Anglikánsko-luterské společenství církví jako impuls pro lutersko/římskokatolický ekumenismus

Plné společenství církví bylo poprvé realizováno mezi luterány a reformovanými v Leuenberské konkordii r.1973.

Plné společenství církví bylo v podobě dohody z Porvoo (viz příslušné texty) poprvé realizováno mezi církvemi s historickým episkopátem (anglikány a skandinávskými luterány).

Severoamerické dokumenty Called to Full Communion (The Waterloo Declaration 2001, kanadští anglikáni a luteráni z ELCC) a Called to Common Mission (ELCA a episkopální církev v USA, 1999/2000) vytváří poprvé plné společenství na základě historického episkopátu mezi církvemi, z nichž jedna - luteráni nemá ani podle vlastního přesvědčení biskupy v apoštolské sukcesi a zavazuje se tento nedostatek z hlediska anglikánů napravit.

Základem společenství je konstatovaná plná shoda ve věrouce - čisté kázání evangelia a správa svátostí podle evangelia ve smyslu CA VII popř. Art.XIX "39 článků". Tento konsensus byl vypracován již před desetiletím a zde se pouze konstatuje jako předpoklad dohody. Narozdíl od Leuenberské konkordie se dohoda v učení týká i pojetí duchovenské služby (ministeria). Interokomunii dohoda nezmiňuje, protože ta je již několik let skutečností.

Realizace plného společenství se děje ve dvou krocích: Okamžitě se uznává plná autenticita služby ordinovaných služebníků, tak, jak se v obou církvích koná. Druhým krokem je zahrnutí biskupů v apoštolské sukcesi do všech budoucích biskupských ordinací.

Obě církve uznávají, že služebníci druhé církve jsou skutečnými pastory/kněžími či biskupy, což je samozřejmě problémem pro anglikánskou stranu. Toto uznání je umožněno díky diferencovanému pojetí duchovenské služby, což umožňuje diferencovaně hodnotit duchovenskou službu druhé církve a vyhnout se alternativě platná/neplatná. Uznání dosavadní služby bez sukcese je možné díky tomu, že se zde uznává ve funkcionálním smyslu (zvěstování a správa svátostí pastorů a episkopé biskupů - klasicky potestas iurisdictionis). To, co LG 21; 26 nazývá plenitudo Sacramenti Ordinis, se spojuje se službou kněze/ pastora. Anglikánská církev má navíc ordinované diakony; tato služba je předmětem dalších jednání). Uznání služebníků druhé církve znamená možnost jejich působení v druhé církvi - pokud by mělo být převažující, dlouhodobé nebo stálé, je třeba ještě dalších formalit (např. instalační slib apod.).

Budoucí biskupská služba má být spojena s apoštolskou sukcesí, přičemž se z luterského hlediska zdůrazňuje její shoda s evangeliem, z anglikánského hlediska historická sukcese (obojí se už nestaví proti sobě). Luterská církev se současně zavazuje změnit svůj liturgický formulář instalace biskupa. Anglikánská církev se zavazuje vysílat k biskupským instalacím nejméně tři biskupy ordinované v sukcesi. Ordinacím pastorů v luterské církvi musí nadále předsedat biskup a musí se dít vzkládáním rukou biskupa a přítomných pastorů. Pro luterskou církev není přijetí sukcese nutností, ale výrazem svobody - rozlišování v rámci jedné služby není božským právem ani přikázáno ani zakázáno - Apologie CA 14,1).

Anglikánské uznání resp. tolerování luterské pozice je možné proto, že anglikáni nemají jednotné učení o biskupské službě, shodují se v tom, že je nutná k plnému společenství. Luterská pozice je neuspokojivá z anglokatolického hlediska, ale odpovídá pozicím anglikánských evangelikálů. Realizace dohody ovšem předpokládá krok možný asi jen v anglikánském kontextu, totiž že se do doby, než budou všichni luteráni ordinováni v sukcesi, suspenduje předpis platný od r.1662, že totiž pouze biskupsky ordinovaní duchovní smějí sloužit v anglikánské církvi (předpis, díky němuž má sukcesi dnešní Jednota bratrská). Suspenze se vztahuje pouze na toto období a pouze na luterány a nemá být popřením předpisu, ale umožněním jeho realizace v brzké budoucnosti. Pro luterány je ovšem plné společenství realitou již od podpisu dohody, kdežto pro anglikány jde o interim, plná realizace bude dovršena, až budou všichni luterští biskupové ordinováni v historické sukcesi. I poté zůstanou obě církve autonomními útvary s tím, že tam, kde se jejich teritoria překrývají, se budou "bratrsky radit". Plné společenství je pro ně communicatio in sacris / společenství kazatelny a oltáře.

Katolický teolog G.Hintzen poznamenává, že se zde vlastně podařilo realizovat to, co navrhoval lutersko/římsko-katolický dokument "Jednota před námi". Ten navíc uvažoval o dalších možnostech prohloubení společenství, např. o organické unii (ta se ale zatím osvědčila pouze u misijních církví bez delší tradice) nebo o společném biskupovi pro luterské i katolické obce (jako je pro luterány a reformované v unionovaných církvích). Situace lutersko/římského dialogu je v některých bodech ale jiná: Katolická církev uznává v nějakém nespecifikovaném smyslu duchovenskou službu luterských církví (např. jako autentickou kazatelskou službu a pastory jako "nástroje Boží milosti"), ale chybí jí plnost. Ta by byla dosažena až ordinacemi za účasti katolických biskupů. Uznání faktické služby by zpočátku umožňovalo jen společenství kazatelny a účast luteránů na katolické eucharistii. Navíc již k vyjádření jednoty ve víře je z římskokatolického stanoviska nutná i shoda o duchovenské službě. Anglikánská "comprehensiveness" není v uvedené šíři pro katolickou církev možná. Katolická a luterská teologie zde bude ještě muset najít cestu, jak dojít ke shodě bez zrady vlastní tradice - např. v rozlišení nutnosti biskupské služby pro církev, nikoli pro spásu. Anglikánsko-luterský dialog se nemusel zabývat ani otázkou papežského primátu. Spolu s tím se jako ekumenický i vnitrokatolický problém vrací úloha laiků. Jako nejvhodnější model budoucího společenství se dnes jeví model smířené různosti, blízký luterské i katolické tradici (viz uniatské církve).

Severoamerická lutersko-anglikánská dohoda nemůže být dle Hintzena přímým vzorem, protože lutersko-římské společenství předpokládá vyřešení více otázek, může však být povzbuzením pro lutersko-katolické úsilí o plné společenství církví.

(Zpracováno podle Georga Hintzena, Anglikanisch-lutherische Kirchengemeinschaft, Impuls für den katholisch-luterischen dialog?, Catholica 4/2002, s.303-318)

Episkopát ve službě apoštolskosti církve

(IV.kapitola Prohlášení z Porvoo - vybrané články)

34. (...) V reformační době ordinovaly všechny naše církve biskupy (příležitostně se synonymně s označením biskup užívalo označení superintendent) k existujícím biskupským sídlům katolické církve a tím vyjádřily svůj úmysl pokračovat v životě a úřadu (ministry) jedné, svaté, katolické a apoštolské církve. Na některých územích byla biskupskými ordinacemi uchována historická sukcese biskupů, zatímco jinde byli biskupové nebo superintendenti několikrát vysvěceni (consecrated) kněžími ve víře, že tím navazují na precedens rané církve. Důsledkem toho byl nedostatek jednoty mezi úřady našich církví a tím překážka v našem společném svědectví, službě a misii. Přerušení biskupské sukcese však v těchto zvláštních církvích bylo vždy provázeno úmyslem a opatřeními, která měla zajistit apoštolskou kontinuitu církve jakožto církve evangelia spravované biskupským úřadem. Následující tradice těchto církví svědčí o jejich věrnosti apoštolskosti církve. V posledních sto letech cítily všechny naše církve rostoucí potřebu překonat tuto obtíž a propůjčit své souvislé účasti na životě jedné, svaté, katolické a apoštolské církve společný výraz.

35. Kvůli této obtíži nyní předkládáme podrobnější pojetí apoštolskosti celé církve, a v rámci tohoto pojetí i pojetí apoštolského úřadu, sukcese v biskupském úřadu jakož i historické sukcese jakožto znamení. Jedno má vztah k druhému.

A Apoštolskost celé církve

36. "Ve vyznání víry vyznává církev, že je apoštolskou. Církev žije v kontinuitě s apoštoly a jejich zvěstováním. Tentýž Pán, který vyslal apoštoly, je i nadále přítomen v církvi. Duch uchovává církev v apoštolské tradici až do skonání dějin v Božím království. Apoštolská tradice v církvi znamená kontinuitu v trvalých znacích církve apoštolů: Dosvědčování apoštolské víry, zvěstování a nové interpretace evangelia, slavení křtu a eucharistie, předávání odpovědnosti úřadu, společenství v modlitbě, lásce, radosti a utrpení, službě nemocným a potřebným, jednotě místních církví a společné účasti na darech, které Pán daroval každému."

37. Dnes je církev pověřena tím, aby jako apoštolové zvěstovala evangelium všem národům, protože dobrá zpráva o Ježíši Kristu je oznamováním Božího věčného plánu smíření všech věcí v jeho Synu. Církev je povolána k věrnosti normativnímu apoštolskému svědectví o životě, smrti, vzkříšení a oslavení svého Pána. Církev přijímá své misijní pověření a zplnomocnění toto pověření naplnit jako dar vzkříšeného Krista. Církev je tedy apoštolská jako celek. Apoštolskost znamená, že je církev vyslána Ježíšem, aby zde byla pro svět a podílela se na jeho poslání a tím na poslání toho Jediného, který Ježíše poslal, a aby v moci Ducha svatého měla účast na misii Otce a Syna.

39. Primární manifestaci apoštolské sukcese tedy nacházíme v apoštolské tradici jako celku. Sukcese je výrazem stálosti a proto kontinuity vlastní misie Kristovy, na níž se církev podílí.

40. V rámci apoštolskosti celé církve existuje apoštolská sukcese úřadu, která slouží jako ohnisko kontinuity církve v jejím životě v Kristu a ve věrnosti vůči Ježíšovým slovům a činům, zprostředkovaným nám apoštoly, a jí také jest. Je zvláštní zodpovědností ordinovaného úřadu, aby tuto tradici dosvědčoval a znovu ji s autoritou zvěstoval v každé generaci.

B Apoštolský úřad

41. Aby živil církev, daroval Bůh apoštolský úřad, založený naším Pánem a přenesený (transmitted) apoštoly. Hlavní zodpovědností ordinovaného úřadu je shromažďování a budování těla Kristova zvěstováním a vyučováním Božího slova, slavením svátostí a vedením života společenství v jeho bohoslužbě, misii a pečovatelské (caring) službě. Vydělení jedné osoby modlitbou, vzýváním Ducha svatého a vkládáním rukou k celoživotnímu úřadu upamatovává církev na to, že své misijní pověření přijímá od samotného Krista a vyjadřuje pevný úmysl církve žít věrně a vděčně pro toto pověření a tento dar. Různé úkoly jediného úřadu nacházejí svůj výraz v jeho strukturování. Trojí úřad biskupa, kněze a diakona se stal ve staré církvi všeobecnou formou ordinovaného úřadu ve staré církvi, doznal však poté značné změny ve své faktické praxi a vyvíjí se dál i dnes.

42. Různost Božích darů vyžaduje, aby se koordinovaly, aby obohacovaly celou církev a její jednotu. Tato různost a rozmanitost úloh, spojených se službou, vyžaduje koordinující úřad. To je úřad dohledu (oversight, francouzská verze má supervision), episkopé: starost o život celého společenství, pastorální doprovázení pastorů a opravdové pasení stádce Kristova ve shodě s pověřením Kristovým, jak trvá v epochách a v jednotě s křesťany na jiných místech. Episkopé (dohled) je požadavkem celé církve, a její věrné konání ve světle evangelia má fundamentální význam pro život církve.

43. Dohled nad církví a její misií je zvláštní zodpovědností biskupa. Biskupská funkce je funkcí služby a komunikace v rámci společenství věřících, a spolu s celým společenstvím vůči světu. Biskupové kážou slovo, jsou představenými při slavení svátostí a konají církevní kázeň takovým způsobem, že jsou reprezentativními pastorálními představiteli dohledu, kontinuity a jednoty v církvi. Mají pastorální dohled nad oblastí, do níž jsou povoláni. Slouží apostolicitě, katolicitě a jednotě učení, bohoslužby a svátostného života církve. Nesou zodpovědnost za vedení v poslání církve. Žádný z těchto úkolů by se neměl konat v izolaci od církve.

44. Úřad episkopé se vykonává osobně, kolegiálně a ve společenství (communaly). Je proto osobní, protože Kristova přítomnost v jeho lidu může být nejúčinněji ukázána osobou, která je ordinována k tomu, aby zvěstovala evangelium a volala společenství k službě Pánu jednoty v jednotě života a svědectví. Je kolegiální, zaprvé proto, že biskup shromažďuje ty, kdo jsou ordinováni, aby se podíleli na úkolech úřadu a zastupovali záležitosti společenství, a za druhé proto, že je místní křesťanská církev (community in local areas) spojena kolegialitou biskupů s širší církví a naopak. A koná se ve společenství proto, že výkon ordinované služby má kořeny v životě církve a potřebuje aktivní účast společenství, aby objevoval Boží vůli a dával se vést svatým Duchem. V našich církvích to dnes většinou má synodální podobu. Biskupové spolu s jinými představiteli úřadu a celým společenstvím zodpovídají za řádné předávání autority úřadu v církvi..

45. Osobní, kolegiální a společenstevní diemenze dohledu jsou vyjádřeny na lokální, regionální a universální rovině života církve.

C Biskupský úřad ve službě apoštolské sukcese

46. Věrnost církve v kontinuitě s apoštoly má nakonec základ v zaslíbení našeho Pána a v přítomnosti svatého Ducha, který působí v celé církvi. Kontinuitu úřadu dohledu je třeba chápat v rámci kontinuity apoštolského života a apoštolského poslání celé církve. V apoštolské sukcesi biskupského úřadu se koncentruje viditelným a personálním způsobem apoštolskost celé církve.

47. Kontinuita v apoštolské sukcesi nachází svůj výraz ve znamení ordinace nebo svěcení biskupa. V tomto aktu se shromažďuje Boží lid, aby potvrdil volbu zvoleného kandidáta a modlil se za něj. Při modlitbou doprovázeném vkládání rukou ordinujícího biskupa a dalších zástupců vzývá celá církev Boha v důvěře v jeho zaslíbení, že vyleje svatého Ducha na svůj lid smlouvy (Iz 11,1-3, srov. Veni Creator Spiritus). Biblické gesto vkládání rukou má bohatý význam. Může znamenat mezi jiným identifikaci, pověření nebo přivítání. Užívá se v rozmanitých souvislostech: konfirmace/biřmování, smíření, uzdravení a ordinace. Vkládáním rukou v modlitbě se na jedné straně uznává a potvrzuje charisma (gift of grace), které už Bůh dal; na druhé straně je mu dávána plnost pro službu. Přesný význam nebo intenci vkládání rukou jako znamení charakterizuje doprovodná modlitba nebo prohlášení. Ordinace modlitbou a vkládáním rukou činí v případě episkopátu to, co činili apoštolové a církev všech dob.

48. Ve svěcení biskupa je toto znamení účinné čtverým způsobem: Zaprvé svědčí o důvěře církve v Boží věrnost vůči svému lidu a v zaslíbenou Kristovu přítomnost u své církve až na konec časů mocí Ducha svatého úmysl církve zůstat věrnou Boží iniciativě a Božímu daru životem v kontinuitě apoštolské víry, a apoštolské tradici. Zatřetí znamená účast skupiny biskupů při vkládání rukou, že oni a jejich církve přijímají nového biskupa a tím katolicitu církví. Začtvrté přenáší ve shodě s vůlí a ustanovením Božím duchovní úřad a jeho autoritu. V aktu svěcení tedy biskup přijímá znamení božského souhlasu a permanentní pověření, aby svou dílčí (particular) církev vedl ve společné víře a apoštolském životě všech církví.

49. Kontinuitu, jejímž znamením je svěcení biskupa k biskupskému úřadu, nelze oddělit od kontinuity života a svědectví diecéze, do níž je povolán. Ve zvláštních podmínkách našich církví je kontinuita, vyjadřovaná obsazováním historických biskupských stolců, více než personální. Úsilí o udržení diecézní a pastorální struktury života a služby reflektuje úmysl církví vést dále (continue to exercise) apoštolský úřad slova a svátostí universální církve.

D Historická apoštolská sukcese jako znamení

50. Celá církev je znamením Božího království, akt ordinace je znamením věrnosti vůči Boží církvi, především ve vztahu k dohledu nad jeho misií. Ordinace biskupa v historické sukcesi (tzn. v zamýšlené kontinuitě se samotnými apoštoly) je také znamením. Církev tím vyjadřuje svou starost o kontinuitu celku svého života a své misie a podtrhuje svou rozhodnost vyjadřovat trvalé znaky apoštolské církve. Aby byl význam tohoto znamení úplně srozumitelný, musí ordinační bohoslužba obsahovat veřejné vyhlášení víry církve jakož i výklad úřadu, k němuž je nový biskup povolán. Tímto způsobem se znamení historické biskupské sukcese zřetelně staví do plného kontextu kontinuity zvěstování Kristova evangelia jakož i misie jeho církve.

51. Samo užívání znamení historické biskupské sukcese nezaručuje věrnost některé církve každému aspektu apoštolské víry, života a poslání. V dějinách oněch církví, které užívají znamení historické sukcese, docházelo k rozkolům. Znamení nezaručuje ani osobní věrnost biskupa. Uchovávání tohoto znamení nicméně zůstává permanentní výzvou k věrnosti a jednotě, výzvou k dosvědčování trvalých znaků apoštolské církve jakož i pověřením uskutečňovat je dokonaleji.

52. Věrnost apoštolskému povolání celé církve je nesena více než jen jediným prostředkem kontinuity. Proto církev, která uchovala znamení hisstorické apoštolské sukcese, má svobodu uznat autentickou biskupskou službu v takové církvi, která v době reformace uchovala kontinuitu biskupského úřadu příležitostnou kněžskou/presbyteriální ordinací. Podobně i církev, která uchovala kontinuitu takovouto sukcesí, má svobodu vstoupit do vztahu vzájemné účasti na biskupských ordinacích s takovou církví, která uchovala historickou biskupskou sukcesi a osvojit si toto znamení, aniž by popřela svou předchozí apoštolskou kontinuitu.

53. Vzájemné uznání našich církví a úřadů teologicky předchází praktikování znamení vkládání rukou v historické sukcesi. Znovupřijetí praxe tohoto znamení neznamená negativní soud o úřadech těch církví, které předtím toto znamení neužívaly. Je to spíše prostředek ke zviditelňování jednoty a kontinuity církve ve všech dobách a na všech místech.

54. V té míře, v jaké byly odděleny naše úřady, chybělo všem našim církvím něco z oné plnosti, kterou si Bůh přeje pro svůj lid (Ef 1,23 a 3,17-19). Tím, že se sblížíme a také přijmeme službu smířeného a vzájemně uznaného biskupského úřadu, stanou se naše církve nejen věrnějšími svému povolání, ale uvědomí si více i svou potřebu obnovy. Tím, že sdílíme náš život a naše úřady v užší viditelné jednotě, budeme posíleni v pokračování Kristovy misie ve světě.

K tomuto tématu viz též ELS 3, s.7nn

Porvoo - model církevního společenství

"Církve musí zůstat církvemi a stát se jednou církví" - tato myšlenka J.Ratzingera dobře vystihuje jednotu, o niž dnes usilujeme - jednotu jako plné společenství církví. Významný mezistupeň na cestě k takové jednotě nepochybně představuje společenství anglikánských a pobaltských luterských církví na základě prohlášení z Porvoo. Společenství zatím tvoří anglikánské církve Anglie, Walesu, Skotska a Severního Irska a luterské církve Finska, Švédska, Norska, Islandu, Litvy a Estonska. Narozdíl od podobných dohod mezi církvemi se zde jedná o plné společenství církví z různých konfesních rodin. Zvláštností tohoto společenství v rámci protestantské ekumény je i to, že jeho předpokladem je existence biskupského (a ordinovaného jáhenského, což se kupodivu ukázalo jako větší problém) úřadu v církvích patřících ke společenství, s důrazem na jeho založení v apoštolské sukcesi. S tím jsou spojeny i teologické problémy ustavení tohoto společenství: otázka chápání apoštolské sukcese v historickém úřadu biskupa a otázka eklesiální nutnosti tohoto úřadu.

Apoštolská sukcese je chápána jako znak celé církve. Apoštolská sukcese v historickém biskupském úřadu je (reálným) znamením toho, že církev stojí v apoštolské tradici a chce v ní stát. Církev jako celek stojí v apoštolské tradici, když uchovává apoštolskou víru a život. To konkrétně znamená kontinuitu v "dosvědčování apoštolské víry, zvěstování a nový výklad evangelia, slavení křtu a eucharistie, předávání zodpovědnosti úřadu, společenství v modlitbě, lásce, radosti a utrpení, službu nemocným a trpícím, jednotu mezi místními církvemi a společnou účast na darech, které Pán dal jednomu každému" (P 36). Biskupský úřad je toho vyjádřením. Izolovaně ovšem není zárukou apoštolskosti víry svého představitele nebo církve. Rozhodující je věrnost celé církve apoštolskému povolání. Toto hledisko umožňuje anglikánům uznat i úřad církví, které mají pouze presbyteriální sukcesi (Norsko a Dánsko), protože k tomu historicky došlo ve snaze uchovat kontinuitu apoštolského zvěstování evangelia. Biskupský úřad v sukcesi není předpokladem členství, ale jeho důsledkem v "normálních situacích", čehož se dosahuje spoluúčastí biskupů při ordinaci nového biskupa.

Ordinace v sukcesi neznamená negativní úsudek o jiných ordinacích. Církev, která má kontinuitu apoštolské víry, je jistě skutečnou církví, ale chybí jí možnost to vyjádřit tímto znamením, které tedy patří k plnosti církve (plene esse). Scholastickou terminologií: nechybí jí res sacramenti, ale sacramentum. Protože skandinávské luterské církve mají tradiční episkopát, není tato problematika příliš ožehavá, narozdíl od snah o obdobné společenství v USA (Concordat of agreement), kde není tradiční ani titul biskup ani zde není sukcese, o představách o možnosti kolektivistického výkonu funkce biskupa raději ani nemluvě (srv. ELS 2, s.28). V Americe toto společenství sice ještě nebylo realizováno, ale počítá do budoucnosti s vytvořením společného episkopátu v historické sukcesi a klade velký důraz na kolegialitu biskupů. Jedná se tedy o dlouhodobý proces společných ordinací biskupů. Plné uznání před dosažením tohoto cíle je možné jen dočasnou suspenzí anglikánského Ordinale z r.1662, kdy jako výraz apoštolskosti luterského úřadu bude platit zásadní ochota dosáhnout tohoto znamení apoštolskosti. (Naopak luteráni suspendují pro anglikány povinnost biskupa podepsat Augsburské vyznání). Reordinace se tedy nepředpokládá.

Je typické pro anglikanismus, že se zde mluvilo o praktických řešeních, nikoli o jejich teologii. Teologický problém zde vidí především luteráni. Anglikáni jsou zvyklí, že luterský pohled na roli biskupa (bene esse) je pohledem anglikánských evangelikálů, tedy tím, co se vejde do šíře anglikánské "comprehensiveness", vedle pojetí anglokatolického. O tom, že se biskupský úřad osvědčil a má být zachován, je mezi anglikány shoda. Spíše než na výklad faktu se s anglikánské strany klade důraz na fakticitu - primární je, že episkopát je, sekundární, jak se jeho význam vykládá. Episkopát není nutným předpokladem církevnosti církve, ale je nutným předpokladem plného církevního společenství - plné viditelné jednoty. Taková byla vždy praxe anglikánských církví ve vztahu k ostatním. Tzv. Míšeňské prohlášení proto umožňuje interkomunii s německými luterány, ale ne intercelebraci, která teprve je výrazem plného společenství. Nejednotnost anglikánské teologie biskupského úřadu ovšem znamená, že se církve vstupující do plného společenství nezavazují k převzetí anglikánského pohledu na roli biskupa. Zatímco pro luterány je zásadní věcí učení, konfese, je pro anglikány (při věrnosti fundamentálním článkům víry) zásadní řád - základem anglikánské identity je episkopální ústava církve a liturgie Common Book of Prayer. Jde zde tedy v tomto bodě o společenství bez dosažení úplného konsensu v učení (konfese jsou relativizovány tím, že jsou chápány jako dobově podmíněné výrazy apoštolské víry staré církve). To je pak základem různých kritik se strany odpůrců prohlášení z Porvoo (kritik podle mého soudu ne zcela spravedlivých: Teologická část dokumentu z Porvoo je dosti rozsáhlá a navíc se odvolává na množství již vyhlášených společných dokumentů. Zvláště jsou uvedeny dokumenty dialogu, který luteráni popř. anglikáni vedou s Římem). Ve vztahu k baltským luteránům museli své pojetí otevřít anglikáni, ve vztahu ke středoevropskému luterství jsou problémy více na straně luteránů. Pro americké luterány z ELCA to znamená i liturgickou změnu: nahradit instalaci biskupa ordinačním ritem. Když už mluvíme o liturgii: V prohlášení se zdůrazňuje, že k dosažení konsensu přispělo i slavení eucharistie a liturgie hodin v době jednání.

Prohlášení z Porvoo je základem skutečného společenství (narozdíl od Leuenberské konkordie, která se v praxi příliš nepromítá). Předpokládá se vytvoření forem kolegiálních a konciliárních porad v otázkách víry, řádu, života a služby, vytvoření struktur, které by umožnily závazně mluvit a jednat. V prohlášení z Porvoo se církve zavázaly vidět členy a služebníky druhých církví jako své vlastní, prakticky tedy k interkomunii a interkoncelebraci, "communicatio in sacris", a k péči o diasporní obce druhých církví na svém území (výměna duchovních se ovšem děje s respektováním předpisů jednotlivých církví. Výslovně jsou jako příklad takovýchto oprávněných omezení uvedeny kněžky, biskupky a jimi ordinované osoby). Porvoo je ovšem dohodou pouze mezi signatářskými církvemi, nikoli mezi luterány a anglikány obecně. Skandinávští luterští biskupové se nestávají automaticky členy Lambethské konference.

S katolické strany se konstatuje, že prohlášení z Porvoo sice neznamená sblížení v teologii biskupského úřadu, ale princip kolegiality biskupů různých místních církví vytváří novou bázi pro rozhovor o strukturách universální jednoty církve. Biskupský úřad předpokládá nejen starocírkevní instituce ekumenického koncilu, ale bez vztahu k biskupskému úřadu nemá valný smysl ani dialog o roli "petrovského úřadu" římského biskupa.

Z perspektivy ekumenismu v zemích českých se tento model může jevit jako vzdálený, což však je výrazem vzdálenosti, která nás v našich končinách odděluje od sebe navzájem jakož i od stavu ekumenického dialogu. Katolíci a reformovaní si jsou vzdálenější než anglikáni a luteráni. Nicméně by i u nás mělo být jasné, že pro katolickou stranu stejně jako pro anglikány nepřichází v úvahu jednota, která by se vyhnula otázce biskupského úřadu v sukcesi, jako že i reformovaní (presbyterně-synodní) ještě více než luteráni budou zápasit s problémem "eklesiální nutnosti" tohoto úřadu a s otázkou případné dosavadní deficience. Anglikánský model upřednostnění faktu před jeho výkladem však má zřejmě dosti významný precedens v české reformaci - v praxi původní Jednoty bratrské, která si také zakládala na faktu episkopální sukcese, aniž bychom dokázali říci, s jakým teologickým výkladem jej spojovala. Bez faktu biskupského úřadu v sukcesi jsou církve v situaci lišky, která nemůže dosáhnout na hrozny, a proto dospěje k "teologickému" závěru, že jsou kyselé.

Zpracováno podle Georga Hintzena, Das Modell der Kirchengemeinschaft. Innerprotestantische Entwicklungen seit der Leuenberger Konkordie, in: Catholica 3/1998, s.155-185, a Die Porvooer Gemeinsame Feststellung, VELKD 1995. Závazný anglický text a oficiální překlad do němčiny viz www.svkyrkan.se/porvoo.