Bylo to během léta 1960, kdy jsem se seznámil s malou komunitou matky Marianne Nordström v Uppsale, která se pokoušela obnovit ve Švédské církvi mnišský život.
Kromě komunit diakonek, založených povětšinou v 19. stol., neexistoval ve skandinávských zemích žádný církevní řád. Tyto komunity jsou v podstatě cele zasvěceny diakonské službě, a některé přijímaly vdané sestry. Pokud jde o katolické komunity, ty jsou početně méně zastoupeny; ve skandinávských zemích bylo státním náboženstvím a vírou většiny obyvatel luterství.
Švédsko nelze oddělovat od Dánska, Norska nebo Finska. Tyto státy, nyní samostatné, jimi nebyly vždy, a pokud bychom si prošli tamější dějiny, objevili bychom období, kdy Dánsko či Švédsko ovládalo i území za svými současnými hranicemi. V 16. stol. následovaly krále v jejich příklonu k Reformaci a přerušili styky s Římem. Bohoslužby byly nadále slouženy ve stejných kostelech románských a gotických, z nichž některé byly vyzdobeny nádhernými freskami z 15. stol., ale církevní řády zmizely. Církev je provázána se státem, a pokud má tento stav nějaké výhody, má i spoustu záporných stránek. (Red. pozn.: Ve Švédsku je od r.2000 odluka). Několik pastorů, vědomých si odklonu části obyvatel od křesťanství, vážně usilovalo o záchranu a prohloubení křesťanského života; nejvíce byla tato snaha o obnovu viditelná v církvi ve Švédsku. Nelze ale opomenout roli uppsalského biskupa Nathana Söderbloma v ekumenickém hnutí. Byl i přítelem pastora Wilfreda Monoda a znal jeho komunitu "Veilleurs" (hlídači,strážci).
V každé diocézi existuje domov, který je centrem setkávání různých společenství mládeže, místem exercicií i přípravy na konfirmaci, což odpovídá prvnímu svatému přijímání a biřmování v katolické církvi. Jedno z nejživějších takových míst, ve kterém jsem strávil několik dní, bylo Rattvik v Dalécarlie, obrovská budova schopná pojmout až dvěstě lidí. Nejedná se o církevní komunitu; nicméně lze říci, že ve dnech zde strávených v modlitbě mohou příchozí objevit pravý smysl všech křesťanských povolání, a tak i být více otevření povolání k zasvěcenému životu.
Norsko nezůstalo stranou tohoto exercičního hnutí. Disponuje "Foyer de Recueillement" (Centrum rozjímání), postaveným studenty r. 1958 s úmyslem vytvořit z tohoto evangelického centra modlitby a meditace "království ticha".
Silentio je dodržováno během určité denní doby a během jídla, kdy je oživeno hudbou. Je to místo exercicií a ne spánku; lidé se sem přichází modlit a ne si užít prázdnin. O délce svého pobytu si každý rozhodne sám, většinou se jedná o období od jednoho do dvou týdnů, neměl by však přesáhnout dobu týdnů tří. Někteří jsou vázáni určitými jednoduchými sliby, které z nich dělají "učedníky Pána Ježíše Krista" , a ti se snaží pomoci ostatním k plnějšímu křesťanskému životu, podporují práci střediska ročním příspěvkem, žijí v duchu radosti. Nejde tedy o centrum založené církví, ale o iniciativu mladých, kteří si jsou vědomi této základní potřeby a podporují jeden druhého. Pracují v ekumenickém duchu, v kontaktu mezi církví státní a církvemi svobodnými v Norsku.
ŽENSKÉ KOMUNITY
Některé ženy ze skandinávských zemí vstoupily do řádů anglikánských, jako např. řádu Svatého Ducha ve Whitby nebo komunita Svatého jména Ježíš v Malvern Link. Jiné se rozhodly obnovit život řádů ve své vlasti a církvi. Pomocí jim byl vliv i přímá podpora anglikánské církve. Ve Švédsku se ale i přes podporu několika biskupů setkaly často s neporozuměním, hlavně u těch, kteří tvořili to, co by se dalo nazvat Low Church.
Na rozdíl od mužů, kteří jsou sjednoceni v jedné společné komunitě, Bratrstvu svatého kříže, společenství žen nemají žádné organické vazby.
Sestry Marie a Ježíše
"Jesus Moder Marias Lystranskap" vznikly v Malmö r. 1957, a jsou početně slabě zastoupeny. Přejaly pravidla svatého Benedikta, která částečně upravily. Hlavní náplní jejich života je modlitba. Jsou otevřené světu a mají dobré vztahy s několika anglikánskými a dominikánskými komunitami ve Švédsku, konkrétně pak s klášterem v Röglebäck u Lundu (dominikáni), který se nalézá v blízkosti těchto sester.
Sestry Ducha svatého
"Helgeandssystrarnas". Tento malý řád se stává nyní díky činnosti své zakladatelky, Matky Marianne Nordstorm, známějším. Ta spolupracuje s řadou komunit, např. v Grandchamp, pobývala i u benediktinských oblátů z Bec- Hellouin, odkud její návštěvu opětoval r. 1957 P. Villain.
Povolání k zasvěcenému životu v sobě Marianne Nordstrom nalezla r. 1944 ve Vadsteně. Chtěla žít v chudobě, mravní čistotě a poslušnosti. Nejdříve (1948) se setkala s Matkou Margaret, zakladatelkou a představenou anglikánské komunity Svatého Ducha ve Whitby, později navštívila další řeholní společenství. V Grandchamp jí Matka Genevi ve doporučila k přečtení knihu " Le sens de la vie monastique" (Smysl řeholního života) od P. Louise Bouyera, a navrhla jí návštěvu v klášteře v Bec- Hellouin, kde by mohla nalézt pomoc ve svém hledání. O svatodušních svátcích zde skutečně pobývala, později se sem několikrát vracela a přivedla sem i svou první společnici, Ellu Persson, aby se mohla dozvědět více o zasvěceném životě. Pobývala rovněž u pravoslavných sester z Bussy- en- Othe v Yonne.
Věčné sliby složila na den letnic r. 1954 v kostele Sv. Petra v Osby do rukou reverenda Gunnara Rosendala. Tento den lze považovat i za den vzniku komunity sester Svatého Ducha. Sestry Marianne a Ella žily zpočátku v Bromme, což je jedno ze stockholmských předměstí, v roce 1957 se vrátily do Upsaly, kde je Dr Olof Herrlin, děkan katedrály, požádal, aby se ujaly buď studentského centra na univerzitě, nebo exercičního domu. Rozhodly se pro první nabídku. V roce 1958 se ze staré noclehárny, pravděpodobně bývalé konírny královny Christine, stalo centrum studentů s kaplí, požehnanou reverendem Herrlinem. Ve "Foru", společenské místnosti, sloužící k setkávání, diskusím nebo hudební produkci, jsem se poprvé setkal s Matkou Mariannou, když zrovna zdobila kapli.
Sestry Svatého Ducha již vytýčily základní rysy jejich fundace :
- zůstat věrné článkům víry Švédské církve;
- založit svůj život na jednoduché klášterní tradici (benediktinské) a Bibli;
- umět se přizpůsobit okolnostem a potřebám doby.
O podobě své bohoslužby sestry dlouho rozvažovaly, studovaly díla O. Casela a breviář En Calcat. Chtěly oživit slávu bohoslužeb mnišských a gregoriánských chorálů, ale často narážely na nepochopení a lhostejnost. Nicméně se roku 1961 zůčastnily výroční konference Laurentius Petri, společenství kněží a varhaníků Švédské církve, kteří se rozhodli studovat a provozovat gregoriánský chorál.
Tématem konference bylo používání žaltáře, dlouho v oficiální modlitbě církve opomíjeného. Sestry byly tímto úsilím nadšeny, nemalou radost jim způsobilo i konferencí motivované zakládání skupinek, věnujících se nácviku žalmů. Mezi účastníky konference byl i jeden ze stockholmských dominikánů. Duší celé akce byl Dr Ragnar Holte, profesor patristiky na uppsalské univerzitě.
Sestry Svatého Ducha se rovněž setkaly s anglikánskými františkány, konkrétně pak s R. P. Hughem, který se znal s budoucími členy fraternity Svatého kříže. S nimi a se sestrami z Malmö měla sestra Marianne časté kontakty. Tak z této doposud opomíjené provincie Švédska vzešla myšlenka touhy po jednotě.
Častým návštěvníkem a pomocníkem sester Ducha svatého byl děkan katedrály v Uppsale, a to i přes povolání do funkce biskupa ve Visby na ostrově Gotland; dokonce lze říci, že tento užší vztah s episkopátem byl pro setry povzbuzením. Již během tohoto roku se na žádost uppsalského arcibiskupa staraly přes léto o diecézní exerciční dům, 35 kilometrů vzdálený od města. Usilovaly přitom ale o získání skutečného domu, který by byl jejich klášterem, střediskem komunity, kde by bydlelo několik sester úžeji zasvěcených modlitbě a který by sloužil i pro přijímání hostí, zatímco ostatní sestry by žily ve fraternitách, pracovaly mimo tento "klášter" a hlásaly by svědectvím života Krista svým spolupracovníkům.
Tuto touhu žít ve fraternitě sestry převzaly od Malých sester Ježíšových, stejně jako jednoduchost hábitu. Samy sebe nepovažovaly za řád, ale za řeholní rodinu, pokoušející se žít podle evangelijního volání "následujíce Krista, majíce všechno společné, žijíce v mravní čistotě a poslušnosti, modlitbě a tichosti, pracovat společně pro království Boží." (z konstutuce)
Od roku 1965 pobývají v Alsike, kde si na pět let najaly bývalou školu (Kyrkskola) a kde pořádají exercicie a modlitební shromáždění. Začínají den jitřními chválami v 6.30 a nepřestávají dobrořečit Bohu po celý den, slouží bohoslužby v klášterním benediktinském stylu s prvky typickými pro Švédskou církev. Modlí se a pracují pro viditelnou jednotu Kristova těla, což je předmětem jejich proseb již od chvíle jejich vzniku. Přestože touží zůstat věrnými členy své církve, cítí se být bratrsky spojeny se všemi křesťany. Tento styl života pro ně není únikem před starostmi tohoto světa; chtějí být otevřené všem.
Následující text je zakončením Vánočních přání, které sestry rozesílaly roku 1965 :
"Vědouce, že vše zůstává v rukou Božích, a že pozdní odpověd na naše modlitby značí spíše naši potřebu sjednocení se záměry Božími, si plně uvědomujeme všechno lidské, v nás, ostatních a v okolnostech - to, co v nich je lidské, se staví proti Bohu.
Prosíme vás o společnou modlitbu za odstranění těchto překážek. Nezáleží nám na tom, zda naše společenství sester Svatého Ducha prosperuje... důležitější je naplnění záměrů Božích."
Dcery Mariiny (Maria Dötrarna)
Je tomu již půl století kdy vznikla Kongregace Mariiných dcer, v dnešní době přezdívaných "Evangelijní Mariina cesta" (Den Evangeliske Mariavej). V současné době čítá 27 sester švédského, dánského a německého původu, a má v těchto zemích několik malých středisek.
Když Gunvor Norrman, dnes Matka Pauline, vyučovala ve škole v Enköpingu, zarazilo ji, kolik svobodných žen v nejrůznějších profesích nenachází vyrovnanost, která by jim zajistila šťastný život, a žijí příliš uzavřené samy do sebe nebo zaujaty svou prací. Zdálo se jí, že je to místo pro pravou křesťanskou službu: naučit je otevřít se ostatním a odevzdat sama sebe Bohu. Začala zvát několik lidí na duchovní setkávání, na kterých kromě modlitby rovněž diskutovaly nad problémy, které se dotýkaly jich nebo jejich přátel. Již od roku 1936, kdy s touto misí začala, ji Matka Pauline viděla jako svou odpověď na volání Boží; v roce 1940 dokonce opustila svou obvyklou práci a začala se cele věnovat formující se komunitě. Několik z nich se cítilo povoláno k životu ve společenství, v modlitbě a chudobě. Válka jim umožnila seznámení s německými a dánskými ženami, z nichž mnohé byly vdovy. Jedna mezi nimi, Else Wolf, která přišla strávit jeden den v exercičním domě ve Švédsku, zasvětila nakonec celý svůj život Bohu a stala se s G. Norrman a Gretou Hasselberg spoluzakladatelkou malé komunity Mariiných dcer.
Roku 1946 sestry odešly do Dánska, do Kollundu, což je poblíž německých hranic, se snahou být provazujícím vláknem mezi těmito třemi zeměmi. Jejich tehdejší dům, nazývaný Nordisk Sambo, což by šlo přeložit jako Lidé ze severu žijící společně, se později stal mateřincem, s Else Wolf jakožto první představenou. Po její smrti tuto funkci přijala Matka Pauline.
V roce 1954 sestry začaly používat stříbrný, později pak zlatý prsten s nápisem "Ježíš - Marie", a přes jednoduché modré šaty od roku 1957 nosily kříž. Bylo to tedy velice pozvolna a diskrétním způsobem, jak se formovala tato komunita. Jejich ideálem byl život v skrytosti, život modlitby a proseb; chtěly severskému protestantismu přiblížit osobnost Marie, Marie služebnice Boží a modelové křesťanky. Je jasné, že byly přijímány různě, někdy narážely na neporozumění a nesouhlas. I přes oficiální požehnání pastorem Axelem Harritsoem 16. června 1958 byla jejich komunita velice málo známá. Ostatně sestry samy nacházely své místo v pozadí, neznámé jako Maria, která světu přinesla Ježíše.
Dcery Mariiny žijí v malých skupinkách podle tradičních zásad chudoby, mravní čistoty a poslušnosti, a při vstupu do komunity mění jméno. Během dne slouží pět bohoslužeb, jak v němčině, tak ve švédštině a dánštině. Stále pořádají exercicie pro ženy; aktivních činností se však účastní pouze zřídka. Ve svých modlitbách prosí hlavně za jednotu křesťanů a mír ve světě.
Ve Švédsku existuje ještě jedna ženská komunita, nazvaná Sestry Vzkříšeného Spasitele, založená roku 1965. Jedna z těchto sester strávila noviciát v jedné z anglikánských komunit. Starají se, více či méně, o ubytovnu a kapli jednoho exercičního dome v Stockeryd.
Většina těchto komunit udržuje úzké vztahy s anglikánskými řády, a někdy i přejímají jejich tradice.
Bratrstvo svatého kříže
Církev evangelická lutherská ve Švédsku (Svenska Kyrkan)
O několik let později vznikla mužská obdoba komunity Sester Saint - Esprit. U jejího zrodu (okolo 1958) stálo několik studentů, majících zájem o obnovu řeholního života v církvi ve Švédsku. Povzbuzováni několika biskupy, hlavně Johnem Cullbergem z Vasteras, navázali kontakt církví s v Anglii, m.j. s anglikánským otcem ze Společnosti sv. Františka R. P. Hughem, který přišel do Upsaly roku 1958.
V roce 1960 již toto společenství nabývalo jasnějších rysů; první členové se vydali do několika anglických komunit, speciálně pak do Cerne- Abas, centra anglikánských františkánů, a žijíce mezi nimi nalezli své volání k tomuto způsobu života.
Po návratu do Švédska však mezi sebou objevili rozdílné cesty, a jelikož chtěli zůstat v pravdě, rozhodli se je respektovat:
- jedni nacházeli své místo ve službě pastorační a diakonské, v práci pro lidi ve světě, farnostech; těm bylo uděleno kněžské svěcení v jejich církvi a vydali se pracovat ve svých diecézích ve spolupráci s biskupem;
- ostatní, aniž by se separovali od svých aktivnějších bratří, směřovali spíše k mnišskému životu v tom nejpřísnějším slova smyslu, to znamená absolutní oddělenost od světa bez jakékoliv vnější aktivity, život v kontemplativní modlitbě a manuální práci; přitom se rozhodli po vzoru svatého Benedikta a prvních mnichů zůstat laiky. Nepřijímali tudíž svěcení, kněžský život s jeho dynamismem, společenskou angažovaností a klerikální funkcí jim připadal neslučitelný s životem mnicha; přijali Pravidla sv. Benedikta.
Díky příznivým okolnostem měli možnost setkání s benediktinským katolickým klášterem v Erlachu v Rakousku, poblíž Lince. Pobývali v této komunitě přísné observance několikrát. Řeholníci tu byli všichni laiky, i bratr představený, a bohoslužby byly zpívané v němčině kždý den s výjimkou neděle a svátků, kdy jsou antifony a odpovědi zpívány latinsky. Po první návštěvě roku 1962 zde o rok později pobývali po delší dobu. Byl to i rok, kdy jeden z těchto bratří mohl po dobu šesti měsíců pobývat v pravoslavných klášterech v Řecku. Vydali se rovněž do Taizé, a všechny tyto kontakty jim umožnily lépe objevit jejich vlastní cestu.
Na seslání Ducha Sv. roku 1964 se jeden z bratrů vydal do Erlachu s úmyslem žít v klášteře, a byl brzy následován jedním ze svých kolegů. Byla to neobvyklá situace, tito mladí luteráni totiž se souhlasem obou církví trávili svůj noviciát v komunitě katolické. Společně s mnichy z Erlachu pracovali i se modlili; jediné, co je rozdělovalo, bylo přijímání. Přestože obě strany těžce prožívaly tuto nejednotu, zůstaly věrné své církvi.
V současné době Fraternita Svatého kříže (Heliga Korsets Br"odraskap) čítá deset bratří. Čtyři z nich jsou kněžími a žijí ve švédské komunitě Barkarö, kde pracují pro církev v diecézních farnostech ve Vasteras. Každoročně je volen jeden bratr "primus inter pares". Bratři dosud nemají vlastní řeholní oděv. Jeden z nich, bratr Cecaire Cavallin, je sekretářem Společnosti pro jednotu křesťanů (Förbundet för Kristen Enhet). Tři z této fraternity žijí v klášteře v Erlachu v Horním Rakousku; ti plánují žít na odlehlém místě na ostrově Gotland, v bývalé cisterciácké budově z doby středověku poblíž kostela.
Další z bratří, P. Arthur Carl Kreinheder, žije ve Spojených státech. Byl tam vyslán církví ve Švédsku a pověřen ekumenickou misí. V Oxfordu (Michigan) založil exerciční centrum St Augustine House, sloužící i k setkávání. "Fellowship" se svatým Augustinem bylo vytvořeno v roce 1956 s úmyslem podpořit, v modlitbě a studiu, obnovu řeholního života v luteránské církvi. Byli to čtyři členové tohoto "fellowship" kdo se souhlasem bratra Arthura Kreinhedera roku 1958 založil malou komunitu "Služebníků Kristových". Samotné centrum Saint Augustin bylo vysvěceno 14. září 1966, na svátek Sv. Kříže, biskupem z Visby Olofem Herrlinem, který je církevním visitátorem fraternity. Centrum disponuje novým exercičním domem, kaplí a několika dřevěnými chatkami, které slouží komunitě Služebníků Kristových místo kláštera.
Zdá se, že Švédská církev, která se roku 1596 z politických i náboženských důvodů separovala od Říma, zachovávajíce přitom episkopát a víru starocírkevních vyznání, má díky svému členství ve Světovém luterském svazu a faktu interkomunie s církví v Anglii výhodnou pozici pro navazování a prohlubování ekumenických vztahů.
Když jsem byl v kontaktu s bratrem Benediktem Käldem, který vstoupil do řádu roku 1965 a v současné době žije v Erlachu, zaujalo mne, jak se bratři pokorně, bez okázalých gest a chvatu, snaží nechat se vést Pánem a žít v pokoji s těmi, s kterými jsou nyní stejně jako se svými bratry luterány povolanými k činorodější službě. Aniž by mi to musel nějak vysvětlovat, cítil jsem v jejich jednání "vášeň pro jednotu".
Kéž tato obnova řeholního života v zemích skandinávských, tolik podporovaná biskupem z Visby a i biskupem va Vasteras, Svenem Silenem, kéž tyto kontakty, tento život, který se ještě před několika lety zdál být nemožný, kéž toto vše je předmětem přímluv těch, kteří chápou význam této obnovy.
Z knihy Renouveau communautaire et unité chrétienne, Regards sur les communauté anglicanes et prostestantes, Tours 1967, s.422-433, přeložil Martin Vokoun.
Po druhé světové válce bylo v evangelických církvích založeno množství duchovních společenství společného života - v protestantismu novum, odhlédneme-li od předchůdců v prostoru pietismu. Viděno z hlediska dějin církve, znamenala spiritualita komunit návrat monastické zbožnosti do evangelické církve. Není divu, že skepse a výhrady byly zpočátku veliké a uznání se strany oficiální církve přišlo až později. Vědecky se komunitárním křesťanským životem zabývají až doposud především insideři. Ke známějším patří Johannes Halkenhäuser, dlouholetý farář "Communität Casteller Ring" (jeho disertace představuje ještě stále standardní dílo o komunitách: Kirche und Kommunität. Příspěvek k dějinám a poslání komunitárního hnutí v církvi reformace. 2.vydání, Paderborn 1985), Franziskus Joest (člen "Jesusbruderschaft" v Gnadenthalu) a také Ingrid Reimer, která po svém pensionování spolupracuje v "Lebensgemeinschaft für die Einheit der Christen" na zámku Craheim. Vzhledem k této situaci chce následující výklad zkoumat komunitární spiritualitu z hlediska impulsů pro celou církev a současně podnítit k širšímu vědeckému studiu tohoto fenoménu. V současné krizi lidové církve je zkoumání komunit nasnadě, protože zjevně představují živé duchovní buňky, atraktivní právě i pro mladší lidi.
1. "Komunita" a "spiritualita" - ujasnění pojmů
Protože pojmy "komunita" a "spiritualita" jsou obsahově velmi nepřesné, je nezbytné ujasnit si pojmy. Například vlastní označení různých duchovních společenství nevyjadřují jasně jejich vnitřní strukturu. V tomto výkladu se pod pojem "komunita" zahrnují taková evangelická společenství, která společně žijí podle pravidla tří monastických slibů, modifikovaných ve shodě s příslušnými důrazy a úkoly společenství; tj. slibu poslušnosti vůči nějaké instanci vedení, zřeknutí se soukromého vlastnictví a zčásti i manželství. Tato společenství mohou zahrnovat celibátně žijící muže a ženy i rodiny nebo jen jednu z těchto skupin nebo jejich různé kombinace. S odhlédnutím od Bonhoefferova finkenwaldského bratrského domu je nejstarší evangelickou komunitou - s dosud nejširším vyzařováním - bratrstvo v burgundském Taizé, založené 1940/42 Rogerem Schutzem; první komunitou v Německu je Evangelische Marienschwesternschaft, založená r.1947 v Darmstadtu Klárou Schlinkovou. Také pojem "spiritualita" se stal obsahovým kontejnerem. Původně pochází z francouzské katolické řádové teologie. Od protestantského pojmu "zbožnost" se liší tím, že spojuje praxi zbožnosti a utváření života s vírou. Tím připomíná význam působení Ducha svatého pro víru, které se v západní teologii dlouho zohledňovalo nedostatečně. Aspekt formování víry ukazuje zřetelně, že ke zbožnosti neoddělitelně patří ekklesiologická dimenze. Kromě toho tento pojem implikuje množství a rozmanitost spiritualit a je srozumitelný v celé ekumenické oblasti.
Nejpozději po 5. plenárním shromáždění SRC v Nairobi 1975 už nebylo možno vítězný postup tohoto pojmu zadržet. V Německu byl církevně uznán studií "Evangelische Spiritualität. Überlegungen und Anstösse zu einer Neuorientierung", vydané EKD koncem 70ých let. Tato studie, vypracovaná pod předsednictvím erlangenského praktického teologa Manfreda Seitze, vyšla z pověření rady Evangelické církve v Německu poprvé 1979 a již 1980 ve druhém vydání. Evangelická církev tím uskutečnila dvojí změnu paradigmatu: Bezvýhradně se rozešla s odmítáním monastických forem života, sahajícím až do dob reformačních, a přijala problém spirituality jako podstatnou otázku křesťanského života v moderním světě. Biskupská konference VELKD učinila tento krok již v polovině 70ých let. Její tehdejší stanovisko je otištěno ve sborníku "Modelle gelebten Glaubens - Gespräche der Lutherischen Bischofskonferenz über Komunitäten und charismatische Bewegungen", vydané Lutzem Mohauptem z pověření biskupské konference. Studie "Evangelische Spiritualität" vychází z toho, že komunity představují legitimní formu biblicky-reformačního křesťanského života a hodnotí je jako místa duchovního cvičení a zkušenosti: "V novější době se komunity a exerciční domy staly pro mnohé "místy milosti". Tento vývoje by se měl podporovat" (s.54).
Ve svém výkladu rozumím spiritualitou (ve shodě s úvahami studie EKD) zbožnost, která se žije a tím i navenek formuje, a která má svůj biblický základ v Pavlově požadavku "rozumné bohoslužby" (Řím 12,1n). Na jedné straně je motivována, na druhé straně však relativizována reformačně pochopenou ospravedlňující vírou: Zkušenost bezpodmínečného přijetí Bohem vede ke vděčnosti a osvobozuje k tomu, aby se víra ve všedních dnech žila v rozličných formách. Současně chrání před tím, aby se spiritualita chápala jako zásluha.
2. Charakteristické rysy komunitární spirituality
Ačkoli má spiritualita komunit docela různé podoby, existuje řada shod, které dovolují mluvit o jediné společné komunitární spiritualitě. Podstatným rysem komunitární spirituality je závaznost určitých forem. Vedle dob osobní modlitby a meditace Písma k tomu patří pravidelná účast na modlitbě denních dob a bohoslužbách. Charakteristické dále je, že se komunitární zbožnost praktikuje v rámci společného života, kromě toho je "charismatická". Komunity představují prostor vyzývající k objevení a uplatnění různých charismat svých členů. V důsledku toho dochází k reintegraci theologů do společenství ostatních členů komunity. Laik se stává rovnoprávným partnerem duchovního. Ke komunitární spiritualitě patří úsilí o komplexní uskutečnění víry. Komunity hájí křesťanství s tělem a duší. Pro jejich spiritualitu jsou například podstatně charakteristické symboly a rituály. To se ukazuje v zařízení obytných prostor se zahrnutím duchovních hledisek - "krásný kout" s krucifixem patří k vybavení mnoha místností v komunitách - a v komunitami znovu objevené praxi individuální zpovědi. Charakteristický pro spiritualitu žitou evangelickými komunitami je i dvojzvuk kontemplace a akce popř. vztahu k Bohu a ke světu. Komunity chtějí tímto způsobem čelit na jedné straně nebezpečí zapomenutí na svět a na druhé straně akcionismu. Zaměření komunitní spirituality k bohoslužbě udržuje vědomí "eschatologické nadhodnoty milosti", což je pojem, který razil Christian Möller ve své knize Gottesdienst als Gemeindeaufbau. Ein Werkstattbericht (2.vydání 1990, s.55n). V důsledku toho patří ke znakům komunitárního života důraz na svátek a radost. Další charakteristikum komunitární spirituality spočívá v její ekumenicitě. Komunity znovuobjevily bohaté spirituální dědictví katolického a pravoslavného vyznání. Jejich spiritualita je proto spoluuutvářena prvky katolické a pravoslavné spirituality. Na komunitární spiritualitě je vidět, že žitá víra má vnitřní ekumenickou potenci. Příspěvkem k ekumenismu však je existence komunit už tím, že nástup komunit je pozorovatelný ve všech konfesích. A konečně má komunitární spiritualita eschatologické zaměření, v čemž se komunity odvolávají na Nový zákon, podle něhož patří ke křesťanskému životu bezprostřední očekávání Božího království. Dobrovolný závazek života podle evangelijních rad má udržovat v bdělosti tuto eschatologickou dimenzi víry.
Vzdor těmto positivním znakům nelze zamlčet, že komunitární spiritualita je vystavena i řadě nebezpečí. V této souvislosti je třeba uvést především čtyři okruhy problémů. Již Ingrid Reimer ze své funkce spolupracovnice EZW pověřené problematikou komunit poukázala na podobné body ve své knize "Verbindliches Leben in Bruderschaften, Kommunitäten, Lebensgemeinschaften" (Stuttgart 1986, s.25nn). Zaprvé je tu nebezpečí, že se v komunitách pěstuje ideální obraz o vlastním duchovním životě. Zvláštnost komunitární spirituality a její silné působení navenek svádí snadno k tomu, že členové komunity nevnímají otevřeně a bez předsudků každodenní problémy. Ideál, o nějž se usiluje, často činí slepým pro každodenní realitu s jejími těžkostmi. Zadruhé existuje nebezpečí, že zbožnost člena komunity upadne do závislosti na zvláštní duchovní formaci vedoucího komunity. Toto nebezpečí je ještě posilováno těsnými pastoračními vztahy a může vést ke skutečné duchovní nesamostatnosti. Tím se opět ztrácí novozákonní demokratizace Ducha, jak je vyjádřena například ve Sk 2 a 1Kor 12-14, ale také v Mt 23,8-10. Zatřetí hrozí komunitární zbožnosti přecenění společenství. Jako první v evangelické oblasti tématizoval tento problém Dietrich Bonhoeffer ve své knize "Gemeinsames Leben". Důsledkem je nedobrý tlak na jednotu i v nepodstatných otázkách a chybějící profil vlastní spirituality jednotlivého člena komunity. Návštěvník má často dojem, že už osobní víra členů nemá žádnou vlastní tvář. A konečně začtvrté hrozí vznik a pěstování interních sektářských učení. Uzavřenost navenek a chybějící transparentnost mnohých komunit pro to vytvářejí vhodnou živnou půdu.
3. Impulsy komunitární spirituality pro celou církev
Vzdor uvedeným ohrožením může komunitární spiritualita právě v současné situaci projevů krize lidové církve za určitých předpokladů přispět k obnově církve. Sylvia Mallinkrodt-Neidhart formuluje ve své knize "Gottes letzte Abenteurer. Anders leben in christlichen Gemeinschaften und Kommunitäten" z r.1998: "Komunity jsou součástí "církve na cestě". Z tohoto hlediska představují všechna závazná společenství - pokud je církev integruje - nejen obohacení duchovního života v rámci církevních obcí, ale mohou vést i k jejich obnově a tak k jejich další existenci" (s.14). Prvním základním předpokladem, aby se mohl uplatnit obnovný potenciál komunitární zbožnosti, je to, aby se křesťanský život už v protestantismu neztotožňoval s tradičním občanským životem v rodině a zaměstnání a parochie už nadále nezůstávala jedinou uznanou sociální formou církve. S poukazem na různost novozákonních podob následování to hájil již Johannes Halkenhäuser ve svém článku "Das Evangelium in Gemeinschaft leben. Zur ekklesialen Dimension des Christseins in Kommunitäten" (in: J.Schreiner/ K.Wittstadt (eds.), Communio Sanctorum. Einheit der Christen, Einheit der Kirche, Würzburg 1988, s.494nn) a ze spíše systematicko-teologických důvodů s poukazem na seberozlišování Trojjediného Boha i Christoph Joest ve svém příspěvku "Protestantsimus und die evangelischen Kommunitäten" (Kerygma und Dogma 42/1996, s.278). Druhým podstatným předpokladem uplatnění obnovného potenciálu komunitární spirituality je to, aby se v ní neviděla vrcholná forma evangelické zbožnosti, dostupná jen několika málo náboženským virtuosům. Taková interpretace sice odpovídá trendu moderního myšlení s jeho rostoucí odkázaností na odborníky, což by v důsledku vyžadovalo i odborníky na náboženství, znamenalo by to však návrat a pád do dob předreformačních s jejich rozlišováním dvou stupňů křesťanského života, kde křesťané první kategorie žijí komunitárně a křesťané druhé kategorie zůstávají v rodině a zaměstnání. Toto nebezpečí je možno vyloučit pouze tehdy, když církev a komunity budou uznávat stejnou hodnotu spirituality tradiční lidové církve a spirituality komunit a navíc jejich vzájemnou odkázanost. Předpokladem uplatnění komunitární spirituality je konečně překonání nedorozumění, že by se komunitární spiritualita mohla bezprostředně přenést do každodenního života církevní obce. Nejde tedy o "zklášternění" církve. Žádný křesťan žijící v rodině a v zaměstnání nemůže trvale žít komunitárně formovanou spiritualitu. Například je v normálním každodenním životě sotva možné najít prostor pro pravidelnou modlitbu denních dob. Právě tak je pro zaměstnaného člověka těžko možné se dát spontánně k dispozici pro sociálně-diakonické akce, které jsou náročnější na čas i energii. Zvláštní podoba komunitárního života potřebuje volné prostory, dané strukturami komunity, aby ji bylo možno žít. K nim patří především dalekosáhlá svoboda od občanských povinností v rodině a zaměstnání.
Cílem mých úvah naopak je otevřít cestu pro obohacení a provokaci tradiční protestantské zbožnosti teoretickými i praktickými impulsy komunitární spirituality. Toho lze dosáhnout pouze tehdy, když si obě strany, komunity i lidová církev, zůstanou vědomi trvalé a nutné rozdílnosti svého spirituálního života.
V následujícím výkladu chceme nejprve exemplárně uvést impulsy komunitární spirituality, které z hlediska teorie představují obohacení a výzvu evangelické zbožnosti. Při srovnání různých komunit se ukazuje, že jejich spiritualita je pluralitní, aniž by se proto rozpadla na nezávazné spirituality. Různé komunitární spirituality mají naopak společný střed ve víře v Ježíše Krista, v lásce k Bibli, vysokém ocenění bohoslužeb, včetně svátostí, a v zaměření na společenství, církev a společnost. Proto pluralita komunitárních spiritualit nepůsobí disociativně, ale jako obohacení. Christoph Joest zdůvodňuje prolínání jednoty a různosti křesťanské spirituality v již zmíněném článku trojjediným životem Božím: "Dialektika jediné spirituality a mnoha spiritualit, jejich jednota v napětí a vzájemná podmíněnost, je implicitně obsažena v trojičně-jediném životě Boha, jehož Duch je základem naší spirituality." Tímto způsobem mohou komunity přispět k objevení významu stvořitelského pluralismu v celé církvi, abych použil pojmu Michaela Welkera (Kirche im Pluralismus, Gütersloh 1995). Při pohledu na zničující skupinové boje mezi stoupenci různých teologických směrů v parochiálních obcích se mi toto jeví jako zvláště naléhavý úkol.
Závazná spiritualita života v komunitách vytváří důležitou protiváhu k nezávaznosti víry, kterou lze pozorovat u převážné většiny členů evangelických církví a která se projevuje například sporadickou nebo vůbec chybějící účastí na bohoslužbách a nedostatečným poznáním Boha. Vůči v současnosti převládajícímu typu protestantské zbožnosti, pro který je již od 19.století stále charakterističtější individualismus, subjektivismus a obrat do nitra, představuje znovuobjevení ekklesiologického zaměření víry v komunitách nutný korektiv.
Objevením významu charismat pro budování církevní obce přispívají duchovní společenství k překonání koncentrace charismatu na duchovního, které je pro celou církev stále ještě typické, a pomáhají tak převést do praxe reformační požadavek "všeobecného kněžství".
Centrum komunitární spirituality tvoří slavení bohoslužeb. Svým pojetím bohoslužeb se komunity obracejí proti "snižování liturgické bohoslužby na pouhý prostředek k realizaci rozumné bohoslužby", nedorozumění, ohrožující evangelickou bohoslužbu po jejím z-etizování Käsemannem a Langem. Pro spiritualitu lidové církve, zaměřenou ještě stále primárně na ovoce víry - uvědomme si jen význam diakonické a sociálně etické angažovanosti církve pro církevní sebepojetí -, tím komunitární spiritualita vytváří nepostradatelný korektiv.
A konečně i eschatologické zaměření komunitární spirituality představuje nepostradatelnou výzvu orientaci na tento svět, která až donedávna dominovala zbožnosti lidové církve.
Komunitární spiritualita je i ze zcela praktického hlediska obohacením a inspirací pro celou církev. Komunity jakožto "evangelická místa milosti" umožňují návštěvníkům i návštěvnicím duchovně načerpat. Tomuto účelu slouží nabidka konferencí spirituálního rázu a pozvání žít v komunitách po kratší či delší dobu ("komunita načas"). Ve společnosti, pro niž je typický hluk a tlak na výkon, nacházejí lidé vnitřní uvolnění v komunitách: Spiritualita nesená modlitbou denních dob a bohoslužbami pomáhá dospět ke ztišení. Další praktický přínos komunitární spirituality pro celou církev spočívá v pastoračních nabídkách. Členové komunit jsou známi jako odborníci na pastoraci a mnozí členové církevních obcí je pravidelně vyhledávají. Situace odstupu od normálního každodenního života během pobytu v komunitě podporuje ochotu k existenciální změně, na což poukázal již r.1975 Gerd-Heinz Mohr ve své knize "Die Kunst des geöffneten Lebens" (s.44n).
Svou spiritualitou komunity odpovídají mimoto na otázku, která se v uplynulých letech opakovaně kladla, totiž kde v rámci tradiční církve existují nabídky pro nábožensky hledající lidi, také a právě pro mladé. Komunity vytvářejí experimentální pole pro zkušenosti víry, což zdůrazňoval zvláště Ulrich Wilckens, bývalý pověřenec rady EKD pro kontakt s evangelickými komunitami. Moment cvičení je konstitutivní součástí komunitární zbožnosti. Tím duchovní společenství přispívají k tomu, aby tento aspekt, tradiční evangelickou zbožností do značné míry zapomenutý, mohl být reintegrován do evangelické spirituality. Právě pro předávání víry je moment cvičení nepostradatelný. Komunity vyzvedají v této souvislosti také aspekt živého příkladu v jeho významu pro předávání víry. Mohou se přitom odvolat na Dietricha Bonhoeffera, který již ve stati "Entwurf einer Arbeit" ve "Widerstand und Ergebung" přiznával podstatný význam lidskému příkladu pro obnovu církve: "(Církev) nebude moci podceňovat význam lidského "příkladu" (který má svůj původ v lidství Ježíše Krista a je tak důležitý u Pavla); její slovo získává důraz a sílu nikoli díky pojmům, ale díky příkladům" (Dietrich Bonhoeffer Werke, Bd 8, 560n). Jsou nutné instance ukazující názorně víru, protože jinak víra ztrácí vztah ke světu a k místu, tzn. na jedné straně je vytlačována do náboženského nitra, na druhé straně do onoho světa. Zdá se, že bez určitého existenciálního sdělení následovníky a následovnicemi Ježíše Krista je dnes zprostředkování víry už sotva možné. Stejným směrem argumentuje memorandum EKD o vyučování náboženství "Identität und Verständigung. Standort und Perspektiven des Religionsunterrichts in der Pluralität", vydané r.1994. Vzhledem k úkolu náboženských pedagogů a pedagožek se zde říká: "Protože subjektivní věrohodnost má stále větší váhu, musí si i vyučující být vědomi svého působení jakožto vzoru. Jestliže přijatelnost obsahů už není podporována náboženskými zvyklostmi a zkušeností mimo školu, stávají se zvláště důležitými osoby, stává se důležitým živý křesťanský vzor" (s.29). V důsledku toho se v komunitách znovuobjevil význam duchovního otcovství a mateřství, které hrálo podstatnou roli již v pastoraci egyptských pouštních otců, pro předávání víry.
A konečně se komunity již staly oblíbeným cílem výletů skupinek i celých církevních obcí, přičemž se získává vhled do komunitární spirituality a impulsy pro formy zbožnosti. Stejný efekt se dostaví, když si církevní obce zvou z komunit referenty na spirituální a pastorační témata.
Obnovný potenciál spirituality komunit se natrvalo projeví v celé církvi pouze tehdy, podaří-li se spiritualitu, která se žije v komunitách a tradičních církevních obcích uvést do vztahu vzájemného doplňování a korektury. Normální místní obec je a zůstane prubířským kamenem spirituálních poznatků získaných v komunitách. Až v normálním každodenním životě v rodině a zaměstnání se ukáže její nosnost. Prvním krokem směrem k vzájemnému doplňování a korektuře i v institučním ohledu bylo povolání zástupce komunit do synody EKD a povolání pověřence EKD pro evangelické komunity. Zde jsou ještě nevyčerpané možnosti vzájemného obohacení. Bylo by např. možno uvážit, zda by komunity nemohly na pověřence EKD - většinou je to některý biskup v důchodu - přenést mandát k vizitacím. Přispělo by to k transparentnosti duchovních společenství v církevní i společenské veřejnosti. Jednoho dne by s tímto mandátem mohlo být spojeno možná i spolupůsobení při volbě nového vedení komunity, čímž by se omezily turbulence při změně vedení, které často ohrožují samotnou existenci společenství.
Další literatura:
- Lydia Präger (ed.), Frei für Gott und Menschen. Evangelische Bruderschaften und Schwesternschaften in Selbstdarstellungen, Stuttgart 1959
- Gerd-Heinz Mohr, Christsein in Kommunitäten, Stuttgart 1968
Gottfried Wemzelmann, Nachfolge und Gemeinschaft. Eine theologische Grundlegung des Kommunitären Lebens, Stuttgart 1994
- Christoph Joest, Spiritualität in evangelischen Kommunitäten. Altkirchlich monastische Tradition in evangelischen Kommunitäten von heute, Göttingen 1995
- Ingrid Reimer, Verbindliches Leben in evangelischen Bruderschaften und kommunitären Gemeinschaften, Gie en 1999
- Rudolph Bohren, Mit dem Geist bekommen wir Väter und mit den Vätern einen Geist, in: Peter Zimmerling (ed.), Aufbruch zu den Vätern, Moers 1994, 44-65
(Deutsches Pfarrerblatt 7/2001, s.355-359. Verze rozšířená o portréty dvou komunit vychází současně v Evangelische Theologie 6/2001, s.441-455. Autor je bývalý farář komunity Offensive junger Christen a v současnosti docentem praktické theologie na universitách v Heidelbergu a Mannheimu. Věnoval se spiritualitě pietistických a charismatických hnutí, Jednoty bratrské a spolu s Rainerem Mayerem Bonhoefferovi: Dietrich Bonhoeffer, Beten und Tun des Gerechten. Glaube und Verantwortung im Widerstand, 1997).