Votum k ordinaci žen
Ve stejný den, kdy jsme se zde v Hannoveru společně sešli, je v tomto městě uváděna do svého úřadu paní dr.Margot Kä mann jako biskupka Hannoverské zemské církve.
Zemský superintendent Hans Schmidt to v listu superintendentům svého regionu označil nejen za konsekventní důsledek postupného prosazení ordinace žen v zemskcýh církvích od r.1969, ale dokonce prohlásil ustanovení biskupky i za teologicky legitimní: Je prý "podle Písma a vyznání".
Ve skutečnosti je však třeba konstatovat:
* Ordinace žen je sice produktem moderny a nepochybně odpovídá trendům doby;
* neodpovídá však učení reformátorů, a především:
* odporuje svědectví Nového zákona a lze ji hájit jen v rozporu s Biblí.
Historický přehled
Je sice pravda, že první ordinace ženy v dějinách církve ještě nebyla motivována kritikou Bible. V souvislosti s probuzeneckým hnutím kolem Charlese Finneye byla 15.září 1853 ordinována slečna Antoinette Brown jako zvěstovatelka evangelia. Toto spíše enthusiastické hnutí se odvolávalo na "ducha Písma", jemuž přece nemůže odporovat litera Bible, a soudilo se, že věc je možno rozhodnout pomocí Gal 3,28 ("V Kristu ani muž, ani žena...").
Až o sto let později, totiž v roce 1956, byla v jedné z liberálních metodistických církví v USA opět ordinována žena jako pastorka. A na květnou neděli r.1960 se v luterské státní církvi Švédska konala první ordinace pastorky v důsledku tlaku švédského státu na církev, protože mezi státními úředníky - a za ně byli považováni i pastoři - nesmí existovat žádná diskriminace žen.
Německá Vyznávající církev dovolila v době války, když mnozí faráři byli ve válce, jako výjimku zvěstovatelskou službu žen, současně však odmítla ordinaci farářek. V důsledku ženského hnutí pak mezi r.1969 a 1991 došlo postupně k prosazení ordinace pastorek ve všech německých zemských církvích a následně r.1992 v Severním Polabí k ustanovení Marie Jepsen jako první luterské biskupky.
Feministicky motivovaná vůle k moci dosáhla svých podstatných cílů. Kdo byl proti, musel nyní počítat s vylučováním. Studie rady EKD s titulem Ordinace žen a biskupský úřad z r.1992 formulovala naprosto jednoznačně: "Kritika volby ženy k evangelickému biskupskému úřadu... opouští půdu evangelické církve... Ale také principiální kritika ordinace žen opouští půdu učení platného v evangelické církvi" (s.3n).
Křesťané, kteří trvají na tom, co z dobrých biblických důvodů více než 1900 let platilo v celé křesťanské církvi, jsou prohlášeni za outsidery své evangelické církve. Je zde proto otázka, co bude volba Margot Kä mann nyní znamenat pro vyznávající křesťany (a ještě více pro faráře), jestliže nemohou paní Kä mann v jejím biskupském úřadu uznat jako biblicky legitimovanou.
To mě (po tomto stručném historickém přehledu) přivádí k druhému bodu, totiž k otázce, zda je ordinace žen ve shodě s vyznáními.
Je ordinace žen ve shodě s vyznáními?
Pro Luthera - jehož v luterské církvi jistě nechce nikdo vyloučit - nebyla ordinace ženy k církevní duchovenské službě v každém případě vůbec legitimní možností. To, že ženy mají být v rámci všeobecného kněžství svědkyněmi Kristovými, bylo pro reformátora samozřejmé (WA 12,389,10n; WA 30/II,524,35).
Také to, že mohou v nouzi křtít, nebyl pro něj žádný problém (WA 12,180,30nn). Z biblických důvodů však vylučuje ženu z kazatelské služby: "Neyn, svatý Paulus to zapovídá, když se chtěla nějaká žena ve shromáždění mužů drát do popředí a kázat" (WA 10/III,171,5nn; srov. WA 10/II,497,28-498,6; WA 26,46nn; WA 30/III,524,23nn; WA 50,633,12nn). Podle Luthera odporuje ordinace žen apoštolskému zákazu jakož i řádu stvoření. Pouze tam, kde nejsou k dispozici žádní muži, dovoluje situace nouze, aby ženy kázaly (WA 10/II,498,13n).
Ani luterské vyznavačské spisy neznají žádnou ordinaci ženy ke kazatelské službě.
Jestliže teologové dnes hájí ordinaci žen jako jedině konsekventní, ba dokonce snad jako jedině možnou luterskou pozici, hájí tím to, co Luther po celý život odmítal. Jako obvykle je zde třeba chránit Luthera před jeho liberálními luterány.
Ti mu vyčítají, že zde ještě byl v zajetí středověkého stavovského řádu; reformátor se však neodvolával na společenský řád, ale na novozákonní vztah muže a ženy.
Stavějí všeobecné kněžství proti novozákonnímu zákazu ženě učit; reformátor však z respektu k Božímu slovu nechal komplementárně platit jak všeobecné kněžství, tak vyloučení žen ze služby pastýře a učitele v 1Kor 14 a 1Tim 2 jako platnou Boží vůli.
Zkrátka: Luther nebyl ochoten přitesat si podle potřeby výběr z Bible, jímž se pak může "dokázat" všechno, co právě odpovídá trendu doby. Jeho "Slovo ať nechají být!" platilo pro reformátora i tehdy, když šlo o ordinaci žen.
A může být nadějným znamením, když se zde a dnes shromažďují evangeličtí křesťané, kteří i v tomto, dnes nepohodlném bodě vyznávají: Diktatura ducha doby pro nás neplatí; pro nás nemají status vyznání církevně-demokraticky vytvořená fakta: pro nás naopak spolu s reformačními otci platí vyznání a přiznání k jednou provždy platnému slovu Písma svatého jako našemu závaznému základu víry.
To mě přivádí k třetímu bodu, totiž k jedině rozhodující otázce, co k tomuto tématu říká Písmo svaté.
Co říká Písmo svaté?
Mohu to zde pouze ve vší stručnosti nastínit:
1. Nový zákon otevírá křesťanským ženám široký prostor pro účast a spolupůsobení v církevní obci. Zřetelně se tím liší od židovské synagogy:
* Ženy se účastní Ježíšova vyučování (Lk 10,38nn).
* Ženy se staly svědkyněmi Vzkříšeného (Jan 20,14nn).
* Ženy byly cennými spolupracovnicemi apoštola Pavla (Řím 16,1.3.6.12; Fil 4,2n).
* Ženy se v církevních obcích modlily, Boží Duch jim často daroval prorocký vhled (1Kor 11,5nn); vyučovaly děti a ženy (2Tim 1,5; 3,15; Tit 2,3n) a vysvětlovaly v rozhovorech Bibli jiným křesťanům (Sk 18,26).
Není tedy pochyb: Nový zákon chce spolupráci žen!
2. Nový zákon současně mluví jasně proti tomu, aby ženy zastávaly v církevní obci službu učitelskou a službu vedení. Tím se jasně liší od helénisticko-římských kultů tehdejší doby, v nichž byly ženy jako kněžky ve značné míře akceptovány.
* Je jasné, že Ježíš nepovolal ženy jako apoštolky. (Poznámka překladatele: Tato formulace, obvyklá i v římskokatolické argumentaci, je zavádějící. Povolání apoštolů ve vlastním slova smyslu je symbolický akt obnovy Izraele dvanácti kmenů. Přesněji by se proto mělo říkat: Ježíš nevyslal ženy jako apoštolky, nepověřil je slavením svaté večeře na jeho památku, nevybavil je speciálně Duchem svatým ke službě odpouštění hříchů, nevyslal je do celého světa k misii a vyučování národů).
* Pavel nařizuje ženám známými slovy "Žena ať ve shromáždění mlčí", aby se nepodílely na posuzování proroctví, což patřilo k úkolům vedení a učení (1Kor 14,33-38). Je to výslovně označeno jako "slovo Páně", a současně se říká se vší vážností: "Kdo to však neuzná, ten nebude také uznán (Bohem)!"
* A v 1Tim 2,11nn píše apoštol: "Ženě nedovoluji učit, ani vykonávat autoritu nad mužem, ale má být zticha". V rámci výkladů o řádu církevní obce zde jde o pastýřskou a učitelskou službu v církvi. To, že ji křesťanské ženy nemají vykonávat, se v kontextu nezdůvodňuje nějakou mimořádnou situací tehdejší doby, ale stvořitelským řádem a suverénním rozhodnutím Boží vůle v souvislosti upadnutí do hříchu (v.13-15). Jakkoli tento úryvek může působit na člověka naší doby cize: Je to apoštolský řád, že služba veřejného vyučování a vedení církve nebyla dovolena ženám. A křesťanská církev se tím po staletí také řídila.
Nový zákon jako zjevení Boží jde tedy vlastní cestou, která se zřetelně odlišovala od židovství i od pohanství té doby.
3. Moderní člověk se svým kritickým rozumem samozřejmě pozvedá hlas proti takovým výrokům Bible, které nejsou v duchu doby. Spolu s reformátory však trváme na tom, že pro nás lidský rozum nesmí znamenat více než Písmo svaté.
* Někteří historicko-kritičtí vykladači například vyjadřují domněnku, že výrok o "mlčení ženy" v 1Kor 14 je snad pozdější vsuvka, kterou vůbec nenapsal Pavel. Ve skutečnosti však neexistuje žádný rukopis Nového zákona, který by tento verš neměl. Je možná nepohodlný, ale patří k textu Bible.
* S ohledem na 1Tim 2 se vytvořil určitý konsens biblické kritiky, že celý tento list nepochází od Pavla, ale je to antické falsum. Toto tvrzení, odporující vlastnímu nároku Bible, je však pouhá hypotéza, která je sama zásadně sporná. Ne, křesťanská obec činí dobře, když bere vážně biblický kánon, jak je nám dochován z apoštolské doby. Všechno ostatní vede na scestí, kde nakonec smí jako Boží slovo platit jen to, co člověk uzná.
4. Opět jiní zastávají názor, že však přece jsou v Novém zákoně výroky, mluvící pro ordinaci žen. Vidí proto svědectví Nového zákona jako rozporuplné - existují místa, které jsou proti pastorátu žen, a jiná, která mluví pro, a z těchto rozporných výroků může církev vybrat, co lépe odpovídá smyslu evangelia a co ne.
* Říkají: Jestliže Boží Duch dá nějaké ženě odpovídající dary, kdo by jí mohl bránit v ordinaci? - Nový zákon však nemluví pouze o darech, ale současně zjevuje i Boží řád, v jehož rámci se mají dary užívat!
* Poukazují na to, že v Bibli přece ženy mluvily prorocky (1Kor 11,5; Sk 21,9). - Ano, ale prorocký vhled, který Boží Duch daruje, není vůbec totéž jako biblická služba vyučování a vedení obce!
* Poukazují na to, že Foibé je v Řím 16,3 nazývána "představená", což nám dává právo ustanovovat farářky a biskupky jako představené církevních obcí. - Přehlížejí však, že odpovídající slovo na tomto místě může být stejně dobře přeloženo jako "pomocnice" /jak to také překládá ČEP, pozn.překl./, což je také na tomto místě jediný překlad, který dává smysl, protože Pavel jistě Foibé neoznačuje za svou "představenou", ale za svou pomocnici, zvláště když ji v téže souvislosti nazývá "diakonkou" církevní obce (a nikoli její představenou).
* Dále: Domnívají se, že v Řím 16,7 by mohla být řeč o apoštolce Junii. - Přitom se však přehlíží, že z textu není jasné, zda se mluví o Junii nebo o Juniovi /tak ČEP, pozn. překl./ a kromě toho tento verš nemusí znamenat, že dotyčná osoba je "vážený apoštol", ale právě tak, že je "vážená apoštoly".
* A konečně poukazují na to, že přece sám Ježíš povolal ženy za svědky svého vzkříšení (Mk 16,7). - Ano, samozřejmě. Muži i ženy, křesťané každého stavu a věku jsou od první minuty své křesťanské existence povoláni být svědky vzkříšeného Pána! To však z nich nedělá hned také pastory a pastorky! Se službou pastýře a učitele to nemá vůbec nic společného.
Ne, žádné biblické výroky neodporují tomuto jednomu a jedinému omezení, které zná Nový zákon vzhledem ke spolupráci žen v církevní obci: totiž že Bůh podle své svrchované vůle neurčil službu pastýře a učitele církevní obce pro ženy. (A v řádu jeho stvoření jsou zase jiné věci, které neurčil pro muže).
Jde-li o otázku, zda je ordinace žen "ve shodě s Písmem a vyznáními", nepomůže stavět Luthera proti Lutherovi, a právě tak nemá smysl ani oprávnění stavět biblické výroky proti Bibli. Jako vyznávající křesťané přijímáme celou Bibli se všemi jejími výroky týkajícími se novozákonní církevní obce jako platné Boží slovo. Nevybíráme si, které výroky se nám jeví jako vhodnější pro naši dobu. Nepředěláváme si Bibli, aby odpovídala naší linii. Svaté Písmo má platit: pro nás - a tam, kde potřebujeme pokání, i proti nám!
Závěry
Vážení bratři a sestry, blížím se k závěru. Již v r.1991, když se jednalo o to, zda zavedením ordinace v zemské církvi Schaumburg-Lippe padne poslední bašta odporu v Evangelické církvi Německa, prohlásil tehdejší erlangenský profesor theologie Reinhard Sleczka: "Kdo se rozhodne pro ordinaci žen, rozhoduje se proti konsensu církví, proti Božímu zákonu a proti slovu Páně. Současně rozhoduje proti takovým členům církve, kteří se cítí vázáni Božím slovem." Mezitím jsme dospěli tak daleko, že členové církve, kteří se v této věci cítí vázáni Slovem, jsou nálepkováni jako outsideři, kteří prý opustili půdu EKD. Současně se ordinace a instalace pastorek a biskupek propaguje jako něco, co je ve shodě s Písmem a vyznáními.
Tento nárok nesmí věřící a vyznávající církevní obec nechat bez odpovědi. Pravda musí zůstat pravdou. Prosím vás proto jako vyznávající křesťany, kteří se shromáždili k této synodě nouzového práva, abyste spolu se mnou připravili prohlášení, z něhož bude jasně patrné:
* Ordinace a instalace pastorek a biskupek neodpovídá učení reformátorů. Neodpovídá ani vyznavačským spisům Luterské církve. Především: Neodpovídá jasnému svědectví Písma svatého.
* Proto nemůžeme uznat ordinaci a instalaci pastorek a biskupek jako legitimní praxi evangelické církve reformace.
Děkuji vám za společné přemýšlení a zkoumání v souvislosti s mým výkladem.