V roce 1979 byl uspořádán první Mezinárodní a mezikonfesní kongres pro řeholníky (CIIR). Od té doby se každé dva roky stýkají řeholníci a řeholnice z římsko-katolické, anglikánských a reformačních církví ze západní Evropy a ze zámoří, aby sdíleli své společné povolání a své ekumenické poslání v horizontu zkušenosti s dnešním světem. Zástupci pravoslavného mnišství jevili v uplynulých desetiletích malou ochotu podat svůj příspěvek. Jejich zdrženlivost nebyla podmíněna jen politickou situací a jejich chybějící přítomnost byla vždy bolestně pociťována.
Tím větší radost měl přípravný tým, když se podařilo CIIR XI poprvé svolat do většinově pravoslavné země, do Rumunska. Asi 70 řeholníků, řeholnic a spirituálů se shromáždilo od 27. června do 1.července v teprve nedávno dokončeném ekumenickém centru Sv.Daniela Poustevníka v Durau v půvabné provincii Bukovina na nejzazším severovýchodě země. Centrum setkávání je v prostoru pravoslavného ženského kláštera.
Téma konference Umění a liturgie jako prostředek a cesta k jednotě se osvědčilo jako vhodná platforma pro setkání východní a západní tradice v teologii a spiritualitě. Z hlavních referátů, které vždy utvářejí určitý den konference a probírají se v perspektivě různých teologicko-církevních tradic, na mě osobně nejvíce zapůsobily dva: Především úvodní referát metropolity Daniela z Iasi, arcibiskupa metropolie Moldávie a Bukovina, osvědčeného ekumenického experta, který působil osm let u Světové rady církví. Referát uváděl na základě teologie ikon do myšlení pravoslaví, a pro pravoslavné účastníky byl výzvou zabývat se západní teologií nejen v kritické distanci. Druhý referát, jenž si zasluhuje zmínit, byl příspěvek Sr. Adelheidy Wenzelmannové z Christusbruderschaft Selbitz. Účastníci, zejména pravoslavní, mu bohužel nevěnovali dostatečnou duchovní pozornost.
Velkým zážitkem kongresu byla osobní setkání s pravoslavnými řeholníky, kteří pro svou víru trpěli dlouhá léta v komunistických žalářích. Nezapomenutelný byl výlet do kunsthistoricky světoznámých moldavských klášterů s podivuhodně dobře zachovanými freskami. Obrazy na vnějších stěnách klášterních kostelů se svou zobrazenou teologií vzkříšení byly konkretizací přednášek. V klášterních vesnicích Agapia a Varatec žije v každém asi 500 řeholnic! Odzbrojující byla pohostinnost konventů a duchovní sdílení při společném stolování.
(Anzeiger für die Seelsorge, 1/2000, s.40-41. Zkráceno)
Pozvání k rozhovoru
(Dokument Lutherského úřadu Spojené evangelicko-luterské církve v Německu, 1982)
1. Evangeličtí křesťané před otázkou Ježíšovy matky
Maria neprávem zapomenuta
"Maria není pouze katolická, ale i evangelická. Protestanté na to snadno zapomínají. Maria však je Ježíšovou matkou, je mu blíže než nejbližší učedníci. Nový zákon ukazuje s velkou lidskostí tuto blízkost, aniž by zamlčoval Ježíšův odstup od Marie." (Evangelický katechismus pro dospělé)
Maria, Ježíšova matka, není v Novém zákoně zmiňována sice často, přesto však vícekrát v různých souvislostech. Kromě několika "historických informací" o Marii zde nalézáme - zvláště v Lukášově vyprávění o Ježíšově dětství - něco jako biblický obraz Marie. Církve, jejichž normou je Písmo svaté, nemohou nečerpat z těchto biblických výpovědí. Nadto nemůže být Ježíšova tělesná matka bez významu pro lidi, kteří vyznávají Krista, protože v Ježíši Nazaretském našli definitivní zjevení Boží vůle a podstaty. "Maria je matka Ježíšova. Je to bytost lidská, nikoli nebeská. Jako člověk a jeho matka je svědkem jeho pravého lidství, ale i jeho původu v Bohu." (H. Küng)
Maria ve společných křesťanských dějinách víry
Poselství, které nacházíme v Písmu svatém, k nám přinesl proud tradice téměř dvoutisíciletých dějin křesťanské církve. Nedbat této tradice s jejím bohatstvím i jejími břemeny by bylo odtržené od života a navíc sektářské. Právě z této celé křesťanské tradice víry si nelze Marii odmyslet. Je to zřejmé i za hranicemi kruhu přesvědčených křesťanů v širokých vrstvách obyvatelstva - svědčí o tom velkolepé památky křesťanského umění s jeho zobrazeními Marie. V prvních 1500 letech společného křesťanstva hrála mariologie a úcta k Marii stále větší roli. Evangeličtí křesťané nad tím nemohou zavírat oči, musí ovšem celou tradici měřit evangeliem.
Ekumenický rozhovor o Marii
Dnes patří asi tři čtvrtiny křesťanů ke katolickým církvím (římsko-katolická, pravoslavná, starokatolická), v jejichž zbožnosti, bohoslužbě a teologii má Ježíšova matka větší či menší význam. Dokonce v reformačních církvích, zvláště anglikánské, jsou proudy, v nichž se pěstuje mariánská úcta. Protože se Maria stala v katolictví silnou indetifikační postavou, jsou protestanté naopak mariánsky zdrženliví. Tak to však z uvedených důvodů nesmí zůstat.
Symbol víry pro ženy a matky
Maria získává pro mnohé křesťany bezprostřední význam i nehledě na dosud zmíněná biblická, církevně historická a ekumenická hlediska. Právě mnohé ženy nacházejí v ženě Marii snáze příklad života v důvěře v Boha než v některých biblických postavách - mužích. Maria ukazuje, že se život z Boží milosti a v následování Ježíše může příkladně projevit stejně dobře u žen jako u mužů.
Reformační církve si na základě svých dějin nemohou nechat "Marii" náhle předepsat. Avšak nebojácné zhodnocení a ocenění by už bylo ekumenicky velkým přínosem.
Evangelická úvaha
Evangeličtí křesťané stojí nyní před úkolem najít pochopení Ježíšovy matky, odpovídající kritériu biblického poselství, promýšlející bez předsudků církevní tradici a zůstávající věrné pravdě. I ve vztahu k římskokatolické mariologii a mariánské úctě platí:"Všechno zkoušejte, všeho dobrého se držte." (1 Te 5,21). Ne každá mariologie a každá úcta musí církve dělit.
2. Maria v Novém zákoně
Maria věřící
Maria je zobrazena jako ta, která říká ano k vůli Boží: "Hle, jsem služebnice Páně, ať se mi stane to, o čem jsi mluvil." (L 1,45). Je určena k tomu, aby byla zvláštním nástrojem Božím, totiž matkou syna Božího. Neoslavuje však sama sebe, ale Boha. To je zřejmé z jejího chvalozpěvu Magnificat (L 1,46-55). Bůh shlédl na "ponížení své služebnice." (L 1,48). Maria ví, že se před všemohoucím a milosrdným Bohem nemá čím vykázat. "Od nynejška ji budou blahoslavit všechna pokolení" (L 1,46) ne kvůli jejím zvláštním přednostem, které by si byla už přinesla, ale proto, že je vzorovým příkladem všech těch, které blahoslaví Ježíš (M 5,3): "Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je nebeské království." Mariino ano k vůli Boží není nutno chápat pouze jako pasivní, trpné přijetí toho, co od nás Bůh žádá, Mariin postoj jistě charakterizuje otevřenost pro Boha, ale dynamická. Jak ukazuje Magnificat, je Maria otevřená pro Boha, který prohlédne lidskou pýchu a nespravedlnost a přivede je k pádu. Tím se sama staví do Božího pohybu, který chce na zemi prosadit spravedlnost a lásku.
Mariin postoj víry je zřetelný i v naslouchání Božímu slovu a v jeho zachovávání (L 2 19,51) a konečně v tom, že patří ke společenství ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše
(J,19,25-27, Sk 1,14). Křesťanská víra je formovaná křížem. To lze vyčíst i na Marii. Svého prvorozeného přivedla na svět v chudobě (L 2), před nástrahami krále Heroda musela mladá rodina utéci do Egypta (Mt 2). Maria měla poznat, že Ježíš je znamením, jemuž budou odporovat (L 2,34-35). Nakonec stála pod křížem svého umírajícího Syna (J 19,25). Přitom není Maria idealizována. Nejprve svému synu a jeho poslání nerozumí. Její cesta k víře prochází zkouškami (L 2,35.48, Mk 3,31-35 par, L 11,27n, J 2,4).
Předobraz církve
V tomto biblickém obrazu Marie jsou počátky toho, že se Maria bude v následující době chápat jako předobrazz církve, a to dvojím způsobem: jako vzor i jako zrcadlový obraz. Jako vzor tím, že Mariina víra je příkladem pro církev. Jako zrcadlový obraz tím, že církev promítá na Marii ideální představu sebe samé. Takovéto projekce nelze zcela vyloučit, je však nutno dbát, aby našly normu a meze v biblickém obrazu života z Boha v následování Ježíše. Takto obrazně chápe tradice Marii při výkladu dvou nejasných biblických míst: J 19, 15-17 a Zj 12.
3. Společné křesťanské dědictví: Panna a Matka Boží
Velká úcta k Marii u reformátorů
Reformátoři byli kritičtí k mariánské úctě, jak ji viděli v církvi své doby. V kázání z 8. září 1522 vidí Luther riziko mariánské úcty v tom, "že se Maria postaví výše, než se to má...a Kristus bude umenšován", v tom "že se srdce obrátila víc k Marii než ke Kristu samému". Na základě Nového zákona, jehož poselství si osvojili podle zásady "pouze Ježíš Kristus", "pouze milost", "pouze víra", reformátoři striktně odmítali všechny tendence k Mariině spoluvykupitelství a jejímu zbožštění. Jinak si reformátoři Ježíšovy matky velmi cenili a přijali starocírkevní učení o panenské Matce Boží. Zde je třeba zmínit zvláště Lutherův výklad Magnificat z roku 1521. I evangelicko - luterské vyznavačské spisy zůstávají věrny starocírkevnímu učení o Marii: je Panna a Matka Boží.
(...)
6.Hlediska k evangelickému pojetí Marie
Je nutná větší nepředpojatost
Požadovat evangelickou mariánskou zbožnost či dokonce mariánskou úctu by bylo umělé nebo zákonické. Výpovědi o Ježíšově matce beze všech předsudků, dokonce určitá mariánská zbožnost dobře zapadá do rámce protestantimu. A co více: Připomínka Marie by mohla zdůrazněně poukázat na mnohé aspekty lidství a víry.
"Marie nemá žádnou důstojnost sama ze sebe. To však neznamená, že nemá vůbec žádnou důstojnost, nemluvě ani o christologickém deficitu, který vzniká tam, kde se ignoruje nádoba, skrze niž přišel Kristus do světa. To, že touto nádobou byla žena, je pro víru důležité..."(Walter J.Hollenweger, Ave Maria, in: Erfahrungen der Leibhaftigkeit, München 1979).
Mariánský minimalismus obvyklé evangelické zbožnosti je pro nás ovšem daným východiskem. Odpovídá částečně nebezpečím, viditelným v mnoha podobách římskokatolické mariologie: upadání do blouznění a spekulací, lehkovážné zacházení s historickou pravdou, promítání všech možných přání na Marii, a zatemňování ospravedlnění pouhou vírou pro Krista. Zneužití nás ovšem nezbavuje otázky, jak má vypadat správné užití.
Dalším důvodem mariánského minimalismu v evangelické zbožnosti je to, že protireformace 16.-17.století byla částečně prováděna ve jménu Marie. Marie byla spojena s antiprotestantskými emocemi. Uvědomit si tyto pochopitelné bloky je prvním krokem k jejich odbourání.
Prostor pro potenciální evangelickou mariánskou zbožnost
Lze souhlasit s tím, že "Marie nepatří ani tak do teologie jako do meditace" (L. Vischer). Prostor pro tuto meditaci je v rámci života církve při četbě Písma svatého, v rytmu církevního roku, v bohoslužbě, v církevním umění a hudbě.
1. Novozákoní texty, v nichž se mluví o Ježíšově matce, potřebují důkladnější promýšlení a častější bohoslužebné užití. Jedná se o texty: Mt1,16-2, Mk 3,20n, Mk 3,31-35, (par. Mt 12,46-50,, L 8, 19-21), Mk6,3n, (par. Mt 13,55-57, L 4,22-24), L 1,16-2, L 11,27n, J 2,1-12, J 6,42, J 19,25-27, Sk 1,14, Ga 4,4 a snad Zj 12. V modlitbě církve a také v kázání měl vždy důležité místo i Mariin chvalozpěv Magnifikat (L 1).
K těmto textům je třeba přibrat biblická místa, v nichž se zdůrazňuje Boží mateřskost (např. Ž 17,8, 36,8, 61,5, 63,8, 91,4, Př 8, 22-31, Mdr 7,21-30, Sir 24, 1-31, Iz 42,14-17, 66,12-14, Mt 23,37, (L13,34).
2. Důležitým prostorem připomínky Marie v průběhu církevního roku je doba adventní a vánoční. "Biblická postava Marie nachází v evangelické zbožnosti své místo ve spojení s událostí vánoc." V adventních a vánočních chorálech v EKG (evangelický zpěvník) se tehdy často zpívá o Ježíšově matce. Oblíbeny jsou i hry u jesliček a jesličky samotné. Zde je Maria nejen nepostradatelná, ale i zvláštně zdůrazněná.
Památku Marie je třeba vidět v rámci památky svatých. Paralelu k římskokatolickým svátkům svatých nabízí Evangelický jmenný kalendář, zavedený roku 1966 Evangelickou církví v Německu. V něm najdeme tři biblicky podložené svátky Marie, které jsou vlastně svátky Kristovými:
2.únor: Uvedení Páně do chrámu (Hromnice) - srv.L 2,22nn
25.březen: Zvěstování Kristova narození - srv. L 1,26nn
2.červenec: Navštívení Panny Marie - srv. L 1,39nn
Znovuoživení těchto Mariiných svátků lze očekávat pouze v kontextu památky celého "zástupu svědků" v Evangelickém jmenném kalendáři.
3. Při bohoslužbách jsou - vedle čtení Písma, kázání a chorálu - dvě další místa pro připomínku Marie. V první řadě je to Apoštolské a Nicejskocařihradské vyznání víry. Obě zmiňují Ježíšovo narození z Panny Marie.
A pak také lze zmínit Marii v modlitbách - v žádném případě se však nelze obracet s modlitbou přímo k Marii. Ve Všeobecné evangelické modlitební knize a v Lutherské agendě jsou k Mariiným svátkům kolekty, v nichž je zmiňována Ježíšova matka. Např. ve Všeobecné knize kolekta ke dni Navštívení Panny Marie:
"Všemohoucí Bože, který jsi s Pannou Marií učinil veliké věci a učinil ji matkou svého Syna: Dej, ať i my se v pokoře otevřeme tvému slovu a přijmeme s pravou vírou tvého Syna, který s tebou a Duchem svatým žije a kraluje navěky."
V Lutherské agendě je k 25.3. následující mariánská kolekta:
"Bože, který jsi svého Syna nechal stát se pro nás v životě Panny Marie člověkem: Dej nám, abychom toho, jehož jsi poslal v našem těle, poznali a přijali ve víře v našeho věčného Spasitele, který s tebou a Duchem svatým žije a vládne po všechny věky věků."
Všechny tři svátky mají v Agendě i vlastní introit, kolektu, čtení ze Starého zákona, epištol, verš s halelujah, píseň dne, evangelium a prefaci (Ke Zvěstování:"...dal jsi ho světu za Spasitele skrze Pannu Marii, která ho, tvého jednorozeného Syna, počala z Ducha svatého a porodila jako věčné světlo světa...") Ve společné agendě luterských církví v USA jsou čtyři mariánské svátky, kromě už zmíněných i 15.8. "Mary, Mother of our Lord."
V eucharistické modlitbě při Večeři Páně lze Marii zmínit v rámci eschatologického výhledu. Např. v návrhu liturgické komise Reformované církve ve Francii stojí: "Prosíme o tvou laskavost k nám všem, dej nám podíl na věčném životě spolu se svědky tvého lidu, Petrem a Pavlem a ostatními apoštoly, Marií a věřícími všech dob."
4. A konečně může evangelická mariánská zbožnost najít potravu v širokém spektru církevního umění a hudby. Mariánská umělecká díla se nacházejí pedevším v evangelických chrámech z předreformační doby. U vyobrazení Marie je však třeba dbát vždy toho, aby Maria zůstala ve vztahu ke Kristu a nebyla oslavována sama. V církevní hudbě lze uvést např. Magnifikat J.S.Bacha.
Spolu s ostatními biblickými postavami a "svatými" je Maria pro křesťana vzorem víry, příkladem křesťanského života, znamením Božího milosrdenství, odrážející se v životě člověka. O Marii platí zvláště, co o svatých platí obecně: "O ctění svatých učí naši, že se má na svaté pamatovati, abychom se posilnili ve víře, vidíme-li, jak se jim dostalo milosti a jak jim bylo skrze víru pomoženo, pak také, aby si lidé brali příklad z jejich dobrých skutků, každý podle svého povolání." (Pozn.: Dokument zde cituje text CA XXI, který je ve vydání v Kalichu pod čarou.)
Výrazem přiměřené lidské odpovědi na Boží slovo není Maria exkluzívně, protože jsou i jiní lidé, patřící k "oblaku svědků" (Žid 12,1). Všechny takovéto příklady Boží milosti a života z víry jsou užitečné a nemají v evangelickém zvěstování a výchově přijít zkrátka.
Křesťanům, jimž je mariologie a mariánská zbožnost cizí, v principu nic neschází, pokud je Ježíš středem a kritériem víry. Připomínka Panny Marie, odpovídající Písmu svatému, však může evangelium ilustrovat a akcentovat. Marie je pro křesťanskou víru ilustrativní, nikoli normativní. Maria může křesťanskou existenci osvětlit, nikoli konstituovat. Za tohoto předpokladu může být Ježíšova matka pomocí ve víře i evangelickým křesťanům: Vždyť Maria podtrhuje lidské teplo radostné zvěsti a ukazuje, že na ni lze odpovědět celým životem.
* * *
"Všechno chválení Marie je v církvi Kristově podle smyslu zcela a výhradně chválením Boha a chválením Krista.
Neexistuje však žádné chválení Krista, Božího Syna, který se stal člověkem, v něm by se nemuselo mluvit i o Marii, jeho lidské matce, neexistuje žádné křesťanské chválení Boha, v němž by se nemuselo mluvit o Marii jako jediné mezi všemi ženami, kterou si Bůh ve své milosti vyvolil a učinil ji mocí svého Ducha matkou svého Syna.
V tomto smyslu patří Maria nutně do evangelia a tím i do středu katecheze církve."
Prof. Dr. Ulrich Wilckens, zemský biskup, Lübeck 1988
"Nedostatek bratrského společenství je bídou a nemocí církve, hanbou a ostudou, a ani korektní teologie, ani biblické kázání, ani krásné bohoslužby, církevní hudba, umění, ani promyšlená organizace, misijní zápal a obětavý boj se zlem ve světě nemohou tuto hanbu zakrýt a tento nedostatek nahradit." Tato slova, napsaná r.1940 profesorem teologie a pozdějším biskupem W. Stählinem, neztratila dodnes aktuálnost. Mnozí lidé, zvláště ve velkoměstských sborech, si stěžují na anonymitu, nedostatek kontaktů a pocitu domova v současném sborovém životě. Skrytý i zjevný odchod mnoha nábožensky neuspokojených a hledajících lidí do zvláštních světonázorových společenství a náboženských sekt a přitažlivost východních náboženství a tzv. náboženství mládeže mluví jasnou řečí.
Ptáme - li se v této situaci na budoucnost církve, nestačí jen konstatovat struktury naší moderní společnosti, která staví na výkonu a ohrožuje osobnost i společenství, a naříkat na její negativní vliv, na tradiční formy církevního života. Naše církev potřebuje podle mého názoru perspektivní, konstruktivní strategii, vedoucí k prostorům pro komunikaci a jednání, v nichž jednotlivec může v přehledné skupině uskutečnit závazné formy křesťanského života. Ten, kdo pozorně sleduje církevní scénu soudobého protestantismu v podstatných pohybech a silových polích, nemůže přehlédnout rozmanité "experimenty bratrského společenství", v nichž se exemplárně praktikují intenzivní modely křesťanského společenství. V posledních desetiletích se v evangelickém křesťanstvu vytvořily buňky společného duchovního života s cílem překonat faktickou samotu v osobním životě víry. Leckde vznikly kruhy scházející se v bytech, zvláště mladí lidé se spojili k dočasnému či trvalému společnému bydlení, opět jiní se shromáždili k závaznému životnímu způsobu praktického následování Krista ve formě bratrských společenství (muži i ženy, teoogové i laici) a v neposlední řadě je v této souvislosti třeba poukázat na fakt znovuobjevení a obnovení komunitárního, tedy řádového života v německém protestantismu a v celém světě od 2. světové války. "Evangelické řády? Ještě před nedávnem pro mnohé nepředstavitelná myšlenka, rozpor sám v sobě... A nyní jsou opět zde, a možno říci: V reformační církvi existují řády, bratrská společenství a dokonce i kláštery."
Doby, kdy nové komunity byly vystaveny kritice a útokům ze strany církevních vedení, teologů a sborů, jsou už zřejmě za námi. Stále se však ještě komunity musí konfrontovat s otázkou: Neodmítl Luther řádový život jako evangelickou možnost? Nezačala reformace takříkajíc odchodem
z kláštera?
Lutherovy výroky o mnišství a řádech v církvi jsou mnohovrstevné, v žádném případě však nejsou tak negativní, jak se dlouho soudilo. Dokonce i v jeho hlavním spise "Urteil über die Mönchsgelübde" (De votis monascitis)
z r. 1521, který dal mocný impuls antimonastickému afektu v reformačních církvích, najdeme výroky, které přiznávají komunitárnímu způsobu života jako takovému "iuxta formam evangelii" právo na legitimní existenci v církvi. Na běh dějin ovšem neměly pozitivní výroky reformátora a konfesí velký vliv. Protestantismus se čím dál tím víc stával tvrzí měšťáctví, avšak vědomí, že náboženství je "adorace a heroismus", se z protestantismu nikdy nestratilo. Stále znovu se děly pokusy překonat ochuzení způsobené ztrátou mnišství obnovou duchovního života ve společenství. Zejména pietismus přelomu 17/18. stol. měl určitou predispozici k ukázání těch bratrských, ekumenických a eschatologických aspektů Kristovy zvěsti, které se v dějinách církve stále znovu projevovaly jako konstitutivní prvky řádového života. Tersteegenova "Pilgerhütte auf der Otterbeck" a Zinzendorfova "Ochranovská jednota bratrská" (obě 1727) byly výrazem této touhy po bratrském společenství.
Ale až otřesy 1.svět. války přinesly jistou otevřenost pro Kierkegaardovo heslo: "Křesťanství musí zpět do kláštera, z něhož odešel Luther."
Obnova komunitárního života "rozbila jedno protestantské tabu". Důležitější však je, že tato duchovní společenství byla přijímána oficiálními církvemi stále více jako legitimní realizace křesťanské existence. Tak např. biskupská konference evangelicko-luterské církve Německa /VELKD/ se obrátila r. 1976 na sbory listem, v němž mimo jiné stojí:
"Při svých setkáních s komunitami jsme mohli poznat, jak silně se tyto snaží dát v požadavcích pracovního dne přednost bohoslužbě, modlitbě a tichu. Tím exemplárně dokazují, jak velmi potřebujeme Boha ve svých všedních dnech.
Vděčně konstatujeme, že tyto komunity jako členové luterské církve stojí na bázi Písma svatého a chtějí žít ospravedlnění pouhou vírou. Jejich ekumenická otevřenost jim dává pocítit bolest rozdělení mezi konfesemi a touhu po společenství. Mají misijní ráz. Komunitární život, naplněný takovýmto duchem, považujeme za sílu církevní obnovy, která spolu s dosavadními osvědčenými formami sborového života může oživit církev.
Doporučujeme sborům, aby při přemýšlení o církevní obnově přijaly komunity jako možnou formu křesťanského života."
Povoláním emeritního zemského biskupa H.Classe za oficiálního pověřence EKD pro komunity a bratrská společenství (1979/80) a konstitutováním konference evangelických komunit v listopadu 1981 získala tato společenství církevní "statut", který jejich životní formě dává legitimní místo v duchovním životě evangelických církví.
Stále znovu je kladena otázka, nakolik jsou komunity jako "důsledné skupiny následování" (J.Moltmann) prototypem a modelem křesťanské existence v dosavadních parochiálních strukturách církve. Tato otázka je kladena falešně, pokud se tím míní obecné "zklášternění" života. Komunity nelze jednoduše napodobovat, Jejich význam a funkce znamení v církvi spočívá podle mého názoru ve 4 bodech, které mohou vést farní sbory ke kritické reflexi, zprostředkovat impulsy pro další kroky a být podnětem pro "překlad" do vlastní situace.
1) Obnova komunitárního života v soudobém protestantismu ukazuje tvořivou sílu Ducha Božího, který v církvi inspiruje a zavazuje lidi k bližšímu, bratrsky konstruovanému společenství. Tyto závazné skupiny svým životem soustředění a poslání dosvědčují, že jednota společenství ve víře a
bratrství v lásce formuje a nese křesťanství jednotlivce.
2) V evangelickém křesťanstvu naší doby se prohlubuje poznání, že tento proces nevyplývá v první řadě z nouzové situace církve, ale ze samé podstaty církve. Skupiny závazného života patří k církvi jako k tělu Kristovu
(1 Kor 12, Řím 12), jehož charismatická skutečnost je patrná jako "jednota v různosti". V církvi musí být jednota, ale ne jedna linie, společenství v Duchu sv., ale ne uniformita jedné životní formy.
3) Komunity jako "centra křesťanské obnovy" korigují absolutizaci parochiálního myšlení, k níž došlo v dějinách protestantismu a podle níž je farní sbor jedinou legitimní formou církve.
4) Komunity mohou být obohacením a korektivem pouze tam, kde se neuzavírají církvi popř. nenechají zatlačit do ústraní. Být volní pro Boha a pro lidi - to není privilegium či monopol jednotlivců, ale úkol celého Božího lidu.
(UNA SANCTA r. XXXVI, s. 309 - 316. Zkráceno)
Helmut Class
(biskup pověřený kontaktem s komunitami)
Ne, nesmíme idealizovat evangelické komunity, které Bůh v našem krizovém století vzbudil a daroval naší církvi. Žádné z těchto duchovních společenství není "ostrovem blaženosti" v někdy kalném, jindy rozbouřeném moři lidové církve. Nechtějí ani nemohou jím být. I lidé žijící v komunitách jsou a zůstanou lidmi z masa a krve. Ovšem lidmi, kteří svou přítomností a její formou šíří zdravý neklid v církvi, která se chorobně potácí mezi sebejistotou a malomyslností. Zdravý neklid, připomínající naší církvi, že reformace není uzavřený proces, ale chce pokračovat i v naší epoše techniky a sekularizace; proces, který ovšem nemá nic společného s vírou v pokrok, ale naopak se starým voláním ad fontes - zpět k pramenům. Církev, která zapomene na svůj původ, nemá ani budoucnost. Je dobře, že komunity - každá svým způsobem - naši církev takto zneklidňují.
Ovšem - stejně jako nesmíme evangelické komunity idealizovat, nemůžeme je ani imitovat a kopírovat. Má však jistě smysl meditovat o jejich podstatě, cestě a díle, a nechat se jimi inspirovat. Nejen s ohledem na svou vlastní duchovní cestu, ale i s ohledem na budoucnost sboru a církve. Každá z komunit uznává a miluje církev. A sice nejen neviditelnou církev, ale i viditelnou, konstituovanou církev, nazývanou posměváčky "oficiální církev". Komunity trvají na tom, že církev nelze zaměňovat za "společensky aktivní skupiny", protože je podle Boží vůle "duchovní stavbou" (Petr 2,5), tedy spirituální skutečností v tomto světě. Neupadá se však do spiritualistického pojetí církve a počítá se s tím, že ona neviditelná církev žije pod podobou viditelné církve, a ví se také, že Boží Duch se nevznáší takříkajíc volně v prostoru, ale vždy si vytvoří rámec, nádobu, nástroj z lidí s jejich představami a pořádky. "V církvi, s církví, jako protějšek k církvi" - takto uznávají komunity církev, každá podle svého povolání.
Toto uznání však není nekritické. Kdo vidí svou církev pohledem lásky, objeví rychle její defekty. Nezůstane však při protestu, rezignaci či kapitulaci před velikostí a hloubkou poškození. Poznat a pranýřovat duchovní zlořády je jedna věc. Něco jiného je tyto zlořády poznat a odstraňovat. Komunity se rozhodly pro to druhé. Nechtějí být lepší než sbory církve. Takováto duchovní pýcha by předcházela pád. Chtějí však s defekty rozhodně zápasit na svém místě a svým způsobem, v moci Ducha svatého, který není "duchem bázlivosti, nýbrž duchem síly, lásky a rozvahy." (2 Tim 1,7). Proto je jim laciná a domýšlivá kritika církve cizí.
Uveďme několik defektů církve:
Chybějící rozhodnutí. Náboženství bez rozhodnutí - tak zní titul knihy, v níž se někdejší hamburský biskup Wölber už před několika lety pokusil shrnout situaci většiny církevních sborů. Diagnóza platí i dnes. Stejně jako dříve jsou přinášeny děti většiny evangelických rodičů ke křtu. Zapomnětlivost na křest však je stále neúnosně veliká. Život ze křtu je sotva zmiňované téma. Trojjediný Bůh vloží ve
křtu člověku poprvé a naposledy ruku na čelo a řekne mu
osobně, že se ho už nikdy nezřekne. A reakce pokřtěného se
často vůbec nedostaví. Boží dar spásy čeká marně na své
přijetí člověkem.
Zapomínání na křest vede k pohrdání křtem. Základní rozhodnutí odpadá. Proto není divu, když panuje velká nejistota v jednotlivých rozhodnutích, před nimiž každý člověk denně stojí. Proto není divu, když laik je často němý, třebaže právě on je misionářem dvacátého století. Proto není divu, že svědectví církve je bezmocné a nepřesvědčivé, když se členové církve pokoušejí žít ze samých polovičatých rozhodnutí.
Tak to nemusí zůstat. Nemohl by podnět vzejít z komunit? V těchto společenstvích přece žijí lidé, kteří osobně zaslechli Ježíšovo volání "Pojď za mnou" (Mat 4,19) a šli za ním. Zde žijí lidé, pro něž slovo "profese" není cizím slovem, ale výrazem bezvýhradnosti vydání života tomu, kdo se už před tím bezvýhradně vydal nám lidem.
Dezorientace. Nejsou to jen křesťané, kdo trpí tím, že musí žít v "dezorientovanosti". Zvláště v etické oblasti panuje velká nejasnost. I politici cítí, že žijeme v "epoše dokonalých prostředků a zmatených cílů" (Einstein). Někdy slyšíme i ustaranou otázku, zda se dá ještě vůbec zvládnout, když nelze dosáhnout ani minimálního etického konsensu. Zdá se však, že církvi začíná svítat, že se z etiky stane laciná bezmocná morálka, není-li důsledkem dogmatiky. Jinými slovy: Kdo nezaslechl volání "Člověče, kde jsi?" (1 Mojž 3,9) a nezaujal své místo u Boha a pod jeho vládou, ten nejspíš v dnešní džungli zabloudí. Ale jak to vypadá: Zaujmout místo u Boha? První křesťané odpověděli na tuto otázku takto: "Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se." (Sk 2,42). Kdo se v myšlení a životě orientuje podle těchto čtyř "krajních hodnot", nezůstane stát ani ve zmatené době bez toho, aby mu byl jasný alespoň nejbližší krok.
I tu je však možná změna. Asi neexistují v naší církvi jiná uskupení, která se snaží bránit onu křesťanskou "magnu chartu" ze Sk 2,42 vážněji než komunity. Život ze slova, závazné společenství, domov u stolu Páně, vytrvalost v rozhovoru s Bohem - o to jde v každé komunitě. O to by mělo jít v každém sboru a v každém křesťanském životě, pokud má směřovat k cíli. Není důvod, proč by si komunitárně i nekomunitárně žijící křesťané nemohli navzájem pomáhat v životě podle této čtveré prvokřesťanské řehole.
Ztráta společenství. Nelze přehlédnout, že tendence ke zmasovění v naší společenosti ještě stále narůstají, zatímco ubývají osobní struktury, bez nichž žádná opravdu lidská společnost nemůže existovat. Člověk stále více upadá do "metafyzické samoty". Bez nosného společenství se však člověk nemůže stát člověkem. To je základní lidská zkušenost. Zdá se však, že upadá v zapomenutí - bohužel i v církvi. Ale církev, která zde selhává, selhává v jedné z rozhodujících věcí. Jistě se děje leccos k odstranění bídy církve chudé na společenství. Ač je to divné: Když si člověk zvykne na svou samotu, je pro něho těžké přijmout nabídku společenství. Neschopnost ke společenství se stala jeho druhou přirozeností. Pedagogické a psychologické poznatky a zkušenosti jistě mohou pomoci. V křesťanství však nebude možné nedbat toho, co Bible označuje třemi obsažnými slovy: "společenství na evangeliu." (Fil 1,5). Sbory zřejmě teprve pomalu začínají objevovat moc evangelia o hledající lásce Boží - moc vytvářet společenství.
Ani tento odstup nemusí být trvalý. Lze jej přinejmenším zmenšit. Křesťané žijící v komunitách, kteří na sebe vzali riziko závazného společenství a vytrvali, mohou na základě vlastních zkušeností povzbuzovat členy sborů, aby se rozhodně vydali na cestu od "já" k "my". Přitom by bylo nutné ukázat velikost i meze, požehnání i břemeno společenství založeného na evangeliu. Stále platí Zinzendorfovo: "Bez společenství není křesťanství".
Ordo sancti Wigberti
Zajímavosti o společenství sv. Wigberta
* Sv. Wigbert byl misionářem Duryňska (+773)
* Počátky společenství jsou před 21 lety Hermsdorfu, kde byl dnešní prior diakonem. Práce byla na čas zastavena, protože vedení církve mělo výhrady ke "katolizujícím tendencím" bratří. Čas by využit k tomu, že se bratři vyučili řemeslům. Vedení církve pak souhlasilo s vytvořením skupiny na opravy kostelů. Bratři obdrželi souhlas k nastěhování do prakticky mrtvého sboru ve Werningshausenu a k opravě tamějšího chrámu. Chrám určený k demolici byl opraven za devět měsíců. Radostnější bylo to, že opravený kostel se skutečně zaplnil členy sboru.
* Heslem společenství je staré křesťanské Ora et labora - Modli se a pracuj. Bratři se modlí společně čtyřikrát denně denní modlitbu církve v jednoduché formě (žalm, píseň, čtení, modlitba), takže se mohou účastnit i ostatní členové sboru. Společenství opravilo již čtrnáct kostelů ve svém okolí. Důležitější je však obnova sborového života, která tyto opravy provázela a následovala.
* Dvacet let působili bratři v tichosti malého kruhu, než dosáhli oficiálního uznání své církve. Vývoj postoje církve lze sledovat na výrocích lutherských biskupů v Duryňsku. M.Mitzenheim, 1968: "Na takové věci teď není vhodná doba." I. Braecklein, 1976: "Musím uznat, že zde vzniklo něco z Ducha Božího." W. Leich, 1987: "Je dobře, že tu jste."
* V té době už žijí ve Werningshausenu tři bratři se slibem na trvalo, tři další se slibem na určitou dobu a několik dalších jsou uchazeči. V domě žije ještě několik starších žen, o které bratři pečují. Z důvodu nedostatku místa jsou další uchazeči o členství odmítáni, uvažuje se však o přenesení práce i do dalších farností, které bratři administrují.
* Kolem konventu bratří se utvořil kruh oblátů ( oblatio - obětování, odevzdání). Jsou to ženatí bratři, kteří se zavázali zachovávat reguli podle možností svého stavu. Ještě širší je tzv. kruh přátel.
* Společenství obnovuje některé "katolické" formy zbožnosti, a očekává, že církev je bude měřit pavlovskou otázkou "zda to slouží růstu církve". S dodatečným souhlasem synodu bratří např. zavedli společné první přijímání dětí. Od té doby je hojná účast dětí typickým rysem nedělních bohoslužeb ( ty jsou vždy s večeří Páně).
* Podle názoru bratří pronikl i do církve typický rys naší doby : nezávaznost. V atmosféře nezávaznosti se však nedaří manželství, lidským vztahům ani křesťanskému životu. Odtud důraz bratří na závazné následování Krista.
* Mladí evangeličtí faráři často přicházejí za bratřími s otázkoui: Chtěli bychom založit také takovéto společenství bratří - jak se to dělá? Bratři odpovídají: To se nedělá, to může utvořit pouze Duch sv., dárce života.
Redakční poznámka: Se souhlasem svých biskupů je v současnosti členem společenství i několik římskokatolických bratří.
Ukázky z regule
1. Posláním církve je oslavovat Boha, zvěstovat evangelium a v činné lásce plnit své poslání do světa. K naplnění těchto cílů vznikala v dějinách církve společenství, která zvláštní formou odpovídala na toto poslání. Jako společenství sv.Wigberta chceme pokračovat v této tradici.
5. Svůj pozemský domov má naše společenství v evangelicko - lutherské církvi v Duryňsku. V ní a pro ni chce společenství činit bohatství darů zjevným a plodným. V této odpovědnosti dává evangelická - lutherská církev v Duryňsku společenství prostor nutný pro jeho rozvoj. To zahrnuje i povolení zvláštních bohoslužebných forem v rámci duchovního liturgického života společenství včetně bohoslužeb sboru.
8. Místní církev žije v plnosti jediné, svaté, katolické, apoštolské církve. Je částí celku a činí to zjevným ve svatém křtu a v eucharistii. Společenství je částí misijního sboru. Společenství poznává: Církev, která si nečiní nárok být katolickou, už přestala být církví.
10. Aby společenství sloužilo jednotě celé církve, modlí se denní modlitbu církve. Dále si má každý bratr denně najít půlhodinu k naslouchání, co mu chce Pán Bůh říci. Eucharistii slaví bratři se sborem v den Páně a nejméně jednou v týdnu v bratrském konventu. Bohoslužby jsou nosným a životodárným středem celého bratrského života.
11. Společenství vidí svou zvláštní úlohu při budování církve v trojím:
a) budování sboru kněžskou službou
Pokud je možné, přebírají ordinovaní bratři službu farářů v evangelicko - luterské církvi. Zde mají možnost působit v duchu společenství. Spojeni s bratřími přímluvnou modlitbou žijí z Božího slova, pracují a dávají sborům příklad. Pěstují úctu k Božímu slovu, svátostem a chrámu jako svatyni.
b) budování sboru prováděním řemeslných prací na domech Božích. Upravit je jako místa adorace a vtisknout jim něco z plnosti církve, to je přitom zvláštní úkol.
c) budování sborů misijní a diakonickou službou
Tato služba zvěstování evangelia v praktickém životě se děje s cílem proniknout pracovní dny křesťanským duchem a podle možnosti vést sbor tímto směrem.
14. Úkolem priora je inspirovat život společenství a bdít nad dodržováním regule. Pokud je to nutné, volá bratry k odpovědnosti. Nedělá to na základě osobního práva, ale ve jménu společenství, které stojí nad ním a jemuž je odpovědný. Má být bratřím duchovním otcem, vést je svou láskou, trpělivostí a porozuměním a zahrnovat jejich radu do svých rozhodnutí.
18. Zdravá láska k sobě je předpokladem zdravé lásky k bližnímu. Život společenství může růst pouze v lásce zaměřené jak na dobro, bezpečí a svobodu druhého, tak na zdar vlastního života.
22. Společenství si váží osobnosti každého svého člena a
podporuje ji. Od žádného z bratří nežádá nic, co by
odporovalo jeho pozitivním vlastnostem. Různost členů je zárukou živé jednoty společenství.
23. Společenství očekává, že každý bratr poznává hodnotu
zdravé sebevýchovy a užívá ji k tomu, aby byl užitečný
společenství. Společenství roste tou měrou, jakou se
jednotlivý člen učí zříkat se sám sebe a jednat velkomyslně.
Sílu v mravním boji nečerpáme ze zákazů, ale z úsilí o
pozitivní cíle.
25. Do společenství může být přijat každý evangelický křesťan, který není ženat, cítí povolání a je schopen se do společenství zařadit, akceptovat reguli a pracovat v jejím smyslu.
Regule vstoupila v platnost aprobací vedením ev.- lut. církve v Duryňsku (NDR) v říjnu 1987.
Adresa společenství:
Priorat Sankt-Wigberti, 5231 Werninghausen