1.SJS odvozuje své jméno od evangelisty Jana, "apoštola lásky", který uchoval Ježíšova slova o jednom stádu a jednom pastýři a Kristovu velekněžskou modlitbu za jednotu učedníků celého křesťanstva. Vychází z augsburského vyznání a v rámci ekumenického hnutí usiluje o uskutečnění evangelicko - katolického života.
1. Víra a řád
2. SJS usiluje v živém společenství s celou ekumenickou církví o obnovu bohoslužebného života, jak to odpovídá duchovním zkušenostem raného křesťanství. Usiluje o společenství bohoslužby a Večeře Páně v celém křesťanstvu, zvláště o interkomunii s episkopálními církvemi.
3.SJS stojí na půdě Písma svatého, vykládaného ve shodě se svědectvím víry celé církve. Je vedena touhou po evangelické katolicitě, jejímž výrazem je augsburské vyznání z roku 1530. Lutherův překlad Bible, jeho katechismy a postily, Calvinovu Institutio religionis christianae, evangelické církevní písně a kritické (wahrheitsoffen) zkoumání Bible a dějin náboženství, dogmatu a církve, jak vzniklo na protestantské půdě, považuje za trvalý přínos reformačního křesťanství celé církvi.
4. SJS užívá ekumenické nicejskocařihradské vyznání víry, vedle něho i obě vyznání západní církve, apostolicum a athanasianum.
5. Zvláště vyznává víru v Trojjedinného Boha, Logos, "který osvěcuje každého člověka" (Jan 1,9), vtěleného, ukřižovaného a vzkříšeného Syna Božího a Vykupitele, jakož i ospravedlnění hříšníka pouhou Boží milostí. O církvi vyznává, že je to nevěsta Kristova, tělo Kristovo, plnost toho, který naplňuje všechno ve všem (Ef 1, 23).
6. Stejně přijímá i plný počet svátostí vysluhovaných starou církví, přičemž rozlišuje mezi základními svátostmi - křest a večeře Páně, a sekundárními svátostmi - pečeť konfirmace, pokání, svěcení k duchovenské službě, mazání nemocných a manželství, uznávanými dnešní katolickou církví Východu i Západu.
7. Ve svaté Večeři Páně vidí střed a vrchol křesťanské bohoslužby. Vyznává opravdovou přítomnost Kristovu ve sv. Večeři Páně jako průmět (Darstellung) celých dějin spásy. Uznává její obětní charakter ve smyslu zpřítomnění neopakovatelné Kristovy oběti na kříži, jakož i oběti chvály a díků a sebeobětování církve Bohu skrze Krista.
8. V duchovenské službě vidí podstatný orgán církve Kristovy. Přijímá biskupskou apoštolskou posloupnost jako všeobecný církevní základ této služby. Současně si váží ordinace těch evangelických církví, které nestojí v biskupské sukcesi a uznává i bezprostřední povolání Duchem svatým.
9. Až do obnovení církevních duchovenských služeb na základě apoštolské sukcese v evangelické církvi uchovává v kruhu společenství plnost starocírkevních služeb: dveřníka, předčitatele, exorcisty, akolyty, subdiakona, diakona, presbytera (kněze), biskupa (apoštolského představeného). Jejich úkoly jsou stejné jakko ve staré církvi. K těmto službám, které mohou vykonávat pouze muži, přistupuje starocírkevní služba diakonek, k níž jsou povolávány vdané i svobodné ženy. Úkoly diakonek jsou: křesťanská služba lásky, péče o výzdobu oltáře a o církevní roucha, služba u oltáře, nejsou - li přítomni akolyté a diakoni, vedení modlitby liturgických dob a rozdílení eucharistie (nejsou-li diakoni), vedení bohoslužeb pro děti a pro ženy se souhlasem představeného, pastorace žen a dětí.
10. Vedení společenství je svěřeno apoštolskému představenému, stojícímu v apoštolské sukcesi a volenému společenstvím.
11. Po jeho boku stojí kapitula. Tu tvoří "apoštolský spolupracovník" (vikář jmenovaný představeným se souhlasem společenství a rovněž stojící v apoštolské posloupnosti, dále jeden presbyter, jeden diakon, jedna diakonka a dva zástupci laiků - muž a žena. Jsou voleni společenstvím a potvrzováni představeným. Představený rozhoduje ve všech důležitých záležitostech po dotázání společenství, popř. hlavního konventu.
II. Život společenství
12. Členové společenství usilují ve svém životě o docela osobní následování Ježíše Krista a opravdovou službu lásky bližnímu ve svém okolí. Jakožto evangeličtí křesťané nevidí v pravidlech zákon, jenž by měl být doslovně zachováván a jehož plnění by bylo záslužné, ale vidí v něm směrnici k prohloubené zkušenosti Boží milosti a k dokonalejší službě lidem.
13. Členové, zvláště duchovenští, usilují o pravidelný život modlitby. Pokud možno užívají některý z církevních breviářů. Tam, kde je to možné, se modlí společně.
14. Členové se co nejhorlivěji účastní života sboru. Co nejčastěji se účastní sv. Večeře Páně. Presbyteři slaví pokud možno každou neděli sv. Večeři Páně ve sboru, nebo - pokud to není možné - v užším kruhu.
15. Pro slavení sv. Večeře Páně se v Německu doporučuje "Německá mše". Tam kde není její užívání možné, má být užíván formulář příslušné zemské církve, doplněný starocírkevními prvky, především anamnezí a epiklezí. Při zvláštních příležitostech lze užívat i starocírkevní liturgii.
16. Členové společnosti usilují o pravou vytrvalost ve službě přímluvných modliteb. Navštěvují kterýkoli otevřený chrám a prosazují otevření evangelických kostelů pro modlitbu.
17. Členům společenství se doporučuje aspoň jednou do roka individuální zpověď. Není - li možná u služebníka církve, je možná i zpověď některému bratrovi nebo sestře. Presbyteři pracují pro znovuoživení individuální zpovědi ve sboru. Všichni jsou vázáni přísným zpovědním tajemstvím.
18. Členové společnosti dbají postních a abstinentních předpisů západní církve, pokud to dovolí zdraví, povolání a rodinné poměry.
19. Příslušníci společenství usilují o osvobození ze závislosti na vnějším majetku. Nadbytku užívají ke službě církvi a trpícím lidem. Každý člen přináší podle možností oběť do pokladny společnosti.
20. Členové společenství prokazují svým duchovním a světským představeným poslušnost, pokud jim to dovolí svědomí.
21. Bratři a sestry pracují modlitbou, slovem a činem pro pokoj, shodu a spolupráci národů, tříd, konfesí a náboženství. Zvláště podporují práci ekumenického hnutí pro jednotu a nadkonfesijní sociální a mírovou práci, a usilují o spolupráci křesťanských vyznání na místní rovině.
III. Setkávání
22. Členové SJS si navzájem vyměňují zkušenosti. Při svých setkáváních se podle možnosti modlí části bohoslužby liturgických dob a slaví sv. Večeři Páně. Jednotlivci se mohou jako hosté připojit ke kruhu podobného charakteru.
23. Jednou ročně se koná hlavní konvent. K němu se scházejí všichni členové společnosti, pokud jim je to možné. V rámci jednotlivých oblastí se členové stýkají podle možností. Vedoucí oblastních skupin jsou voleni shromážděnymi členy a potvrzováni představeným.
24. Při setkání se modlí části bohoslužby liturgických dob a slaví sv.Večeři Páně, pořádají vědeckoteologické přednášky a liturgická praktika, je i příležitost k osobní zpovědi. Ve spojení se setkáními nebo i samostatně se konají duchovní cvičení (exercicie). Každý člen se má aspoň jednou do roka účastnit těchto cvičení. Není-li to možné, podpoří aspoň účast druhých.
IV. Příslušnost ke společenství
25. Příslušnost k SJS je zásadně otevřena každému, pokřtěnému křesťanovi, společnost však nabízí členství pouze příslušníkům evangelických církví. Zkušební doba je dvouletá. Čekatel má pomocníka nebo pomocnici, kteří je uvádějí do života společenství. Jsou současně poradci v otázkách duchovního a osobního života.
26. Bohoslužeb společenství se mohou účastnit všichni křesťané, i nečlenové společenství. K přijímání sv. Večeře Páně je zván každý pokřtěný člen církve, u něhož lze předpokládat víru v Trojjediného Boha a Kristovu přítomnost ve sv. Večeři Páně, pokud mu jeho církev nebrání v účasti.
27. Po uplynutí zkušební doby rozhodne představený na žádost vedoucího oblastní skupiny o konečném přijetí. Přijetí se uskuteční zvláštní bohoslužbou. Všeobecně se očekává, že členové společenství přijmou svátostnou konfirmaci, to však samo o sobě není přijetím do společnosti.
28. Členové společnosti, kteří jsou ochotni a podle názoru společenství schopni převzít některou službu ve společnosti nebo v některé evangelické církvi nebo společenství, mohou být přijati k jednotlivým svěcením. K presbyterskému svěcení jsou všeobecně přijímáni pouze faráři a kazatelé, kteří slouží v některé evangelické církvi nebo společenství, jakož i učitelé teologie. Členy společnosti mohou být i ti duchovní a laici, kteří zatím nebo vůbec nechtějí přijmout svěcení a služby v apoštolské sukcesi.
29. Kdo se chce od společenství oddělit, má svůj úmysl nejprve sdělit vedoucímu oblastní skupiny a pak apoštolskému představenému. Vyloučit ze společnosti může hlavní konvent po slyšení oblastní skupiny za těžké přestupky proti duchu společenství. SJS však nepovažuje své společenství s vyloučenými za zrušené, ale zůstává s nimi spojena v lásce a přímluvných modlitbách.
V. Změny pravidel
30. může provést pouze hlavní konvent dvoutřetinovou většinou hlasů.
Poznámka k výše otištěné reguli SJS: Jde o text větve v bývalé NDR, na jejímž životě se podílelo i několik lidí od nás. Po sjednocení Německa byl postupně vytvořen společný text s drobnými odchylkami. Protože dříve uvedený text regule EFT vyvolal otázky kvantitativního charakteru, doplňuji, že obě společenství, která se částečně personálně překrývají, nemají dohromady asi více než 200 členů, tvoří však jádro větší organizace Hochkirchliche Vereinigung A.B. Z českých zemích ke společnosti Janově patřili dva evangeličtí kazatelé, z nichž jeden již zemřel. Práce českých EFT ustala po r.1989 (!). Identitu společenství vyjadřují spisy Friedricha Heilera, luterský konfesionalismus (obojí v jistém napětí) a především tzv. Heiler-Messe, otištěná v ELS 2.
Ekumenický rozměr tématu "Písmo a jednota církve" bychom pochopili falešně, kdybychom jej vnímali pouze jako dogmatický problém. Pro evangelického křesťana není Písmo v první řadě předmětem teologických spekulací (to je záležitost teologů z povolání, kteří se potřebují něčím profilovat), ale především základem jeho zbožnosti. Můžeme mluvit o biblické spiritualitě, či ještě lépe o spiritualitě Božího slova. Slovo spiritualita obsahuje jako kořen slovo Spiritus, Duch svatý - a reformační přístup k Písmu stojí na jistotě, že slovo Boží v Písmu svatém je neoddělitelně spojeno s Duchem svatým, že Ducha svatého příjímáme právě ze slova (a svátostí) jako prostředků spásy. Slovo Písma je jednak inspirované, jednak inspirující: Obsahuje a dává Ducha svatého (inspiruje v hlubokém smyslu toho slova). České slovo zbožnost vyjadřuje vztah k Bohu. Biblická zbožnost evangelického křesťana je založena na jistotě setkání s Bohem skrze Písmo. Hledat Boha jinde se jeví jako nebezpečné: Boha lze jistě najít všude, ale jako Soudce - i pohané vědí v srdci o jeho existenci a jeho mravních nárocích. V setkání s Bohem soudcem však nemohu obstát - vždyť jsem hříšník, který nenaplnil jeho přikázání. V Ježíši Kristu, který je středem Písma svatého a který je vpravdě Slovem Božím, však se setkávám s Bohem odpouštějícím. Jistota, že Písmo je Slovo Boží, znamená především, že v Písmu se setkávám s Božím slovem Ježíšem Kristem. Smyslem tohoto setkání není jen informace, poučení, ale samo toto setkání s živým Kristem. Katolík to může dobře pochopit srovnáním s eucharistickou zbožností, kde jde obdobně o setkání s Kristem v eucharistii. Jako však eucharistická zbožnost (aspoň po koncilu) neznamená jen adoraci statické přítomnosti, ale Kristovo jednání skrze církev, tak i setkání s Kristem v Písmu (to jest především v kázání: Predicatio verbi divini est verbum Dei!) je setkání s Kristem jednajícím. Toto jednání má základní podobu zákona a milosti: Děje se soud, ale ústí ve slovo milosti. Obojí, zákon a milost, je základní a trvalou strukturou tohoto setkání (zvěstování pouze Božích nároků nebo pouze všeobecného odpuštění všem a ospravedlnění všeho je základem všech převráceností). Katolík si patrně hned povšiml, že tato spiritualita má kořeny ve svátosti smíření - slovo Boží je v podstatě absoluce, rozhřešení. Kořeny luterské spirituality v individuální zpovědi ovšem tento typ zbožnosti odpovídajícím způsobem poznamenaly - v popředí je problematika hříchu a pokání, zbožnost je soustředěna na individuální vztah k Bohu. Tam, kde se přestala praktikovat individuální zpověď, se pak její funkce přenesla na večeři Páně - a samozřejmě i kázání jako zvěstování Božího slova má funkci absoluce - ovšem společné. (Kořeny této spirituality jsou v iroskotské - nebo chcete-li: keltské misii). Formuli "zákon a milost" je však třeba pochopit i šíře ve smyslu slovesa parakaló - Kristus nás napomíná, vyzývá, povzbuzuje, potěšuje). Důležité je, že Kristus je subjektem - jinak bychom nutně upadli do subjektivismu! Porozumění Písmu ostatně není především otázkou hermeneutickou, ale otázkou soteriologickou (srov 2Kor 4,2-4 - evangelium je zahaleno těm, kdo spějí k záhubě).
Dogmatickým předpokladem této zbožnosti je princip Písma jako nejvyšší autority (sola scriptura), a z vlastností Písma je důležitá především claritas a efficatia Scripturae. Stručně vyloženo: Písmo je jasné (ve své základní zvěsti, shrnuté výše uvedeným způsobem jako zákon a milost, zvěst o odpuštění hříchů pro zásluhy Kristovy a milost Boží, nejasná místa je třeba vykládat na základě celkové zvěsti) a účinné (přítomnost Kristova ve slově a ve svátostech se projevuje účinností - základním účinkem pak je soud a záchrana - víra, obrácení, znovuzrození, posvěcení, nebo naopak zatvrzení - tento dvojí účinek Písma jako "dvojsečného meče" je dnes přehlížen -"abychom nikoho nevylučovali" opouštíme Boží slovo, které nutně vede k rozdělení). Stejně jako Kristus na poušti odráží i evangelický křesťan ďábla a jeho pokušení citacemi z Písma.
Jak již bylo řečeno, jde o setkání s Bohem jednajícím. Obecně platí o luterské spiritualitě, že za základní podobu Božího jednání ve světě (skrze Církev) považuje zvěstování evangelia a rozdílení svátostí. Skrze ně jedná Bůh ke spáse světa (skrze světskou moc pak jedná v časném řádu). Církev je viděna především jako creatura verbi - stvořená slovem, které uchovává a které ji uchovává. Církev je tam, kde se zvěstuje evangelium a řádně slaví svátosti. Svátosti jsou verbum visibile.
Podstatou biblické spirituality je poslušnost, nikoli novověká emancipace subjektu. Poslušnost Boha ovšem osvobozuje od jiných podřízeností. Spojením Písma a Ducha svatého je současně biblická zbožnost odlišena od blouznivectví, které se odvolává na své duchovní zážitky a zkušenosti.
Tato spiritualita, která po staletí nesla evangelíky v nejtěžších životních zkouškách, se ovšem před našima očima rozkládá, protože byly narušeny její dogmatické kořeny. Fakticky byl opuštěn princip Písma a jeho jasnosti. To vede k tomu, že Písmo už není měřítkem, ale je samo měřeno. Jiné autority rozhodují, co je "Boží slovo" - profesoři teologie, většiny na synodech, subjektivní libovůle. Místo jednoty na základě Božího slova (které, jak již bylo řečeno, sjednocuje i rozděluje) se mimo tento základ hledá jednota náboženství, jednota lidstva. Namísto biblických zaslíbení vstoupily světské naděje. Pod záminkou "pastoračních potřeb" se ospravedlňují žádosti těla, Božím slovem odsouzené. Namísto autority Písma nastoupil dogmatický pluralismus nebo dogmatický fundamentalismus, nerozlišuje se biblické/nebiblické, ale levicové/pravicové, progresivní/konzervativní atd. Místo od Božího slova se očekává účinnost od světských metod, od zalíbení se lidem. Závaznost Božího slova byla vystřídána nezávazností. Biskupové nedovedou říci jasné slovo, protože ztratili autoritu a moc, danou jim v Božím slově. Toto vše je ovšem také jen polovina pravdy, neboť dnešní reformační křesťanstvo je rozpolcené a je vždy nutno se ptát, s kterým křídlem máme co do činění. Jevy zde popisované mají ostatně silné zastoupení i mezi katolíky - a falešný ekumenismus spočívá v tom, že se tito lidé bez potíží dorozumějí. Pravý ekumenismus však může být pouze na základě Božího slova, nikoli v rozporu s ním.
Biblická spiritualita představuje důležitý faktor v úsilí o jednotu. Třebaže je typická pro reformaci, má předreformační, zejména patristické a reformní středověké kořeny. Katolická církev prošla v našem století významnou biblickou obnovou, a mnohý katolík jistě také žije tuto spiritualitu života z Božího slova.
(Zpracováno podle studie Reinharda Slenczky Geist und Buchstabe, in: Verbindliches Zeugnis III (=DdK 10), Freiburg/Breisgau 1998, s.107-137)