Svátosti, církevní úřad a apoštolská sukcese (Friedrich Heiler)
Biskupská ordinace a apoštolská sukcese u českých bratří a v obnovené Jednotě bratrské
Proč reformace v Německu ztratila apoštolskou posloupnost (Ernst Benz)
Apoštolská sukcese a biskupský úřad (Arcibiskup Nathan Söderblom)
Apoštolská sukcese (Friedrich Heiler)
Studie, z níž přinášíme podstatný výtah, nastiňuje koncepci církve v ekumenických kruzích starocírkevní orientace: K živé církvi patří biskup, charismatici, vyznavači, laici a jejich souhra.
Jako ekumenické hnutí vedlo nutně k tomu, že se stala žhavou otázka biskupského úřadu založeného na apoštolské sukcesi jakožto pouta jednoty církve v čase a prostoru, tak i svátostné hnutí nutilo vážně reflektovat ordo jako právní a svátostný základ udílení svátostí. Ve svátosti nepůsobí člověk, vybavený určitými lidskými kvalitami, zde nedává člověk ze svého vnitřního bohatství, ale je to pouze Kristus, kdo ve svátosti působí a svátost uděluje. "Je zjevné," říká Tomáš z Akvina v návaznosti na myšlenku Augustinovu, "že všechny svátosti církve koná Kristus (omnia ecclesiastica sacramenta Christus perficit); on je totiž tím, kdo křtí, on je tím, kdo odpouští hříchy, on je pravý kněz, který se obětoval na oltáři kříže a v jehož moci se denně konsekruje jeho tělo na oltáři" (S.c.g. IV 76,4.). Aby však měl křesťan záruku, že není při přijímání svátostí závislý na náhodných lidských vlastnostech toho, kdo udílí svátosti, musí mít ten, kdo je udílí, objektivní, nad-osobní vyzbrojení a zmocnění, a sice vyzbrojení a zmocnění, které pochází od Krista jako toho, kdo svátosti ustanovil a udílí.
Toto vyzbrojení a zmocnění Kristem k udílení svátostí je dvojí. Zaprvé řádné skrze svátostný ordo, který v historické sukcesi sahá zpět k apoštolům a učedníkům, které Ježíš za svého pozemského putování povolal, zmocnil a rozeslal. Vedle toho zadruhé stojí mimořádné pneumaticko-charismatické vyzbrojení a zmocnění, které mimo historickou sukcesi koná přímo Duch, který vane, kde chce. Tato druhá forma povolání a vyzbrojení stojí na jedné straně nad onou první, historickou, nakolik se zde projevuje bezprostředně Duch, na druhé straně však pod ní, nakolik zkoumání a kontrola tohoto projevu Ducha přísluší obci a služebníkovi, který ji vede a je legitimován historickou sukcesí. Kdykoli v dějinách křesťanské církve jedna forma druhou oslabovala, zatlačovala nebo pohlcovala, vznikaly vážné poruchy v organismu církve. Chce-li evangelicko-katolické hnutí účinně čelit dnešní svátostné krizi, pak musí dbát pečlivě toho, aby obnovilo pravou rovnováhu a napětí mezi úřadem a pneumatem. I v tomto úsilí jí může historie jako učitelka ukázat pravou cestu.
1. Ježíš nepověřoval bez rozdílu všechny, kdo naslouchali jeho zvěsti o Božím království a věřili jí, tím, aby jej zastupovali ve zvěstování slova a svátostech, uzdravování nemocných a exorcismech, ale naopak vyvolil ty, "které chtěl" (Mk 3,13) za učedníky a posly, povolal je a vyslal, zmocnil a vyzbrojil: Dvanáct těch, které evangelia uvádějí jménem a Sedmdesát (Luk 10) těch, jejichž jména známe jen zčásti z nekanonické tradice. Pouze jim dal pověření a zmocnění zvěstovat příchod Božího království a účinně je dosvědčovat uzdravováním nemocných a vymítáním ďábla. Pouze Dvanácti dal pověření a zmocnění opakovat jeho poslední hostinu na památku jeho smrti (Luk 22,19); pouze Jedenácti udělil Vzkříšený Ducha a zmocnění odpouštět hříchy (Jan 20,22n), z čehož lze usoudit, že na ně, nikoli celou obec, přenesl moc svazovat a rozvazovat (Mt 18,18), kterou svěřil nejprve Petrovi (Mt 16,18n). Pouze Jedenácti dal misijní příkaz včetně moci učit a křtít (Mt 28,20). Omezení všech těchto mocí na vyvolené apoštoly odpovídá, že pouze jim je dáno zaslíbení sedět na dvanácti trůnech Izraele a soudcovská moc nad dvanácti izraelskými kmeny (Mt 19,28). "Epoiésen" (učinil je - 6,13.16), které Marek ve zprávě o povolání apoštolů dvakrát slavnostně zdůrazňuje, naznačuje, že se toto zmocnění a vyzbrojení nestalo jen slovem, ale i úkonem, stejně jako se přece i zmocnění k odpouštění hříchů stalo vnějším aktem (dechl na ně - Jan 22,22). Protože v soudobém židovstvu byli zákoníci a soudci podle staré izraelské tradice (Nu 27,18nn) ordinováni (semikha) vkládáním rukou, není nepravděpodobné, že i Ježíš přenesl apoštolské zmocnění na své učedníky vkládáním rukou, jak se o tom skutečně vypráví ve Skutcích Petrových vzniklých kol. r.200. Tak tedy Kristus svou svobodnou volbou povolal ze zástupů svých učedníků své vyslance a zmocnil je ke zvěstování Božího království jakož i práci pro ně. Tímto zmocněním jsou Kristovými zástupci v pravém smyslu - "kdo vás slyší, slyší mne, kdo vámi pohrdá, pohrdá mnou, kdo ale pohrdá mnou, pohrdá mým Otcem, který je v nebesích" (Luk 10, 16). Ačkoli se toto zmocnění nestalo v profánních právních formách, přesto je vzhledem ke skutečnosti, že Mesiáš - Syn Boží pověřil určité učedníky svým zastupováním a zvláštními pravomocemi, nutno mluvit o ius divinum.
Duchovní vyzbrojení, které Ježíš dal svým vyvoleným apoštolům a učedníkům na cestu, bylo naplněno a zpečetěno vylitím Ducha svatého o svátku Letnic. V moci tohoto Ducha vydávali svědectví o Ukřižovaném a Vzkříšeném, uzdravovali nemocné, shromažďovali a vedli obec těch, které pokřtili. Tentýž Duch, který sestoupil na apoštoly, však naplnil svými dary i mnohé z pokřtěných: darem misijního apoštolátu, proroctví, učení, mluvení jazyky, uzdravování, pastýřského vedení. Kde se projevily tyto duchovní síly, nestavěli se apoštolové proti nim; kde vyznavači Krista činili z moci tohoto Ducha skutky apoštolů, tam v nich apoštolové viděli své spolupracovníky a pomocníky na díle Kristově. Tak nastoupili vedle apoštolů vyvolených na zemi samým Pánem noví, Duchem povolaní apoštolové, proroci, evangelisté, učitelé, pastýři a divotvorci (srov. 1Kor 12,29; Ef 4,11). Největší dva z těchto Duchem povolaných proroků a apoštolů byli Pavel a Barnabáš. Své pověření ke svědectví a později k misijnímu zvěstování mezi pohany nepřijali od Pána během jeho pozemského putování nebo od jeho jedenácti apoštolů, ale bezprostředně od Krista a jeho Ducha. Pavel se dovolává toho, že své "evangelium nepřijal od žádného člověka ani mu nebyl nikým vyučen, ale skrze zjevení Ježíše Krista", že po svém povolání se "neradil s tělem a krví", tzn. že se nekontaktoval s dvanácti apoštoly (Gal 1,12.16). Přesto se nemohl vyhnout tomu, aby později šel s Barnabášem do Jeruzaléma a aby pro své misijní pověření, které přijal od Pána, získal vnější slavnostní potvrzení od dvanácti apoštolů (Gal 2,1nn). Z jeho výroků je zcela zřetelné, že apoštolové pověření Pánem během jeho pozemského života zkoumali všechny bezprostředně povolané nositele Ducha, apoštoly, proroky atd., takže už v době rané křesťanské církve příslušel regulérnímu, Kristem ustanovenému úřadu dohled na všechny charismatické duchovní funkce křesťanské obce.
Svědkům Kristovým, povolaným Duchem, kteří všude vystupovali v prvních desetiletích po vylití Ducha o letnicích, příslušelo vedle apoštolů a pod jejich kontrolou zvěstování slova a udílení svátostí. Podle Didaché (13,3) jsou "velekněžími" těchto obcí. Ale protože ne vždy a všude byli k dispozici takovíto lidé naplnění Duchem, nastupovali vedle nich, a sice od počátku, takoví, kteří charisma Ducha přijali vkládáním rukou a modlitbou apoštolů, nejen všeobecně ve smyslu svátostného zpečetění neboli biřmování (Sk 8,14nn), ale ke zvláštním oficiálním službám v obci, jako již v nejranější době sedm diakonů (Sk 6). Tímto způsobem apoštolové (a sice nejen dvanáct apoštolů, ale i apoštolové povolaní Duchem) vyzbrojovali představené, dozorce (episkopoi) a starší (presbyteroi) obcí zmocněním Kristovým a charismatem jeho Ducha pro kněžsko-biskupský úřad. Novozákonní spisy obsahují četné náznaky a odkazy na tento církevní úřad a na apoštolské vkládání rukou, které je jeho základem; nemluví však o tom podrobněji, protože tato ordinace a její forma byly samozřejmostí. Nemůže však být pochyb o tom, že ordinace byla odpočátku považována za svátost, tzn. že se s vnějším znamením vkládání rukou a slovem modlitby spojovalo pro křesťanskou víru udělení Ducha svatého. Vyzbrojení a zmocnění církevních služebníků ke zvěstování slova jakož i k udílení svátostí se dělo skrze svátostný ordo. Proto mohl Pavel říci Timoteovi: "Nezanedbávej dar (charisma), který ti byl dán podle prorockého pokynu, když na tebe starší vložili ruce", "rozněcuj oheň Božího daru, kterého se ti dostalo vzkládáním mých rukou" (1Tim 4,14; 2Tim 1,6).
2. Pneumatický entusiasmus nejstarších dob začal opadat již koncem 1.století. Počet proroků, kteří křtili a slavili eucharistii, ubýval; funkce, které vykonávali, připadly nyní téměř výlučně regulérním církevním služebníkům, presbyterům a biskupům. Po smrti apoštolů se úřad biskupů a presbyterů, v novozákonní době ještě nerozdělený, začal diferencovat do dvou stupňů. Z tohoto procesu diferenciace vzešel - nejprve v maloasijských obcích a v Antiochii - trojčlenný ordo: diakonát, presbyterát a monarchický episkopát, který brzy nabyl ekumenického významu. Biskup se stal výhradním správcem cathedry (učitelské stolice) a moci ordinovat - jen zcela ojediněle jsou doloženy ordinace pouhými presbytery. Biskupové se nyní jevili vedle kněží a nad nimi jako nástupci apoštolů ve zvláštním smyslu; neboť oni to byli, kdo předával druhým z generace na generaci ve svátostném ordo zmocnění a charismata, která Kristus udělil svým apoštolům. Starocírkevní ordinační modlitby dávají jasnou představu o zplození z Ducha, které stará církev spatřovala v biskupské ordinaci. Původní forma kanonické modlitby při biskupském svěcení podle rekonstrukce biskupa Frere zní:
"Vylej moc svobodného Ducha, která od tebe pochází, kterou jsi dal svému milovanému Synu Ježíši Kristu, kterou On propůjčil svatým apoštolům, kteří vybudovali církev na místě tvé svatyně... Poskytni svému služebníkovi, jehož jsi vyvolil k biskupskému úřadu, aby pásl svaté stádce a sloužil ti v kněžství bez hany, ve dne v noci...; aby skrze velekněžského Ducha měl moc (exousia) odpouštět hříchy podle tvého předpisu, aby uděloval losy (klerous, tzn. ordinaci klerikům) podle tvého přikázání a aby rozvazoval všechna pouta podle moci (exousia), kterou jsi dal apoštolům..."
Řetězec episkopální sukcese existoval jako skutečnost, dříve než si křesťanská církev uvědomila dogmatický význam této skutečnosti. Toto vědomí se probudilo za protignostických bojů, když šlo o to postavit proti heretickému tvrzení o tajné apoštolské tradici odvolání na otevřenou apoštolskou tradici, která byla garantována sukcesí biskupů. (Pro sukcesní řadu biskupů jako "tradentů" pravého učení byla vzorem hypotéza o takovémto řetězci tradentů v judaistickém rabinismu, vedeném až k sinajskému zjevení). Pojetí, které hájili Hatch, Ritschl, Achelis, Headlam a jiní (dříve i autor tohoto článku), že se u sukcese jedná jen o nástupnictví v úřadě, nikoli o řetězec předání úřadu a zmocnění k němu prostřednictvím vkládání rukou, je vzhledem ke starocírkevním dokumentům, zvláště východním, neudržitelné. Máme staré seznamy sukcesí, v nichž se řada sukcesí výslovně označuje jako řetězec svátostného vkládání rukou. (Učení apoštola Addaie: Palut pocházel z Antiochie a obdržel ruku kněžství od Serapiona, biskupa z Antiochie; Serapion... sám obdržel ruku od Zephyrina, biskupa města Říma, ze sukcese ruky kněžství Simona Kéfy, který ji přijal od našeho Pána a který byl 25 let biskupem Říma."). Podle protestantského církevního historika Behma "nemůže být pochyb o tom, že přinejmenším v jednotlivých oblastech církve se za médium apoštolské sukcese považovalo vkládání rukou při biskupském svěcení: to vytváří kontakt mezi příslušným biskupem a apoštolem, který podle místní tradice stál na počátku seznamu biskupů; zprostředkovalo mu dar Ducha, který potřeboval pro svůj úřad." Svátostné vkládání rukou zprostředkoval nově zvolenému biskupovi v nejstarších dobách jediný biskup; ve třetím století vznikl zvyk, později kanonizovaný na koncilu v Niceji, aby se biskupská konsekrace udílela třemi nebo ještě více biskupy, ale v případech nouze se i později ještě často stávalo, že episkopální sukcesi zprostředkoval jediný biskup. (I pro počet tří biskupů udílejících episkopální konsekraci byl směrodatný vzor judaistické ordinace učenců podle mišny a talmudu.)
3. Regulérní zvěstování slova a udílení svátostí spočívalo od druhého století v rukou biskupů, kněží a diakonů, kteří zmocnění ke svému úřadu přijali svátostným vkládáním rukou od apoštolů. Vedle toho ale žil pneumatický profétismus raného křesťanstva dále v mučednících. Mučedníci a vyznavači, kteří, naplněni Duchem, vydali svědectví o své víře v Krista před pohanskými soudci, byli v prvních třech staletích připouštěni ke všem kněžským a diakonálním úkonům většinou bez biskupského vkládání rukou. "Jejich vyznání platilo jako jejich ordinace". Mučedníci zasahovali do biskupské kompetence rozvazovat tím, že ve svých žalářích rozvazovali klatbu těch, kdo byli v církevním trestu, nebo aspoň svými libelli pacis dosahovali jejich církevně právní absoluce. Když pak ustalo pronásledování křesťanů a s ním krvavé mučednictví, žil duch mučednictví dále v mnišství. Jako nositelé Ducha měli mniši (zcela nezávisle na tom, zda měli kněžskou chirotonii nebo ne) moc odpouštět hříchy. Mniši-laici byli "duchovními otci", po staletí zpovědníky východní církve. Ještě počátkem druhého tisíciletí ožilo v Symeonovi Novém teologovi vědomí apoštolské moci udělené Duchem: "Moc rozvazovat a svazovat přešla od apoštolů na biskupy, od nich na kněze, od nich na mnichy. Žádný úřad a žádný hierarchický stupeň nedávají moc odpouštět hříchy, pouze Duch a svatost." Mezi ruskými starci se něco z tohoto enthusiasmu laiků východní církve zachránilo až do nejnovější doby. Nikdy se přinemenším na východě neztratilo zcela vědomí, že vedle regulérního kněžského úřadu, který své zmocnění odvozuje od apoštolů skrze svátostné vkládání rukou, stojí charismatické kněžství, jehož moc spočívá na bezprostředním povolání a dosvědčení Duchem.
4. Život viditelné církve se nevyčerpává v těchto dvou funkcích řádného úřadu založeného na apoštolské sukcesi a mimořádného pneumatického profétismu. Oba, úřad i charisma, jsou (ve staré době zcela reálně a v pozdější katolické církvi aspoň ideálně) neseny všeobecným kněžstvím všech věřících a do něho zasazeny. Všichni církevní služebníci, od nižších kleriků až po biskupa, vykonávají své bohoslužebné funkce pouze v obci a s obcí; obec, nikoli izolovaný služebník, je tím, kdo jako celek slaví eucharistické mystérium a všechna mystéria; to ona vzývá Ducha modlitby, aby sestoupil na modlícího se kněze, v responsoriu se podílí na diakonální a kněžské modlitbě, přináší obětní dary k oltáři a prosí Boha, aby je přijal, to ona svým Amen potvrzuje a dokonává konsekraci, svým trojnásobným Axios (Je hoden!) ordinaci; ona slavnostně (ještě dnes v arménské a římské /= předkoncilní/ liturgii vyslovuje absoluci nad knězem. Staré katolické liturgie mocným způsobem vyjadřují královské kněžství věřících.
Ale nejen v liturgii, i v církevní správě má kněžství věřících své právo ve staré době a v různých východních církvích podnes. Obec se spolupodílí na vobě kleriků, ba i biskupů, patriarchů a katholiků. Podle starocírkevního pravidla nečiní biskupové žádné důležité rozhodnutí bez souhlasu lidu. K regulérním funkcím celé kněžské obce pak přistupují mimořádné funkce v určitých případech nouze; od nejstarších časů existuje "kněžství v nouzi" všech laiků. Chybí-li diakon nebo kněz, může každý laik v nouzi udělit křest; v případech nouze může udělit rozhřešení (na západě se laická absoluce udržela až do vrcholného středověku). Ve staré církvi slavili laici v nouzi dokonce i eucharistii; přinejmenším měli všichni věřící právo uchovávat eucharistii doma za účelem soukromého přijímání a nosit ji nemocným a vězňům. Toto všeobecné kněžství tvoří ve staré církvi velkolepé pozadí služebného kněžství a prorockého kněžství Ducha. Toto universální kněžství považovala stará církev za vpravdě svátostný ordo v apoštolské sukcesi. Ve svátosti "zpečetění", spojené se křtem, se kněžským popř. biskupským vkládáním rukou a pomazáním křižmem udílela věřícím moc Ducha svatého a tím se jim přenášela práva kněžství. Všeobecné kněžství, tak jak je zastáváno v teorii protestantských církví, je pouze prázdným stínem onoho plnokrevného, živého kněžství, které ve staré církvi vykonával celek věřících.
5. Jak se pneumatické proroctví stávalo stále vzácnějším, tak stále sláblo i vědomí královského kněžství věřících a jeho skutečné vykonávání. Ve východních a ještě více v západní církvi nastoupil sacerdotalismus na místo onoho často napjatého, ale nakonec harmonického spolupůsobení duchovenské služby, proroctví a všeobecného kněžství ve staré církvi. Důsledkem byla řada násilných reakcí proti přepjatému úřednímu kněžství a hierarchii. Pozoruhodné však je, že žádná z těchto reakcí nebyla schopna zcela vyhladit myšlenku na starocírkevní ordo a na apoštolskou sukcesi. Valdenští bojovali proti římskému kněžství, které se jim jevilo jako strnulé a zvrhlé; neodvážili se však proti sacerdotalismu postavit čirý laicismus; naopak setrvali při starocírkevním trojstupňovém ordo a zřídili svou vlastní valdenskou hierarchii. Nelze s jistotou zjistit, nakolik se tato hierarchie odvozuje od laického pneumatika Petra Valdese, jehož Valdenští považovali za bezprostředně povolaného k velekněžství, jako Mojžíše a Pavla k jejich dílu, a nakolik putující biskupové valdenských pocházejí z římského ordo. Jisté je, že podle pojetí Valdenských propůjčoval ordo, udílený vkládáním rukou a považovaný za nesmazatelný, pravomoc ke službě svátostí. Od Valdenských přijali sukcesi Čeští bratři (a sice prostřednictvím bývalého římského kněze Michaela, který přijal biskupské svěcení od valdenského biskupa a mučedníka Štěpána), od české Unitas fratrum pak (podle tradičního pojetí) ochranovská Jednota bratrská.
Jestliže už tato obě velká evangelická hnutí středověku neodstranila duchovenský úřad stojící na sukcesi a svěcení, pak ani reformace 16.století v žádném případě nepřinesla radikální destrukci duchovenského úřadu. Luther sice ve svém raném reformátorském období odvozoval úřad od obce: Každý křesťan prý má moc ke zvěstvoání evangelia a udílení svátostí; jen kvůli pořádku prý pověřila celá obec jednoho služebníka těmito funkcemi, k nimž jsou kompetentní všichni (Luther v jednom kázání r.1522). Této teorii Luther později sám prakticky protiřečil tím, že od r. 1525 konal nesčetné ordinace farářů a sice výslovně ve smyslu božsky nařízeného přenášení zmocnění ke zvěstování evangelia a udílení svátostí (viz Rietschel, Luther und die Ordination, 1883). Ordinace se koná vkládáním rukou a modlitbou za udělení Ducha svatého, a sice těmi, kdo již stojí v ordo, přičemž ovšem Luther ve shodě s novozákonním vyjadřováním nerozlišuje mezi presbyterátem a episkopátem, ale v každém faráři spatřuje biskupa ve smyslu prvotního křesťanství. (...)
Byla-li radikálně laicistická a kongregacionalistická teorie duchovenského úřadu, jak ji zastával mladý Luther, opravena již praxí pozdějšího Luthera, pak byla zatlačena luterskými vyznavačskými spisy. Augsburské vyznání a apologie hájí, ve shodě se svou přísnější vázaností na zásady katolické církve, rozhodně starocírkevní pohled na ordo ecclesiasticus. "Svátosti a a slovo působí propter ordinationem et mandatum Christi, i když jimi slouží špatní kněží" (čl.8). Zvěstovat slovo a udílet svátosti může pouze ten, kdo je rite vocatus (čl.14). Biskupská moc zvěstovat slovo, udílet svátosti a moc klíčů je de iure divino, protože se odvozuje z "mandátu", který dal Kristus prvním apoštolům (čl.27). Kněží udělující svátost jsou zástupci Kristovi ve vlastním smyslu; jednají ve jménu a autoritě samého Božího Syna (Apol.7,28). Melanchthon nemá nic proti tomu, aby se ordinace nazývala svátostí, pokud se jen vztahuje k evangelickému zvěstování slova a udílení svátostí, nikoli k obětnímu kněžství (13,11). Pro udílení ordinace mají být určující jasné kanonické předpisy staré církve, tzn. ordinaci mají udílet biskupové kanonickou formou. Melanchthon připomíná, že augsburští vyznavači vždy dosvědčovali svoji summa voluntas zachovat starocírkevní řád. Přesto, že už byl rozkol dokonán, opakuje slavnostně ochotu uchovat kanonickou ordinaci a tím apoštolskou, a sice biskupskou sukcesi (14,24). (...)
Zásady Augustany a Apologie ohledně duchovenského úřadu jsou plnou měrou uskutečněny ve Švédské církvi, která uchovala starocírkevní řád a spolu s ním apoštolskou sukcesi. První luterské biskupy Švédska ordinoval mnich Petrus Magni, který své biskupské svěcení přijal přímo od papeže.
Podobně čteme v autorizované předmluvě k anglikánským ordinačním formulářům v Prayer Book:
"Všem horlivým čtenářům Písma svatého a starocírkevních autorů je jasné, že od dob apoštolských v církvi Kristově existovaly tři ordines služebníků: biskupové, kněží, diakoni. Aby tyto ordines v církvi Anglie pokračovaly a byly s úctou užívány a ceněny, nemá se jako právoplatný biskup, kněz nebo diakon v církvi Anglie uznávat ani přijímat nikdo, nepřijal-li... předtím biskupskou konsekraci nebo ordinaci." Ačkoli se v 39 článcích (art.25) popírá svátostný charakter ordinace, z ordinačních formulářů je přesto dobře patrné, že "ordinace v Anglikánském společenství není pouhé pověření některého muže zvláštní funkcí, ale že se ordinací uděluje ordinované osobě zvláštní charisma odpovídající příslušnému ordo, a že podstata tohoto zvláštního daru je udávána ve slovech ordinace, a že tedy v tomto smyslu je ordinace mysterion" (Prohlášení anglikánských biskupů vůči pravoslavné delegaci na Lambethské konferenci 1930).
Švédská a anglikánská církev jsou jediné reformační církve, které uchovaly starocírkevní úřad v plné episkopální sukcesi. V německých církvích bychom museli podle Augustany a Apologie předpokládat episkopální, podle Šmalkaldských artikulů aspoň presbyteriální sukcesi. Některá reformační církevní zřízení však o ordinaci úplně mlčí.(...)
S tím je však spojena i pozoruhodná slepota pro právo mimořádného působení proroků a penumatiků v obci. Ve svém boji proti blouznivcům ztratil Luther se zřetele význam pneumaticko-enthusiastického prvku pro život církve. Luterská ortodoxie (Gerhard, Chemnitz, Hollaz) obnovila vysoké ocenění duchovenského úřadu, a pak zvláště luterská renesance 19.století - Neuluthertum (Volmar, Loehe), paralela anglického Oxford Movement. V našem století usiluje o obnovu biskupského úřadu na základě plné sukcese Hochkirchliche Bewegung (Starocírkevní hnutí). Baltské církve (narozdíl od německých) převzaly biskupskou sukcesi od švédského arcibiskupa Soederbloma. (Pozn. překl.: V naší době obnovují episkopální sukcesi další severské luterské církve na základě dohody z Porvoo, viz ELS 3).
Byl by však omyl domnívat se, že evangelicko-katolické hnutí jednostranně usiluje o obnovu úřadu, stojícího na starocírkevní, episkopální sukcesi a svátostném svěcení. Stejnou měrou se snaží i o plné rozvinutí všeobecného kněžství věřících. Ale také uznání prorocko-penumatického kněžství ukazuje, že Eucharistická společnost (dnešní Starocírkevní společnost Janova) je skutečně starokřesťanská. Tam, kde v evangelických zemských církvích nebo svobodných církvích duchovní, kteří nemají plnou apoštolskou sukcesi, spravují svůj úřad slova a svátosti v hluboké prvokřesťanské víře, kde slaví svatou večeři v pevné víře v reálnou přítomnost Kristovu, tam v tom vidíme působení nositelů Ducha, vybavených týmiž charismatickými pravomocemi jako byli "proroci, evangelisté, učitelé a pastýři", kteří v nejstarších časech zvěstovali evangelium a udíleli svátosti na základě bezprostředního povolání Duchem a svědectví Ducha bez církevního vkládání rukou.
Jedná se ovšem o mimořádné charisma zvěstování a udílení svátostí. Když ovšem přijdu do některého pruského kostela a účastním se tam svaté večeře, kterou slaví racionalistický a světsky smýšlející farář bez víry v božství Kristovo, v jeho smírnou oběť na kříži a jeho opravdovou přítomnost v chlebu a vínu, pak zde lze sotva najít starokřesťanské mystérium eucharistie, protože zde není ani svátostné zmocnění, které by činilo osobní kvality vysluhujícího vedlejší věcí, ani osobní charisma, které by mohlo nahradit nedostatek svátostného zmocnění. (...) To je tím velikým na víře, že duchovenský svatý úřad plyne z moci Kristovy, že nás činí nezávislými na náhodných lidských vlastnostech, takže můžeme vždy a všude v církvi Kristově vyznat spolu se svatým Augustinem: Christus ordinat, Christus baptizat, a že spolu s reformátory můžeme dodat: Soli Deo gloria!
(Sakrament, kirchliches Amt und apostolische Sukzession, s.126-141. Další údaje nezjištěny.)
Jablonskému se sice nepovedlo zavést biskupský úřad a apoštolskou sukcesi v evangelické církvi, mohl však přesto přispět aspoň k tomu, že biskupský úřad v apoštolské sukcesi pokračoval dál v bratrské církvi obnovené hrabětem Zinzendorfem.
Zinzendorf navázal s Jablonským kontakty, aby od něj získal přesnější zprávu o dějinách bratrské církve, především o současném stavu polské větve bratří, a poprvé jej požádal o informaci 1.června 1729 z Ochranova. V jednom z následujících listů z 25.srpna 1729 se dotazuje dále na řád a disciplinu a přitom také na biskupy bratří v Polsku, "a zda tito také obdrželi slavné svěcení, pěstované od dob apoštolů po Komenského". Nato mu Jablonský ve svých listech z 13.srpna a 30.října 1729 odpovídá následovně:
"Čeští bratři byli za třicetileté války ve své vlasti před lidskými zraky potlačeni a téměř vyhubeni, avšak udrželi se až podnes ve svých - dávno předtím do Velkopolska vyslaných - koloniích, kde se všichni reformovaní křesťané hlásí k jejich confessi, jakož se i nazývají čeští bratří, a užívají jejich disciplinu a církevní řád: Jakož i, dokud ještě v Čechách a na Moravě vzkvétali, tvořili obojí s těmi ve Velkopolsku jen jednu církev, a také společně konali své synody. Tato česká bratrská církev ve Velkopolsku sice také stálým útiskem protivníků znatelně ubývá, ale ještě trvá v naději, že Bůh podle své podivuhodné dobroty ji nadále udrží a podle své libosti rozšíří. Moji předkové se v ní narodili, a v exilu v Polsku mě zplodili; já jsem v téže církvi vychován, a lásku k ní jsem sál spolu s mateřským mlékem, a ačkoli se Bohu líbilo odtrhnout mě od nich podle těla a přeložit do této země, přesto se nejmilostivěji zalíbilo v Bohu odpočívajímu i nyní panujícímu královskému majestátu, že bych měl spoluřídit biskupství řečené církve, což se však děje jen tu a tam prostřednictvím podniknutých cest a stálé correspondence".
"Co se successe biskupských svěcení týče, tak ji čeští bratři obdrželi kolem roku 1467 od Valdenských, a pečlivě ji uchovali bez přerušení. Když pak roku 1548 (v důsledku Šmalkaldské války) za tehdejšího velkého exilu přišla do Velkopolska silná kolonie bratří a založila zde mnoho evangelických sborů, byli jim také posláni biskupové z Čech, a od nynějška se dělila Unitas fratrum a její biskupové do dvou linií, české a polské, ale tak, že se navzájem považovali za jednu a tutéž církev, také velkopolští seniores (neboť tak se obvykle říkalo biskupům) byli ordinováni většinou v Čechách na tamějších synodách, což trvalo tak dlouho, až posledním exilem po roce 1620 česká linie zcela přestala. Můj dědeček J.A. Comenius se v dedicatio (Ratio disciplinae) Karlu II., králi velkobritskému, roku 1660 nazýval: Reliquiarum Ecclesiae Fratrum Bohemorum Episcopus indignus, solus adhuc superstes (poslední ještě zbývající nehodný biskup zbytků českých bratří). Mínil tím českou linii, neboť polská linie tehdy stála v dobrém řádu a měla své seniores. Protože však se čeští exulanti ve velkém množství nalézali v Polsku a ještě si dělali sladké naděje na návrat do své vlasti, shledalo se r.1662 na synodě v Mielenčinu ve Velkopolsku, že by bylo dobré k jejich službě in spem contra spem (v naději proti nadání) ještě ordinovat jednoho seniora, což se také stalo tamtéž 5.list., a loos padl na mého zesnulého otce, Comeniova zetě. Ten byl vlastně posledním biskupem české linie, zvláště když v době jeho úmrtí v roce 1670 počet exulantů velmi poklesl a zbytek splynul s Poláky, a také naděje na návrat do vlasti takřka zmizela. Polská linie však chvála Bohu trvá po dnešní den. Já jsem s nejmilostivějším svolením našeho tehdejšího blaženého kurfiřta Bedřicha III. přijal biskupské svěcení roku 1699 10.března na synodo v Lisse ve Velkopolsku. Kvůli mé nepřítomnosti mimo zemi byli v Polsku dosud dva senioři, z nichž bydlil jeden, David Cassius, v Lisse, a druhý v Zychlinu, než minulého roku ten posledně jmenovaný zemřel; počítáme však s tím, že ještě za mého života má být co nejdříve ordinován druhý senior k uchování successio. Před asi dvanácti lety se stalo, že určití nepřátelé všech evangelických církví v Anglii dokonce tiskem rozšiřovali, že čeští bratři neměli nikdy pravé biskupy, ani je nemají nyní. Arcibiskup z Canterbury, Dr. Wiliam Wake, o tom žádal být zpraven, což jsem učinil zebrubnou deductio, s čímž byl i uvedený pan arcibiskup plně spokojen. Kromě toho užívám stejně málo jako ostatní seniores v Polsku název biskup, abych se vyhnul odporu proti tomuto mezi německými Protestujícími neobvyklému titulu, který by zde nevedl k budování, ale jen k pohoršení."
Tento dopis ukazuje prosté evangelické pojetí biskupského úřadu, jak je Jablonski odpočátku hájil. Je hluboce přesvědčen o duchovním významu apoštolské sukcese, nahlíží však, že z důvodu současné situace by se neměl užívat biskupský titul, protože by jeho užívání za panujících okolností nevedlo k budování, ale jen k pohoršení. Jeho láska k biskupskému úřadu má ovšem patrně i určitý osobní důvod, protože jeho otec byl posledním biskupem české linie a svůj biskupský úřad přijal na zvláštní přímluvu Jana Amose Komenského. Počátkem roku 1658 byli Jan Amos Komenský, tehdy v Amsterodamu, a Johannes Bythner ve Velkopolsku jedinými biskupy bratrské církve. Commenius napsal 23.srpna 1658 Bythnerovi:
"Nesmíme spolu s námi nechat zemřít to, co má naše církev dobrého... Má s námi, kteří již jdeme ke hrobu, přestat succesio?"
Protože se Comenius nemohl objevit na synodě v Mielenčinu osobně, adresoval otcům synody apoštolské poselství, v něm již předem dal svoje požehnání ke svěcení toho, kdo bude vyvolen k biskupskému úřadu.
"Já, jenž jsem tělem vzdálen, ale duchem přítomen, potvrzuji ho již tímto podle moci, která mi byla dána Kristem a církví. Především však potvrď ty, biskupe všech biskupů, Ježíši Kriste! svého služebníka (nebo své služebníky), a rozmnož mu dary svého svatého Ducha, aby šel a nesl mnoho ovoce, a jeho ovoce aby zůstalo. Amen! Amen! Amen! Psáno v Amsterodamu 2.dubna 1662, mého věku v 71ím roce, stařeckou rukou." Na zmíněné synodě v Mielenčinu byli Bythnerem vysvěceni na seniory Nic. Gertichius, dvorní kazatel legnického knížete, a Petrus Jablonsky. P.Jablonsky zemřel 12.ledna 1670, a 25.listopadu jej následoval na věčnost J.A.Comenius.
(... Zinzendorf potřeboval ordinovat duchovní pro misijní pole, ale obával se, že svěcení od Jablonského, probošta v reformovaném Prusku, ještě prohloubí konflikty s luterskou konsistoří.)
Proto přišel Zinzendorf na východisko nechat vykonat ordinaci biskupem dánské církve, o níž se - ovšem mylně - domníval, že i po reformaci uchovala apoštolskou sukcesi biskupů. Jako již Jablonski v roce 1699, tak i Zinzendorf s úmyslem znovuzavedení apoštolské sukcese v Jednotě bratrské spojuje naději, že snad dá touto cestou podnět, aby byl zaveden biskupský úřad v apoštolské sukcesi v celé evangelické církvi Německa. Tytéž argumenty, které tak často přednášeli už Jablonski a Leibniz v letech 1699 až 1703, se opět objevují u Zinzendorfa.
(... Ke skutečnému vyřízení Zinzendorfovy žádosti v Dánsku zřejmě vůbec nedošlo, a ztroskotala i snaha získat pro Spangenberga svěcení v anglikánské církvi - jednak na kanonických a státně právních překážkách, jednak na tom, že mezi bratřími v Ochranově mezitím zvítězilo přání získat sukcesi staré Jednoty).
"Ačkoli nyní," píše Spangenberg v Životě hraběte Zinzendorfa, "byly důvody, které bratřím radily žádat o to, aby jedne z nich byl consecrován na biskupa, mnohem silnější než námitky proti tomu, přesto považovali za nejlepší, svěřit tuto věc do rukou Páně a nechat se poučit od něj. Když však touto cestou dospěli k rozhodnutí usilovat o biskupskou consecratio pro jednoho ze svého středu, přemýšlelo se a mluvilo o osobách, které by bylo možno navrhnout; a David Nitschmann, tesař, byl tím, kdo měl approbatio bratří a koho k tomu určil loos."
David Nitschmann byl skutečně jako první člen ochranovské Jednoty bratrské ordinován 13.března 1735 na biskupa. (...) Dva členové berlínské kolonie Jednoty bratrské, Janik a Zlatnik, byli požádáni, aby byli svědky. V neděli 13.března kolem druhé odpoledne se bratři vydali s Nitschmannem k biskupu Jablonskému. Ten je přijal do svého pokoje, posadil se do velikého křesla, vykázal Davidu Nitschmannovi místo po své pravici, Zlatnikovi po své levici a Janikovi vedle Nitschmanna. Po mohutném proslovu je vyzval, aby vzývali Boží pomoc zpěvem písně: "Prosíme Boha, svatého Ducha, především o pravou víru etc". Nato vstal a Nitschmann před něj předstoupil, načež biskup "v srdečné a vroucí modlitbě prosil o dar Ducha svatého". Nato "mu kladl na srdce jeho povinnosti s takovou vroucností, že se mu samému draly slzy do očí a bylo dobře patrné, že z něho nechtěl mít nájemce, ale věrného pastýře ovcí Kristových". Nyní udělil Nitschmannovi vkládáním rukou svěcení a předal mu pravomoc podle potřeb ordinovat i jiné. Úkon uzavřel svatým políbením, přičemž jej nazval bratrem.
Nitschmann se vrátil do Ochranova a vyprávěl při svém příchodu 19.března 1735 o průběhu ordinace. Bylo usneseno uchovat získanou biskupskou ordinaci v tichosti a užívat jí, a neměla být nikdy příčinou zvláštní přednosti v Jednotě.
(... Jablonského pojetí svěcení je dobře patrné z potvrzení pro Nitschmanna, vydaného až o dva roky později:)
Já, podepsaný, jako tehdy nejstarší senior a episcopus česko-moravských bratří ve Velkopolsku, s předchozím svolením mého collegy ve Velkopolsku, pana senioris Christiani Sitkovii, jsem ordinoval pana Davida Nitschmanna... ve jménu Božím podle našeho křesťanského zvyku, vkládáním rukou a modlitbou, jako seniora výše zmíněných obcí, s udělením pravomoci konat povinné visitationes, ordinovat tam pastores a služebníky církve, a konat všechny povinnosti, které má jako senior a antistes církve..."
(Nitschmann sám pak podepsal ordinační listinu F.Martina jako "kanonicky zřízený biskup moravských bratří v cizích zemích". Pojetí ordinace v obnovené Jednotě je patrné z téže listiny, vyhotovené Zinzendorfem:)
Chci tě, bratra F.Martina, ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, jediného Boha, a Ježíše Krista, věrného svědka, a obce Boží a českého bratrstva, pro úřad dozorce a biskupa, který na mě spočívá, naším Duchem ustanovit, ordinovat a vysvětit: na služebníka a dělníka v záležitostech spásy, které patří k Ježíšovu stádečku na zemi. Máš křtít, slavit večeři Páně, žehnat manželství, conformovat, a dělat vše uvedené i neuvedené, co náleží služebníku církve.
Ten, který má klíče Davidovy, ať ti dá, aby to, co svážeš na zemi, bylo svázáno i v nebi, a co rozvážeš na zemi, bylo rozvázáno i v nebi.
Cti církev, svou svatou matku, Gal 6. a buď jí podroben až do smrti. Amen, bratře. Nařizuji ti před Bohem, který všechno oživuje, a před Ježíšem Kristem, který vydal dobré svědectví před Pontiem Pilátem, abys zachovával přikázání bez poskvrny, bezvadně, až do příchodu Páně, Amen."
(Při jednáních mezi Zinzendorfem a arcibiskupem primasem Johnem Potterem vydal arcibiskup před parlamentem svědectví "o církvi těchto moravských bratří, že je v pravdě apoštolskou a biskupskou církví, která neobsahuje nic, co by v nejmenší odporovalo 39 článkům." Anglický parlament veřejně uznal Jednotu bratrskou jako evangelickou biskupskou církev roku 1749. Jablonski a Nitschmann konsekrovali 20.května 1737 hraběte Zinzendorfa).
Pro Jablonského bylo předání jeho biskupského úřadu Jednotě bratrské, obnovené hrabětem, útěchou stáří. Osmého srpna 1738 píše: "Kdyby stav blažených v nebi dovoloval, aby zbožný a horlivý Comenius mohl pohlédnout dolů a uvidět své nově vzkvétající moravské bratry, ó jak by se vnitřně obveselil, a zapěl by novou píseň Beránkovi, který byl zardoušen, nyní však triumfuje a vládne!"
(z knihy Ernsta Benze Bischofsamt und apostoliche Sukzession im deutschen Protestantismus, Stuttgart 1953, s.56-78. Zkráceno.)