Ke krizi úřadu učení a vedení církve (Reinhard Slenczka a Günter R. Schmidt)
Kázání Edmunda Schlinka (Zagorsk, pravoslavný chrám)
Dvě řady tezí, předložené při Teologické konzultaci na pozvání vyznavačského hnutí "Žádné jiné evangelium" a Teologického konventu Vyznávajících společenství ve Frankfurtu 26./27. února 1995
Reinhard Slenczka a Günter R. Schmidt
I. Volání k obrácení a obnově slovem Božím Písma svatého
0. Základní konsens
"Základem Evangelické církve v Německu je evangelium o Ježíši Kristu, jak je nám dáno v Písmu svatém Starého a Nového zákona. Tím, že uznává tento základ, hlásí se Evangelická církev v Německu k jedinému Pánu jediné svaté všeobecné a apoštolské církve." (Zřízení EKD. Základní článek)
Tím, co nás ve společenství církve spojuje, je slovo Páně, které nese církev, zakládá její pověření a současně je vymezuje.
Tváří v tvář krizi církevního úřadu učení a vedení se ve společenství církve stavíme pod soud (krisis) tohoto slova, které jediné zachraňuje z Božího soudu nad celým světem, nad živými i mrtvými (1Kor 3,11-17; Jan 3,14-21; 16, 5-11; 1Jan 4,17).
V následujících poukazech proto nejde ani o otázky církevně politických směrů ani o otázky teologických metod, ale o zkoumání nutné pro spásu, zda v Evangelické církvi v Německu ještě stojíme na "základě apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Ježíš Kristus" (Ef 2,20nn).
K tomu připomínáme následující platné základy a měřítka učení a vedení církve:
1. Písmo svaté je slovem Trojjediného Boha
a) Bůh říká ve svém slově:
"...moje myšlenky nejsou myšlenky vaše, a vaše cesty nejsou mé cesty, praví Pán... Tak tomu bude s mým slovem, které vychází z mých úst: Nenavrátí se ke mně s prázdnou, nýbrž vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal." (Iz 55,8.11)
"Tento lid mě ctí svými rty, ale jeho srdce je daleko ode mne; marně mi slouží, protože učí takovým učením, které nejsou ničím nez lidskými přikázáními." (Mt 15,8n spolu s Iz 29,13).
"Víra pochází z kázání, kázání však je ze slova Kristova." (Řím 10,17).
"Kdo vás slyší, slyší mne; a kdo vámi pohrdá, pohrdá mnou; kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal." (Lk 10,16)
b) Proto platí v církvi: Protože se Trojjediný Bůh dává poznat pouze svým slovem Písma svatého a jím působí, je také zmocnění církve vázáno na toto slovo, jím se musí poměřovat a jím je vymezeno. "Kdo má Boha bez jeho slova, ten nemá žádného Boha; neboť pravý Bůh zahrnul všechen náš život, bytí, stav, úřad, mluvení, jednání, nečinění, utrpení a všechno do svého slova a předobrazil nám je, abychom nemuseli ani nemohli nic hledat ani vědět mimo jeho slovo, ani o Bohu samém ne; chce totiž mimo svého slova zůstat našemu vymýšlení a přemýšlení nechápaný, nehledaný, nenalezený..." (M.Luther, WA 10,III,15nn). Tento předpoklad rozhoduje o tom, zda se bohoslužba křesťanské obce koná skutečně v přítomnosti živého Boha nebo zda jde pouze o akci pro veřejnost podle pravidel, která platí pro takové akce.
c) Je třeba varovat před tím, aby se rozdělovalo spojení Ducha a litery ve vnějším slově Bible a nahrazovalo se vlastním zprostředkováním, doplňováním nebo změnami vycházejícími z dějinné situace a společenských poměrů. Rozšířená deformace bohoslužby zde má hlubokou příčinu spolu s pokusy nahradit Ducha svatého nadšením. Přitom se ukazuje, jak církev ztrácí všechno, co je nosným základem a božským zaslíbením jejího pověření. Lidské slovo a lidské tradice, podněty a požadavky nastupují na místo Božího slova, protože rozlišování Božího a lidského slova už se neděje Písmem svatým, ale v Písmu svatém samotném. Základ Písma (sola scriptura) se tímto způsobem vyprazdňuje až po jeho rozklad. Na to se vztahuje v článku 5 Augsburského vyznání ostré zavržení těch, kdo "učí, že bez tělesného slova evangelia dosahujeme Ducha svatého vlastní přípravou, myšlenkami a skutky".
____________________________________________________________
Bethelské vyznání 1933: II. O Písmu svatém: "...zavrhujeme bludné učení, že Písmo svaté není nic víc než dokument minulých dějin. Bůh, který se jednou zjevil skrze dějiny dosvědčené v Písmu, mluví a působí v těchto dějinách dnes a po všechny dny. Proto má pro nás Písmo význam; ne proto, že v něm jsou vysloveny všeobecné náboženské pravdy a obsaženy nábožensko-mravní hodnoty, které by byly znázorněny na příkladu skutečností, o nichž se vypráví.
Proto také není možné z toho, že mojžíšovský zákon byl dán Bohem, usuzovat na to, že všechny národní zákony vůbec byly dány Bohem. Biblické Boží spásné činy nejsou příklady nebo symboly, které bychom měli interpretovat, ale zjevení, které máme zvěstovat.
...
Zavrhujeme každý pokus rozlišovat měřítkem nám darovaného poznání a zkušenosti Boží a lidské slovo v Písmu svatém. Lutherova věta, že je Písmo svaté Božím slovem tam, kde přináší Krista, nedává v žádném případě prostor ke svévolnému vybírání v Písmu. Celé Písmo, jak je shrnuto v kánonu, přináší Krista. Avšak Duch svatý nám zjevuje Krista v Písmu kdy a kde chce. Duch svatý, který k nám mluví skrze určité slovo Písma svatého, je vždy Duchem celého Písma svatého a nemůže být proto nikdy zaměněn s nám poskytnutou schopností vidět a poznávat a nám propůjčenou mírou víry a lásky..."
____________________________________________________________
2. Boží slovo působí jako zákon a evangelium
a) Bůh říká ve svém slově:
"Není mé slovo jako oheň, praví Pán, jako kladivo tříštící skálu?" (Jer 23,29nn!)
"Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, morku a kosti, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce." (Žid 4,12)
"Nestydím se za evangelium Kristovo: Je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť v něm se zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře..." (Řím 1,16-17)
b) Proto platí v církvi: Slovo Boží působí jako soud tím, že nás obviňuje zákon jakožto měřítko pro poznání hříchu, a působí jako záchrana tím, že volá k obrácení a přijetí odpuštění z evangelia, radostné zvěsti o záchraně hříšníka ze soudu skrze víru v Ježíše Krista. V tomto smyslu je Boží slovo rozhodující pro spásu v přítomném čase a pro budoucnost navěky. To, že jsme skrze slovo již nyní prošli soudem a pronikli ze smrti do života (Jan 5,24), je tím rozhodujícím ve zvěstování a vyučování církve. Proto se má při zvěstování, pastoraci a vyučování odhalovat hřích, vyzývat k přijetí odpuštění a napomínat a navádět k novému životu podle Božích přikázání.
c) Proto je třeba varovat: "Kde se při zvěstování propaguje pouze nějaký etický nebo společenský program nebo kde se zvěstuje odpuštění bez volání k obrácení a následování, tam se učí falešně." (Was gilt in der Kirche, Votum der Arnoldshainer Konferenz 1985, s.233). Co se však děje skrze zákon a evangelium, není teprve výsledkem interpretace a konkretizace, cílem není ani potvrzení ani souhlas člověka, ale jeho obrácení a obnovení. To však stojí pod nárokem a jednáním samotného Boha, který je přítomen ve svém slově a působí v něm. Od dob 1 Mojž 3 ovšem patří k pokusům a pokušením padlého člověka vyhnout se nedůvěřivě konkrétnímu nároku na poslušnost Božího přikázání diskusemi o aplikaci a tradování Božího slova.
____________________________________________________________
Dietrich Bonhoeffer, Zákon a evangelium v pastoraci: "Stalo se do značné míry normální věcí, že se od zvěstování a pastorace neočekává víra a spása, ale rada a pomoc v nějaké akutní záležitosti. Tak to nesmí zůstat. To je vyhýbání se evangeliu, také a právě tehdy, když se dotyčný účastní bohoslužby. Důvodem je zpravidla nedostatek ochoty vydat se bez výhrad Božímu slovu, důvěřovat mu, poslechnout je. Zásadně se samozřejmě uznává, že Bůh je Pánem našeho života. Když však jde o to vydat mu docela konkrétní oblast a docela určité rozhodnutí, odpíráme mu to... Upírání určitých oblastí vlastní povahy, vlastního povolání a životního okruhu nás pomalu vydává do pevného vězení. Tento stav se prožívá jako nouze, ale nechápe se jako hřích... Kardinální otázka za všemi takovými problémy je vždy ta, zda se Božímu slovu naslouchá jako Božímu slovu nebo ne... Dokud se odtahujeme a ospravedlňujeme svůj hřích, musíme být poháněni tvrdým zákonem..." a s odkazem na Mt 19, 16-26 se říká: "Tím se odmítá jako nebezpečný mor slovních půtek. Ten pochází z odpírání prosté poslušnosti. Na útěku před Božím slovem se vrháme do problémů, abychom se vyhnuli prosté poslušnosti. Proti neprůhlednosti problémů staví Ježíš jasnost přikázání... Ten, kdo je spoután neřestí, se neuzdraví radami. Tělo je silnější. Diskutovat bude rád. Ale požitku hříchu se nikdy nevzdá, i kdyby navenek souhlasil s naší radou. Pouta neřesti rozbije pouze odevzdanost Kristu a radostné následování... Cesta diakonické pastorace je tedy cestou od rady k přikázání, od vyslovení trápení k vyznání hříchu, od rozhovoru ke slyšení zaslíbení. Je to cesta bratrské pomoci ke zvěstování..." (Gesammelte Schriften. Bd 5. München 1972. 367nn.)
___________________________________________________________
3. Slovo působí v posluchači porozumění a zatvrzení
a) Bůh říká ve svém slově:
"Zatvrď srdce tohoto lidu a učiň jeho uši hluchými a oči slepými, aby očima neviděli ani ušima neslyšeli ani nechápali srdcem, a neobrátili se a neuzdravili." (Iz 6,10)
"A řekl jim: Vám je dáno znát tajemství Božího království, ale těm, kdo jsou vně, je to všechno hádankou, aby hleděli a hleděli, ale neviděli, poslouchali a poslouchali, ale nechápali, aby se snad neobrátili a nebylo jim odpuštěno." (Mk 4,11-12)
"Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým." (Řím 9,18).
b) Proto platí v církvi: Je skrytým tajemstvím působení Božího slova, že nepůsobí jen porozumění, ale i zatvrzení. Z Písma svatého se dovídáme, že se to děje (Mt 13,10-17; Mk 4,10-12; Lk 8,9-10; Jan 12,38-40; 2Kor 2,15n; 4,3n; 2Tes 2, 9-12 aj.), třebaže nemůžeme říci, u koho a na jak dlouho se to děje. Proto platí pro každé správné zvěstování: "Já se slovem nemohu dojít dále než do uší; do srdce se dostat nemohu.Protože není možné nalít víru do srdce, proto nemůže a také nemá k tomu nikdo být nucen, protože to činí pouze Bůh a oživuje slovo v srdcích lidí, pokud a kde chce podle svého božského poznání a libé vůle. Proto se má slovo nechat volně jít a nepřidávat k tomu naše skutky; máme ius verbi a ne executionem, to jest, máme slovo kázat, ale další má být svěřeno Bohu." (Martin Luther, WA 10,III, 15,23-11)
c) Je třeba varovat: Většina zmatků ve vedení a v učení církve vzchází z toho, že nechceme vidět toto dvojí působení Božího slova, ale všemi prostředky bychom je rádi vyvrátili, abychom získali všechny a každého udrželi. Tím se vytěsňuje, že Boží slovo působí v každém jednotlivci rozdělení mezi starým a novým člověkem, mezi tělem hříchu a Duchem, který oživuje, a v důsledku toho také rozlišení a rozdělení mezi lidmi. Pokud se to přehlíží a přímo popírá, pak je to také důvodem toho, že se vytěšnují mnohá duchovní rozhodnutí např. o připuštění a přistoupení ke svátostem křtu a sv.večeře jakož i k oficiálním úkonům jako je konfirmace, církevní sňatek a pohřeb. Důsledkem je, že prostředky milosti a celá služba církve se stane celoživotním přizdobováním buržoazní společnosti. Z povolané a vyvolené obce spásy se stane spolek.
4. Slovo Boží má nezměnitelné znění
a) Bůh říká ve svém slově:
"Řeknu-li o svévolníkovi: Zemřeš!, a ty bys nepromluvil a svévolníka nevaroval před jeho svévolnou cestou, abys ho přivedl k životu, ten svévolník zemře za svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe. Jestliže budeš svévolníka varovat, ale on se od své svévole a své svévolné cesty neodvrátí, zemře pro svou nepravost, ale ty jsi svou duši vysvobodil." (Ezech 3,18-19)
"Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by je však zachovával a učil, ten bude v království nebeském vyhlášen velkým." (Mt 5,17-19)
"Neboť všichni lidé jako tráva a všechna jejich krása jako květ trávy. Uschne tráva, květ opadne, ale slovo Hospodinovo zůstává navěky. To je to slovo, které vám bylo zvěstováno v evangeliu." (1Petr 1,24-25 spolu s Iz 40,6-8)
b) Proto platí v církvi: Slovo Boží je ve znění Písma svatého nezměnitelné; nepotřebuje doplnit a jeho platnost nemohou nikdy změnit změněné poměry. Je to totiž sám Trojjediný Bůh, kdo se v tomto slově zjevuje, mluví v něm a jedná skrze ně. Jestliže však dějinná podmíněnost jeho vzniku získá v církvi normativní význam pro chápání svatých Písem, dojde nevyhnutelně ke změně subjektu, kdy na místo Boha mluvícího a jednajícího ve svém slově nastoupí dějinný vývoj a především církev se střídáním svých mínění a většin. Magnus consensus pak už není chápán duchovně a obsahově podle článku 1 Augsburského vyznání jako shoda zvěstování a učení s apoštolským svědectvím katolické církve, ale čistě kvantitativně a právně ve vztahu k většinovému souhlasu a shodě, skrze niž se pak dokonce může rozhodnout proti znění Písma. Kdo by však měl s odvoláním na to, co dnes ještě platí nebo už neplatí nebo se akceptuje, právo a zmocnění říci s tím, že váže svědomí ve věci rozhodující pro spásu: "Já vám však říkám..."?
c) Je třeba naléhavě varovat, aby se ospravedlnění hříšníka voláním k obrácení podle měřítka Božích přikázání a k přijetí odpuštění z moci evangelia nenahrazovalo ospravedlněním hříchu zrušením přikázání s odůvodněním, že už dnes neplatí, protože se změnily společenské poměry a vědecké bádání přineslo nové poznatky. Co se vydává za lidské pochopení, "abychom nikoho nevylučovali" nebo dokonce za pastorační nutnost, je v zásadě nejhlubší nemilosrdnost, protože se tak hříšník nezachraňuje obrácením a odpuštěním, ale ponechává soudu. Nároku neproměnného Božího slova soudit se však potom nutně uniká, jestliže se už nepoznává a nevyznává osvobodivé a rozradostňující působení evangelia o záchraně ze soudu. Činitel Zákona pak ze sebe dělá soudce nad zákonem (Jak 4,11).
____________________________________________________________
K množství slov, která vycházejí od církve k veřejnosti, se vztahuje velmi vážná otázka, kde zůstává jednoznačnost Božího slova, jak se dosvědčovala v době útlaku a pronásledování v projevech Vyznávající církve jako např. ve Slovu Vyznavačské synody Evangelické církve Staropruské unie ve Wroclavi obcím ke dni pokání a modliteb 1943: "Běda nám a našemu národu, když se necení Bohem darovaný život, a člověk, stvořený k obrazu Božímu, je posuzován podle své užitečnosti; když se považuje za oprávněné usmrcovat lidi, protože jsou považováni za nehodné života nebo náleží k jiné rase, když se šíří nenávist a nemilosrdnost. Neboť Bůh říká: Nezabiješ!
Běda našemu národu, když se manželství, které ustavil Bůh a Kristus je prohlásil za nerozlučné, rozvádí z lidské svévole, a když se Boží slovo "Buďte plodní a množte se" odděluje od svatého řádu manželství a kázeň a cudnost se prohlašuje za svatouškovství. Neboť Bůh říká: Nezcizoložíš!
Se stejnou jasností se říká v listu Bratrské rady Evangelické církve Staropruské unie z května 1944: "Víte všichni, že názory na manželství se v posledních desetiletích stále více uvolňovaly. Vypadá to, jako by se svět chtěl vrátit k pojetí manželství v řeckém a římském světě, jaké bylo před křesťanstvím. Počet rozvodů stále roste... Předmanželský a mimomanželský styk se považuje za samozřejmost... Každého, kdo zná Boží přikázání a má rád svůj národ, to musí hluboce lekat. - Setkáváme se s takovými názory i u věrných členů křesťanské obce. A museli jsme poznat, že mezi bratřími v úřadu do značné míry chybí jistota úsudku o těchto věcech, která je přece nepostradatelná jak pro vlastní manželský život tak pro pastorační rady členům obce, kteří přišli v nouzi a pokušení.
Proto musíme říci slovo... Proto nemůže (scil. církev, která podle Božího slova má dosvědčovat nezrušitelnost manželství) zásadně unést v církevním úřadu někoho, kdo porušil manželství, ať už by to byl jakýkoli úřad. Také od faráře, který se nechal rozvést, bude muset v zásadě požadovat, aby se vzdal svého úřadu, jakkoli to může být trpké. Ani starším a synodálem by neměl být nikdo, kdo se nechal rozvést." (Kirchliches Jahrbuch 1933-1944. Gütersloh 1948, 403, 404, 406).
____________________________________________________________
5. Slovem Božím se Boží lid připravuje na příchod Božího království
a) Bůh říká ve svém slově:
"Hle, já tvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl." (Iz 65,17; 2Petr 3, 13)
"Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Mějte se napozoru, buďte bdělí a modlete se, neboť nevíte, kdy ten čas přijde." (Mk 13,30-33)
"My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista." (Fil 3,20; srov. Žid 13, 22).
b) Proto platí v církvi: Příchod Božího království je obsahem zvěstování Ježíše Krista a cílem křesťanské naděje. Obec, která to zvěstuje, očekává a připravuje se na to, je solí země, světlem světa a městem na hoře (Mt 5,13-16). Těmito obrazy Pán znázorňuje velké a nenahraditelné působení malého počtu křesťanů pro odpovědnost křesťanské obce za svět. Pochybnost, že se toto zaslíbení splní, ovšem provází křesťanskou obec od jejích počátků (2Petr 3,4; Sk 1,6-7; Mt 24,23nn aj.). Hledání znamení, tísnivá otázka času a hodiny jakož i nabídka zvěstování spásy a zkázy s ohledem na přežití tohoto světa patří k průvodním jevům křesťanské víry jakož i lidských dějin. Zde je obec ve všech dobách nejsilněji pokoušena a zpochybňována. Právě proto se musí nechat stále znovu volat slovem Božím Písma svatého zpět od falešných očekávání, požadavků a zaslíbení, která nemají žádný základ v Božím slovu a proto také žádnou vyhlídku na naplnění a uskutečnění ve zjevených dějinách Božích.
c) Proto je třeba varovat před tvrzeními, že se parúsie "opozdila", a proto že prý musí, poté co se nedostavilo Boží království, proměnit příprava na příchod Božího království v pokračující nebo symbolickou přípravu nebo uskutečňování Božího království. To, co podle Božího slova platí v očekávání Kristova návratu k soudu nad živými i mrtvými, se pak nahradí požadavky a cíli, s nimiž chceme obstát před soudem veřejného mínění a dojít uznání.
______________________________________________________________
"Duch buržoazie nabude mezi křesťany vrchu vždy tehdy, když se zamění nebeské město s pozemským a když už se křesťané nepovažují za poutníky ve světě." Nikolaj A. Berdjajev, Království Boží a království císařovo, Puť 1, 1925, 52.
___________________________________________________________
K tomu patří představa, že se církev musí solidarizovat s potřebami světa, artikulovat "otázky přežití" společnosti a přispět k "zachování stvoření", což může přece být pouze věcí Boží, kde ani my křesťané nemůžeme obsahově vědět nikdy více, ovšem také nemáme činit méně, než ví lidský rozum a může uskutečnit v rámci možného. Nepřekvapuje, jestliže za této změny základu a obsahu křesťanské naděje směřuje učení a vedení církve především k tomu, aby odráželo hnutí a mínění pluralistické společnosti a udrželo je v církvi. Statistická (stav členstva) a demoskopická (názorové spektrum) konvergence církve a společnosti se pak stane vůdčím cílem, a tím nastoupí představa státní církve (civil religion) na místo putujícího lidu Božího, který není nikdy totožný s jedním jediným národem, protože je povolán slovem z národů světa.
6. Úkol a zaslíbení pravého učení a vedení církve
"V Evangelické církvi v Německu se zviditelňuje existující společenství německého evangelického křesťanstva. Spolu se svými členskými církvemi uznává Evangelická církev v Německu rozhodnutí učiněná první Vyznavačskou synodou v Barmen. Cítí se zavázána jako vyznávající církev uplatnit poznatky zápasu o církev o podstatě, poslání a řádu církve. Vyzývá členské církve k naslouchání svědectví bratří. Pomáhá jim, kde je toho zapotřebí, ke společné obraně před bludnými naukami rozbíjejícími církev. " (Základní zřízení EKD art.1.2).
Na společné základně vyznání, učení a řádu Evangelické církve v Německu je třeba jako shrnutí konstatovat: Učení a vedení církve jsou určovány, zdůvodněny a také omezeny pouze pověřením ke správě a působení prostředků slova a svátostí. Dobrý vnější řád církve v právním a hospodářském ohledu není nikdy samoúčelný a nemůže být především ani omezen na zajisštění daného stavu církve, ale vše směřuje k tomuto pověření, které není ani potvrzeno úspěchem ani vyvráceno neúspěchem, ale které se koná podle zaslíbení Pána své obci a jím je určováno a neseno (Mt 16,18). Nikoli příslušná historická hodina, ale lhůta se zadržovaným soudem tvoří dějinně spásný rámec pověření a trvání církve (Mt 28, 20; 1Petr 4,17; 2Petr 3,9).
V učení a vedení církve se proto musí konat také za působení Božího slova a podle jeho měřítka rozlišování pravé a falešné církve, pravého a falešného učení a učitelů (Mt 7, 15-23). Měřítkem toho není jednota na základě většiny, ale jednota v pravdě mocí Ducha. Neplatí-li však tyto základy a nahrazují-li se jinými, pak je nutno se synodou v Barmen konstatovat, že pak "podle všech u nás platných vyznání církev přestává být církví" (Preambule)
Prof. Dr. Reinhard Slenczka, Erlangen/Riga
II. Catalogus gravaminum
Předběžná poznámka
Nespokojenost se současným stavem evangelické církve je velmi rozšířena. Zaměřuje se na různé jevy a interpretuje je jako symptomy hluboké krize.
Podnět ke starostem dávají následující jevy a tendence, o nichž lze těžko říci, nakolik jsou rozšířeny.
1. Nekřesťanská náboženství jsou pozitivně oceňována s logickým důsledkem christologického redukcionismu.
2. Při oceňování cizích náboženství přistupuje jako motiv také rezignace na universální misijní pověření.
3. Nerozlišuje se dostatečně mezi křesťanskou a mezináboženskou ekumenou. Modely mezicírkevního dorozumění se bez reflexe přenášejí na vztah křesťanství a světových náboženství.
4. Nárok, že křesťanská zvěst platí všem bez výjimky, se nehájí dosti zřetelně. Protože křesťanský hlas je v sociálně kulturním kontextu slyšet pouze jako jeden z mnoha, omezuje se i teologicky jeho nárok na platnost.
5. I církevní kruhy považují pokračující odkřesťanšťování za jakýsi přírodní zákon a spokojují se fatalisticky s tím, když je křesťanská zvěst aspoň tolerována v nějaké skulince pluralitní společnosti.
6. Zvěst o ospravedlnění se objevuje v následujícím zjednodušení:
"Bůh mě přijímá takového, jaký jsem." Přitom přichází zkrátka, že mi tím Bůh současně otevírá svobodu změnit se a také mi pro tuto změnu ukazuje směr. Jako by existovalo ospravedlnění, které se nemusí převést na posvěcení!
7. Kdo trvá na tom, že se život křesťanů musí odlišovat od života pohanů a že Písmo nabízí pro křesťanské utváření života i srozumitelnou a závaznou pomoc v orientaci, vyslouží si rychle obvinění ze zákonictví.
8. Existuje ovšem i opačný (k bodu 7) extrém eticko - politické redukce křesťanské zvěsti a z toho plynoucí inflace apelů.
9. Smysl pro otázku pravdy je postmoderně zamlžen. Teologické výroky se posuzují podle toho, jaký vyvolávají "feeling".
10. Svoboda a závaznost se jeví jako neslučitelné.
Svoboda se přitom mylně chápe jako pouhá nepřítomnost norem.
Dogma je uvnitř církve spojováno s týmiž negativními konotacemi jako v profánní společnosti.
11. Vedoucí církevní grémia činí rozhodnutí s malým ohledem na teologické implikace svých rozhodnutí nebo na základě theologumen vlastní výroby.
12. Pragmatické úvahy se kladou nad principiální, například, když vedoucí církevní instance při konfliktech v obcích odhlížejí od teologických hledisek a téměř výlučně rozhodují podle kritéria "zdárného spolupůsobení".
13. Církev se smiřuje s širokou společenskou akceptancí potratu nebo ji dokonce přejímá.
14. Křesťanská sexuální morálka se svou centrální představou celoživotní a výlučné monogamie se opouští. Společensky rozšířené představy o manželství na zkoušku, partnerství, seriálové monogamii, rozvodu atd. se nekriticky přejímají i do církevního prostředí. Specificky křesťanská kritéria pro orientaci se považují za "katolická".
15. Při posuzování homosexuality se nedbá biblických kritérií a dovolává se "výsledků věd o člověku". Praktikující homosexuálové se přijímají do církevních úřadů. Spolkům pro zvýšení prestiže homosexuálního chování se poskytují církevní prostory a publicistické prostředky.
16. V rozporu s Řím 13,8-10 se přikázání lásky nechápe jako smysl konkrétních etických instrukcí Písma, ale jako prostředek k jejich prohlášení za neplatné.
17. Není jasno o společenské úloze církve. Církevní grémia a kruhy fungují do značné míry jen jako ozvěna a nechávají se zneužít pro světské zájmy, které by zčásti bylo možno legitimně sledovat ve stranách a občanských iniciativách (např. odpor proti stavbě letišť, kolejišť nebo vojenských zařízení). Je neustále udivující, k jakým problémům se církevní grémia vyjadřují a k jakým ne.
18. Rady pro život v církevním tisku a poradenských zařízeních se orientují podle obecných kritérií a dávají stranou specificky křesťanská hlediska.
19. Křesťanská zvěst a současná situace se vztahují k sobě tak, že situace působí jako norma. V extrémním případě připadá Písmu už jen okasionální, heuristický nebo dekorativní význam.
20. Výroky Písma svatého, které odporují duchu doby, se prohlašují za dobově podmíněné.
21. Uniká se konfrontaci tím, že se kritikové onálepkují jako "katolizující", "biblicističtí", "fundamentalističtí", "konzervativní" atd. Tím se neutralizuje jeden důležitý aspekt evangelického křesťanství: Sebekritika církve na základě Písma svatého.
22. Bohoslužby jsou viděny jako jedna akce obce mezi jinými, nikoli jako střed, který všemu dává smysl. Zde se ukazuje rozšířená neschopnost oddělit teologické a ostatní, např. sociálně empirické perspektivy.
23. Liturgické texty se mění podle přání a "feelings" adresátů (např. formulace slibu při sňatku).
24. Kontury duchovenského úřadu jsou rozmazávány málo biblickými představami o všeobecném kněžství.
25. Duchovenský úřad je viděn spíše jako soubor funkcí oddělitelných od osoby nositele než jako komplexní ražení osoby. Úřad a osobní život se oddělují. (V extrémním případě se hájí přípustnost konkubinátu, homosexuálního "partnerství" nebo smíšeného manželství faráře s příslušnicí nekřesťanského náboženství).
26. Představy o privátní sféře se přenášejí i na faráře. Tím vzniká nebezpečí nonverbálního zvěstování, které je v rozporu s verbálním. Obec je vystavena double bind.
27. Nerozlišuje se dostatečně mezi ordinací a instalací. Pojem ordinace se příliš zakrývá souvislostí s profesním statutem.
28. Odmítání ordinace žen se využívá jako vylučující kritérium při připouštění k duchovenské službě a při povolávání do vedoucích funkcí.
29. Svátostná služba se odděluje od ordinované služby. (Extrémní případ: Místní duchovní "dovolí" vedoucímu domácího kroužku celebrovat. Přitom se neuvažuje ani o legitimitě autorizujícího ani o možnosti takové autorizace.) Svátostná služba neordinovaných vikářů se sotva pociťuje jako problém.
30. Právo sloužit svátostmi se propůjčuje "pověřením", přičemž zůstává nejasným jeho vztah k ordinaci.
31. O právo sloužit svátostmi se usiluje jako o symbol statutu. (Řeč je zrádná: X má právo sloužit svátostmi, Y ne.)
32. Při ordinaci se z antisakramentálního afektu odmítá a vynechává vkládání rukou.
33. Při službě svátostmi chybí zřetelnost svátostného znamení. Křtěný se pokropí místo poleje, oplatka připomíná spíše papír než chléb. Pokud se při slavnosti z důvodu nečekaně vysokého počtu účastníků doplňují svátostné látky, zanedbává se dodatečná konsekrace.
34. Chybí úcta ke zbytkům eucharistické svátostné látky. Ignorují se ekumenické dohody a zbylé víno z kalicha se prostě vyleje.
35. Neklade se otázka admissio. Podle představ o "otevřeném přijímání" se připouštějí dokonce i nepokřtění.
Církevní kázeň (jako dočasné vyloučení od přijímání) se už vůbec nekoná.
36. Zpověď ustupuje zcela do pozadí.
37. Zpovědní a pastorační tajemství se porušuje supervizí nebo jiným "zpracováním" v rozhovoru.
38. Církev se jeví "pluralisticky" jako pouhá střechová organizace pro světonázorové diskuse a eticko-politická reformní hnutí. Model svobody mínění v demokratické společnosti se nereflektovaně přenáší na církev.
39. Vnitrocírkevní pluralita se téměř neomezuje konsensuálními teologickými kritérii. Naukový obsah církevních prohlášení se stává věcí libovůle a pouhého "mínění": "Vy to vidíte tak. Já to zkrátka vidím jinak." V důsledku toho se neodmítá učení, které je v rozporu s Písmem a vyznáním.
40. V ekumenické necitelnosti se tlačí katolická strana k alespoň omezené interkomunii, bez ochoty vážně se zamyslet nad překážkami, které uvádí jako důvod. Tím se v dnešním relativistickém klimatu vzbuzuje dojem, že zdrženlivost katolické strany pochází jen ze zlé vůle.
41. Ekumenismus se mylně chápe jako pouze zdvořilostní ekumenismus: Navzájem se uznávají konfesní uskupení a rezignuje se na vzájemnou zásadní kritiku. Smysl pro závazek usilovat o jednotu v učení a svátostné praxi chybí.
42. "Konfesní profil" se jeví spíše jako samoúčel než jako vedlejší důsledek teologie a praxe církve shodující se s Písmem.
43. Argumentuje se, jako by dějiny církve bylo možno adekvátně vidět takto:
Již v Novém zákoně začíná úpadek, který kontinuálně pokračuje a počátkem 16.století dosáhne nejnižšího bodu. Teprve reformace jasně uplatnila křesťanské učení, a dodnes se o ně v luterské církvi všude starostlivě pečuje.
44. Reformace se nejeví jako korektura kursu, ale jako založení církve. Zrádný je zde jazykový úzus: "nová víra", "nová církev", "starocírkevní" strana atd.
Výrazy jako "Lutherova církev" stylizují wittenberského reformátora do pozice zakladatele náboženství.
45. Diakonická práce téměř nezahrnuje prvky zvěstování. Diakonické dílo tak má rysy pouhé sekulární dobročinné instituce.
46. Spolupracovníci diakonie jsou zaměstnáváni téměř výlučně podle své odborné kvalifikace. Otázka jejich vztahu k poslání církve nebo jejich teologického vzdělávání se zanedbává.
47. Vyjadřování stírá rozdíly, takže se určitá úsilí jeví jako legitimní:
Slovo ekumenický už neoznačuje jen vztahy mezi křesťany, ale také vztah mezi náboženstvími. Vyznání se užívá ve významu náboženství. "Ordinující jednání" rozmazává hranice liturgického aktu ordinace. "Žehnající doprovázení" umožňuje vyhovět protikladným požadavkům.
48. Pro křesťanské termíny jako misie, dogma se nekriticky přejímají negativní konotace, které jim vtiskla protikřestanská propaganda.
49. Nekriticky se přejímají paušální tvrzení antikřesťanské polemiky: Misie prý je nástrojem kolonialismu, nárok na pravdivost křesťanské zvěsti je prý náboženský imperialismus, křesťanská tradice prý je nepřátelská k sexualitě atd.
50. Teologická kompetence, která je k dispozici na vysokých školách, se málo využívá k řešení církevních problémů a konfliktů. Vysokoškolští teologové nedbají dostatečně své zodpovědnosti a možností vlivu.
51. Teologické vzdělání má dezorientující účinky. Studující je vystaven množství "přístupů", které se podle jeho dojmu navzájem vylučují, a domnívá se, že se musí "rozhodnout" pro jeden s vyloučením druhých.
52. Teologicky myslet se chápe příliš jako "diferencovat" a nedostatečně jako "integrovat". Studující je trénován k objevování a zdůrazňovaní nejjemnějších rozdílů mezi výroky Písma, konfesemi, teologickými pozicemi, a k podceňování nebo dokonce k přehlížení významu společných předpokladů, na nichž se teprve ukazují diference. Současně přichází příliš zkrátka zacvičování do diakrisis toho, co je křesťanské, do zkoumání a rozlišování duchů.
53. Teologické vzdělávání se příliš podobá světským oborům. Spirituální dimenze je integrována příliš málo. Dokonce i tradiční formy vyjádření zbožnosti jako modlitba u stolu a pobožnost ustupují.
54. Studium teologie je příliš málo určováno zaměřením na farářskou službu. Spíše vzniká dojem, že si každý obor chce vychovávat svůj vlastní dorost.
55. Budoucí faráři jsou příliš málo připravováni k tomu, aby rozlišili, co je specificky křesťanské, a kriticky ofenzívně to hájili v názorové džungli současné společnosti. (Mt 10, 32n)
Prof. Dr. Günter R.Schmidt, Erlangen
při slavení svaté večeře v chrámu svaté Trojice při pravoslavné duchovní akademii v Zagorsku (Sergijev Posad) 1973
Text: "Nemáme velekněze, který by nemohl soucítit s naší slabostí; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy s radostí k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost v čase, kdy budeme potřebovat pomoc." (Žid 4,15-16).
Před oči se nám zde staví Kristus, který byl pokoušen. Žádný list Nového zákona nemluví s takovým důrazem o pokušeních a úpěnlivém volání Božího Syna, který se stal člověkem, jako list Židům. Slova Ježíšova předvelikonočního zvěstování jako by přímo mizela při vzpomínce na toto jeho volání. Nikoli slova, jimiž Ježíš oslovoval lidi, ale jeho volání k Bohu stojí v centru - jako kdyby celý jeho život byl jediným příběhem pokušení.
Na jaká pokušení se zde myslí? Nejsou uvedena konkrétně, spíše se říká: "Byl pokoušen ve všem stejně jako my" - v každém ohledu jako my. Jako my známe pokušení pocházející od lidí, prošel jimi i Ježíš. Připomeňme si jen jeho odmítnutí Petra, který ho chtěl odvrátit od cesty utrpení. Jako my známe pokušení pocházející z našeho těla a krve, ani Ježíšovi nezůstala neznámá. Také on poznal pokušení z hladu, únavy a úzkosti. Znal také pokušení satanskými mocnostmi temnoty. Vlastní pokušení však nepochází od lidí a mocností, ani od těla a krve, ale od Boha, bez něhož by ani lidé, ani mocnosti, ani naše tělo proti nám nemohli povstat. Vlastní pokušení Ježíšovo spočívalo v tom, že s ním, svým Synem, Bůh jednal jako s hříšníkem a vydal jej do opuštěnosti a smrti.
V těchto pokušeních však Ježíš nepadl. Naopak, jak je dosvědčeno na jiném místě listu Židům (5,7), "přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu", ano přinesl s úpěnlivými prosbami svůj život Bohu jako oběť. Ačkoli jej Bůh vydal lidem a mocnostem, přimkl se Ježíš k Bohu. Ačkoli měl úzkost z propasti smrti a mohl zachránit svůj život, nelpěl na něm, ale odevzdal se do Boží vůle. Ačkoli prožil opuštěnost Bohem, volal: "Bože můj, Bože můj" a s tímto výkřikem svěřil svůj život do Božích rukou.
To byla Ježíšova poslušnost. To, že byl Ježíš poslušný, zní křesťanům často jako samozřejmost. Pro autora listu Židům to však samozřejmost vůbec není. Výslovně říká, že Ježíš, ačkoli byl Boží Syn, musel se "naučit" (5,8) poslušnosti a probojoval se k poslušnosti s voláním a se slzami. Ježíšův zápas v pokušení nelze v žádném případě zlehčovat. Právě to je na křesťanské zvěsti tím nejzávratnějším, že Boží Syn sestoupil do všech našich zkoušek, vybojoval je a byl poslušný ve všech těch zápasech, v nichž selháváme. Byl "pokoušen ve všem stejně jako my, ale nedopustil se hříchu". Jako ten druhý, jako Boží Syn, se tak zcela bezvýhradně postavil na naše místo, aby vykonal to, v čem jsme my pochybili.
Protože se naučil poslušnosti tím, že trpěl, Bůh ho vyslyšel a vykoupil z pout úzkosti a smrti: Bůh jej vzkřísil ze smrti a vyvýšil. List Židům dosvědčuje Ježíšovo vyvýšení mnoha výroky: Bůh jej "posadil po své pravici", "ustanovil jej Pánem", "všechno mu podřídil pod nohy". To všechno říká náš list spolu s jinými svědectvími prvotního křesťanství, a jako ona rozvíjí toto "všechno" tak komplexně, že nezbývá nic stvořeného, co by se vymykalo této vládě Vyvýšeného: Všechno, lidé, andělé, nebe. Ačkoli mu ještě nevzdávají všichni čest, jsou mu přesto všichni podrobeni. Zvláštní svědectví našeho listu však mluví o Ježíšově vyvýšení: Bůh ho ustanovil jako "velekněze", jako jediného, bezhříšného, definitivního velekněze. Je jediný narozdíl od mnohých kněží starozákonního kultu, bezhříšný narozdíl od těch, kteří nejprve potřebovali usmíření vlastních hříchů, definitivní velekněz, který sám sebe přinesl jednou provždy jako oběť a po jehož oběti nemohou následovat žádné další oběti.
Jako Vyvýšený, který se v slabostech naučil poslušnosti a zvítězil v pokušeních, se nás zastává před Bohem. Uplatňuje pro nás před Bohem oběť, kterou přinesl Bohu ve svém vydechnutí a smrti. Klade před Bohem svou poslušnost na místo naší neposlušnosti a přikrývá tím naše pochybení. Když voláme k Bohu, přijímá naše prosby, přisvojuje si je, - odstraňuje z nich to, co je pošetilé, a činí z nich prosby hodné vyslyšení.
Jako vyvýšený nepřestává být Ježíš člověkem, který byl pokoušen a který zemřel na kříži. Ačkoli má pokušení za sebou, zůstává tím, kdo je jimi formován. Ačkoli má smrt na kříži za sebou, zůstává tím, kdo je touto smrtí poznamenán. Tak se Vzkříšený zjevil podle Janova evangelia Tomášovi, když mu ukázal své rány, a tak dosvědčuje Apokalypsa, že vyvýšený Ježíš stojí před Božím trůnem jako zabitý beránek. Jako Vyvýšený nepřestává Boží Syn být jedním z nás.
Tento velekněz je zde, přítomen v našem středu. Obrací se k nám. Předkládá se nám jako oběť. Bere do své služby chléb a kalich a podává nám v této hostině své tělo a svou krev.
List Židům dosvědčuje vyvýšení Ježíše Krista úžasnými výroky: Je vyvýšen "v nebi", prošel nebem, je vyvýšen "nade všechna nebesa". Tyto výroky bychom pochopili špatně, kdybychom z toho vyvozovali, že se Vyvýšený nachází nekonečně daleko v prostoru, - vzdálen daleko od nás. Tyto výroky říkají pravý opak: Kristus je jako Pán vyvýšen nade všechny představitelné prostory, ba jako Pán nade všechny dimenze. Má svobodu se zpřítomňovat, kdekoli chce.
List Židům svědčí neustále co nejurčitěji: Kristus byl obětován "jednou", jednou provždy. Tyto výroky bychom pochopili špatně, kdybchom si mysleli, že tato jedinečnost je pouze minulostí, tedy událostí, vůči níž se nacházíme v časovém odstupu, který se postupem času stále zvětšuje. Vzpomínání na Krista však není jen historickou vzpomínkou, ale zpřítomňováním toho, co se jednou stalo, přítomností této jediné oběti. Ačkoli se Ježíš vydal na smrt v jednom určitém historickém okamžiku a v jednom určitém historickém okamžiku byl vzkříšen z mrtvých, je Pánem času, má svobodu učinit nás současníky těchto jedinečných událostí.
"Po pravici Boží" znamená: Je jako Bůh Pánem prostoru a času. "Věčný velekněz" znamená: Jeho soucit a smilování nezná žádné prostorové ani časové hranice. Je nám tak blízko jako chléb a víno, které vidíme a okoušíme. Volá na nás: "Vezměte, jezte, to je moje tělo", "vezměte, pijte, to je má krev Nového zákona", - přijměte mě, který jsem za vás obětoval svůj život!
"Proto přistupme s radostí k trůnu milosti". Ať už máme za sebou jakékoli porážky v pokušeních, jsme zváni přistoupit k tomu, který byl zkoušen jako jeden z nás, ale narozdíl od nás obstál a zvítězil. U něho se nám nejen připomínají naše pochybení, jako podle listu Židům starozákonní oběti pouze upomínaly na hříchy, ale nezahlazovaly je, ale naše hříchy jsou přikrývány a naše vina je odstraňována. U něho nacházíme pomoc k dalšímu zápasu v pokušeních, v němž bychom bez něho stále znovu podléhali. Nejde zde pouze o nová předsevzetí lidí, u nichž je nutno pamatovat na přísloví: "Cesta do pekla je dlážděna dobrými předsevzetími", ale jde zde o obnovující milost, která otevírá možnosti, jež nám bez Krista zůstávají uzavřeny.
Nejde však pouze o odpuštění a pomoc, ale jde o spojení s Kristem. Kristus nás zahrnuje do svého života. Darem svého těla jsme nově posilováni jako části tohoto těla. Jeho odpuštěním jsme nově očišťováni jako révy tohoto vinného kmene. Jsme zahrnováni do velkého pohybu Božího Syna skrze pokušení k vítězství, skrze utrpení k vykoupení, skrze umírání k životu Vzkříšeného.
Přistoupíme-li takto k trůnu věčného velekněze, pak se rozšíří čas, ve kterém žijeme - prostor tohoto shromáždění a prostor viditelného vůbec. Objevujeme, že máme společenství s celým Božím lidem na zemi. Kristus je totiž přítomen jako jeden a tentýž velekněz u všech, kdekoli slaví svatou večeři. Současně objevujeme, že máme společenství se spravedlivými Staré smlouvy a zesnulými Nové smlouvy, kteří nás předešli ve víře. Poznáváme jediný lid Boží, jehož předvoj dosáhl naplnění u Krista a k němuž patříme jako ti, kdo ještě putují po této zemi. Současně objevujeme, že máme společenství s anděly, kteří se bez přestání klanějí Bohu a vzdávají čest jeho Synu. Tím se nám otevírá pozemský viditelný obzor a my poznáváme pravdu toho, co volá list Židům na jiném místě (12,22nn): "Vy stojíte před... městem Boha živého, nebeským Jeruzalémem, před nesčetným zástupem andělů a slavnostním shromážděním církve prvorozených, jejichž jména jsou zapsána v nebi, a před Bohem, soudcem všech, a před zesnulými spravedlivými, kteří již dosáhli cíle, a před Ježíšem, prostředníkem Nové smlouvy, a před jeho krví, která nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova."
V Kristově přítomnosti ve svaté večeři tak mizí nejen časový odstup mezi jeho minulou smrtí na kříži a naším dneškem, ale také odstup mezi naším dneškem a naplněním nového stvoření. Ve svaté večeři smíme "zakusit moc budoucího věku" (6,5). Proto zpíváme s celým křesťanstvem a s anděly trojí sanctus a poté benedictus: Chválíme toho, který přichází ve jménu Páně, znovu přicházejícího Krista, který jako ten Budoucí k nám již nyní přichází ve své hostině.
V daru Kristova těla a krve se koncentrují všechny dary Božích dějin spásy.
(Málokterému kázání byl dopřán takový ekumenický význam jako tomuto. Kázání silně zapůsobilo na pravoslavné účastníky bohoslužeb a pomohlo jim objevit hloubku luterské spirituality, kterou do té doby zaměňovali s povrchním nadšenectvím amerických protestantských misionářů. Kázání bylo předneseno v rámci lutersko-pravoslavného symposia o eucharistii).