____________________________________
Evangelická církev a její pastorky
V roce 2000 se Dt.Pfarrerblatt věnoval otázkám role faráře a jejích proměn. V této souvislosti se tématizovala i role žen v duchovenské službě. Články k této problematice sice byly psány z feministických pozic, uváděly však i empirická data, mnohdy dosud nezveřejněná. V tomto článku se opírám o uváděná fakta, která nabízejí i možnost jiné než feministicko-ideologické interpretace. Jak se zdá, život sám přinesl určitá řešení, která by v teoretické diskusi byla označena za "diskriminační" či "vylučující". Právě situace plného zrovnoprávnění umožnila posoudit dnes věci jinak, než se jevily před zavedením ordinace žen. Vidím zde obdobu úpadku českého feminismu po komunistickém zrovnoprávnění žen, které obdobně z feministického snu o "ženě havířce" udělalo drsnou realitu zejména pro "osvobozené" ženy.
Zjištěná fakta přinášejí podle mého názoru nové argumenty pro odpověď typu "služba ženy v pastoraci ano, ordinace k farářské službě ne". To byl také původní požadavek předválečného ženského hnutí, které nechtělo ženy zestejnit s muži, ale umožnit jim uplatnění ženských vlastností. V církvi to znamenalo požadavek specifické služby pro ženu. V poválečném feminismu byla požadavkem rovnoprávnost, řeči o zvláštním duchovenském úřadu pro ženu byly většinou už jen součástí salámové strategie k postupnému prosazení rovnoprávnosti (jako dnes požadavky lesbickofeministického hnutí). Poválečné feministky vědomě usilovaly o to, aby "oblékly mužský talár", a snažily se pak na 150% dokázat, že tuto práci mohou konat stejně dobře jako muži. To zřejmě i dokázaly, a neteologické argumenty typu "že by to ženy nezvládly" tím byly vyřízeny.
Faktický vývoj však vedl k tomu, že to, co bylo dříve ženám ukládáno z vnějšku jako "diskriminace", se někdy ukázalo jako jejich vlastní nutná volba. Původním požadavkem církví byl "celibát" a omezená pracovní doba (Požadavek celibátu byl důsledkem exegetického triku. Žena má ve shromáždění mlčet a zeptat se doma svého muže - takže pro svobodné prý zákaz neplatí...) . Tyto klausule byly odvolány, nicméně podle jedné ankety žije jedna pětina farářek osaměle, jedna pětina bezdětně v manželství nebo lesbickém partnerství, 5% v komunitách a jen zhruba polovina má rodinu. (V oblasti bývalé NDR tvoří silnou skupinu svobodné matky a rozvedené ženy). Při dlouhodobém nadbytku farářů v evangelických církvích v Německu tvoří většinu těch, kdo pracují na zkrácený úvazek nebo aktivně nepracují, ženy, nikoli z důvodu "sexistické" diskriminace, ale naprostou většinou z vlastního rozhodnutí z důvodů rodinných (R.1999 bylo 13 procent ordinovaných žen zcela mimo službu. V hannoverské zemské církvi bylo v témže roce v plné aktivní službě jen 42%, ve zkrácené 47% ordinovaných žen mladších 35 let.). Ženy též dávají přednost práci v nadfarních funkcích nebo v pastoraci vymezené jinak než teritoriálně ("funktionale Dienste" např. v nemocnici), protože více než muži touží po jasném oddělení profesionálního a privátního života.
Vedoucí funkce řízení včetně farářských nejsou ženám právně nikterak uzavřeny, ukazuje se však, že ženy dávají přednost týmové spolupráci, nerady přebírají správní úkoly a formalizované funkce v řídících grémiích. Raději se věnují konkrétním pastoračním činnostem, v nichž vidí svůj prvořadý úkol, narozdíl od mužů farářů, kteří považují za svůj prvořadý úkol kázání.
Tomu odpovídá i očekávání farností. Služba ženy je akceptována, ale očekává se, že to bude služba ž e n y, očekávána je matka farnosti, pravoslavná mátuška - a ovšem také náhrada za paní farářku v dřívějším slova smyslu, tj. manželku faráře, obvykle ženu v domácnosti. To je samozřejmě rovnostářskými feministkami nerado viděno, protože to fixuje rozdíl mezi pohlavími, který je prý nutno "dekonstruovat" v duchu postmoderního feminismu. Nový přístup k řešení nedostatku farářských míst, nutící manželské páry sdílet jedno placené místo, tuto tendenci samozřejmě posiluje, takže se k biblicky odůvodnitelnému stavu - muž=farář, kazatel, liturg, žena=specifické služby, hlavně pastorace žen a dětí, možná dojde via facti. Nakolik dohlédnu, funguje to obdobně dobře i u nás. Problémem samozřejmě zůstavájí ženy málo ženské a mateřské, které je ovšem v "postmoderním diskursu" nejvíce slyšet.
Zatímco feministky samozřejmě vítají nárůst procenta ordinovaných žen, stoupající s každou další generací (v generaci do 35 let tvoří už 45,7% ordinovaných ženy), dovolím si zde extrapolací těchto trendů položit otázku, zda se z povolání farářky nestane v evangelických církvích nakonec ženské povolání. Zejména pak u nás, kde není farářské povolání dobrým bydlem, ale přece jen by do domácnosti přineslo určitý vedlejší příjem k mužovu platu a také ovšem vyřešilo bytový problém dané rodiny.
Jakkoli lze uplatnění ženských vlastností v pastoraci jistě uvítat, nelze nevidět a také se už reflektuje, že žena jako farářka proměňuje i obraz duchovenské služby (některé feministky to ovšem popírají). Tato proměna sama o sobě ještě nemusí být negativní a obraz duchovenské služby se proměňuje tak jako tak, nicméně deklarovaný ženský přístup, k němuž vedle již zmíněného menšího významu přikládaného kázání a formalizovanému vedení patří i jiné pojetí kázání, v němž spíše než "autoritativní" zvěstování většina dotázaných farářek vidí možnost ke kladení otázek, místo důrazu na "čisté učení" klade důraz na pomoc ke "zvládání života", místo etických požadavků na vcítění se do problémů, by měl být zkoumán z hlediska, zda je taková proměna duchovenské služby z teologického hlediska, najmě v církvi reformační a luterské tradice, opravdu legitimní. Kázání žen jistě pomáhají ženám posluchačkám najít se v nich se svými problémy, ale jakkoliv to oceňuji, přece si neodpustím pochybnost, jak asi takové kázání ženy o ženských postavách Písma a ženských problémech přednášené ženskou řečí budou dlouhodobě snášet muži - pokud se vůbec církev z hříšníků zodpovědných za své činy nepromění v terapeutickou komunitu obětí poměrů. Každopádně by měla příslušná církev zvažovat, nakolik je tato proměna kázání a pastorace teologicky žádoucí, jakkoli jistě dobře zapadá do postmoderní epochy. Přinejmenším je třeba zpozornět, když většina kazatelek jako cíl kázání uvádí sice ušlechtilé, ale vesměs jen obecně humánní cíle.
Lutherova teze o převrácenosti hříšného člověka, který ze svobody brzy učiní zákon, se ostatně projevovala i ve vývoji feministického hnutí. Jako do 70ých let mnohé ženy trpěly pod zákonem "být jako muž", pociťují jiné ženy návrat diferencujícího feminismu s jeho vychvalováním dnes žádaných vlastností jako ženských a kritikou odmítaných (v novověku ceněných) vlastností jako mužských opět jako svazující normu - neboť je patrné, že mnohé ženy vůbec nemají údajně typické pozitivní vlastnosti jako orientaci na vztahy a dohodu popř. na celostnou, emocionální a tělesnou dimenzi, ale rády řídí a úřadují a jejich bohoslužby jsou stejně intelektuální jako mužské. I pozitivní oceňování "ženských" vlastností a přístupů nakonec fixuje rozdělení rolí, stejně jako rovnostářská snaha vedla k přizpůsobení ženy tradiční mužské normě. Řada teoložek se proto od zdůrazňování kategorií gender odvrací a za důležitější považuje kategorii lidství.
Feministické "bádání" zachraňuje situaci instalací nové fáze, tzv. dekonstruktivního feminismu, který má vůbec kategorii pohlaví odstranit, a to nejen ve společenském smyslu (gender), ale i biologickém (sexus) relativizováním této kategorie (odtud zájem feministické "teologie" o homosexualitu, transvestitismus apod.). Po totálním osvobození individuí postmoderní ideologií budeme všichni takříkajíc devianty, kteří si mohou postmoderně svobodně zvolit nejen mezi pohlavími, což by byl ještě pořád útlak, ale budou si moci sami sebe poskládat z různých znaků a vlastností, dnes ještě mužských či ženských.
Rozpoznání ambivalence konceptu rovnosti i různosti umožňuje ideologicky přijatelně interpretovat dosavadní negativní zkušenosti žen v duchovenské službě: Mohou za to falešné koncepty, sám cíl je správný. (Falešné koncepty prý byly historicky nutné jako vývojové fáze. I další fáze bude asi vývojově nutná a nejspíš také falešná...). Spolu s obecným rozmazáváním každé identity v postmoderní době má být rozmazána i identita faráře (ve smyslu "jaká je" i "jaká má být"). Každý jsme jiný a svou identitu průběžně měníme od vztahu ke vztahu a od situace k situaci.
Zapojením feminismu do souvislosti postmoderních trendů se celá otázka posouvá do polohy reakce církve na výzvy postmoderní doby: Zda před nimi kapitulujeme či zda se k nim postavíme (dia)kriticky. Důsledky takového rozhodnutí budou dalekosáhlé, také pro pohled na roli ženy v církvi a duchovenské službě, pokud tu nějaká identifikovatelná (protestantská) církev a nějaká duchovenská služba (nikoli kolektivní či všelidová "episkopé") ještě bude.
Co se týče "akceptance" farářek, patří dnes ke corectness jejich službu nezpochybňovat, i když podle výzkumů se to děje někdy "zähneknirschend". Pouze v době, kdy se začaly v církvi Severního Polabí volit "biskupky", zvedl se odpor, protože ke starým problémům tím přibyl nový: nebiblická podřízenost muže ženě. Reakce feministek byla dosti hloupá - pokus vést proti odpůrcům proces pro neuznávání "učení, které má platit v evangelické církvi", věc vzhledem k tomu, co všechno se v evangelické církvi hlásá, absurdní a nahrávající těm, kdo už beztak soudí, že lze hlásat všechno kromě toho, co je skutečně reformační. Když však podal sám na sebe žalobu erlangenský profesor Slenczka, profilovaný odpůrce ordinace žen, nastalo kolem celé záležitosti ticho. K absurdnosti celé situace patří, že vedle velmi konzervativního Slenczky se ozval jen naopak ultraliberální Lüdemann: Když jej "biskupka" Margot Kässmann napadla v rozhovoru pro evangelikální ideaSpektrum, že jeho názory jsou v jasném rozporu s Písmem, ohradil se L., že v jasném rozporu s Písmem je především ordinace žen. Nakonec se situace ustálila zhruba na tom, že odpůrci ordinace mohou být faráři, ale nepřicházejí v úvahu pro tzv. vyšší funkce. Určitý odpor se zdvihl i před volbou "biskupky" Wartenberg-Potter, ten se však soustředil spíše na její zalíbení v jedné pohanské bohyni.
Feministické autorky se utěšují nadějí, že teologická otázka ordinace žen bude vyřešena "biologicky", tedy zřejmě vymřením jejich odpůrců. Profesor Slenczka se utěšuje tím, že slovo Boží zůstává nezměněno a svým působením bude vyvolávat pochybnosti i v další generaci.
Literatura:
Lukatis, Ingrid, Pastorinnen, DtPfarrerblatt 6/2000, s.293-298
Pohl-Patalong, Uta, Wie anders ist die Pfarrerin, DtPfarrerblatt 6/2000, s.298-302
Weber, Gudrun, Wie verändert die Pfarrerin das Pfarrerbild, DtPfarrerblatt 10/2000, s.543-545
___________________________________________________________
Skutečnost, že omezení ordinace ke službám biskupa a faráře má za sebou dlouhou církevní tradici, měla patrně vést při zavádění ordinace žen v evangelických církvích k předchozím intenzivním konsultacím s ostatními církvemi, v neposlední řadě s Římem. Je ovšem nutno říci, že vedoucí katoličtí teologové (jako Karl Rahner) i směrodatní biskupové byli tehdy toho názoru, že se v této otázce nejedná o dogmatické téma, a že tím tedy nebude negativně ovlivněno ekumenické dorozumění v otázkách učení, včetně učení o duchovenské službě.
Wolfhart Pannenberg, Beiträge zur ST III, s.99)
R.1959 přednesl heidelberský systematik Peter Brunner na společné schůzi Teologického výboru Spojené evangelicko-luterské církve Německa a její biskupské konference referát k tématu ordinace žen, které tehdy vyžadovalo rozhodnutí. Z přednášky je vybrán následující úryvek. Brunnerova argumentace je formována pojmem "kefalické struktury", který razil (kefalé = řecky hlava). Vychází z obrazu hlavy a těla, často užívaného apoštolem Pavlem, zvláště pro vyjádření vztahu Krista a církve (1Kor 12,27; Řím 12, 5; Ef 1,22; 4,15), ale i vztahu muže a ženy. V 1Kor 11,3.7 dovádí apoštol tuto základní myšlenku až do vztahu mezi Otcem a Synem v Trojici.
Jsme si vědomi, že v našem prostředí se teologický argument často nahrazuje ironií a posměchem, což se bude týkat zřejmě většiny uveřejněných textů k ordinaci žen, avšak hlavním terčem se stane Brunnerova argumentace řády stvoření. Ignorování (nikoli teologické vyvrácení) argumentace stvořitelskými řády je však společným předpokladem mnoha dnešních převratných a převrácených stanovisek, proto tuto argumentaci nepomíjíme. Mezi našimi současníky se již ostatně objevuje podezření, že by současné problémy lidstva mohly nějak souviset s popřením těchto řádů, a církev by o nich měla vydávat svědectví, místo aby se zpožděním opakovala dobová dogmata. Nedbání stvořitelských řádů pro tento čas a svévolné předjímání eschatologického stavu je klasicky označováno jako enthusiasmus.
V 1Kor 11,3 a 7 jsme viděli, že kefalická struktura vztahu muže a ženy je sama začleněna do zvláštního řetězce takových strukturálních vztahů. Všude tam, kde mezi osobami a duchovními mocnostmi existuje původní vztah od koho-kvůli komu, řídí tento vztah také kefalická struktura. Tato struktura žádá na všech stupních od obou nositelů vztahu aktuální vřazení do této struktury, právě tím však také od jednoho nositele pouze jemu příslušející osobní podřízení druhému nositeli, který řídí vztah od koho-kvůli komu. Toto podřízení, novozákonní hypotagé, je v každé kefalické struktuře na všech stupních něčím komplexním, celkovým, jednotou postoje, který vším proniká, je však také jakožto podřízení patrný i v určitých konkrétních způsobech chování. Ve svém celku stejně jako v jednotlivých aktech je vždy zaměřen na určující hlavu. Od této hlavy získává toto podřízení vždy svůj specifický ráz. Kristovo podřízení Otci je něčím specifickým, co už nikde jinde neexistuje. Totéž platí o podřízení církve Kristu a o podřízení ženy muži. V těchto případech máme co činit s "podřízením", a v každém z těchto případů přitom máme co činit s něčím specificky jedinečným. To ukazuje, že v každém případě máme co činit se stejným v nějaké rozdílnosti, a s rozdílem v něčem stejném. Ani rozdílnost ani stejnost nelze přitom ztratit se zřetele. Proto prochází všemi rozdílnými způsoby podřízení určitá analogie. Podřízení přikázané ženě zviditelňuje strukturu, která sahá až do posledních christologických hlubin Božích dějin spásy. Proto není uchovávání kefalické struktury ve vztahu k muži pro křesťanku ničím cizím, co by bylo v rozporu s jejím křesťanstvím, s jejím bytím v Kristu. Uchovávání této struktury na rovině muž-žena je naopak skutečnou analogií toho, co je mezi církví a Kristem, ano dokonce mezi Kristem a Otcem. Vzdor specifické různosti podřízení v různých kefalických strukturách je podřízení ženy muži spojeno tajemným poutem s podřízením církve Kristu a Krista Otci. Čím je "podřízení" pro Pána Krista, to se odráží ještě i v podřízení přikázaném ženě, a žena smí podřízení jí přikázané vidět ve světle a záři toho, co se děje mezi církví a Kristem a mezi Synem a Otcem. Křesťanka by nemohla svou důstojnost, která jí jako ženě náleží, nepochopit a popřít zásadněji, než kdyby chtěla vystoupit z kefalické struktury svého vztahu k muži a nastoupit v manželství a v církvi na stejné místo, na němž stojí manžel.
Těmito úvahami jsme položili základ pro první dogmatické rozhodnutí, které naše téma žádá. Zní: Kefalická struktura vztahu muže a ženy a příkaz podřízení (hypotagé) platící v tomto řádu specificky pro ženu platí v církvi Ježíše Krista až do Posledního soudu. Pokud by toto skutečně účinné trvání tohoto řádu a skutečnou platnost příkazu, který tomuto řádu odpovídá, někdo zvěstováním a učením popíral, zvěstoval by v ústředním bodě, kde se nakonec rozhoduje o celku křesťanské zvěsti, falešné učení a byl by heretikem...
Podle mého názoru je otázka určující naši kontroverzi otázkou dogmatickou, a navazuje bezprostředně na naše výše učiněné základní dogmatické rozhodnutí. Tuto otázku je třeba klást s ohledem na duchovní autoritu, kterou má pastýřská služba vykonávat a která přísluší pouze této službě. Pak zní: Může být tato duchovní autorita vykonávána ve shromážděné církvi ženou, aniž se tím eo ipso, tedy pouze vykonáváním této církevní služby jako takové, porušuje kefalická struktura řádu, v němž se žena nachází jako žena, a tím se také eo ipso proviňujeme proti konkrétnímu etickému aktu podřízení, který je obsažen v tomto řádu, a proti jemu odpovídajícímu přikázání?...
Naše rozhodující otázka je formulována s ohledem na duchovní autoritu, kterou pastýřská služba vykonává. Tato autorita, specifická pro pastýřskou službu, se projevuje zvláště zřetelně ve třech bodech. 1. Ve specifických aktech řízení církve, jako je především zásadní připuštění ke stolu Páně, i ve vždy konkrétním připuštění podáním svatého přijímání a ve vyloučení ze společenství svaté večeře a církve; 2. veřejným nalézáním čistého učení a veřejným zavržením falešného učení; 3. veřejným zvěstováním a vyučováním evangelia ve shromážděné ekklésii.
Autorita, která se v těchto aktech vykonává a která kulminuje veřejným zvěstováním evangelia, je duchovní, eschatologická (konec časů!) autorita nejvyšší úrovně. Tam, kde pastýř mocí božského mandátu koná funkci založenou ve své duchovenské službě, stojí na místě Kristově, jedná oficiálně jako oficiální vyslanec Kristův. Když pastýři činí to, co je jejich úkolem mocí božského ustanovení jejich služby, platí jim stejně jako apoštolům slova Páně: "Kdo vás slyší, slyší mě" (Luk 10,16). To je jednoznačně učení luterských vyznavačských spisů. Při vykonávání této své oficiální činnosti reprezentuje pastýř - i kdyby to byl pokrytec a ničema - samotného Pána Krista. Pouze o hereticích je nutno říci: "Hi iam non funguntur persona Christi - ti už nejsou na místě Kristově" (Apol VII,48). Pastýř nestojí na místě církve, stojí skutečně na místě Kristově, třebaže pouze církví může být ustanoven do své služby, v níž na místě Kristově stojí.
Otázka, kterou máme rozhodnout, musí být nyní formulována takto: Může žena, která jako taková v oné kefalické struktuře vztahu muže a ženy stojí jako reálné podobenství na místě církve, současně stát jako pastýř ekklésie na místě Kristově jako jeho zplnomocněný vyslanec, když přece muž jako takový stojí v téže kefalické struktuře jak na základě stvoření jako ikona a odlesk Boží a Kristův (1Kor 11,7; srov. v.3), tak také na základě vykoupení (Ef 5,23nn) jakožto hlava jako reálné podobenství na místě, které odpovídá místu Kristovu? Může žena řádně - mimořádné zásahy Boží v situacích mimořádné nouze nebo vzbuzením prorokyň zde ponechme stranou - v rámci ustanovení církevního práva jakožto pastýř vykonávat onu specificky duchovní autoritu nejvyšší úrovně nad shromážděnou církví a tím nad částí lidstva a tím nad mužem, aniž se tím dostane do bytostného konfliktu svého stvořeného (a v dějinách spásy a v ekklesiologii transparentního!) bytí jakožto žena? Nesráží se bytí pastýře a bytí ženy v bytí samotném?
Mluvili jsme zde o bytostném konfliktu. Ten se sám o sobě ještě nekryje s empirickým, psychologicky konstatovatelným konfliktem. Konflikt, který máme na mysli, se odehrává ve velmi skrytých hlubinách a základech stvořeného bytí. Tyto hlubiny a základy jsou tak skryté, že pouze slovo Boží a oči svědků Kristova vzkříšení nás o tom mohou informovat. V tomto smyslu mají ony hlubiny a základy a konflikt, který zde vyvstává, účast na skrytosti a tajemství dědičného hříchu. Onen bytostný konflikt mezi "být pastýřem" a "být ženou" je tak skrytý, že empiricky konstatovatelné symptomy jeho existence nebude vůbec možné doložit snad po dlouhou dobu, snad pro celou dnešní generaci. Je velmi pravděpodobné, že kombinace ženy a pastýřské duchovenské služby bude po dlouhou dobu provázena v oblasti konstatovatelného nejlepšími úspěchy a nejkrásnějším ovocem. Jednou ovšem přijde den, kdy tento konflikt, odehrávající se ve skrytých hlubinách stvořeného bytí, projeví svou velikou sílu i v oblasti konstatovatelných symptomů. Kromě toho bude mít jistě také dopad na trvání a na celkovou kulturní strukturu jedné epochy.
Naše formulace otázky, kterou je třeba rozhodnout, je vlastně také již odpovědí. Postavíme-li tuto otázku do světla předchozích úvah, pak musíme dospět k následujícímu závěru: Biblická slova o ženě, jak se nám otevřela v interpretaci apoštolských výroků, a biblická slova o pastýřské službě duchovních, jak jsou vyložena v našich vyznavačských spisech, ukazují, že spojení "být ženou" a "být pastýřem" na sebe tak naráží, že tento náraz vyvolává v samotném stvořeném bytí ženy konflikt, který je hluboce skrytý, ale útočí na bytí samotné. Tento konflikt spočívá v tom, že spojením pastýřské služby a ženy se objektivně porušuje řád (taxis) kefalické struktury ve vztahu muže a ženy, a proto je také objektivně, ale skutečně aktuálním proviněním proti příkazu zařazení a podřazení (hypotagé), který má podle Boží vůle základ v tomto řádu. To, co si odporuje v rámci Božího stvořitelského a duchovního řádu v bytí samotném, nemůže být dobrem, které chce Bůh! Skutečně, Bůh si neodporuje v tom, co činí ve stvoření a co činí ve spasení. Apoštolský příkaz mlčet, určený ženě, která vyučovala při bohoslužbách, jak jsme jej nalezli v 1Kor 14 a 1Tim 2, nelze redukovat na kulturně historickou, situačně vázanou a teologicko spekulativní podmíněnost autora. Tyto instrukce naopak mají základ ve velmi skrytých, ale mimořádně jemně reagujících základních zákonech a základních přikázáních, která ustanovil sám Bůh spolu se stvořením a potvrdil při uskutečňování svého rozhodnutí spasit lidi. Tyto základní zákony a základní příkazy bezprostředně působí v apoštolském příkazu mlčet. Naše dogmatická analýza ukázala, že církevně právně nařízené ustanovení ženy do pastýřské služby je útokem na tyto základní zákony a základní přikázání. Pouze Bůh může jít mimořádnými cestami a mimořádnými zásahy za tyto základní zákony a základní příkazy, jež mají křesťané všech míst a všech dob respektovat. Církevní rozhodnutí o tom, zda v některém konkrétním případě před sebou máme skutečně takový mimořádný Boží zásah, se musí učinit se zvláštní péčí. V církvích, které se v této době nenacházejí v mimořádných pronásledováních ani nejsou omilostněny vzbuzením prorokyň, se jistě tento Boží zásah nestal. V takových církvích tedy nemají být ženy ustanovovány k pastýřské službě.
Na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že pastýř nemůže svou službu konat bez pomocných služeb. Některé funkce, zahrnuté do jeho služby, mohou být v jistém smyslu z jeho oficiální služby vyčleněny a pod jeho pastýřskou zodpovědností být konány k tomu vhodnými členy církve. Tyto pomocné služby je možno také formalizovat ve zvláštní oficiální služby a oficiálně je předávat. Náběhy k tomu nacházíme již v Novém zákoně. I ženy mohou převzít některou takovou oficiální službu v církvi. Starocírkevní instituce vdov a diakonek, sahající až do apoštolské doby (srov. 1Tim 5,9-16; pravděpodobně i 3,11), byla takovou oficiální formalizovanou službou ženy v církvi...
(Brunner, P., Das Hirtenamt und die Frau, in: Pro Ecclesia, Bd.1, Fürth 19903, s.310nn.)
_____________________________________________________________
Předpokládejme, že stoupenci reformy navrhují, že bychom se mohli stejně dobře modlit "Matko naše, jež jsi na nebesích" jako "Otče náš". Předpokládejme, že by byl Bůh mohl při vtělení mít stejně dobře ženskou nebo mužskou podobu, a druhá osoba Trojice by se mohla nazývat stejně dobře dcera jako Syn. A předpokládejme konečně, že mystérium manželství mezi Bohem a církví by bylo obráceno: Církev by byla ženich a Kristus nevěsta. Zdá se mi, že tohle všechno je obsaženo v nároku, že by žena mohla být pastorkou nebo kněžkou a tím reprezentantkou Boží. Pokud by tyto myšlenky měly jednou proniknout do církve, pak bychom s jistotou stáli na počátku nového náboženství. Je sice pravda, že lidé ve všech dobách uctívali ženská božstva, a v mnoha náboženstvích existovaly kněžky. Ale tato náboženství jsou svou podstatou něčím zcela jiným než křesťanství. C.S.Lewis, 1949
__________________________________________________________
Je samozřejmě možné a patrně se také podaří prosadit ordinaci žen rozhodnutími většiny a vynutit si její uznání cestou církevního zákonodárství. Není však možné změnit ani zrušit doslovné znění ani působení Božího slova, Písma svatého. Ve skandinávských církvích, ale i u nás, můžeme vidět pozoruhodnou skutečnost, že se uklidněná svědomí nečekaně opět stávají neklidnými působením slova Písma. Cituji z jednoho referátu ze Švédska: "Úřady, církevní i světské, jsou zneklidněny tím, že přesvědčení o neslučitelnosti pastorek s Novým zákonem nevymírá samo sebou, ale v každé generaci nachází nové stoupence."
To, že Boží slovo zneklidňuje mnohá svědomí, zažíváme i mezi studenty teologie, a sice, a to bych chtěl důrazně podtrhnout, stejně tak u mužů jako u žen. Zažíváme to i v církevních obcích; zažíváme to i u těch, kdo již jsou ordinováni a za určitých okolností je uvádí do pochybností právě Boží slovo, které by je přece mělo v jejich službě nést. Proč tomu tak je a vždy bude, chci ukázat na hlavním biblickém místě 1Kor 14,33-40 ve spojení s 1Tim 2,9-15. Zde máme bezpodmínečné NE k mluvení popř. vyučování ženy ve shromáždění církve. Toto NE se zde říká do situace, kde se to již děje. Trojnásobně je toto NE zdůvodňováno nejtěžší vahou duchovní autority:
1. První důvod zní: "Jako ve všech církvích svatých..." (v.34). To je poukaz na ekumenický konsens, který obec v Korintě narušuje tím, že se přizpůsobuje svému okolí. Každý z nás ví, že zavedení ordinace žen počínaje padesátými léty vytvořilo nový faktor rozdělující církve a narušilo popř. zničilo veškerá dosavadní sblížení v úsilí o dorozumění v otázce duchovenské služby. To se týká nejprve vztahu k pravoslavné církvi Východu a k římskokatolické církvi. Týká se to však i církevního společenství v rámci jednotlivých církví. Vidíme to v současnosti v Anglikánském společenství...
2. Druhý důvod zní: "Jak říká i zákon". To je odvolání na Boží slovo Staré smlouvy, zvláště také o vztahu muže a ženy podle Genesis 1-3...
Kdo čte, naslouchá a uvažuje duchovně v důvěře ve spasitelnost Božího slova, ten ovšem nebude moci přehlédnout následující: Podřízení, o kterém se na těchto místech mluví, je obklopeno a charakterizováno osobou a dílem Ježíše Krista. Proto principiálně pro společenství mezi křesťany platí: "Podřizujte se jedni druhým v bázni Kristově" (Ef 5, 21). Podstata tohoto podřízení, založená a patrná v Kristu, však spočívá jednoznačně v oběti Kristově za církev (Ef 5, 25) a v poslušnosti Božího Syna vůči Otci (1Kor 11,3). Vidět tento vztah v obraně nebo protestu by bylo nekřesťanské, nakolik by pak byl vztah muže a ženy viděn bez Krista. Rozhodující věcí je, zda vycházíme v myšlení od Krista nebo z nezrušitelné polarizace muže a ženy.
Podobně se tomu má i s poukazem pro ženu na její specifické povolání: "Bude však spasena tím, že rodí děti, když zůstanou rozvážné ve víře a lásce a v posvěcení" (1Tim 2, 15). Při všem spontánním pochopitelném odporu na základě naší zkušenosti slyšme, jak se zde proti tíži trestu pro ženu po pádu (1M 3,16) vyjadřuje její spolupůsobení při osvojování víry.
A v pastorálních epištolách, které nám ukazují církevní obec s jejím zakořeněním v domě a rodině, se nacházejí přímé poukazy na to, co lze označit jako apoštolát a jako apoštolskou sukcesi žen v předávání a vyučování víry. Pavel připomíná Timoteovi "upřímnou víru, kterou měla už tvá babička Lois a tvá matka Euniké, a kterou máš, jak jsem přesvědčen, i ty" (2Tim 1,5). Většina z nás vděčí za své první vzdělání ve víře asi tomuto mateřskému apoštolátu, a kdo by nevěděl, co se stane, když se zanedbá?
Vykladači připomínají, že tyto a podobné poukazy se obracejí proti odmítání a zanedbávání manželství a rodiny, představované v té době např. gnostiky.
Obec v Korintu, která rozbíjí konsens s jinými církvemi, a odporuje Božímu slovu, je tázána: "Nebo vyšlo Boží slovo od vás? Nebo přišlo jen k vám?" Církevní obec se tedy musí ptát, zda zde neklade vlastní slovo na místo Božího slova.
3. Tím se dostáváme k třetímu důvodu, kterým se čelí každému duchovnímu nároku, který nesouhlasí s konsensem obcí/církví a Božím slovem, "že je to příkaz Páně, co vám píšu. Kdo to však neuzná, ten nebude uznán" (verše 37-38). Toto odvolání na příkaz Páně zahrnuje všechno, co předtím bylo řečeno o řádu v církevní obci, tedy i příkaz mlčet.
Při všech argumentech, které ještě existují, je slovem a pokynem Páně dosaženo nejvyššího stupně závaznosti, a pro apoštola z toho plyne: "Kdo to neuznává, nebude také uznán", přičemž může být míněno jak společenství církve tak uznání nebo zavržení při posledním soudu samotným Ježíšem Kristem. Ať se nám to líbí nebo ne, podle slovního znění tohoto textu zde jde o to, co nakonec rozhoduje o spáse. Proto není ordinace žen pouze otázkou řádu církve nebo dějinných zvyklostí, ale pro apoštola zde jde o společenství církví a jejich poslušnost vůči slovu Páně.
Tím stojíme v bodě, který rozhodnutí svědomí v otázce ordinace žen spojuje s Božím slovem. A křesťanská církev po celém světě až po naše časy ve všech církvích tomu tak rozuměla a podle toho se chovala.
Kdo se rozhodne jinak, musí nejen sám za sebe, ale i za členy církve uniknout a vyhnout se tomuto trojímu zdůvodnění ekumenickým konsensem, zákonem Božím a slovem a pokynem Páně. Děje se tak, což nemusím dále rozvíjet, tvrzením, že se jedná o pozdější vsuvku z 1Tim2 nebo o pokyn, který je vázán na historickou a společenskou situaci oné doby, a proto má omezenou platnost.
I neteolog, ba právě on si všimne, jak se tímto způsobem všechno destabilizuje, když se pak stále více a nakonec úplně přizpůsobíme požadavkům doby a právě vládnoucímu mínění i v učení a řádu církve, jak se v mnoha jiných případech, které bych nerad zmiňoval, již skutečně děje i v usneseních synod. Církev ze sebe dělá Pána nad Božím slovem...
Kdo se rozhodne pro ordinaci žen, rozhoduje se tedy proti konsensu církví, proti Božímu zákonu a proti slovu Páně. Současně rozhoduje proti takovým členům církve, kteří se cítí vázáni Božím slovem. Ti jsou nuceni buď ke zřeknutí se ordinace, nebo, jak už se také stalo, ke konverzi, ale možná také ke kompromisu se špatným svědomím. Je zlé, když pak slyšíme od církevních hodnostářů, pověřených ordinováním, že nemají jistotu ohledně biblického základu ordinace, zatímco však zkušenost ukazuje dobrou práci ordinovaných žen. Tím se biblický základ nahrazuje principem úspěšnosti, čímž lze legitimovat přestoupení všech přikázání...
Nakonec, jako shrnutí všeho, jde v tomto rozhodnutí o to, že se jedna z církví rozbitím společenství s ostatními církvemi jiných míst a jiných dob nesmí postavit nad Boží slovo a výslovný příkaz Páně. Takové rozhodnutí se však obrátí proti církvi samotné. Církev se rozpadá tam, kde se už nedrží slova svého Pána, a zaniká jako hříčka (Ef 4,14) lidských mínění a společenských proudů. Takové rozhodnutí je neúčinné, i kdyby bylo přijato sto procenty hlasů, protože Boží slovo nemůžete ve znění Písma svatého změnit ani zrušit jeho působení na lidská svědomí.