř naší vlastní církve rozhodující měrou určovaly uplynulé desetiletí.
V co je nyní třeba doufat v nejbližší budoucnosti? Co je třeba dělat? Cíl stojí již dávno před očima: plné společenství církví. 31.října 1999 se tento cíl o podstatný kus přiblížil. Učení o ospravedlnění s jeho kořeny v Trojici a v dějinách spásy je totiž základem, na němž musí spočívat všechny další dohody. Papež Jan Pavel II. má pravdu, když mluví o milníku na pouti k jednotě.
Jako blízký cíl bychom si my evangelíci nyní chtěli také se strany katolické církve vyprosit dovolení k vzájemnému společenství při eucharistii, abychom se mohli navzájem účastnit jako hosté. Všichni víme, že se to na místní úrovni již namnoze děje. Nejenže se při mnoha evangelických bohoslužbách nachází mezi komunikanty často také několik katolických křesťanů, ale také opačně evangeličtí křesťané v katolických církevních obcích.
Bikonfesní manželské páry potřebují svátostnou potravu pro své společenství zvláště naléhavě. Kdo ví z vlastní zkušenosti, jakou - ničím nenahraditelnou - pomocí může být v krizových obdobích oběma partnerům eucharistie, jak se i v "normálních" dobách může stát potravou pro společné všední dny a vzájemné sdílení, ten bezpochyby uzná tutéž zkušenost mnoha evangelicko-katolických manželských párů, a bude jim ji přát.
Ale také obce, které dospěly k ekumenickému sblížení ve svém každodenním životě, potřebují aspoň tu a tam společenství tělesně reálného přijetí svatých darů. Stěží od nich lze očekávat, že budou trvale přijímat pouze "duchovně". Něco jako "eucharistický celibát" nelze mezi charismaty uvedenými v Novém zákoně najít. Sám jsem opakovaně prožíval ve všech různých pracovních grémiích ekumenického dialogu, jak hluboce bolestné je, když při denně společně slavené eucharistii se katoličtí a evangeličtí členové rozdělovali při přijímání. Jedni musí zůstat tiše sedět, když druzí jdou k oltáři. Tyto bolesti jistě vedou i ke vzniku duchovních cvičení, která by si člověk patrně jinak tak snadno nevymyslel: Když člověk nejde k přijímání, může se například za každého přijímajícího osobně pomodlit - a cítí tak s obou stran moc přímluvy a její důležitý význam při liturgii. Na toto rozdělení si však nemůžeme zvyknout - a také nesmíme! Pokud bychom mohli, bylo by to příznakem vnitřního odumírání ekumenické touhy po ztělesnění jednoty v tělesném společenství s přítomným Pánem. Navíc: Nepřichází v každé eucharistické slavnosti Pán mezi nás se závěrečnou prosbou své velekněžské modlitby "ut unum sint"?
Právě tak patří k církevní zodpovědnosti bratrské ekumenické lásky, že se musíme naučit vidět všechny problémy mezicírkevních vztahů nejen z hlediska pěkného, úzkého společenství na místní úrovni, ale také z hlediska církví a jejich vedení. A to opět tak, že se jedna církev musí naučit chápat rozhodnutí druhé církve v souvislosti jejích vlastních důvodů a tak si také uvědomit potíže, které jí plynou z trvalého upomínání, na něž v současné fázi ekumenického srůstání může vzdor vší lásce někdy odpovědět pouze "Ne, ještě ne". Osobně si sice myslím, že existují dobré důvody i v učení římskokatolické církve samotné k tomu, aby již v tomto okamžiku, před dosažením plného církevního společenství, zdůvodnila možnost přijímat jako host. Poznal jsem však od přátel, bratří v biskupském úřadu, také opačné důvody, které v současnosti považují za závažnější než ty, které uvádím já, třebaže uznávají jejich oprávněnost. Nejsou to tedy pouze důvody ekumenické osobní slušnosti, co by nás evangelíky mělo odvrátit od naléhání na konečné dovolení přijímat eucharistii v katolické církvi jako host - zejména na veřejnosti. Důvody rozdílných rozhodnutí našich církví v této věci spočívají v rozdílném pojetí církve. Na překonání tohoto rozdílu je nyní nutno pracovat především. Ale i zde je možno základní konsens, který dovolí změnit praxi v otázce přijímání, pouze trpělivě a pravdivě teologicky vypracovat, nikoli rychle vynutit!
Co tedy je nyní se zřetelem k tomu třeba udělat? Co se týče nás evangelíků, existují některé nešvary, které musíme sami odstranit, a některé úkoly, které musíme poznat a uznat jako něco, co musíme sami udělat, jestliže nemá být zbytečně a ekumenicky nepřijatelně ochromen postup dialogu.
1. Pravidelnou nedělní bohoslužbou evangelických církví se musí ve stále větším počtu církevních obcí stát bohoslužba slova a eucharistie. Měly by na to jasně, vytrvale a trpělivě naléhat i orgány vedení církve. Je prostě falešné (ač to stále znovu slyšíme), že podle luterského učení je "plně dostačující" i pouhá bohoslužba slova, a že prý je proto nenáležité požadovat svatou večeři jako něco, co elementárně patří k evangelické bohoslužbě. CA 7 říká jasně, že kázání a slavení sv.večeře patří podstatně k sobě. Pouze tam, kde to naše církve uznávají a své reformy k tomu vážně směřují, lze v ekumenickém dialogu s římskokatolickou církví věrohodně mluvit o dovolení přijímat jako host jakožto o našem cíli.
2. Pravidelná účast na nedělní bohoslužbě se musí stále většímu počtu evangelických křesťanů stát vnitřní povinností, osobní potřebou a odpovídající zvyklostí. Takzvaná "nedělní povinnost" není vůbec jen katolickým desiderátem! Naše církve musí opět najít odvahu ukázat svým členům důležitost tohoto pravidla. A ti, kdo svou příslušnost k určité církevní obci poměřují tím, zda se v ní každou neděli slaví svatá večeře, by v tom měli být podpořeni a povzbuzeni.
3. V naší liturgii se na mnoha místech mluví o tom, že je s námi přítomná celá církev tam, kde je přítomen Pán ve svém slově a svátosti. V církevním povědomí evangelických křesťanů - včetně mnoha farářů - však hraje do značné míry roli jen vlastní církevní obec, tu a tam i partnerský sbor v jiné zemi nebo světadílu, ale nikoli církev jako una sancta catholica et apostolica. V bohoslužbě to je patrné na přímluvách. Jen velmi zřídka v nich má své pravidelné místo i sousední katolická farnost, katolická diecéze nebo dokonce katolická církev v celém světě. Řekni mi, za koho se modlíš, a já ti řeknu, jak ekumenický ve skutečnosti jsi.
4. Luterská církev vyznává opravdovou tělesnou přítomnost našeho Pána ve svaté večeři. S tím je často v rozporu obvyklé zacházení s tím, co zbyde po přijímání. Katoličtí křesťané poměřují s naprostou samozřejmostí pravdivost evangelického učení o reálné přítomnosti Kristově podle toho, co se s chlebem a vínem stane po skončení bohoslužeb. Činí tak podle našeho vlastního luterského učení právem. V této věci je nutno odstranit strašlivé zlozvyky, které si většinou ani nikdo neuvědomuje. A co se týče teologické vážnosti této věci: V žádném vyznavačském spisu luterské církve nestojí, že by svátostná přítomnost našeho Pána "v chlebu, s chlebem a pod podobou chleba a vína" končila spolu se závěrečným Amen!
5. Podle luterského učení patří podstatně k úřadu ordinovaného faráře vedení bohoslužby slova a svátosti. V tom se shoduje s učením římskokatolické církve. V praxi však se často vyskytují bohoslužby, vedené neordinovanými. Zčásti dokonce pro to jsou církevní předpisy a zákony, zčásti se to děje ze zvyku. Zde je dávno nutné přezkoumání a korektura. Nelze tomu uniknout poukazem na to, že podle CA 14 je to pouze záležitost "dobrého církevního řádu". V CA 14 se "řádným povoláním" míní ordinace. Pokud by tomu tak nebylo, nebyla by předem žádná vyhlídka na základní konsens s římskokatolickou církví na vzájemné uznání duchovenských úřadů.
Moje prosba k hnutí high church je, aby nadále přispívalo k vyjasnění učení a k reformě praxe v našich zemských církvích. Obojí má ekumenicky vysoce aktuální význam. Teologický dialog o učení o eucharistii vedl v posledních letech k úžasně dalekosáhlé shodě v dříve hluboce sporných otázkách. Proto by bylo dobře možné dospět stejně jako v učení o ospravedlnění i v učení o eucharistii ke stejně závaznému Společnému prohlášení, které by církve mohly právě tak oficiálně přijmout a podepsat, jako se teď stalo v Augsburku. Pak teprve by byla cesta k vzájemnému dovolení popř. pozvání k přijímání skutečně otevřená!
Zdá se docela realistické očekávat to v prvním desetiletí nového století. Udělejme všechno, abychom odstranili překážky a překonali je trpělivým rozhovorem!
(Přeloženo z Eine Heilige Kirche, Neue Folge Nr.5, Bochum 1999, s.15-19).
Rok po dokumentu Dominus Iesus, který vzbudil rozhořčení mnohých protestantů, zejména pak těch, kteří ho nečetli a poučovali o něm druhé v církevním tisku, přišla odpověď z evangelické strany v podobě dokumentu EKD "Kirchengemeinschaft nach evangelischem Verständnis", spíše však než odpověď vrácení rány. Emocionální prostředí recepce obou dokumentů by se mělo konečně reflektovat - třebaže oficiální ekumenismus dále pokračuje, šíří se základní rovinou frustrace a nálada agresívně protiekumenická, nebo aspoň rezignovaná. Jak jsem už napsal jinde, zdá se, že hlavním ekumenickým problémem bude, na koho svalit zodpovědnost za ztroskotání ekumenismu.
Ponechme zde stranou, že Dominus Iesus se ve své vlastní intenci zabývá jedinečností Kristovou v kontextu světových náboženství, tedy tím, co bylo i intencí reformátorů s jejich "solus Christus", zatímco potomci reformátorů podle jména (Apokal. 3,1) přinejmenším "tolerují" relativizaci Kristova jedinečného významu pro spásu (srov. např. Apokal. 2,20). Kámenem úrazu se stala pasáž upírající evangelickým církvím plnou církevnost. Vedle těch, kdo už předem jsou proti ekumenismu, zarazila tato pasáž zejména stoupence ekumenického naivismu, který je i u nás častý, ne-li vládnoucí - obsahově se však jen zopakovalo to, co bylo řečeno již ve výchozím dokumentu katolického ekumenismu Unitatis redintegratio. Otázkou je, proč to bylo v tomto novém dokumentu třeba napsat, když se totéž současně připomínalo v instrukci o tom, koho lze z katolické strany nazývat "sesterskými církvemi". Pozitivně se nabízela možnost vyjít z toho, že dokument označil za skutečné partikulární církve i církve pravoslavné a starokatolické, takže bylo řečeno (a v komentářích se zamlčovalo), že pravou církví lze být i bez podřízení se Římu.
Nabízela se tedy možnost sebereflexe, která v Německu i začala otázkami, nakolik lze za církev považovat svazy církví jako je Evangelická církev unie, Evangelická církev Německa či Spojená evangelicko-luterská církev Německa. Rozhovor byl ovšem z vyšší moci záhy ukončen, protože se ukázala brizance problémů a spíše než sebereflexe asi hrozila ventilace resentimentů. V tradici české reformace by se bylo slušelo připomenout, že Jednota bratrská se nazývala právě jednotou a nikoli církví, kteréžto slovo rezervovala pro církev obecnou. To, že k plné církevnosti patří uznaný biskupský úřad v apoštolské sukcesi, bylo starým bratřím jasné; bohužel jejich potomci to nechtějí slyšet. Mohlo se reflektovat, nakolik se jedna dílčí evangelická církev může ve svých interních předpisech prohlašovat za "povšechný sbor" - (katholiké ekklésia?). Z reformovaných pozic se mohlo do Říma vzkázat, že podle reformačního sebepochopení jsou reformovaní "slovem Božím obnovenou církví", tedy reformovanou částí římskokatolické církve, takže vzniká otázka, zda tím římskokatolická církev neupírá církevnost sama sobě.
Místo toho se pouze vrátila rána. Když vy jste nepoučitelní, my také. Třebaže jste nám mnohokrát řekli, že pojetí jednoty podle Leuenberského společenství je nepřijatelné, a třebaže my jsme řekli, že budeme vaše námitky (otázka uznání duchovenské služby) zkoumat, oznamujeme, že trváme na svém. Psychologicky to mnozí v evangelické církvi potřebovali slyšet, stejně jako v katolické církvi mají kupodivu mnozí stejné mindráky ze syndromu údajného ustupování druhé straně. Vypracování dokumentu bylo svěřeno ostříleným bojovníkům proti Společnému prohlášení k učení o ospravedlnění (Eberhard Jüngel, Dorothea Wendebourg), a jako obvykle v podobných případech je obsah dokumentu dán už složením komise. Odstavec týkající se římskokatolické církve zabírá proporcionálně stejně málo místa jako "protileuenberská" invektiva v Dominus Iesus. Abychom zabránili pokračování fámoteologie, ocitujeme jej doslovně a s otrockou přesností:
(Předchází článek 2.2 o vztahu k baptistům (!), následuje článek 2.4 o vztahu k pravoslavným církvím (v plurálu!), který kupodivu nevyznívá positivněji).
"2.3. Vztah k římskokatolické církvi
Zjevně je římsko-katolická představa viditelné, plné jednoty církví se zde rozvinutým chápáním společenství církví (Kirchengemeinschaft) nekompatibilní. Přesto lze konstatovat, že obě strany vidí jednotu těla Kristova a společenství církví (Gemeinschaft der Kirchen) zakotvenu v chápání základu víry, který ve své dynamice vychází za dosavadní a budoucí učení. Přednostně musí být ujasněno, jak se evangelické a římskokatolické pojetí základu víry a sebezpřítomnění trojjediného Boha skrze svědectví církve vztahuje k sobě. Pak se teprve konečně bude dát ujasnit, zda představy o jednotě Kristova těla a společenství církví (Gemeinschaft der Kirchen) v tomto těle jsou navzájem kompatibilní. Je třeba usilovat o dohodu (Verständigung) o tom, že pro společenství církví (Gemeinschaft der Kirchen) nemůže být učiněna podmínkou jedna jediná historicky vyrostlá forma církevního úřadu (Amt), ale že jsou možné různé podoby téhož. V této souvislosti je také třeba konstatovat, že nutnost a podoba "Petrova úřadu" a tím primátu papeže, chápání apoštolské sukcese, nepřipouštění žen k ordinovanému úřadu a v neposlední řadě význam (Rang) církevního práva v římskokatolické církvi jsou věci (Sachverhalte), jimž se musí z evangelické strany odporovat."
Konec ekumenismu? Jeden můj německý kolega evangelický farář angažovaný v ekumenickém dialogu složil úřad a vystoupil z církve. Pokusím se o jinou reakci, "dekonstrukci" či rozpletení:
Walter Kasper reagoval slovy, že tyto výroky "jsou řečeny tak příkře a tak nediferencovaně a bez zohlednění výsledků dialogu, že Dominus Iesus se vedle toho jeví jako přímo laskavý ekumenický text". (Emoce dále gradují). Jedná se o "čistě meziprotestantský kontinentálně-západoevropský model jednoty". Z tohoto závěrečného hodnocení můžeme vyjít.
Leuenberské společenství je třeba nejprve ocenit jako momentálně asi jediný funkční ekumenismus. Pokud se SRC stane společenstvím výhradně protestantských církví, může se Leuengerské společenství přestěhovat z berlínské Jebenstrasse na její adresu, bude aspoň úřadovat na jednom místě s ostatními svazy. Teologicky je to ovšem společenství reformovaných církví a kryptokalvinistických luteránů, převážně německých. Vzdor míšeňskému prohlášení nemá farář členské církve EKD, neopatřil-li si individuálně svěcení, možnost v Církvi Anglie celebrovat. Ze skandinávských církví přistoupila k Leuenberskému společenství jen norská, což vyvolalo teologickou diskusi v rámci společenství Porvoo (skandinávské luterské církve a anglikáni, kteří mají jednotu se starokatolíky, takže se to stalo i teologickým problémem Utrechtské unie). Diskusi se pokusíme shrnout v samostatném článku. Pravoslavní jsou také mimo hru. Toto vše zatím jen kvůli odmítání biskupské služby v sukcesi. EKD ovšem není VELKD, která díky Edmundu Schlinkovi se pro přijetí apoštolské sukcese vyslovila už po válce, aniž to ovšem realizovala. (Církve VELKD jsou zastoupeny i v EKD, k níž navíc patří i reformovaní a unionovaní). Luterské církve ve světě, například v USA, Kanadě a v misijních zemích švédské církve se k apoštolské sukcesi hlásí. Kasperovo teritoriální vymezení je ovšem třeba rozšířit o střední a zčásti východní Evropu. Skandinávské luterské církve jsou, dejme tomu, dnes věroučně v určitém rozkladu, ale představu, že by někdy římští katolíci, pravoslavní a anglikáni přistoupili na leuenberskou ekklesiologii a přestali považovat apoštolskou sukcesi za nutný prvek, snad nelze označit jinak než jako naivní. Představa jakéhosi "budoucího učení", podle něhož Řím (a pravoslavní) nebudou na sukcesi trvat, patří do oblasti theological science fiction. Současně ovšem je třeba vidět, že z hlediska "leuenberského ekumenismu" se tato pozice jeví jako velmi ekumenická: Uznejme každý to, co má ten druhý, a je po problémech. Naproti tomu ostatní (kvantitativně ovšem naprostá většina křesťanstva) na čemsi nepochopitelném lpí a brání tím jednotě. Nejde ovšem o uznání "úřadu", ale o jeho chápání. Uznání je problémem ve vztahů Říma k anglikánům a skandinávským luteránům, kde obě strany nezpochybňují nutnost sukcese, ale Řím popírá, že ji anglikáni mají a u skandinávských luteránů to už tři desetiletí "zkoumá". Ve vztahu k reformovaným a kryptoreformovaným je problém ten, že se neuznává vůbec problém. Pro nikoho není problém uznat, že na určité osoby byla zdola delegována moc či odpovědnost. Problémem je uznat, že toto pověření zdola vystihuje podstatu duchovenské služby církve. Odmítání sukcese je ve skutečnosti odmítáním určité věroučné pozice. V čl. I.1 dokumentu EKD se s odvoláním na Mt 28,18-20 hlásá, že evangelium činí věřící, kteří již byli dosaženi evangeliem, posly evangelia.
V této souvislosti je pozoruhodné i uvedení ordinace žen jako podmínky, z níž nelze ustoupit. Nejen proto, že ordinace žen nemá s reformací absolutně nic společného, ale hlavně jako výraz ekklesiologie. Jde-li jen o to, že si určité společenství zvolí a pověří svého předáka a mluvčího, pak opravdu není vůbec žádného důvodu, aby jím nebyla žena, naopak, jsou velmi dobré důvody pro. Ale v celém dnešním zápase o budoucnost církve jde v jistém smyslu o to, zda kazatel bude mluvčím Božím nebo mluvčím věřících (Věroučná kompetence věřících tím nemá být zásadně popírána, ale je evidentní, že demokratické většiny dnes reprezentují často spíše ducha doby (boha tohoto věku) než sensus fidelium, a farář, který je ve stejném nebezpečí, by měl jasně vědět, koho má reprezentovat. Otázce ordinace žen je věnován jeden oddíl tohoto sborníku. Rukopis Edmunda Schlinka v této věci se sice v jeho archivu v Bensheimu nepodařilo najít (celý archiv je jediná aktovka), ale dle vyjádření paní Schlinkové spolupracoval E.S. na dobrozdání Petra Brunnera, z něhož přinášíme úryvek.
Kasperem kritizované ignorování výsledků ekumenického dialogu, v tomto případě dialogu o otázce duchovenské služby a apoštolské sukcese, není ovšem pouze problémem teologů EKD, setkáváme se s ním právě tak i u římskokatolických teologů, pokud nejsou zrovna specialisty na ekumenismus.
Četba dokumentu mě však upozornila na daleko závažnější problém. Teologický dialog šel zatím tou cestou, že evangelické církve potřebovaly vyjasnit adekvátnost katolickou církví zvěstovaného evangelia (viz dokument o ospravedlnění, i v případě, že výsledek odmítáme) a katolická strana tlačila na otázky ekklesiologické. Stranou zůstala otázka adekvátnosti zvěstování evangelických církví, protože ta v době, kdy teology za evangelickou stranu byli lidé jako Edmund Schlink, byla mimo pochybnost. Jak tomu však je dnes s tím, co dokument bezstarostně označuje jako "starost církve o správné kázání evangelia", která vede k tomu, že "...zvěstování evangelia světu je třeba uspořádat tak, aby žádná lidská svévole nezatemňovala evangelium...", neboť prý "radostná zvěst musí být předkládána světu tak jednoznačně, jak je to jen možné"? A jelikož se správné hlásání evangelia označuje za znak pravé církve, jak je tomu s církevností leckteré evangelické církve, sukcese-nesukcese? A je-li podle téhož dokumentu základním předpokladem společenství církví uznání stejného pochopení evangelia, co se tu má uznat a pochopit? Jako v případě úřadů - uznejme všechno, jak to je? To jistě ne - co tedy? A jak je tomu s legitimitou úřadů, které mají v první řadě dbát na správné zvěstování evangelia, ale dávno na tuto úlohu rezignovaly? Tyto otázky bude třeba zkoumat, abychom se vrátili zpátky do reality a nepřeli se o deklaratorická tvrzení, jimž v životě církve stejně nic neodpovídá.
To všechno jsou jen slova na okraj, vlastní model jednoty je v části II, jímž jsme se zde nezabývali a který bude nutné větu po větě vyvrátit, má-li mít evangelicko-katolický ekumenismus ještě nějakou šanci. Nebude to těžké - jsou to samá nezdůvodněná tvrzení. Problém je v tom, že na platnosti těchto tvrzení je zájem, a v takových případech teologická argumentace sama o sobě nestačí.